Co si dáte? Válečné drama, poetickou melancholii či svérázný exkurz do depresivní mysli motivačního kouče?
Pokračujeme v naší sérii příjemně emocionálních, dojemných, ale i drtivě depresivních filmových zážitků (první díl najdete tady, druhý tady). Tímto článkem jsme měli původně končit. Nakonec si výlet do světa animace ještě rozdělíme na dva seznamy. Animovaná kinematografie představuje ohromné pole plné různorodých snímků, z nichž mnohé se snaží vytlačit z nás i nějakou tu slzu. Animáky bývají dost často ve stínu svých hraných kolegů - většina lidí na ně stále pohlíží jako na kratochvíli pro děti. Tato teze ale už dávno neplatí.
Diváci s větším rozhledem nám určitě dají za pravdu, že několik z animáků z tohoto seznamu by děti rozhodně neměly vidět. Vybrali jsme deset děl, plus nějaký ten bonus. Pokud si myslíte, že článku budou vládnout filmy studia Pixar, tak vás asi zklameme. Animované moře je příliš rozsáhlé a některé snímky by byla škoda nezmínit (i když nemusí být masově známé). Opět jsme se snažili zachovat jistou pestrost - najdete zde díla upřímně dojemná, melancholicky zasněná, ale i krutá a temná. Přejeme příjemné čtení.
Grave of the Fireflies (režie: Isao Takahata, 1988)
Křehký, ale i krutý příběh Seita a jeho malé sestry Setsuko. Během bombardování Japonska uprostřed druhé světové války přicházejí o matku. Chvíli nacházejí útočiště u své tety, ale ta z jejich přítomnosti není příliš nadšená. Oba se proto stěhují do protileteckého bunkru. Ze všech stran na ně doléhají hrůzy války, každý den je bojem o to nejzákladnější: získat jídlo, potřebné léky a zkrátka žít normální život i přes nelidské podmínky. Strhující anime inspirované skutečnými událostmi patří pro mnohé k vůbec nejpřesvědčivějším a nejdojemnějším protiválečným filmům všech dob.
Mary and Max (režie: Adam Elliot, 2009)
Neobyčejný příběh dvou zcela rozdílných lidí - 8leté Mary z dysfunkční rodiny a 44letého Maxe s Aspergerovým syndromem. Oba se znají jen prostřednictvím svých dopisů, oba jsou stejně citlivé a osamělé existence. Jejich vztah se postupem let mění z kamarádství na jedno z nejpevnějších přátelství. Černohumorná animovaná exkurze do nešťastných životů, kde se režisér nevyhýbá velmi temným tématům (deprese, alkoholismus, sebevražda...). Jeho dílo však přesto (či právě proto) zůstává nádhernou oslavou přátelství a vzájemného lidského porozumění.
Iluzionista (režie: Sylvain Chomet, 2010)
Okouzlující magický realismus podle Sylvaina Chometa. Hlavním hrdinou je stárnoucí varietní kouzelník. Časy mu nepřejí, lidé už o kouzla nemají zájem, a tak je iluzionista nucen neustále cestovat, aby se uživil. V malé vesničce však jednoho dne narazí na mladou dívku Alici - jeho velkou obdivovatelku, která je upřímně přesvědčena, že magie je skutečná. Nádherná animace s příběhem, který si dokonale vystačí i beze slov. Jemné, poetické a dojemné. Pokud se vám líbil Chometův oscarový hit Trio z Belleville, v případě Iluzionisty neváhejte.
Up (režie: Pete Docter, Bob Peterson, 2009)
Známá pixarovka o 78letém prodavači balónků Carlu Fredricksenovi a jeho dobrodružné cestě do Jižní Ameriky. Na tu se vydá vskutku neobvyklým způsobem - na svůj dům uváže tisíce balónků a odletí k oblakům. Přidá se k němu také malý Russell. To je starému panu nejprve proti srsti, ale nakonec si tato povedená dvojice na sebe zvykne. Není co dodat. Komedie Petea Doctera a Boba Petersona je nápaditá, svižná a emocionálně se vás dokáže dotknout už během prvních minut.
Corpse Bride (režie: Tim Burton, Mike Johnson, 2005)
Nesmělý mladík Victor van Dort se má oženit s Viktorií, jenže omylem probudí ze záhrobí mrtvou Emily. Ta Victora považuje za svého manžela a vtáhne ho do veselého světa mrtvých, kde vládne mnohem větší pohoda a zábava, než v chladném a temném světě živých. Tim Burton v nejlepší formě. Spolu s Mikem Johnsonem zrežíroval vtipnou, zábavnou a mile morbidní muzikálovou komedii. Nechybí povedený soundtrack Dannyho Elfmana, dokonalá stop-motion animace a perfektní voice-casting (Johnny Depp, Helena Bonham Carter, Emily Watson, Albert Finney, Christopher Lee...). Jedním z nejzajímavějších aspektů filmu je právě svébytný (a vtipný) kontrast mezi smutným světem živých a radostným světem po smrti.
Red Turtle (režie: Michaël Dudok de Wit, 2016)
Muž uprostřed bouře ztroskotá a dostane se na opuštěný ostrov. Několikrát se pokusí dostat se pryč, ale záhadná červená želva mu jeho vor vždy zničí. Je jeho údělem opravdu zůstat už navždy na ostrově? První dlouhometrážní projekt (po několika krátkých snímcích) Michaëla Dudok de Wita dopadl na výbornou, jak jste si mohli přečíst i v naší recenzi. Red Turtle je působivou, sentimentu zbavenou lyrickou meditací o koloběhu života a lidské osamělosti. Oplývá nádhernou animací a jemnou melancholií. Doporučujeme hlavně milovníkům artové kinematografie a poetičtěji smýšlejícím divákům.
Anomalisa (režie: Charlie Kaufman, Duke Johnson, 2015)
Michael Stone je úspěšný autor motivačních knih, sám se ale potýká s hlubokou depresí. Je vnitřně izolován od ostatních lidí. Ty vnímá jako masu se stejnými tvářemi i hlasy. Na pracovní cestě v Cincinnati však v hotelu poznává nesmělou, ale bezprostřední a sympatickou Lisu Hesselman. A ta ho okamžitě upoutá. Její hlas je totiž přímo magický. Charlie Kaufman i v případě animovaného filmu dokázal, že cokoliv, co chytí do rukou, to se promění v drahokam. Anomalisa je možno dějově více strohá než předchozí Kaufmanovy počiny, je však velmi upřímná, citlivě natočená a místy nádherně bizarní.
My Life as Zucchini (režie: Claude Barras, 2016)
Další originální animák, jehož recenzi jsme vám přinesli poměrně nedávno. Chlapec Zucchini se po smrti své matky alkoholičky dostává do dětského domova. Nejprve má problém zapadnout, postupně však mezi dětmi-outsidery nachází přátelství, jakož i první lásku k dívce Camille. Poměrně jednoduchý, kouzelně „dětský“ příběh ve výborném snímku kontrastuje s temnými stránkami života (alkoholismus, drogová závislost, sexuální zneužívání...). Claude Barras však přesto ve svém díle akcentuje spíše témata naděje a víry v lepší život. Jeho hrdinové neztrácejí optimismus a právě proto jsou mimořádně sympatičtí. Velmi citlivé dílo, ale určené spíše dospělým divákům.
Spirited Away (režie: Hayao Miyazaki, 2001)
Alespoň jedno mistrovské dílo geniálního Haaya Miyazakiho jsme sem museli dát. Bylo těžké vybrat z jeho bohatého portfolia jen jedno. Nakonec jsme se rozhodli zařadit Cestu do fantazie. Podmanivý příběh vypráví o holčičce Chihiro. Ta se spolu s rodiči dostane do opuštěného lunaparku. Matka a otec však podlehnou lákavému občerstvení v opuštěných stáncích a kvůli tomu se promění v prasata. Chihiro se dostane do pohádkového světa plného ježibab, duchů, démonů a jiných podivuhodných bytostí. Pozná také tajemného chlapce jménem Haku. Její cesta za osvobozením rodičů od kletby však teprve začíná...
Inside Out (režie: Pete Docter, Ronaldo Del Carmen, 2015)
Klasika. Skvělou pixarovku V hlavě jste zřejmě všichni viděli. Zavede nás do zákoutí mozku dívky jménem Riley. Ten je okupován pěti základními emocemi: Radostí, Smutkem (Depkou), Hněvem, Strachem a Znechucením. Později se však Radost s Depkou nešťastnou náhodou dostanou mimo své Řídicí centrum. Cestu zpět musí absolvovat těmi nejzvláštnějšími zákoutími mozku. Jak to ale bez nich zvládne Riley? Úžasně nápaditý, imaginativní a vtipný animák. Nevyhýbá se ani zobrazení melancholičtějších tónů a upozorňuje, že smutek má v lidském životě také své místo. Vynikající postavičky emocí si nejde nezamilovat, stejně jako příjemně realistické lidské hrdiny. Nicméně, zejména Amy Poehler jako hyperaktivní Radost a suše ironická Phillis Smith v roli Depky jsou k nezaplacení.
BONUS: Arrugas (režie: Ignacio Ferreras, 2011)
No, a v bonusovém filmu si uděláme malý výlet do jednoho obyčejného španělského domu důchodců. Emilio začíná být pro svého syna a jeho rodinu trochu nad hlavu. Putuje tedy do domova důchodců, kde se seznamuje s různou paletou seniorů. Skamarádí se s cynickým podvodníkem Miguelem a snaží se adaptovat na nové prostředí. Fererrasova reflexe stáří se nese v klidném tempu - postavy se ohlíží za svými životy, trápí se s nemocemi, jako i s neodbytným pocitem krátícího se budoucna. Arrugas je citlivě a lidsky vyprávěný příběh z obyčejného života, animace je jednoduchá, ale plně funkční. Velmi příjemná (i když melancholická) procházka podzimem života, které se většina z nás nevyhne.
A opět jsme na konci. Víme, že z naší strany jde jen o malou ochutnávku, do seznamu by se v pohodě vešly i jiné snímky studia Pixar, Disney či Hayaa Miyazakiho, stejně tak i krátké díla Adama Elliota a Michaëla Dudok de Wita. Zájemcům můžeme doporučit i kultovní Předvánoční noční můru nebo originální loutkové drama Strings. Z československých vod můžeme zmínit silný a temný horor Čarodějův učeň. Kvalitních animovaných depresí či dojáků je zkrátka dost a dost. Máte vlastního favorita, jehož jsme opomenuli? Určitě se o své tipy podělte v komentářích. Možná se objeví v dalším článku, který se pokusíme vydat do konce května.
