Příběh z hradiště nad Trnavou je plný tajemství.
Slovensko je plné tajemství, o kterých tuší jen málokdo a je velmi vzrušující je objevovat. Nedávno ses mohl dozvědět o snad největší slovenské záhadě, o Měsíční jeskyni. Tentokrát se však ze strmých strání Vysokých Tater přesuneme směrem na západ. Zakotvíme nedaleko Trnavy, ve větší obci Smolenice a vydáme se do místního lesa, kde po několika minutách můžeme narazit na pozůstatky hradiště Molpír, kde se děly jedny z nejzvrácenějších věcí celé slovenské historie.
Hradiště Molpír stálo na vrchu s předvídatelným názvem Molpír, který dosahuje nebetyčné výšky až 351 metrů nad mořem. Řekněme si na rovinu - moc se toho o něm neví. S jistotou však můžeme říci, že samotné základy Molpíru byly položeny ještě v pravěku, protože jeho historie se táhne až do 6. století před naším letopočtem, čili do doby železné. Také víme, že Molpír byl po určité časové úseky opuštěný a že bylo učiněno několik přestaveb. Dnes už není možné odlišit, jak vypadal na začátku nebo v kterémkoli časovém období.
V době největšího rozkvětu však mohlo mít hradiště rozlohu až 14 hektarů, což z něj tehdy dělalo jednu z nejrozlehlejších staveb na Slovensku. Vše bylo postaveno z kamene a dřeva. Molpír měl vysoké zdi, obranné valy a vše bylo postaveno na základní dřevěné konstrukci, což v praxi znamená, že zničit ochranné prvky nebyl až takový problém.
Když se však řekne hrad, každý si představí drsnou středověkou kamennou stavbu na kopci vzhlížející na celou monarchii. Hradiště Molpír však bylo jakousi opevněnou vesnicí s 62 stavbami, která byla odříznuta od světa. Žili zde lidé nižších vrstev, kteří měli postavené vlastní příbytky. Existovaly zde i trhy či vyhlídky. Zatím to vypadá jako poměrně progresivní stavba vzhledem k danému období, ale kromě zmíněných částí se našly i mnohem znepokojivější věci. Samotný Molpír byl rozdělen na tři části podle nadmořské výšky. Ve dvou nižších se nenašlo skoro nic, ale na vrcholu stálo okultní město vytesané do skály dlouhé až 200 metrů. V něm se nacházela tři ohniště a kolem nich zvláštní symboly či předměty, které by dnes nikdo nedokázal podrobně objasnit.
Dále se zde také našla dětská lebka a kosti. Pozůstatky dvouletého dítěte byly značně ohořelé, nikde se však nenašlo ohniště. Lidské ostatky však nebyly nalezeny jen v hloubce studené skály, lidská lebka se našla i v základech jednoho z domů. A teď se můžeme vžít do archeologů, jejichž role byla z těchto nálezů něco dostat. Je třeba zmínit, že samotný vršek, akropole, byl velmi chráněný, je tedy pravděpodobné, že tam žil někdo důležitý. Pravděpodobně vedoucí samotného hradiště. Lidé mohli být zabíjeni kvůli náboženství, ale i obětováváni samotnému vládci.
Později se však nedaleko hradiště našla svatyně poskládaná z dětských kostí. To zavání nějakým obscénním náboženstvím, ale bohužel o tehdejších vírách nevíme téměř nic. I tyto kosti však byly ohořelé, ale našly se i stopy po lidské konzumaci. Kanibalismus je tedy jasný a přišel čas položit si otázku, zda právě na tomto nebyl postaven celý kult a vlastně i samotný Molpír. Není totiž mnoho důvodů, proč by sis chtěl postavit megapevnost uprostřed ničeho, přičemž nemáš strategickou polohu. Mimochodem, existuje teorie, že pod hradem byla kdysi obrovská síť podzemních chodeb a na toto téma koluje i pověst.
Kdysi dávno se na vrchu Molpír měli usadit Velcí učitelé, moudří starci, kteří se rozhodli vzdělávat lidi a šířit dobro i víru. Spolu vybudovali celou osadu a žili ve shodě, kterou šířili i mezi ostatními. Báli se však „bytostí z nebe“, proto se rozhodli vybudovat podzemní chodby pro případnou potřebu útěku. Jednoho dne se však k Molpíru měla přiřítit obrovská svítící chrlící a zářící koule, která všechno zničila. Nezůstal kámen na kameni a život se sem nikdy nevrátil. Tajemné bytosti měly vrch proklít a každý, kdo sem pak přišel, prý umřel ve velkých bolestech.
Poslední část pověsti je však pravděpodobně jen výplodem fantazie místních. Po první světové válce se totiž na místo vydal archeolog A. Loud, který měl přijít na velmi důležité objevy. Během zkoumání však za dosud nevyjasněných okolností zemřel a jeho sáhodlouhá práce se záhadně ztratila.
Choutky na lidské maso osadníků jsou však tak trošku zklamáním, protože Molpír byl skutečně moderním a progresivním hradištěm. Soběstačné osadnictvo produkovalo vlastní řemeslné nástroje a dovážely se jen věci pro prestiž a luxus. Jejich jediný kontakt s vnějším světem bylo obchodování s nitěmi, které vyměňovali za spony, jehlice a jantarové šperky či perly. Najednou zde mohlo žít asi 800 lidí. Konec velkolepého Molpíru se však zdá být poměrně fádní. Jediné dochované stopy jsou hroty šípů zapíchnuté ve východní zdi, ale našly se pozůstatky jen jedné oběti boje. Podle „munice“, kterou útočníci použili, nezničil Molpír nikdo významný, ale pravděpodobně nějaký kočovný kmen žijící v Karpatské kotlině. Je pravděpodobné, že na několik let hradiště oni sami obsadili, protože se našly některé předměty, které jejich kulturu symbolizují. Od roku 1990 je z Molpíru slovenská národní kulturní památka.
