Zkáza lidstva je neodvratná a trpělivost Všemohoucího dosahuje okraje poháru. Jaké zničení si pro nás připravil podle některých náboženství?
Jednotlivá náboženství světa popisují Boha vlastními výrazovými prostředky a určují přesný rámec pravidel, kterými je třeba se řídit, aby věřící dosáhl konečné spásy. Náboženství obsahují rámec provinění a hříchů, kterými se věřící protiví Bohu a odvrací tím od sebe Jeho přízeň. Za tato provinění mu hrozí spousta trestů, které mají pozemský nebo duchovní rámec. Náboženství však nezůstávají pouze u trestání jednotlivců, ale také společenství či lidstva jako celku. Právě na vše živé čeká podle těchto učení soudný den, který se kazatelé snaží zdůrazňovat. Někdy to náboženští vykladači zdůrazňují častěji, jindy sporadicky, ale každé učení má své představy nejen o průběhu, ale také o příčinách apokalypsy.
Křesťanství
Nám nejbližší náboženství, které stojí na pilířích evropské civilizace má o Apokalypse zcela jasné představy. V podstatě by se dalo říci, že konec světa je nejen naplněním celého učení náboženství, ale také (v některých časech) intenzivním masovým strašákem. Dlouhá staletí od pozdní antiky až po začátek osvícenství v 18. století lidé žili v neustálém a systematicky podporovaném strachu ze soudného dne. Křesťanské představy mají bohaté zastoupení v teologických textech i ústních výkladech a už od středověku se jimi zabývá specializovaná nauka - apokalyptika. Většinou však vycházejí ze židovské tradice a zejména z Janovy Apokalypsy, která je součástí i kanonizovaného Nového zákona. Jde o eschatologické zjevení (eschatologie - o posledních momentech, o tom, co je na samém konci), které popisují nejen průběh apokalypsy, ale i to, co bude následovat po jejím dovršení. Myslí se tím hlavně poslední soud, při kterém budou odměněni všichni spravedliví a potrestáni všichni hříšníci. Apokalyptické texty nakonec ovlivnily i umění jako takové, což je možné vidět na různých výtvarných či literárních dílech - za všechna stačí zmínit Danteho Božskou komedii.
Janovo zjevení
Apokalypsy jsou tedy zjevení, které byly zprostředkovány přes nějakého proroka. Někoho, komu byly zjeveny prostřednictvím nadpozemských bytostí. V případě Janovy Apokalypsy je autor (rozuměj ten, komu bylo učení zjeveno) zcela jasný. Autor textu tedy vypráví pouze něco, čeho se sám zúčastnil spíše jako divák. Popisuje děje, které nemůže nijak ovlivnit a tedy podává jen svědectví o tom, co sám viděl nebo zažil. Tyto texty vznikaly většinou v těžkých dobách, tedy v obdobích, která byla pro konkrétní učení náročná a vyznačovala se odmítáním, pronásledováním případně hrozbou přímé likvidace. Apokalypsy měly tedy zpočátku i preventivní charakter. Případné odpadlíky měly upozornit, že za odklonění se od pravé víry, je ve skutečnosti čeká mnohem horší trest. Pravověrným měly zase připomenout, že jejich pronásledovatelé neujdou spravedlivé pomstě. Na Apokalypsách je zajímavá ještě jedna skutečnost. Vyjadřují se k budoucnosti. Jsou tedy zároveň i věštbou, prognózou čehosi, co ještě nenastalo. Podobných věštců se v dějinách objevuje nepočítaně. Za všechny stačí zmínit Sibylu, Nostradama nebo Vangu, kteří jsou považováni za velmi přesné věštce. Je tomu tak hlavně proto, že předpovídali i minulost. To znamená, že před každou věštbou nejprve upozornili na předpovědi, které už (údajně nebo skutečně) udělali a tím dodávali předpovědím budoucnosti větší důvěryhodnost.
Pád andělů od Petra Bruegela
Podobně postupuje i autor Janova zjevení, který psal tento text někdy ke konci prvního století. Postavení křesťanů v té době bylo skutečně nezáviděníhodné. Křesťané byli postaveni mimo oficiální náboženství a zákon, byli považováni za nebezpečnou sektu. Římští císaři jim to dávali patřičně pocítit a hlavně za vlády císaře Nera (54 - 68 n. l.), kdy byli křesťané označeni za hlavní viníky římského požáru se na ně spustil skutečný lov. Není divu, že v Janově apokalypse si našel místo i antikrist, který je označován číslicí 666.
Nero
Podle dohadů by mohlo jít právě o Nera nebo o Domitiana - despotického císaře, který vládl v dobách vzniku apokalyptického spisu. Autor textu proto adresoval apokalypsu hlavně svým současníkům (tak začíná i oslovení - „Já, Jan, váš bratr...“). Chtěl jim připomenout, že události od Kristova narození mají přesný eschatologický průběh a jsou řízeny Božím záměrem. K tomu využívá spoustu symbolů a to buď v podobě číslic - 4, 7, 12, - nebo v podobě zvířat či jiných magických stvoření - ďábel je zobrazen jako drak, různé příšery jsou jeho přisluhovači apod. Jan dále předpovídá, že konec světa se blíží a již brzy budou všichni ze svého utrpení vykoupeni.
Antikrist na středověké iluminaci
Jaký má apokalypsa průběh? Jan nejprve představuje své zjevení a jmenuje ty, kterým je určeno. Následně popisuje Boží chorál, který bude při posledním dni připraven k Božímu soudu. Celé vyprávění výrazně graduje lámáním pečetí. Těch je sedm a při každé čeká na lidstvo nějaká pohroma. V kultuře nejvíce rezonují první čtyři pečeti, s nimiž přicházejí apokalyptičtí jezdci - mor, válka, hladomor a smrt. Dále apokalypsa popisuje situaci ve světě, kterého se zmocnilo zlo. Zmiňuje příšery a démony, kteří se postaví proti nebeské armádě v rozhodující bitvě - Armagedonu. Po této bitvě padne Babylon symbolizující město hříchu a nastane království nebeské označované také jako nebeský Jeruzalém.
Apokalyptičtí jezdci
Je třeba poznamenat, že křesťanská mystika se od eschatologických výkladů ostatních náboženství příliš neliší. Vzor je třeba hledat, celkem pochopitelně, v první řadě v judaismu, ale zajímavé je srovnání křesťanského výkladu s jedním z nejstarších náboženství vůbec - zoroastrismem. Vznik tohoto náboženství se váže na Perskou říši, kde přibližně v 7. stol. př. n. l. žil učenec Zarathruštra (jiné dohady říkají, že toto učení vzniklo už v 2. tisíciletí př. n. l.). Ten vytvořil nové náboženské učení, které získalo i jeho jméno.
Zarathruštra a jeho život
Zoroastrismus zavrhl polyteismus a vytvořil jediného všemocného Boha. Ten se skládá ze dvou entit - dobré a špatné, které spolu neustále soupeří a udržují rovnováhu. Každá podoba má k dispozici také zástup pomocníků - dobrých duchů nebo démonů. Dělí se i o člověka, protože ten je rozdělen na dvě úrovně - tělesnou a duševní. Zatímco tělesná úroveň zaniká smrtí, duševní přechází do duchovního světa, kde je podle svých skutků v tělesném životě povýšena do nebe nebo zatracena do pekla. Svět podle zoroastrismu zanikne na konci věků. Po něm bude následovat poslední soud všech živých bytostí. Konec světa začne (podobně jako v křesťanství) velkou bitvou mezi dobrem a zlem. Zápas se zlem svedou čtyři spasitelé.
Farvahár - strážný duch a symbol zoroastrismu
První z nich vzkřísí všechny mrtvé, přičemž nespravedliví budou očištěni ohněm, aby mohli vstoupit do ráje. Spasení světa završí až čtvrtý z nich, který se narodí z panny. Ta bude oplodněna poté, co se vykoupe v posvátném jezeře. Podoba křesťanství se zoroastrismem je zřejmá a to i přesto, že se tato učení vzájemně neovlivnila. Ve skutečnosti křesťanství ovlivnilo eschatologické učení judaismu.
Judaismus
Pro židovské náboženství je zajímavé, že je založeno nejen na náboženském, ale i na národním principu. Židé vnímají Boha jako skutečně židovského, který si tento národ vyvolil mezi ostatními. Národní princip má v židovském náboženství opravdu podstatnou roli a ovlivnil i apokalyptické vize o konci světa. Přestože judaizmus je poměrně rozpracovaný náboženský systém s množstvím svatých i výkladových textů, eschatologické otázky patří mezi nejméně rozpracované. Pro Židy byla totiž spása spjata i s jejich pozemskou existencí. Bůh, který si je vyvolil je totiž za zbloudění trestal vyhnanstvím, otroctvím a ztrátou vlastního království a spása spočívala v navrácení židovských kmenů do zaslíbené země. Takové obrazy se opakují i ve Starém zákoně, ale je třeba říci, že vždy šlo o dočasné navrácení. Nejznámější je snad příběh o Mojžíšovi a vyvedení Židů z egyptského otroctví. Židé toto otroctví vnímali jako trest za svou hříšnost a Mojžíše proto pochopitelně označovali jako spasitele, který je vyvedl z otroctví. Jelikož se však po příchodu do zaslíbené země opět odvrátili od Boha, přišly další tresty v podobě vyhnání a zničení Jeruzalémského království na téměř dva tisíce let.
Mojžíš podle Rembrandta
V židovské tradici je velmi silně zakořeněna symbolika mesiáše. Pomazaného a (Bohem) vyvoleného krále, který přinese Židům skutečné boží království na zemi. Na první pohled se zdá, že postava mesiáše nemá příliš společného s eschatologií judaismu, ale právě naopak. Představy konce věků jsou s mesiášem velmi úzce spjaty. Pro Židy přijde mesiášský věk před koncem věků. Mesiáš bude skutečný smrtelník a podle tradice bude mít duši Adama. Pocházet bude z rodu krále Davida, tedy bude mít královský původ. Předcházet mu, podle dalších tradic, bude příchod mesiáše z Josefova rodu, který připraví cestu pro skutečného krále. Skutečný mesiáš vrátí Izraeli slávu, která mu jako vyvolenému náleží. Bude to v podstatě zlatý věk lidských dějin.
Král Dávid
Skončí mesiášovou smrtí. Ten jako smrtelník svou smrtí ukončí zlatý věk dějin a nastane „svět po světě“ nebo „svět, který přijde“. Je to abstraktní vnímání ráje, kterému se jednotliví židovští učenci všemožně vyhýbají. Rovněž proroci se k němu v rámci Starého zákona vyjadřují jen sporadicky, symbolicky a téměř neurčitě. Náboženský výklad „světa, který přijde“ je proto nejasný. Judaismus z toho nakonec vytvořil jakousi devízu - „svět, který přijde“ je božský a proto je lidskou řečí a umem neuchopitelný. Jakékoli popisy jsou jen letmé přiblížení, které ani zdaleka nevystihují podstatu.
Babylon byl pro starověké Židy ztělesněné peklo
Zároveň je třeba zdůraznit, že Starý zákon obsahuje několik apokalyptických pasáží. Mezi ně se řadí např. Kniha proroka Daniela, 4. kniha Ezdrášova nebo 1. kniha Henochova. Tyto prorocké apokalyptické vize vznikaly v dobách židovského zotročení. Vážou se ke konkrétním historickým událostem a jejich vznik je jimi výrazně ovlivněn. Popisují hlavně důvody, pro které se Židé dostali do otroctví a předpovídají obnovení Izraele v jeho původní podobě. Židovské apokalyptické vize přebírají mnohé symbolické prvky. Například 1. kniha Henochova obsahuje tzv. Apokalypsu zvířat, jde o vyprávění historického vývoje Izraele od stvoření světa až po období života pisatele knihy (2. stol. př. n. l.). Všichni aktéři jsou v tomto vyprávění zobrazováni jako zvířata.
Prorok Ezechiel ve své apokalyptické vizi viděl údolí suchých kostí
Prorok Ezdráš popisuje přesný model mesiášského zakončení světa, který začne příchodem mesiáše a jeho smrtí přejde do „druhého světa“. Daniel je považován za jakýsi prototyp apokalyptického textu, kterým se nechali inspirovat i křesťanští mystici (zcela jistě i autor Janovy Apokalypsy). Kniha Danielova vznikla v dobách babylonského zajetí a je určena výhradně současníkům. Popisuje dějiny jako Boží záměr, čímž se snaží vlít současníkům naději na ukončení otroctví. Daniel přesvědčuje své spoluvězně, že příchod mesiáše a obnovení Izraele se blíží, vybízí je, aby byli vytrvalí a aby nepolevovali ve víře. Velmi podobnou funkci mělo o několik století později i Janovo zjevení pro ranní křesťanství.
Islám
Muslimské náboženství uzavírá skupinu příbuzných a na stejných základech stojících náboženství. Je proto pochopitelné, že islámské představy o konci světa budou v lecčems podobné židovským a křesťanským tradicím. V Islámu neexistuje žádné kanonizované dílo, podobné starozákonním nebo novozákonním textům, které by se vyjadřovalo ke konci věků. Odkazy se dají najít v některých súrách, rovněž ve výrocích proroka Mohameda a nakonec v tradici. Z těchto částí se nakonec vytvořila symbolika islámské eschatologie.
Mohamedovi diktoval korán archanděl Gabriel
Konec světa nemá přesně stanovené datum, ten zná jen Bůh. I islám, podobně jako křesťanství nebo judaismus, mluví o znameních, které mu budou předcházet. Je jich několik desítek a některá jsou dnes až úsměvná, ale v dobách, kdy se tyto představy formovaly, to bylo cosi nepředstavitelného. Za všechny lze zmínit, že konec světa bude nablízku, když v každém domě bude nějaký hudební nástroj a bude se tam pěstovat hudba nebo péče o psy bude zajímavější než péče o vlastní děti. Rovněž se mezi znameními objevují malé náznaky, které jsou formulovány příliš obecně a jsou prakticky aplikovatelné na jakoukoliv dobu (dokonce i období, kdy tradice vznikala). Zde patří například lži budou převažovat nad pravdou, lidé se budou oddávat homosexualitě, stoupne spotřeba alkoholu nebo se znásobí počet nemanželských dětí.
Jedním ze znamení konce věků budou nezvyklé nebeské úkazy
Skutečný konec věků však předpovídají až velká znamení, která nebude možné ignorovat. Nejdůležitějším bude východ slunce na západě. Po tomto znamení se soudný den přiblíží na dosah. Islám se však nikdy nevyjadřuje k času jako takovému. Proto ani východ slunce na západě neohraničuje okamžitý konec. Jen Bůh zná odpověď na otázku, kdy se tak stane a proto je vše v jeho rukou. Znamení sešle na lidi spíše než poslední šanci na spásu duše a připojení se k pravé víře.
Falešný prorok svede pravověrné z cesty
Nakonec však přijde ze západu Dadždžál - falešný prorok, antikrist, který bude plést a namlouvat všechny pravověrné, aby zhřešili a odklonili se od islámu. Tehdy Bůh pošle na svět Ježíše syna Marie (Ísá bin Marjam), který již jednou na světě byl, aby bojoval s Dadždžálem. Ježíš se postaví do čela obrovské několikatisícové armády, která vytáhne proti antikristu. Nedaleko Jeruzaléma antikrista porazí a nastolí zlatý věk. Mesiášské království bude naplněním Božího plánu a lidstvu přinese mír a klid.
Jeruzalémské planiny, na kterých dojde k rozhodující bitvě mezi dobrem a zlom
Ježíš bude králem 40 let a za tu dobu se vytratí všechna falešná učení. Budou to roky blahobytu a jediným náboženstvím bude islám. Po Ježíšově smrti přijdou divoké národy Gog a Magog, které zničí všechno živé. Nikdo nebude schopen je zastavit. Konec světa však přijde ze západu. Slunce spálí zem na popel. Bůh od této ukrutnosti všechny spravedlivé uchrání a nechá jejich duše odnést do nebe. Následně anděl zatroubí na velkou troubu a vše živé, co odolalo dosavadnímu armagedonu, okamžitě zemře. Po nějakém čase, jen Bůh ví, jak dlouho to potrvá, anděl zatroubí opět a vše mrtvé ožije. Když zatroubí potřetí, shromáždí všechny k poslednímu soudu. Tam budou na velkých vahách vyvažovat spravedlivé i hříšníky a podle toho budou přemístěni do nebe nebo do pekla.
Konec světa přijde s troubením anděla smrti
Islám není jednotný ani v eschatologických otázkách a jednotlivá hnutí a směry si ho vysvětlují podle sebe, resp. kladou důraz na jiné aspekty apokalypsy. Jak je vidno, průběh je celkem podobný židovské i křesťanské tradici. S křesťanstvím má ještě společné to, že se vyjadřuje ke skutečnému konci světa a nejen k nastolení spravedlivé společnosti na Zemi. Židovský zlatý věk dějin je v islámské tradici také zakomponován, ale jeho hlavním symbolem bude podle muslimů Ježíš. Islámská eschatologie výrazně vstřebala a upravila obě tradice a vytvořila z nich samostatný systém a představu vlastní apokalypsy.
Hinduismus
Z ostatních velkých náboženství světa má k tématu konce světa co říct i hinduismus. Představy o konci světa jsou zahrnuty v staroindickém sánskrtu - Manusmriti. Hinduismus má ve svých kořenech zakotvenou víru v neustálý koloběh života. Víra, že smrt není konec, ale začátek znovuzrození je silná nejen pro jednotlivce, ale i pro společenství, které vnímá svět a vesmír stejně jako samostatnou „bytost“. Proto i víra ve znovuzrození vesmíru je hluboce zakořeněná v celé hinduistické tradici.
Brahmá
Na začátku věků byl Brahmá - Bůh, který stvořil svět. V panteonu hinduistických božstev stojí na vrcholu. Hinduismus je některými považován za polyteistické náboženství, ale ve skutečnosti to tak není. Panteon božstev je opravdu bohatý, obsahuje přibližně 33 tisíc podob Boha, ale vždy jsou to jen podoby Brahmy. Velmi podobně funguje také křesťanství, které má jediného Boha se třemi podstatami a zástup andělů a světců. Brahmá coby stvořitel má dvě hlavní podoby - Višnu (udržovatel světa) a Šiva (ničitel). Z pohledu Armagedonu je důležitý právě Šiva. Ten na konci světa přijde, aby zničil vesmír. Šiva působí jako opravdu apokalyptické božstvo, kterému máme tendenci přisuzovat spíše negativní vlastnosti. Ve skutečnosti se však těší velké úctě a hinduisté ho uznávají jako nezbytnou součást existence světa. Podle učení je totiž přirozené, že tak jako něco vzniklo, musí to i zaniknout.
Šiva a Višnu
V západních civilizacích je zánik vnímán jako absolutní a po Armagedonu už nic nenásleduje, ba naopak, konec světa je naplněním vší existence, která směřuje vysloveně ke svému nevyhnutelnému zániku. Hinduismus vnímá konec světa jako přirozenou a ne absolutní skutečnost. Vesmír musí zaniknout, aby mohl opět vzniknout. Šiva je proto stejně důležitá entita Brahmy, která přináší nejen ničení, ale i možnost vzniku nového univerza.
Kdy však podle hinduismu nastane konec světa? Toto náboženství v tom má poměrně jasno. Trvání světa rozdělilo na několik epoch. V hinduismu se nazývají jugy. V podstatě jsou čtyři a svět jimi postupně přechází od svého stvoření až po zánik. Nazývají se Krtajuga, Tretájuga, Dváparajajuga a Kalijuga. Každý z věků trvá několik tisíc let přičemž jejich délka se zkracuje od prvního po poslední. Krtajuga trvá 1 728 000 let a Kalijuga je dlouhá 423 000 let. Mezi jednotlivými epochami existuje ještě 800 let soumraku předchozího a svítání následujícího věku. Celý cyklus trvá 4 320 000 let. Momentálně žijeme v Kalijuze, tedy v posledním z věků. Začal přibližně 3000 let př. n. l.
Šiva
Kalijuga je nejen nejkratší, ale i nejhorší obdobím ze všech. Nejlépe se všem živým bytostem vedlo v první Krtajuge, která je považována za zlatý věk. Bylo to nejspravedlivější období v dějinách světa. Kalijuga znamená doslova Temný věk a je typická úpadkem hodnot a nárůstem zla. Kalijuga se projevuje v různých formách, co je však podstatné, většinou jsou to opět velmi nejasné znaky, které se dají aplikovat na kteroukoli dobu. Mezi ty nejzajímavější lze zařadit například velké stěhování národů, bezdůvodné vraždy, podléhání sexu, z něhož se stane modla, závislosti na opojných nápojích a drogách. Kalijuga je však přesně vymezena a podle hinduismu se dá i správně vypočítat. Jelikož začala v roce 3 102 př. n. l. a trvat má 423 000 let, její konec nastane v roce 419 898. To bude i rok, kdy zanikne svět.
Se smrtí a zánikem se spojuje i bohyně Kálí
Přesto by se lidé měli nadále snažit udržovat dharmu (ctnost), aby na sebe nepřinesli zkázu mnohem dříve. Nezničili život ve vesmíru dříve, než tak učiní Šiva. To jak bude probíhat konec světa hinduisté neřeší. Pro ně je důležité, že Šiva zničí vesmír. Proč se představy o konci věků nepromítly do apokalyptických vizí jako v západních náboženstvích, je způsobeno právě obnovením světa po jeho zničení. Hinduismus je učení o neustálém cyklu života, které ovlivnilo i představy o konci světa.
