Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Příběhy lidí, které systém spravedlnosti zklamal. Proč se opakují a kdo za ně nese zodpovědnost.
Za mřížemi strávil osmnáct let svého života. Odsoudili ho za vraždu, kterou nespáchal. Případ Tomasze Komendy inspiroval i hraný film a stejnojmennou minisérii 25 let nevinnosti. Propustili ho v roce 2018 jako 40letého a teprve nedávno mu Polsko přiznalo rekordní odškodné — v přepočtu zhruba 78,5 milionu korun. Ty mu ale téměř polovinu ztraceného života nevrátí.
Komendu zatkli v roce 2000 za znásilnění a vraždu 15leté dívky, ke kterým došlo v roce 1996, píše deník SME. Ke zločinu došlo během silvestrovské noci ve vesnici Miłoszyce na předměstí Vratislavi. Mnozí svědci vypověděli, že s Komendou během Silvestra byli, šel brzy spát a nemohl se vytratit. Ale jeden soused ho údajně poznal a to stačilo. Odsoudili ho nejdříve na 15 let, pak trest zvýšily na 25 let. V cele byl s největšími kriminálníky.
Třikrát se pokusil vzít si život, jedinou silou mu byla podpora rodiny, která nikdy nepřestala pochybovat o jeho nevině. Případ otevřeli díky policistovi, který se o věc začal zajímat. Hledali druhého pachatele (v domnění, že Komenda nekonal sám), ale objevili nové důkazy, včetně vzorků DNA, kvůli kterým Komendu osvobodili.
„Lidé by se měli stydět za to, že mě osmnáct let označovali za vraha, pedofila a násilníka. A dnes, po třech letech na svobodě, jsou ti samí lidé milí, přátelští, záleží jim na mně,“ reagoval překvapeně v rozhovoru pro Magazyn WP. Nyní ho všichni Poláci poznávají na ulici, lidé, kteří zapříčinili, že skončil ve vězení, nyní čelí soudu. Verdikt si vyslechnou v září.
Chce začít nový život, ale není to jednoduché. Jeho případ vzbudil novou vlnu zájmu o justiční omyly, ke kterým ve světě — a také u nás — dochází častěji, než bychom od systému spravedlnosti očekávali.
V tomto článku si přečteš:
Jaké faktory přispívají k justičním omylům.
Jaké omyly zažil na Slovensku bývalý funkcionář NAKA.
Zda se mění systém spravedlnosti, když dojde k omylu, a kdo nese zodpovědnost za justiční omyl.
O případech z Česka, ze Slovenska a ze světa, při kterých došlo k justičním omylům a nevinní lidé museli jít za mříže.
Když spravedlnost není fér vůči těm, kteří nic špatného neudělali
Do jisté míry má na možné lži obviněných vliv například trénink policistů při výslechu, jak jsme to mohli zaznamenat v případě Marie Adler, který můžeš znát z netflixovského Unbelievable. Ta si musela projít neustálým zpochybňováním, veřejným osočováním, ztrátou soukromého života a dokonce jí dali i pokutu za křivé obvinění.
"... I don't need help. I just need bad things to stop happening."
Až díky dalším 27 znásilněným ženám se vyšetřovatelky dostali zpět k Adler a zjistili, že nelhala. Rozdíly ve výpovědích způsobilo psychické trauma ze znásilnění, ne pokus o lež. Podle bývalého policejního funkcionáře Petra Chudého v tréninku u takových citlivých témat máme ještě co v Česku dohánět. A policejní výcvik je jen třešničkou na dortu.
Kdo nese zodpovědnost za justiční omyl? Vyšetřovatel, který vznese obvinění, státní zástupce, který je žalobcem a vykonává i dozor nad trestním řízením, nebo soudce, který vynese finální verdikt? Není to jasné, kromě toho jeden justiční omyl má málokdy nějaký vliv na celý právní systém země.
„Systémový dosah justičních omylů nebývá žádný, pravidla jsou nastavena tak, že k nim není moc co přidat,“ řekl nám ústavní právník Radoslav Procházka. „Individuální dosah na konkrétní vyšetřovatele, státní zástupce a soudce se těžko odhaduje.“
V květnu 2005 odsoudili Hermine Rupp a jejího budoucího zetě Matthiase E. na 8,5 roku za mřížemi za zabití, píše profesor Ralph Grunewald z Wisconsinské univerzity v Madisonu v článku pro studentský vědecký časopis Albany Law Review. Obětí byl údajně Herminin manžel a farmář Rudolf, kterého podle výpovědi zetě zabili, rozřezali na kousky a jeho pozůstatky hodili psům. Matthias E. později výpověď popřel.
Rudolf Rupp byl od roku 2001 nezvěstný, v roce 2009 však našli jeho tělo v autě, které objevili v Dunaji. Nebylo rozřezané na kousky a zjevně ho žádný pes nesnědl. Soud přesto nechtěl případ znovu otevřít a obhajoba se o to pokoušela celý rok. Jednotlivé výpovědi v původním procesu nejenže k sobě nepasovaly, ale často si i odporovaly. Policie zveřejnila také videa z výslechu, během kterého padaly sugestivní otázky, a více expertů zatratilo metody vyšetřovatelů. Svědci zastrašovali.
Výpovědi před soudem obžalovaní stáhli, ale podle soudu byla všechny tyto fakta zanedbatelná a nadále byl přesvědčen, že nějak nesli za farmářovu smrt odpovědnost. Jen ji nemohl dokázat. Dokonce prý mohli i za původní odsouzení, protože si ho přivodili svými vlastními výpověďmi. Případ vzbudil vlnu kritiky ze strany expertů i médií a patří mezi nejznámější případy v kriminální historii Německa.
Obecně opravdu není jednoduché opět otevřít nějaký případ. Podle Procházky se to děje, „pokud vyjdou najevo nové skutečnosti nebo důkazy, pokud Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práv odsouzeného nebo pokud se zjistí, že soudce, prokurátor nebo vyšetřovatel v původním řízení spáchali trestný čin“.
Zdroj: YouTube / WhatPadiLoves
Pak začíná celý proces vyšetřování a soudních jednání znovu. Trauma se opět vyplaví na povrch, odsouzený si musí vším projít znovu. Pokud se prokáže, že došlo k omylu, poškozený může požádat stát o odškodné. Získal ho i Kamenda poté, co strávil mládí za mřížemi.
Odškodné však nevymaže často celé roky traumatizace, společenské šikany v případě medializovaných případů, narušené zdraví, zničené vztahy a nejednou i problémy s financemi, protože neprávem odsouzení a často i jejich příbuzní mají problém najít si zaměstnání. Společnost chce spravedlnost, ale tento tlak na soudnictví i vyšetřovatele může mít za následek vznik chybných rozhodnutí, vysvětluje Rudolf Kasinec z Katedry teorie práva a sociálních věd Právnické fakulty UK.
Justiční omyly jsou složitým tématem. Různé dokumenty a filmy nás vedou k soucitu s oběťmi nebo nekonečnému hejtu vůči soudci, prokurátorovi, vyšetřovatelům či celému systému spravedlnosti. K omylům však vede obvykle množství faktorů, nejen jedna chyba, která by se dala snadno odstranit.
Podle Kasince může docházet například k ovlivňování stran vyhrožováním nebo finančními návrhy, píše ve vědecko–odborném časopise Projustice.
Faktory bývají také zamlčené nebo odmítnuté důkazy (například pokud jde o důkaz získaný odposlechem, který neodebral soudce), zaujetí či zneužití při výkonu práva, důkazy, které jsou zkreslující, matoucí nebo v případě analýz expertů nepravdivé či zavádějící. Problém je u u očitých svědků, kteří se mohou mýlit (nebo mohou lhát), či jiné procesní nedostatky. Kasinec píše, že "nejčastěji dochází ke kumulaci několika faktorů, kdy je obžalovaný zahrnut množstvím důkazů, výpovědí i znaleckých expertíz, které ho vykreslují jako jediného možného pachatele“.
A Polish district court has ruled that Tomasz Komenda, who spent 18 years jailed after a wrongful conviction, will receive 12.8 million zloty (£2.5 million) from the state. The picture below shows Komenda reaction to his acquittal. pic.twitter.com/gqxDPvMVK4
Ukázat tedy prstem na to, proč došlo k omylu, nelze celoplošně. Ke každému případu je třeba přistupovat individuálně, je třeba odškodnit poškozené strany, potrestat skutečné pachatele a pak hledat důvody, proč systém, který má přinášet spravedlnost, selhal. „Stát je povinen odstranit a napravit justiční omyly. Po odstranění této křivdy je stejně důležité analyzovat důvody vzniku justičního omylu a pokusit se najít skutečné pachatele předchozího protiprávního jednání,“ pokračuje Kasinec. Spravedlnost zvítězí až když osvobodíme nevinné a odsoudíme skutečné viníky.
V Česku je takových případů několik, mezi známé patří Lukáš Nečesaný. V roce 2013 ho obvinili z pokusu o vraždu kadeřnice ve městě Hořice. Podle časopisu Týdenji několikrát udeřil do hlavy a ukradl jí více než 10 tisíc korun. Žena Nečesaného nejdříve nepoznala, později ho ale označila za pachatele. Nejdříve ho dvakrát odsoudili na 16 let, pak trest snížili na 13 let. V roce 2017 ho zprostili obžaloby, v roce 2018 toto rozhodnutí vrchní soud zrušil, v roce 2019 ho definitivně zprostili obžaloby. Za mřížemi strávil 1,5 roku.
Jan Šafránek byl zase rok ve vězení za znásilnění, odsoudili ho v roce 1994 a až do roku 2006 žil s označením sexuální deviant. Nakonec policie zejména díky pomoci ze strany jeho sestry, která si spojila tento případ s jiným, medializovaným v televizi, dopadla pravého pachatele. Od státu vysoudil téměř pětimilionové odškodné.
V Česku se těmito případy zabývá spolek Šalamoun. Podle něj se dá mluvit o desítkách justičních omylů, píše Týden. Václav Peričevič ze spolku říká, že i když se už člověk dostane na svobodu, té nálepky viníka se těžko zbaví. „I když ho stát odškodní — a to se ne vždy stane — tak mají zničený život.“
Podle Peričeviče je problémem přetíženost soudce, který neprostudoval spis do úplných podrobností, nepořádné, narychlo vyhotovené znalecké posudky, o které se opírají, chyby vyšetřovatelů, předpoklady či domýšlení, které se dostanou do spisu, přestože například na nahrávce daný výrok ani nezazní.
Bývalý policejní funkcionář Peter Chudý se i v praxi setkal s několika omyly. Jedním z nich byl svého času medializovaný případ svědka Jana Krajčíka, který vypovídal v případě vraždy Petra Čongrádyho. „Ve výpovědi popsal, kdo jsou vrazi, jaká byla jeho úloha v tomto případu. Ti policisté, kteří ho vyslýchali, stejně i prokurátor a soudce jednoduše jeho výpovědi uvěřili,“ zavzpomínal si na případ Chudý. „Tyto osoby vzali do vazby, v níž byly více než rok. Je to ukázkový medializovaný případ.“
Krajčík v roce 2012 tvrdil, že si Mišenka v roce 2004 objednal vraždu bratislavského bose Sýkorových Petra Čongrádyho. Na vraždě se měli podílet i Ľuboš Ferus, Roland Zdichavský, Štefan Borko a Karol Mello. Krajčík byl korunním svědkem proti Mellovi a Vilému Mišenkovi, ale později se ukázalo, že Čongrádyho zavraždil někdo jiný. Krajčík kromě toho vyrobil i falešné nahrávky, kvůli kterým obvinili exprokurátora Jozefa Mamráka z korupce. Během vyšetřování se ukázalo, že na nahrávce není Mamrákův hlas. V roce 2015 tedy nakonec Krajčíka odsoudili na devět let za mřížemi za maření spravedlnosti, křivou výpověď a křivou přísahu.
Chudý byl u vzniku NAKA a o tento případ se přirozeně zajímal. Pro Refresher řekl, že když si přečetl spis, bylo mu jasné, že takto se podobné vraždy neplánují. „Viděl jsem tam nějaké věci, které neprověřili. Po tom roce se to prokázalo díky tomu, že se našel skutečný svědek, který vypovídal o skutečných vrazích.“
Mluví o tom, že policie chce vždy zavřít velké ryby, je tedy jasné, že se pokoušejí spojit si důkazy. „Který policista na Slovensku by nechtěl zavřít Karola Mella! Možná i pod tímto tlakem se staly chyby, případ chtěli ukončit rychle,“ řekl nám.
Podle něj k chybám na Slovensku dochází častěji u starších mafiánských vražd (z období 90. let), kde již chybí svědci. „Pokud jsou tři pachatelé, z toho jeden je pohřešovaný, další je mrtvý a třetího policisté obviní z jiné trestné činnosti, může začít mluvit. Začne mluvit o nějaké vraždě, ale hodí to na ty druhé, neřekne, že je vrah, bude tvrdit, že on tam přišel, až když tělo zakopali.“ Princip je jednoduchý: jestliže tento člověk popíše způsob vraždy, správně označí místo, kde je tělo zakopané, vše na pohled sedí, ačkoli to nemusí být pravda. Už mu nemá kdo oponovat. „V takových případech může docházet k justičním omylům.“
Vzpomíná si i na případ, který vyšetřoval ve městě Prievidza a muž se k zločinu přiznal ve snaze chránit rodinného příbuzného. Díky detektoru lži, opakovaným výslechům a nejasnostem v důkazech z něho nakonec dostali pravdu. Mladí lidé či lidé, kteří chtějí chránit blízké a pod tlakem okolí jsou ochotni i zalhat, jsou nejvíce zranitelní, pokud jde o možné justiční omyly. Chudý zdůraznil, že důležité je mluvit pravdu a nepřiznávat se k něčemu, co člověk neudělal. „Když jsem něco neudělal, proč bych se k tomu přiznával? Abych dostal nižší trest?
