Hotentotská Venuše vystupovala polonahá v kleci. Lidi fascinoval její zadek a výrazné genitálie

Přírodovědec pozoroval její netradiční genitálie a výrazný zadek. Zapsal si, že fyzickým vzhledem má blíže k opicím než k člověku. Potvrzoval si tak svou rasovou teorii, podle níž jsou běloši něco víc.

Sarah Baartman byla jeho dalším exemplářem, na kterém chtěl své vnímání světa odprezentovat veřejnosti. Narodila se v jižní Africe, ale poslední roky života strávila v Anglii a Paříži, kde vystupovala spoře oděná před davy Evropanů.

Kdo si připlatil, mohl si na její tělo i sáhnout. Nekončilo to ale pouze při tom. Poslední z její „pánů“ si z mladé Afričanky udělal prostitutku. Trpký život utápěla v alkoholu a zemřela osamocená a v bídě.

Tělo, jaké ještě neviděli

Nechala se přesvědčit, aby se svými novými zaměstnavateli odešla do Londýna. Slíbili jí, že tam stráví pouze několik let, dobře si vydělá a nakonec se může vrátit do rodné Afriky. Požadovali od ní pouze to, aby byla sama sebou. Její výrazné boky a zadek vzbuzovaly v té době obrovskou zvědavost. Někdo se pouze s úžasem díval, jiní se jí chtěli i dotknout. Mnozí jí ale opovrhovali.

Saartjie nebo Sarah Baartman (její pravé jméno neznáme) se podle většiny zdrojů narodila ve válečné zóně v dnešní Jižní Africe přibližně v roce 1789. Než dosáhla adolescence, přišla o oba rodiče a zanedlouho nato jí holandští kolonisté zavraždili i partnera, informuje BBC. Se zesnulým mužem čekala dítě, které krátce po narození zemřelo. Přitom se komanda kolonistů při vražděni nezaměřovala jen na muže, ale i na ženy a děti.

Osamělá Sarah se přesunula do Kapského Města, kde pracovala přibližně do 19 až 20 let jako služka na farmě Petra Cezara. S příslibem vystupování v show ji v roce 1810 odvezl z Afriky bratr jejího šéfa Hendrick Cezar a lékař Alexander Dunlop. Jako žena z kmene Kojkojnů měla velmi výrazné rysy.

Dvojice mužů věděla, že na jejích netradičních tělesných rysech můžou slušně vydělat. Její zadní část těla byla výrazná následkem steatopygie, při níž jde o nadměrné nahromadění tuků v oblasti boků a hýždí. V případě kočovného kmene Kojkojnů, odkud Sarah pocházela, nešlo o nic výjimečného.

Ve srovnání s britskými ženami však byla v očích místního obyvatelstva výjimečná — v dobrém i špatném slova smyslu. Někteří ji obdivovali, jiní jí opovrhovali, ale našli se i tací, kteří jí záviděli.

„Musíte mít na paměti, že v té době bylo velice módní a žádoucí, aby ženy měly velké vnady, takže jí hodně lidí závidělo, že to měla přirozeně, aniž by musela zvýrazňovat svoji postavu,“ tvrdí Rachel Holmes, autorka knihy The Hottentot Venus: The Life and Death of Saartjie Baartman.

Otrokyně z Afriky, nebo showmanka, která si chtěla vydělat?

Dodnes se vedou spory o tom, zda byla Baartman vůči svým zaměstnavatelům „otrokyní“, nebo partnerkou. Informace o tom, zda odešla se svými šéfy dobrovolně, nebo byla přinucena, se liší. Život služky byl tím jediným, co znala, a tak ji mohla možnost odchodu za velkou louži fascinovat. Faktem ale je, že byla negramotná, a tak zřejmě podepsala smlouvu, která mohla být legální, ale určitě nebyla příliš morální. V Evropě ji totiž vystavovali jako kus masa.

„Je to komplexní případ a vztah mezi Baartman a jejími „manažery“ určitě nebyl rovnocenný, i když měla nějakou možnost volby nebo cítila, že by mohla svým výkonem něco — materiálního nebo jiného — získat,“ tvrdí historik Christer Petley, který je mimo jiné odborníkem na historii koloniálních osadníků a otrokářů.

I když byla mladou inteligentní ženou ovládající více jazyků, udělali z ní její zaměstnavatelé výstavní kousek právě kvůli jejímu tělu a dali jí přezdívku hotentotská Venuše, čímž odkazovali na to, že pocházela z kočovného kmene Kojkojnů, uvádějí tvůrci dokumentu The Life and Times of Sara Baartman.

Diváci, kteří si zaplatili v Londýně dva šilinky, se mohli pokochat částečně odhaleným tělem Afričanky, jaké běžně neviděli. The New York Times dokonce píší, že někdy vystupovala i úplně nahá a pro dosažení většího efektu ji zavírali i do klece. Bohatí klienti si Baartman objednávali i na soukromé přehlídky, kde se jí mohli za příplatek dotýkat, uvádí Time. Při svém vystupování tancovala, případně hrála na různé hudební nástroje.

Natasha Gordon—Chipember, autorka jedné z knih o hotentotské Venuši, napsala, že Sarah Baartman byla v podstatě „případem opakovaných případů vykořisťování a utrpení, jakým černošky čelily“. Přesto zůstala „jako člověk neviditelnou“.

Pro mnohé lidi je symbolem kolonialistického útlaku a rasismu, ale o její osobnosti máme příliš málo informací. Nevíme ani to, jaké byly její skutečné pocity, co každý den při vystupování prožívala a zda věděla, že na ni obecenstvo nahlíží jako na pouhé zboží.

Boj aktivistů za svobodu hotentotské Venuše

Někdo by si mohl říct, že počátkem 19. století byla prostě jiná doba a vystupování Afričanky v kleci nikdo nepovažoval za pohoršující. Britské impérium ale v roce 1807 zakázalo obchod s otroky a aktivisté proti vystoupením Sarah Baartman značně protestovali, protože je vnímali jako degradující.

V dopisu úřadům jeden ze stěžovatelů s odkazem na britskou ústavu napsal, že takové otrocké zacházení s lidskou bytostí by se v Londýně rozhodně nemělo akceptovat. Zaměstnavatele Venuše za její údajné zotročení dokonce trestně stíhali. Venuše ale u soudu svědčila ve prospěch svých šéfů.

Podle dokumentu The Life and Times of Sara Baartman před soudcem uvedla, že souhlasila s pobytem v Anglii na dobu 6 let (některé zdroje uvádějí 5 let). Její zaměstnavatelé jí za vystupování údajně vypláceli polovinu ze zisků. Hendrick Cezar osobně jí dokonce slíbil, že jí po 6 letech v Anglii na vlastní náklady zaplatí cestu domů.

Podle zápisků malíře Fredericka Christiana Lewise, zveřejněných v archivu Royal Collection Trust, Venuše navíc odmítla, že by ji někdo omezoval či sexuálně zneužíval. Lewis ovšem poznamenal, že vzhledem k přítomnosti zaměstnavatelů u soudu nemusela vypovídat úplnou pravdu.

V Anglii prý byla Sarah podle její výpovědi spokojená a zaměstnavatelé jí dávali všechno, co potřebovala. Aktivisté naopak tvrdili, že ji zaměstnavatelé k takové výpovědi přiměli. Soud dal nakonec za pravdu zaměstnavatelům. Kdo ví, kam by se posunul její život v případě, že by spor vyhráli aktivisté a Sarah Baartman by mohla skutečně svobodně rozhodnout, co bude dělat.

Přirovnali ji k opici a orangutanovi

Když si hotentotské Venuši užili Britové do sytosti, dvojice zaměstnavatelů Sarah převezla v roce 1814 do Francie, kde se jí ujal nový „majitel“ s přezdívkou Reaux. Své původní zaměstnavatele, kteří jí slíbili návrat do Afriky, už nikdy neviděla. I tato skutečnost poukazuje na to, že Sarah vnímali spíš jako majetek než jako člověka.

Portál The Culture Trip informuje, že Sarah se v Paříži dostala do ještě hrozivějších podmínek. „Existují určité důkazy, které naznačují, že jí v jistém bodě dali na krk obojek,“ tvrdí profesor historie Clifton Crais. Přesnými instrukcemi ji prý využívali na to, aby při vystoupeních poslouchala na slovo jako zvíře. Dále se předpokládá, že ji nový zaměstnavatel prodával na prostituci, důsledkem čehož začala ve velkých množstvích popíjet alkohol.

Během období v Paříži o ni podle knihy Encyclopedia of the African Diaspora projevil velký zájem přírodovědec a anatom Georges Cuvier a Reaux jeho žádost o navštěvování Venuše podpořil. Cuvier zjistil, že Venuše kromě svého rodného jazyka uměla mluvit plynně holandsky, francouzsky a anglicky.

Tvrdil, že je velmi inteligentní a má skvělou paměť na tváře. Na druhé straně přirovnával její fyzické rysy ke zvířatům. „Projekce dolních částí obličeje a hrubých rtů ji evidentně přibližuje ke kmeni opic,“ cituje Cuvierovy zápisky web Ministerstva mezinárodních vztahů a spolupráce Jižní Afriky. 

K opicím přirovnával její pohyby a její genitálie mu připomínaly ty, které pozoroval u orangutanů. Odkazoval tak na její výrazně prodloužené pysky, píše The Conversation. Ty byly v případě ženské části kmene Kojkojnů relativně běžné. Web Bionity s odkazem na knihu The Hottentot Venus z roku 1974 píše, že visely přibližně 10 centimetrů pod vaginálním otvorem.

Cuvier se mimo jiného proslavil svými rasovými teoriemi, na jejichž podporu mělo sloužit i prozkoumání Sarah Baartman. Cuvier považoval bílou rasu za nejkrásnější a nadřazenou.

V roce 1815 zemřela v Paříži jako 26letá následkem zánětlivého onemocnění. Předpokládá se, že její úmrtí mohlo mít souvislost s alkoholismem, syfilidou, neštovicemi nebo zápalem plic. Klid od zvědavých Evropanů ale neměla ani po smrti. 

Přírodovědec Cuvier udělal z jejího těla sádrový odlitek, který vystavovaly v pařížském Musée de l'Homme společně s jejími pohlavními orgány a mozkem uloženými do sklenic až do roku 1974, píše BBC. 

Prezident Jižní Afriky Nelson Mandela v roce 1994 oficiálně požádal francouzskou vládu o navrácení ostatků Sarah Baartman do země, kde se narodila. V létě roku 2002 nakonec její pozůstatky uložili ve městě Hankey. Pohřební obřad, který se vysílal i online, podle The New York Times sledovalo zhruba 10 000 lidí.

Tato týraná lidská bytost nebyla obludnou. Obludní byli ti, kteří ji týrali. Osamělá Afričanka v Evropě, odcizená od své identity a vlasti, nebyla barbarem. Barbary byli ti, kteří s ní zacházeli s barbarskou brutalitou. (úryvek z pohřebního proslovu z roku 2002)