Redukování studentek na jejich vzhled upozaďuje jejich ostatní kvality, kvůli kterým na škole vůbec jsou.
Tento týden se na půdě České zemědělské univerzity konal „tradiční“ festival spojený se soutěží krásy – Miss Agro. Akce se koná každoročně již třicet let. Posledních několik let v řadě však lidé čím dál více upozorňují na její kontroverzi. Porota vybírá každoročně jednu z deseti dívek, které do soutěže ze všech fakult přihlásí. Také letos vybírala tu „nejkrásnější“ studentku a ani letos na sebe kritika nenechala dlouho čekat.
Porota, jež vzhled dívek posuzovala, byla složena převážně z mužského osazenstva a vedle starosty Suchdola Petra Hejla v ní seděli také například náměstek primátora Petr Hlubuček, ale i členové akademie, rektor Petr Sklenička či děkani jednotlivých fakult.
Na sociálních sítích, kde se Petr Hlubuček pochlubil fotografiemi z podle něj vydařeného dne, se snesla jako každým rokem za posledních několik let vlna kritiky. Lidé fakultě i náměstkovi v přesdíleném příspěvku vyčítali, že je taková soutěž nedůstojná a že na akademickou půdu nepatří. Našly se ale také protinázory, které ve většině tvrdily, že do toho šly dívky dobrovolně a že je to dlouholetá tradice, jež je pro identitu školy důležitá.
Také Hlubuček se ke kritice vyjádřil v podobném duchu. „Tato akce má téměř 30letou tradici. Je to akce celé univerzity... přes den sportovní aktivity, odpoledne soutěž krásy a večer skvělá hudební zábava, jejíž věhlas už dávno překročil hranice kampusu,“ napsal v komentáři na Facebooku náměstek.
Lidé ale měli problém také se samotnou porotou. „Problém je v tom, že ten cápek je placený z našich daní a cápkové z CZU jsou taky placení z našich daní a místo, aby dělali nějakou smysluplnou činnost, tak chodí slintat na studentky. Kdyby si uspořádali soukromou zahradní slavnost, tak není žádný problém,“ napsal například jeden uživatel na Twitteru.
Pojďme si rozebrat, co se tady děje
Soutěže krásy opravdu jistou tradici představují, existují již dlouhá léta a odehrávají se v podstatě všude na světě. Jejich cílem je najít a korunovat tu nejkrásnější ze všech soutěžících. Ženy, jež se účastní těchto akcí, jsou hodnoceny podle standardu vizuální „krásy“, který společnost převzala jako ideál. Tady už nastává jeden z hlavních problémů.
K soutěžím krásy existuje mnoho studií a vědeckých podkladů, jež ukázaly, že důraz a soustředění se pouze na ženský zevnějšek, který je ještě vyeskalován kompetitivností, může snižovat pocity individuality žen. Vydržování si nereálných standardů krásy navíc může v některých z žen způsobovat pocity nejistoty. Faktem také zůstává, že soutěže krásy tímto způsobem přispívají k potenciálním psychologickým problémům, jako jsou deprese či poruchy příjmu potravy.
Soutěže krásy jsou navíc navrženy tak, aby „lahodily“ mužskému oku. Nejsou jen způsobem měření a porovnávání ženské krásy, což je už samo o sobě dost problematické, ale především prostředkem k sexualizaci žen, jež se vydává za oslavu ženství.
To je ale pouze jen zlomek problému, který si s sebou klasické soutěže krásy nesou. Pokud je však taková soutěž zasazena do akademického prostředí, je to všechno ještě mnohem intenzivnější.
Na sociálních sítích ČZU lidé v rámci Miss Agro nejvíce vyčítali právě porotu, která dívky vybírala. Jednak to byli pouze staří muži a zároveň to byli i muži z prostředí akademie, kteří stojí vůči dívkám automaticky v nadřazené pozici. Děkani a rektor Sklenička. To je problematické jednak proto, že ve chvíli, kdy usednou do poroty takové soutěže, mají nad studentkami dvojí převahu. Jednak jako muži, co si je důkladně prohlíží a hodnotí jejich ženské rysy na základě toho, jak přitažlivé jim přijdou, a v druhé řadě jako samotní zaměstnanci školy.
Redukování studentek na jejich vzhled upozaďuje jejich ostatní kvality, kvůli kterým na škole vůbec jsou. Mnoho lidí na sociálních sítích psalo, že už jen to je důvod, proč takový typ akce do akademického prostředí nepatří.
Sexualizace žen by na školní půdě opravdu neměla co dělat, tím spíše, když jde o sexualizovaný pohled pracovníků instituce na jejich studentky. Tato dynamika je toxická a přijde mi přinejmenším zvláštní, že to skutečně nikdo z akademiků nevidí a nepřijde jim to ničím vybočující. Přitom jde doslova o děkany a rektora, kteří si prohlíží těla svých studentek, a podle toho, jak jim přijdou kvalitní, jim udělí hodnocení „jako ve škole“, na základě čehož se potom vybere vítězka. Proč bychom vůbec měli znát soukromé preference zaměstnanců školy na ženy? V čem je přidaná hodnota? Kde je ta tradice?
Teď by bylo příjemné napsat něco, jako „ale Česká zemědělská univerzita jde s dobou a proto letos nebyla soutěž zaměřena jen na jedno pohlaví.“ Bohužel, novým rozšířením soutěže také na muže se celý obrázek ještě zhoršil.
Vedle Miss Agro se letos poprvé vyhlašovala také soutěž Strong Man, což je soutěž o nejsilnějšího studenta, a ano, byla, jak už název napovídá, pouze pro muže.
„Krásné ženy a silní muži patří už od nepaměti neodmyslitelně k sobě. A protože již dlouho v našem kampusu doutnala touha uspořádat v rámci Miss Agro také soutěž pro muže, přicházíme s novým konceptem s názvem Strong Man ČZU! Nejedná se o nic menšího než soutěž o nejsilnějšího muže ČZU. Máš dostatek testosteronu, šikovnosti a odvahy stát se Strong Manem? Neváhej už ani minutu a vyplň přihlášku do soutěže!” lákala univerzita do nové disciplíny.
Místo vyvážení soutěže, která už ze své podstaty vyvážit nešla, protože jde o patriarchální přežitek, univerzita nalila do kotlíku bizáru jen další stereotypy a předsudky.
Toxická maskulinita a stereotypy
Už jen automatické spojení soutěže pro muže se sílou a výkonem je stereotyp, který je nositelem pojmu známém jako toxická maskulinita. Uvedením soutěže, která mluví o dostatku testosteronu a spojuje silné muže a krásné ženy, se jen zavrtává hlouběji.
Co je ale ta často skloňovaná toxická maskulinita? Existuje mnoho definic tohoto pojmu, který se objevuje ve výzkumech, ale i v popkultuře. Obecně však panují shody na tom, že toxickou maskulinitu definují tři základní složky. Je jím důraz na hrubost, který je představou o tom, že muži by měli být fyzicky silní, emocionálně bezcitní a třeba i agresivně soutěživí. Potom jde o antifeminitu neboli myšlenku, že muži by měli odmítnout vše, co je stereotypně považováno za ženské, jako je například projevování emocí či účast v soutěži krásy. Třetím předpokladem je potom obyčejná síla a důraz na to, že muži by měli být těmi silnými „lovci“.
Proč je ale toxická maskulinita toxická? Stejně jako je pro ženy toxický nedosažitelný ideál krásy, jelikož je pro většinu téměř nereálné se mu přiblížit, je pro muže toxická maskulinita nebezpečná z podobných důvodů. Být silný není samozřejmost a mít dostatek „testosteronu“, ať už to v podání ČZU znamená cokoli, zrovna tak. Tím, že nemohu dosáhnout na něco, co je mi předkládáno jako něco, co se ode mě očekává, je velká šance toho, že se dostanu do frustrace. Ta může vést k depresím, úzkostem, ale i dalším problémům spojeným s duševním zdravím.
Je proto otázkou, proč jsou tyto soutěžní artefakty z minulosti v roce 2022 stále brány jako něco, co by se měnit nemělo, protože jde o tradici. Tím například na Facebooku argumentoval náměstek primátora Hlubuček. Přitom je to nesmysl. Soutěž Strong Man nikdy v tradici Miss Agro nebyla, takže něco se evidentně upravovat dá, jen ne tím směrem, který jde naproti skutečné rovnosti.
Je to škoda, protože obě soutěže jsou věci, které fakultě místo posilování její identity berou kredibilitu. Přitom si dokážu představit, že zrovna z České zemědělské univerzity by mohlo vzejít mnoho zajímavých soutěží, které by nebyly omezeny pohlavím a doopravdy by se třeba i týkaly oboru, jenž studenti na své škole studují.
Vše je ještě nepochopitelnější s vědomostí toho, že celý festival mají na starosti právě studenti. Nejde tedy o nějakou fosilii, již udržuje při životě generace lidí, kteří v upozorňování na problematiku objektivizace studentek a toxické maskulinity vidí „hon na čarodějnice“ a „přehnanou politickou korektnost“. Přichází to od mladých vysokoškoláků, od kterých by člověk očekával, že budou mít o světě přehled.
