Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Slovenským pacientům bude šest měsíců pomáhat celý tým odborníků složený z psycholožky, nutriční expertky a peer konzultantky. Valentýna Sedileková, která si anorexií sama prošla, v rozhovoru vysvětluje, v čem je tento přístup inovativní.
Když jde o samotný přístup k pacientům, někteří lékaři stále preferují tvrdý medicínský přístup. „Jednou přišla jedna klientka do ambulance a lékařka jí řekla: Měla jsem zatím jen jednu klientku s anorexií a ta zemřela,“ říká Valentýna Sedileková, zakladatelka neziskové organizace Chuť žít, která se věnuje lidem s poruchami příjmu potravy.
Právě tato onemocnění mají přitom na svědomí nejvíce úmrtí ze všech duševních chorob. K úplnému vyléčení se z poruchy příjmu potravy většinou nestačí strávit několik týdnů v nemocnici. V zahraničí se země stále více přiklánějí k ambulantní léčbě, v jejímž rámci se pacient dostane pod křídla celého týmu odborníků.
Tento přístup nově přinesla Valentýna Sedileková v rámci iniciativy Chuť žít i na Slovensko. Lidem, kteří bojují s tímto onemocněním, bude šest měsíců pomáhat celý tým odborníků složený z psycholožky, nutriční expertky a peer konzultantky. Valentýna, která si sama prošla anorexií i bulimií, v rozhovoru vysvětluje, jak konkrétně bude tato léčba probíhat.
Zdroj: Refresher/Pavol Chochula
V Refresheru nebereme psychické zdraví na lehkou váhu. V minulosti jsme ve spolupráci s odborníky psali o tom, jak vypadá první sezení u psychologa, co je to „nemoc workoholiků“ či jak efektivně pracovat s úzkostmi a panickými stavy. Všechny články najdeš v sekci Duševní zdraví, kterou nezapomeň sledovat. Pokud nás v tom chceš podpořit, staň se členem klubu Refresher+.
Jak tě napadlo přinést na Slovensko tuto multidisciplinární léčbu?
V posledních letech probíhá v mnoha zemích reforma psychiatrie, v rámci které se prosazuje multidisciplinární přístup jako forma péče o lidi s duševními obtížemi. Jednou z nich je také Česko, kde jsem se s tímto přístupem setkala minulý rok a zjistila jsem, že je velmi efektivní. Absolvovala jsem tam výcvik na peer konzultanta, což je člověk, který si tímto onemocněním prošel, ale je natolik uzdraven a má dostatečné nástroje na to, aby mohl pomáhat jiným.
Moje vlastní léčba poruchy příjmu potravy byla nekonzistentní – jednou jsem měla psychiatra, pak terapie, pak pouze medikace, jistý čas i nutričního specialistu. To vše v rámci pěti let, nikdy ne všechno najednou. Tento výcvik mě silně inspiroval, říkala jsem si: „Tak toto je sen!“
Našim psycholožkám se stávalo, že klienti se jich často ptali na výživu. Ony však v tomto směru nemohou kompetentně poradit. Najednou je zde systém, který ti dovolí mít na setkání psychologa i nutričního specialistu najednou.
Program trvá šest měsíců a klient se dostane do náruče týmu odborníků složených z psycholožky, nutriční expertky, peer konzultantky a case manažerky. Na začátku absolvuje setkání s celým týmem, na kterém si vytyčíme cíle spolupráce. Další setkání si domlouvá s každým zvlášť.
Lidé s poruchami příjmu potravy, kteří mají nedostatek energie a živin, myslí na jídlo neustále. Ale nevědí, jak vypadá normální porce ani jak často mají jíst.
Týdně může absolvovat tři sezení, každé s jiným odborníkem. Může si je však navolit podle své preference. Klienti a jejich rodina mají slovo v tom, jak bude jejich léčba vypadat. Vzhledem k tomu, že si odborníci vzájemně vyměňují informace a pracují společně ve prospěch klienta, je ve srovnání s běžnými podmínkami tento přístup efektivnější, komplexnější a mnohem intenzivnější.
Zmínila jsi, že peer konzultant je někdo, kdo si v minulosti poruchami příjmu potravy sám prošel. Jaká je jeho role v rámci této léčby?
Peer není odborník, ale ani kámoš. Nemůže s klientem pracovat sám, ale funguje jako součást multidisciplinárního týmu. Aby peer pracoval profesionálně a nebyl pouze „chápavou duší“, je třeba, aby absolvoval určitou formu výcviku, který je v každé zemi, někdy i organizaci, odlišný. Neumí vyřešit, co tě trápí, ale dokáže ti na věc poskytnout jiný pohled. Jeho hranice přísně vymezujeme. Jelikož to není odborník, nemůže jít příliš do hloubky, opatrně našlapuje při vztazích, nekomentuje jídelníček. Dokáže ale hodně reflektovat a pěkně vést rozhovor.
Zdroj: Chuť žiť
Klienti často říkají, že peer konzultant byl chybějící článek jejich léčby. Nemusíš mu moc vysvětlovat nebo se před ním za něco stydět, protože tě chápe. Nejdůležitějším úkolem peer konzultanta je, že je nositelem naděje. Klient si sám pět let prochází anorexií a najednou má u sebe někoho, kdo ji zvládl. Vidí, že když ji překonal on, může ji také překonat.
Jak probíhají jejich rozhovory?
Peer nedělá terapii, nedává instantní rady ani řešení, hodně se ptá, poslouchá a dopřeje klientovi prostor na jiné pohledy. Například když klient přinese téma, že rohlík je špatný, peer ho neřeší z pohledu nutričního experta, ale ptá se, čím je tak špatný, může také použít svou vlastní zkušenost. Můžeme se bavit, odkud pochází toto vnímání jídla jako dobrého a špatného.
Zdravý životní styl neznamená dělat všechno dokonale, každý den vstát v šest ráno, dát si afirmaci a jógu. Znamená to umět být flexibilní.
Pokud klient začne mluvit o svém traumatu z dětství, peer konzultantovi musí zablikat kontrolky: „Toto není úplně téma, které dokážeme společně vyřešit, ale můžeme se podívat na to, jak se cítíš tady a teď.“ Může také klienta povzbudit, aby toto téma řešil s terapeutkou.
Jak se ujišťujete, že se peer konzultant z onemocnění zcela vyléčil a nepřenese na klienta nezdravé vzorce?
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemčení?
Jak se školí kandidát na peer konzultanta, aby bylo jasné, že je zcela vyléčen.
Proč nutriční terapeut klientovi nevypracovává jídelníčky.
Jak si nutriční terapeut povídá s klientem o vysokokalorických jídlech a „fear foodech“.
Proč do programu nezařadili trenéra či fyzioterapeuta.
Co se stane po půl roce, když program skončí.
Z jakých důvodů je Slovensko v léčbě duševních poruch pozadu a co je třeba změnit, aby se měli pacienti lépe.
Zda je možné se z poruchy příjmu potravy zcela vyléčit.
Máme poměrně náročné pohovory a naši nastupující peeři u nás absolvují 50hodinové vzdělávání, které je mimo jiné i sebepoznávací. Někteří lidé si během toho uvědomí, že to není pozice pro ně, že měli jiná očekávání nebo že je zátěž těch témat táhne zpět k nemoci.
Kandidáti získávají teoretické znalosti o onemocnění a absolvují společné stolování, kde se hodně ukáže. Učíme je také, jak nevyhořet, jak předejít „syndromu Matky Terezy“, neboť peer nemůže věřit tomu, že všechny zachrání. Učí se také základy krizové intervence.
Navíc peer v rámci léčby nikdy nezůstává sám. Vše konzultuje s kolegy v týmu, účastní se supervizí. Když mu klient něco řekne, přinese to na poradu. Cílem je pracovat ve prospěch klienta, a pokud se zadrhávají informace, ztrácí to efektivitu.
Pokud by si měl naši službu platit klient sám, byla by extrémně nákladná – stála by asi 15 000 korun měsíčně.
Velmi opatrní jsme při koučích, jelikož je to citlivá záležitost, kterou lze snadno zneužít. Z tohoto důvodu účastníci vzdělávání na peer konzultanta podepisují papír, že toto vzdělávání nebudou využívat pro své pozdější koučinkové služby a ohánět se papírem, že absolvovali 50 hodin v Chuť žít a nyní mohou pracovat s lidmi s poruchami příjmu potravy. Nemohou, neboť nejsou odborníci, nemají v oboru vysokou školu ani terapeutický výcvik.
Většina lidí si jako nutričního specialistu představí člověka, který vypracovává jídelníčky lidem, kteří chtějí zhubnout. Jak tento odborník přistupuje k lidem s poruchami příjmu potravy?
Naše nutriční terapeutka vypracovává jídelníček jen v minimu případů, neboť klient by se na něj mohl zafixovat, případně by jej nebyl schopen dodržovat. V první řadě analyzuje klientovu stravu a provádí úpravy (pokud zjistí nízký energetický příjem, nedostatek sacharidů a podobně). Klienta pravidelně usměrňuje a nastavuje dílčí cíle.
Důležité je, že řeší i samotný vztah k jídlu. Lidé s PPP jsou závislí nikoli na jídle, ale na manipulaci s ním. Jídlo je pro ně nástrojem, ať už se bavíme o přejídání, hladovění, nebo jakékoli restrikci. Nevědí, jak vypadá normální porce a jak často mají jíst. Zároveň myslí na jídlo neustále, neboť mají nedostatek energie a živin.
Zdroj: Chuť žiť
Nutriční terapeutka klientovi pomáhá bojovat i s „fear foody“, tedy kaloričtějšími či tučnějšími jídly, které klient odmítá jíst ze strachu, že přibere. Snaží se je pro něj „odnálepkovat“ – není zdravé ani nezdravé, lepší ani horší. Pracuje se na tom, aby se klientův jídelníček rozšířil a aby klient nabyl svobody. To znamená dát si, když chci, ale také přestat, když už nechci.
Říkáš, že nutriční terapeutka vede klienta k tomu, aby se do stravy nebál zařadit ani vysokokalorická jídla. Nepříčí se to jejím principům o zdravé stravě?
Cílem je dát tělu vše, aby fungovalo – své zastoupení má zelenina i sladkosti. Když si dám kousek dortu, nebudu přece nemocná. V rámci nutriční terapie vysvětlujeme, že jídlo není jen palivo, ale odmalička hraje také emoční roli. Stačí si vzpomenout na své dětství nebo hezké chvíle z minulosti – Vánoce, narozeninový dort, krupičná kaše nebo polévka, kterou ti udělala máma, když jsi byla nemocná.
Léčba poruchy příjmu potravy je jako dostávat se z velmi obtížného rozchodu. Nejprve ti to trhá vnitřek, ale když postupně začneš skládat svůj život dohromady, zůstane z toho už jen vzpomínka, která občas zabolí, ale už tě neuvrhne do deprese.
Zdravá výživa nestojí jen na jednom dni nebo jednom jídle. Nejvyšším cílem terapie je, aby byl klient zdravý, a to neznamená dělat všechno dokonale, každý den vstát v šest ráno, dát si afirmaci a jógu. Znamená to být schopen flexibilně přizpůsobovat svůj životní styl aktuálním podmínkám a změnám. Je namístě dělat racionální volby a snažit se mít co nejvíce vyváženou stravu, ale je také naprosto v pořádku dát si každý den něco sladkého. Nezhorší ti to kvalitu života.
Někteří pacienti s PPP si často příjem jídla kompenzují nadměrným cvičením. Nepřemýšleli jste nad tím, že byste do programu přizvali i trenéra či fyzioterapeuta, který by jim ukázal zdravější přístup k pohybu?
Přemýšlela jsem nad tím. Kolegyně psychiatrička mi už dříve navrhla, že by mohlo být zajímavé zapojit do procesu i fyzioterapeuta. Ale zatím je to u mě jen ve stadiu myšlenky.
Každý člověk si ten pohyb jakoby sám nese. Pokud nemá dobrý vztah k pohybu, podporujeme ho v tom, aby si našel něco, co ho baví – klidně to může být jen procházka. Klienti ale mají nejčastěji nadměrný, nutkavý, kompulzivní pohyb, který vede ke spalování kalorií. S tím se pracuje na terapii, kde se snažíme dopracovat k tomu, aby byl pro ně radostí, a ne trestem.
Kdo se může do tohoto programu zapojit?
Kdokoli, muži i ženy od dvanácti let. Je to určeno pro lidi, kteří nemusí mít oficiální diagnózu, ale zároveň mají onemocnění, které se vyskytuje na spektru PPP, a vykazují nějaké symptomy.
Je statisticky prokázáno, že když pacienta hospitalizují, je vyšší riziko, že se do nemocnice vrátí, protože se s tímto onemocněním nenaučil pracovat v běžném životě.
Jsou to i klienti, kteří bojují dlouhá léta a mají nízkou hmotnost. Pokud vyhodnotíme, že stav je vážný, aktivně doporučíme hospitalizaci, ale samotné rozhodnutí je v rukou klienta, je-li dospělý. Pokud má klient vůli spolupracovat, jsme spolupráci otevřeni, nicméně potřebujeme vidět váhový progres. Samozřejmě, že rozhodnutí, zda do spolupráce půjdeme, nebo ne, předchází i týmová debata, zda si na to troufáme, nejsme experti na všechno.
Kolik lidí ho absolvuje?
Přihlásilo se poměrně hodně zájemců, ale kapacitu máme jen pro 28 lidí naráz. Zájemci zůstávají na čekačce a postupně se jim budeme ozývat. Než se dostanou na řadu, můžeme jim zajistit jiné služby. Například náš komunitní prostor v Bratislavě, kam mohou chodit od pondělí do čtvrtka. Poskytujeme tam terapeutické aktivity, workshopy, je to zároveň místo, kde se mohou najíst v podpůrném prostředí.
Zdroj: Chuť žiť
Co se stane po půlroce, když program skončí? Může klient nějakým způsobem pokračovat i nadále?
Pokud někomu nestačí šest měsíců, můžeme ještě chvíli pokračovat v nastaveném režimu a následně se bavit o individuální spolupráci. Klient se může přesunout do jiného programu nebo pokračovat s odbornicí individuálně. Je třeba zdůraznit, že změny se nedějí na sezení. Ten proces, při kterém si něco uvědomíš, rosteš, měníš se, probíhá mezi sezeními. Totéž platí i pro naši službu – nemůže trvat věčně a klient roste i v obdobích, kdy se nesetkává s odborníky.
Jaké minusy vnímáš na standardní léčbě poruch příjmu potravy na Slovensku?
Máme velmi málo odborníků, a to nejen v rámci léčby PPP, ale celé sféry duševního zdraví – obzvláště dětských psychiatrů. To je primární problém, protože i když člověk chce vyhledat pomoc, je obtížné ji najít. Máme sice kvalitní odborníky, ale jsou přetížení.
Poměrně často je zde preferována ústavní péče, tedy hospitalizace. To nemusí být nutně špatné, má svá opodstatnění, ale je statisticky prokázáno, že když pacienta hospitalizují, je vyšší riziko, že se do nemocnice vrátí, protože se s tímto onemocněním nenaučil pracovat v běžném životě. Stále více zemí se proto obrací k ambulantní léčbě.
Stává se, že lékař pacienta nediagnostikuje, protože nemá podváhu, a za měsíc skončí v nemocnici.
Problémem je i stigma spojené s duševními onemocněními, kvůli kterému se lidé bojí vyhledat pomoc, a někdy i tvrdý medicínský přístup. Jedna terapeutka mi říkala, že když jednou přišla do ambulance slečna s anorexií, lékařka jí řekla: „Měla jsem zatím jen jednu klientku s anorexií a ta zemřela.“ To nemůžeš říct člověku s duševním onemocněním.
V neposlední řadě jsou to i diagnostická kritéria, která by se v nejbližší době měla měnit. V USA už nemusíš mít podváhu, aby ti diagnostikovali mentální anorexii. Na Slovensku se řídíme evropskou klasifikací, podle které musí mít člověk BMI pod 17,5. Potom se stává, že pacienta nediagnostikují a za měsíc skončí v nemocnici.
Zmínila jsi, že v zahraničí už je multidisciplinární léčba PPP poměrně běžná. Proč to u nás pořád nefunguje?
Protože odborníci pro to nemají přizpůsobené podmínky. Pokud by si měl naši službu platit klient sám, byla by extrémně nákladná – stála by asi 600 eur (zhruba 15 000 korun – pozn. red.) měsíčně. My jsme ji mohli spustit jen díky tomu, že jsme na ni získali prostředky z eurofondů, což také není jednoduché a je to velká byrokratická zátěž. Když nám vyprší eurofond, je už jen na naší odpovědnosti, zda se nám podaří získat další, případně najít jinou udržitelnou formu financování.
Myslíš si, že když má pacient takto nastavené podmínky, může se z poruchy příjmu potravy zcela vyléčit?
Určitě ano. Mnozí lidé to dokáží zvládnout, i když nemají takové podmínky. Nemyslím si, že je to jako závislost, při které si odepíráš celý život. Někdy se sice objeví myšlenka o tom, jak vypadám, jestli jsem toho dnes nesnědla víc, ale je to jen myšlenka a nemá už nade mnou moc.
Je to jako když se dostáváš z těžkého rozchodu. Strašně tě to bolí, trhá ti to nitro, někdy tě to dokáže uvrhnout do deprese. Tehdy vyhledáš terapii a pomaloučku skládáš samu sebe a svůj život.
Začínáš se dívat na ten vztah jinak, jinak o něm přemýšlíš, postupně se rozhlížíš po jiných vztazích, až si možná nakonec najdeš nového partnera. Sice si občas ještě vzpomeneš na to, co se stalo, a pořád tě to trochu bolí, ale časem se zahojí i to. Je to živá vzpomínka, která zamrzí, ale už u ní neskončíš v depresích na podlaze.
