Sněmovnou jen před pár dny prošla novela, která upravuje pohřebné 5 000 korun i otcovskou dovolenou pro tatínky, kteří přišli o svá miminka. Právě o ztrátě miminek jsme si povídali se třemi ženami, které si touto tragickou událostí prošly.
Tři ženy se Refresheru svěřily s tím, jak se vyrovnávaly se ztrátou dítěte. Jejich výpověďmi navazujeme na článek o pohřebném a otcovské dovolené, které zahrnuje novela, jež jen před pár dny prošla Poslaneckou sněmovnou. Jak se ženy, které si prošly ztrátou miminka, staví k pohřebnému? A proč je podle nich důležité, aby se i otec mohl vyrovnat se ztrátou potomka?
Otcovská dovolená a pohřebné
V polovině října jsme psali o chystané novele, která upravuje práva rodičů, již přijdou o miminko. Jen během porodu ročně v Česku zemře na 570 dětí. Rodičů, kteří o miminko přijdou samovolným potratem, je mnohem více. Právě na základě jejich příběhů navrhla poslankyně Marie Jílková (KDU-ČSL) novelu, podle které by nově mohli mít i muži nárok na vyrovnání se se ztrátou miminka, a pohřebné 5 000 korun by mohli čerpat i ti, kteří o potomka přišli samovolným potratem.
Ačkoli novela zatíží státní rozpočet, neboť roční náklady na otcovskou dovolenou pro pozůstalé tatínky by se podle odhadů mohly pohybovat kolem šesti milionů korun, podle Jílkové je lepší zaplatit si za preventivní opatření než řešit dopady, které mohou po nezpracovaných traumatech vznikat.
„Vždy se dá říci, že je něco ještě důležitějšího, ale ve výsledku tyto peníze ušetříme na tom, že se tatínkové nepropadnou do psychických problémů, nebudou mít sníženou výkonnost v práci atd. Je to prevence zhoršení stavu, který by mohl následovat a který by stát stál mnohem více peněz. Zaplatíme si preventivní opatření, kdy otcové dostanou prostor postarat se sami o sebe a situaci prožít, neodsouvat ji,“ uvedla Jílková pro Refresher s tím, že duševní zdraví by se nemělo odsouvat na druhou kolej.
„Měli jsme pocit, že miminko tolik nekope. Doktorka nám řekla, že už necítí srdeční tep.“
Narodilo se mrtvé
„Bylo to ve 31. týdnu, na začátku osmého měsíce. Všechno bylo v pořádku, ale přes víkend jsme měli pocit, že miminko tolik nekope, takže jsme šli k doktorce. Mysleli jsme, že tam jdeme čistě preventivně, ale doktorka nám řekla, že už necítí srdeční tep a najednou jsme museli řešit porod. Poslali nás do nemocnice, kde mi vyvolali porod a miminko se narodilo mrtvé,“ začala své vyprávění žena, která chtěla zůstat v anonymitě. Říkejme jí proto třeba Petra.
„Po narození poslali miminko na pitvu a zjistilo se, že důvodem byla pravděpodobně moc dlouhá pupeční šňůra, která se nějakým způsobem třeba zauzlovala a miminko se přestalo vyživovat. Je to hrozné, nechci to zlehčovat, ale byla to asi ta nejlepší z nejhorších možností. Šli jsme pak totiž i na různé genetické testy, ale ty vyšly v pořádku. Dlouhá pupeční šňůra nebyla na ultrazvuku vidět, vše se zdálo v pořádku, ale nešlo o genetickou vadu, jejímž nositelem bychom byli my. Jsem ráda, že jsem věděla příčinu. Doktoři nás upozorňovali na to, že je dost možné, že se žádná nezjistí, a spíš jsem počítala s tím, že to tak bude i v našem případě,“ pokračovala.
O miminko přišla také další žena, které budeme říkat Renáta. Potrat prodělala hned dvakrát a neměla nejmenší tušení, proč se tak stalo. Příčinu odhalil až lékař během zdravotní prohlídky v zaměstnání. „Tenkrát jsem to nevěděla a dozvěděla jsem se to až po letech během zdravotní prohlídky v zaměstnání. Doktor mi řekl, že mám něco se štítnou žlázou, že mám okamžitě jít na endokrinologii, kde se zjistilo, že to bylo tím. Neměla jsem dostatek hormonů pro donošení miminka. Ale tenkrát jsem to nevěděla a spousta lidí mi říkala, že se to prostě stává. Rok nebo dva jsem žila v tom, že nemůžu mít děti… přitom stačila správná léčba,“ popsala pro Refresher Renáta.
Podobný osud potkal také Terezu. O miminko přišla ve 28. týdnu těhotenství, dalo by se říci ze dne na den. Stejně jako Petra, i ona cítila, že se její miminko nehýbe jako v uplynulých dnech, a když přišla do nemocnice, bylo jí potvrzeno, že miminko již nežije. Příčinou byl podle lékařů pravděpodobně fakt, že se Tereza léčí s cukrovkou a má špatnou funkci štítné žlázy.
„O pohřebném slyším vůbec poprvé.“ Informovanost je nízká
Ačkoli všechny zmíněné ženy měly podle legislativy nárok na čerpání příspěvku na pohřebné, informována o tom byla pouze jedna z nich, a to prostřednictvím brožury. Renáta s Terezou o pohřebném slyšely vůbec poprvé v momentě, kdy se jich na něj dotazoval Refresher.
„Ne, nic takového jsem nevěděla. Vlastně se to dozvídám až nyní, když se mě na to ptáte. Upřímně si ale nejsem jistá, zda bych něco takového chtěla čerpat. Ale chápu, že každý se se ztrátou vyrovnává po svém,“ řekla Tereza.
Pohřebné překvapilo také Renátu, která o něm neměla nejmenší tušení. S miminkem se chtěla psychicky rozloučit, ale měla pocit, jako by to v nemocnici nikdo neřešil. Byla úplně na dně, potřebovala pomoc a jediná povzbuzující slova, která si od zdravotnického personálu vyslechla, byla: „Nebrečte, to se stává, příště to určitě vyjde.“
Renáta by tak po své zkušenosti spíše než pohřebné ocenila lepší přístup zdravotníků. „Byla jsem na tom psychicky velmi špatně a nevím, zda bych měla sílu řešit pohřebné. Ale chtěla bych mít možnost to vědět a rozmyslet si to. Možná by mi spíš pomohla nějaká podpůrná skupina žen, které si tím také prošly, a také bych ocenila, kdyby se ke mně lékaři chovali lépe,“ odpověděla na dotaz, zda by pohřebné čerpala.
Petra naopak příspěvku 5 000 korun na vypravení pohřbu pro miminko využila. O této možnosti se dozvěděla v brožuře Dítě v srdci, která se v nemocnici dávala rodičům, již přišli o miminko. „Řešili jsme kremaci, urnu, místo na hřbitově a hrozně mě překvapilo, jak jsou tyto věci drahé. Pohřebné nám pokrylo zhruba 1/3 nákladů. A to jsme měli pouze malou urnu a malé místo v pohřební schránce,“ uvedla s tím, že v oné brožuře se dočetla i o tom, jak se se smrtí miminka lépe vyrovnat.
O tom, že je informovanost o možnosti čerpat pohřebné 5 000 korun nízká, ví i poslankyně Marie Jílková (KDU-ČLS). Rodiče prý často nevědí, že mohou požádat o ostatky svého miminka a mohou mu vypravit pohřeb. Podle Jílkové by měla být všeobecná povědomost o tom, co je možné a co ne. Existuje lhůta 96 hodin, kdy rodiče mohou o mrtvé miminko požádat, o čemž neví ani řada lékařů.
„Je mi líto, že jsme se nepoznaly.“ Maminka své zesnulé dceři napsala dopis
Způsobů, jak se se smrtí miminka vypořádat, existuje mnoho. Každý si však musí přijít na to své. Petře, která o miminko přišla jen krátce před porodem, nejvíce pomohlo napsat zesnulé dceři dopis a sepsat si vzpomínky na těhotenství.
„Poslouchala jsem spoustu podcastů o vyrovnání se se smutkem a ve všech bylo řečeno, a s tím i souhlasím, že je potřeba mít rituál rozloučení. Nemusí to být nutně pohřeb. Já jsem třeba své dceři napsala dopis, že je mi líto, že jsme se nepoznaly… a to mi hodně pomohlo. Také jsem si sepsala vzpomínky na těhotenství, protože v prvních dnech jsem na to sice nedokázala ani pomyslet, ale zároveň jsem se bála, že na to zapomenu. Když jsem si je sepsala, tak se to pro mě v něčem hrozně uzavřelo, věděla jsem, že to tu je a nikam to neodejde,“ zavzpomínala na tragickou událost.
Kromě rozloučení jí pomohla také tříměsíční mateřská dovolená, kdy nemusela chodit do práce a mohla se soustředit pouze na sebe a na svého manžela, ale také rodinu a přátele, kteří jí byli oporou. Pomocníkem může být podle Petry i sestavení si manuálu činností, kterým se má každý den věnovat.
„Věděla jsem, že 3 měsíce volna jsou sice dobré, ale také by to mohlo dopadnout tak, že budu celé dny sama doma a budu se v tom utápět. Pro mě bylo důležité to pořádně obrečet, ale nechtěla jsem, aby to trvalo tři měsíce v kuse. Dny jsem si plánovala tak, abych měla na každý den jednu věc, na kterou se mohu těšit. Že si třeba půjdu dát kafe, koupím si knížku atd. Postupně se to zlepšovalo, ale zpočátku to bylo velmi psychicky náročné. Zařizování pitvy a kremace mě rozhodilo na celý den. Proto jsem potřebovala podpůrné mechanismy, kterými jsem si pak zvedla náladu,“ popsala svůj manuál Petra.
Renátě pomohl snad jen čas. Od zdravotnického personálu totiž žádné informace o tom, jak se se smrtí miminka vyrovnat, nedostala. „Už jen třeba to, kdybych dostala nějaký leták o tom, jak se s tím vyrovnat a jaké mám možnosti. Nebo kdyby měly ženy k dispozici proškolenou sestru, psycholožku nebo něco takového. Když jsem se probudila z narkózy, tak za mnou vůbec nikdo nepřišel, asi 10 hodin jsem tam ležela, koukala do stropu a čekala, až mě pustí domů. Byl to nejhorší zážitek v mém životě. Proč tam nebyl nikdo, s kým jsem si mohla promluvit?“ svěřila se s emotivní zkušeností.
Každý se se smrtí potomka vyrovnává jinak. Tereze pomohl psychoterapeut, se kterým o ztrátě mohla otevřeně mluvit, ale také druhé těhotenství. Zhruba půl roku po ztrátě miminka se Tereza začala s manželem pokoušet o dalšího potomka a nyní má již dvě zdravé děti.
Muži jsou opomíjeni
Co však ženy při ztrátě miminka zarazilo, bylo to, jak opomíjeni byli jejich partneři. „Jediná věc, která mě zarazila, byla, když k nám přišla paní doktorka, dávala nám brožuru, mluvila velmi empaticky, ale celou dobu koukala pouze na mě, mluvila jenom ke mně. Manžel seděl vedle mě a bylo zvláštní, že na něj doktorka vůbec nereagovala. Chápu, byla jsem po porodu, byla jsem ubrečená, on tam seděl a mlčel, což vybízí k tomu napojit se více na ženu. Ale je důležité mluvit o tom, že to postihne oba rodiče. Přišlo mi to nefér, že manžel nemá žádnou otcovskou dovolenou, že si musí vzít svoji dovolenou a zákon na něj nemyslí,“ popsala Petra s tím, že právě po této zkušenosti šla za poslankyní Jílkovou a navrhla jí, aby i otcové mohli čerpat otcovskou dovolenou.
Stejnou zkušenost má také Renáta. S jejím partnerem se nikdo nebavil. Obě ženy by větší komunikaci s otcem miminka ocenily, ale podle Terezy je přístup tatínků k potomkům velmi individuální. „Můj muž má náročnou práci, stejně jako já. Těhotenství jsme neprožívali jako lidé z filmů a spíše jsme se těšili na to, až miminko konečně bude mezi námi. Manželovi to tedy samozřejmě bylo líto, byl smutný, ale i on se přes to brzy přenesl,“ řekla pro Refresher.
Ztráta miminka přitom velmi ovlivní celý vztah, a ačkoli může některé partnery semknout, jiné ztráta rozdělí. Renátu bývalý manžel pohladil, řekl, že to bude dobré, ale nechtěl se o tom bavit. Nevěděl, jak k tomu přistupovat, zda to do hloubky probrat, nebo ne… Možná kdyby se o tom manželé jeden večer pobavili, pobrečeli si, otevřeli to, tak mohlo vše dopadnout jinak.
Otcovská dovolená by velmi pomohla, shodují se ženy
Podle Renáty by vztahu velmi pomohlo, kdyby mohl muž po ztrátě miminka čerpat otcovskou dovolenou. I on měl nárok na vypořádání se s událostí. Po smrti miminka totiž zůstala ve velkém domě úplně sama, prožívala šestinedělí, její tělo se chovalo, jako by měla dítě, a neuvědomovalo si, že tu žádné miminko není. Kdyby tehdy nebyla stále sama doma, určitě by to podle ní bylo lepší.
Petru a jejího muže tragédie naopak více stmelila, avšak také proto, že si její manžel vzal dovolenou a ztrátou si prošli společně. „Vzal si asi tři dny dovolené a následně se naplno ponořil do práce. Hrozně to odděloval, v práci nikdo nevěděl, co se stalo, a když to zpětně zhodnotil, uznal, že to vedlo k velkému vyčerpání a přepracování. Měl náročnou práci, ve které se musel oprostit od emocí, a o to delší dobu mu trvalo se s celou situací vyrovnat. Spolu jsme o tom ale mluvili často, bála jsem se, že nás to rozdělí, a tak jsme se hodně bavili o tom, jaký způsob truchlení nám vyhovuje. Teď už je to v pořádku a mluvíme i o tom, že bychom se o miminko pokusili znovu,“ uzavřela.
Z výpovědí těchto tří žen je zřejmé, že novela schválená sněmovnou rodičům pomůže. Pomůže jim vyrovnat se se ztrátou miminka, s rozloučením, ale také s utužením vztahu či manželství.
