Princezna zakletá v čase 2 má ambice být světovým fantasy. Pohádka vstupuje do kin 17. listopadu.
Vytvořit kvalitní českou pohádku není jednoduchý úkol. Kromě nekonečného množství tuzemských snímků se kvůli přístupným kinům, streamovacím platformám a přehlcenosti televizních kanálů musí srovnat vlastně s celým světem. A řekněme si to upřímně, kdo by se radši díval na klasické prince, princezny a loupežníky, když se může podívat na Thora, Ironmana nebo upíra Edwarda. Přestože bychom si to možná přáli, Ondřej Vetchý, Pavel Kříž, a dokonce ani Tomáš Klus se Chrisu Hemsworthovi, Robertu Downeymu a Robertu Pattinsonovi vyrovnají jen těžko.
Stejně tak neporovnatelné jsou hollywoodské a „barrandovské“ rozpočty. To ale neznamená, že by se naši tvůrci o marvelovskou nebo potterovskou úroveň neměli pokoušet. Nová pohádka Princezna zakletá v čase 2 je důkazem, že vizuálně pěknou podívanou lze vytvořit i na českém place. Bohužel ukazuje i to, že všeho moc škodí, a i kdybychom se snažili sebevíc, kapacity dvouhodinového příběhu jsou omezené a všechny myšlenky do něj prostě narvat nejdou. Ani s runou času přišpendlenou ke klapce.
Pokusy vytvořit moderní fantasy světového střihu se u nás v minulosti už objevily. Třeba Maharal: Tajemství talismanu nebo koprodukční Mazel a tajemství lesa z roku 2021. Nedá se ale říct, že by se setkaly s bůhvíjakým úspěchem. Díra na trhu tak stále zeje. První díl Princezny zakleté v čase pomohl zájem o českou fantasy trochu zvýšit a právem sbíral pozitivní hodnocení od diváků i kritiků. A tak Petr Kubík natočil druhý a o poznání větší díl.
Svět, který nám Kubík představuje, se od prvního dílu znatelně rozrostl. Přibylo množství lokací, vizuálních efektů a zápletka se více posunula z pohádkové do fantasy roviny. Nesetkáváme se tu však s časovou smyčkou, ale s daleko lineárnějším a výpravnějším příběhem.
Tak trochu Harry Potter, tak trochu Avengers
Hlavní postava alchymistky Amélie (Eliška Křenková) musí vyřešit hned dva problémy. Tím prvním je boj, který sama v sobě vede. Když v předchozím díle zničila krystal čarodějnice Murien, runa času se (podobně jako viteál v Harrym Potterovi) přenesla na ni a Amélie neví, jestli si ponechat její moc, nebo runu odevzdat společenstvu alchymistů. Aby toho nebylo málo, runa rozdělila její osobnost, a Eliška Křenková se tak ve filmu objevuje dvakrát. Jako svoje současné, mocí posedlé já a jako své minulé já, které je o poznání morálnější.
Další velkou patálií celého světa je pán run Alazar (Ján Jackuliak), který se snaží posbírat pět tzv. prvorun, ovládnout čas, prostor, přírodní elementy, život a smrt, svrhnout společenstvo a nastolit nový řád. Můžeme si vybrat, jestli nám (S)Alazar (Zmijozel) bude víc připomínat Voldemorta a runy budou nahrazovat viteály, nebo budeme modernější a černokněžníka přirovnáme k marvelovskému Thanosovi s kameny nekonečna. Jejich podobnost je až do očí bijící a pokaždé, když se Alazar objeví na scéně, dostáváme dojem, že už jsme takového záporáka někde viděli. Ale zpět k příběhu.
Dokonce i veselá cinkající a rachtající hudba Lukáše Daniela Paříka evokuje výlet do Prasinek. Podobnost hlavního padoucha s Voldemortem a otisk runy do Amélie jen film ve své „potterovitosti“ utvrzují.
Amélie se společně s princeznou Ellenou (Natalia Germani), princem Janem (Marek Lambora) a dvojicí zbrojnošů Martinem a Františkem (Martin Písařík a Jakub Ouvín) vypravují do Ayry (rozuměj Středozemě), aby s radou společenstva zamezili Thanosovi, pardon, Alazarovi, v jeho zlomyslném plánu a zemi ubránili. A aby Amélie konečně přišla na to, jestli se nechá ovládnout mocí, nebo udělá dobré rozhodnutí a runy času se vzdá.
Znatelná podobnost s nejslavnějšími fantasy snímky je v druhém dílu Princezny zakleté v čase všudypřítomná. Konflikt mezi „hodnou a zlou Amélií“ je jako vytržený z Pána prstenů, jen si nejsme jistí, jestli má Amélie blíže k Frodovi nebo ke Glumovi pro svou rozdvojenou osobnost. Tolkienovo dílo se promítá i do samotného světa. Společenstvo moudrých alchymistů nápadně připomíná elfy. Dvojice zbrojnošů uprostřed války řeší, kam zajít na nejlepší masáž, stejně jako Smíšek a Pipin nadávají Aragornovi, že měli jenom jednu snídani.
V samotné Ayře se snímek přelévá spíš do úrovně Harryho Pottera, kde se na jednu stranu města dostávají lidé skrz portály, v hospodě U Bručícího tácu obsluhuje tác bez hospodského a dívka, která je posedlá princem Janem, nápadně připomíná románek Rona Weasleyho ze šestého dílu ságy ze světa čar a kouzel. Dokonce i veselá cinkající a rachtající hudba Lukáše Daniela Paříka evokuje výlet do Prasinek. Podobnost hlavního padoucha s Voldemortem a otisk runy do Amélie jen film ve své „potterovitosti“ utvrzují.
V neposlední řadě na nás již z plakátu tvůrci křičí: „Zajdi na českou marvelovku!“ V samotném filmu to pak několikrát podtrhnou. Na jedné straně vtipnými hláškami, které by Amélii záviděl i Spider-Man, na druhé straně vizuálem časových portálů – do detailu podobných těm z Doctora Strange. Ani časové roviny, ve kterých obě Améliiny já vystupují, by nás v Multiverse of Madness nepřekvapily.
Runa času v rukou tvůrců
Podobnost se světovými fantasy ale vlastně nelze považovat za chybu. Žánr u nás není pevně ukotvený a někde se prostě začít musí. O to spíš, když měl film na Startovači tolik podporovatelů, kteří světovou fantasy očekávali.
Postavy nám přímo říkají, co je trápí, jakou mají motivaci ke svým činům nebo že budou lhát, místo toho, aby se jejich charaktery projevovaly v konkrétních příkladech.
Daleko tíživější je, kolik linek tvůrci ve filmu rozpracovali a nechali je umřít někde uprostřed. Nedozvíme se, jestli je společenstvo spravedlivé nebo elitářské, dlouho nevíme, z čeho pramení Alazarova moc, a nedostaneme se pořádně ani do hloubky Améliina vnitřního konfliktu. V posledním příkladu se vlastně jen neustále opakuje dialog alchymistky s některou z vedlejších postav ve stylu: „Měla bys říct společenstvu, že máš runu času.“ Na to Amélie jen vytrvale odpovídá, že si to uvědomuje.
I kvůli zamotanosti jednotlivých linek musí film hodně vysvětlovat. Postavy nám přímo říkají, co je trápí, jakou mají motivaci ke svým činům nebo že budou lhát, místo toho, aby se jejich charaktery projevovaly v konkrétních příkladech. Fakt, že má Amélie runu času, nám film připomíná přibližně každé tři minuty, jen pokaždé z úst jiných postav. Jindy pro vysvětlení používá flashbacky nebo hlas vypravěče, který sledujícím všechno hezky a polopatě vysvětlí. Jednotlivé bitvy, kdy nepřátelé čekají na bojový pokřik hrdinů, v tom všem působí jako Street Fighter, kdy je potřeba nejdříve zaujmout příslušný postoj a vyčkat na známé: „Round 1, fight!“
Dívat se na Princeznu zakletou v čase 2 tak místy dává pocit, že runu, která zpomaluje čas, měl ve skutečnosti Petr Kubík. A použil ji k tomu, aby do snímku vecpal všechny (místy velmi slibné) nápady, které ale dělají z prvních dvou třetin filmu poměrně nezáživný prožitek a jakousi přehlídku scén z již existujících filmů. Deus ex machina v závěrečné, mimochodem moc hezky a přehledně natočené bitvě je pak posledním nelogickým střípkem v mozaice.
Světové fantasy snad přijde příště
Petr Kubík se pokusil natočit fantasy světové úrovně a je potřeba mu za to vyseknout poklonu. V kontextu tvorby, která se stále drží zajetých principů, je třeba si vážit každého neotřelého pokusu. Jen je škoda, že scénář neprošel většími škrty a nezaměřil se na dvě hlavní linky, které by samy o sobě utáhly i více než dvouhodinovou stopáž. Takto se ale musíme koukat na řadu zbytečných vtípků, u nichž by vůbec nevadilo seškrtání na polovinu, na většinou pomalé a nezáživné bitvy, na epickou jízdu na koni nebo na scény šlechtického páru, kde je Ellena vlastně jen „hezkou ozdobou“ prince Jana.
Na Princeznu zakletou v čase 2 se ale vyplatí zajít do kina. Už jen proto, jak hezky vypadá. Vizuální efekty dalece překonávají český standard a postava Amélie je většinu filmu sympatická a doufáme v její správné rozhodnutí. Navíc motiv spasení světa, který nahrazuje klasickou záchranu princezny před zlou čarodějnicí nebo Luciferem, je v české pohádce osvěžující. Vzhledem k tomu, jak film končí, se pravděpodobně dočkáme i třetího dílu. Proto nezbývá než doufat, že se světové fantasy v českém rybníčku bude konat příště.
