I obyčejná papírová koláž, kterou si babička pověsí nad postel, může odstartovat něco velkého. Své o tom ví Ulepená, což je umělecký pseudonym brněnské umělkyně Anny Borovičkové Ročkové.
Jsou to jen nůžky v rukou a nic víc. Nástroj, který nás často vymaní ze strastí, když potřebujeme otevřít mléko nebo oddělit cedulku z nového oblečení, však může být prostředkem, který dokáže vytvořit uměleckou hodnotu. Nejedná se o žádný závratný objev; už odmala se s nimi snažíme pracovat ostošest.
Někdo je odloží v momentě, kdy mu skončí výtvarná výchova, a někomu přirostou k srdci tak, že díky nim dokáže vytvořit věci, které jej nejen uživí, ale i naplní. Myslíme tím skrze umělecké kousky, možná také trochu diář a nakonec i živobytí, respektive celý byznys.
Velmi zručně si s nimi počíná i Anna Borovičková Ročková, kterou internet zná spíše pod pseudonymem Ulepená. Proč? Všemožné papírové plochy společně s novinovými výstřižky aranžuje do uměleckých koláží, jejichž smysl může být hlubší než pro pouhou potěchu oka. Někdy se v nich snaží zachovat svůj momentální pocit, jindy zase odkaz umění druhého člověka. Třeba alba Tomáše Kluse nebo knížky dalších známých osobností.
Jak už je ale zvykem, než se dostaneme k samotným produktům, nejprve si představíme umělkyni. Šestadvacetiletá Anna žije v Brně, kde se kromě „uměleckého projektu“, jak Ulepené přezdívá, věnuje taktéž divadlu. Prkna, která znamenají svět, jsou s jejím životem spjata poměrně úzce. Divadlo má totiž vystudováno.
U babičky na stěně
„Pracuju jako divadelní lektor, mám vystudovaný Ateliér divadla a výchovy, což prakticky znamená, že je ze mě někdo, kdo je snad schopen vychovávat k divadelní tvorbě a uvažování další generace,“ představuje se. „Takže vlastně vedu neprofesionální divadelní soubor, se kterým tvoříme během celého roku inscenaci. Jako herečka působím v souboru Reverzní dveře,“ uvádí nás do svého profesního světa.
Láska k lepení výstřižků se nicméně objevila, jak už je v této sérii zvykem, mnohem dříve.
„Ke kolážím a vůbec výtvarnému umění tíhnu od malička,“ přiznává nám. Svou první „velkou“ koláž, kterou jako malá vytvořila, si pamatuje vcelku barvitě. Nechová k ní však moc velké sympatie. „To byl takovej obrázek stromu a bylo mi asi pět nebo šest?“ zamýšlí se Anna nad svým prvním dílem, které určilo i její dospělé směřování.
„Z novinových výstřižků jsem stříhala jenom zelené plochy a texty a pak je skládala do takového velkého stromu na strašně hnusný modrý papír. Babička si to zarámovala nad postel,“ zmiňuje klasický způsob podpory prarodičů. „Zpětně ani nedovedu posoudit, jestli to vůbec bylo hezké. Spíš asi ne,“ přemýšlí sebekriticky.
KVÍZ: Tyto hvězdy z NHL chtějí na mistrovství světa v Česku. Poznáš je všechny?
4. května 2024 11:00
Čím byla starší, tím více si uvědomovala sílu svého umění. Nešlo pouze o volnočasovou kratochvíli, ale i o formu protestu proti systému. „Na střední jsem si polepovala sešity vším možným jako vyjádření nějakého pocitu revoluce vůči systému církevní školy,“ směje se své mladé rebelii.
Deníček
K tomu, aby člověk vytvořil umělecké dílo, potřebuje i inspiraci. Tu Ulepená hledala a stále hledá v lecčems. „(Inspiruje mne) všechno okolo. Hodně hudba, počasí, pohled z okna ven. Lidi. Cizí i blízcí. Vůně. Kytky. Spánek,“ volně asociuje svou múzu. Myšlenkový proces je u takovéto tvorby jistě spletitý, pomáhá jí však realita a reálný život, díky němuž může svá slepená díla využívat také jako jakýsi deník.
Všechno začalo dostávat koncept s příchodem moderních sociálních sítí do jejího života. „V prváku na výšce – mám vystudovanou Divadelní fakultu JAMU v Brně – jsem svým kolážím založila profil na Instagramu,“ začíná od úplného začátku.
„Nevěděla jsem, k čemu Instagram pořádně je, jen mě bavilo fotit věci přes filtry a do rámečků. Nemělo to tehdy ani nějaký komerční cíl to rozjet nějak ve větším, jen jsem si chtěla udržovat takové kolážové portfolio nebo deníček,“ prozrazuje své záměry.
Sama sociální síť jí však evokuje médium, skrze nějž může zaznamenávat své niterné pocity i dění kolem. „Vlastně Instagram celkově vnímám jako svůj vizuální deník, obrazový zápis okamžiků, které se staly,“ tvrdí. To ale mluví o svém vlastním profilu. Ulepená přišla trochu později. „Taky má jistý deníkový aspekt, protože přirozeně tvořím podle toho, jak mi je, co chci sdělit nebo zachytit... Ale mnohdy je to skryté,“ pokračuje tajemně.
Novinové výstřižky a slova v nich ale nejsou jedinými slovy, které se u jejích příspěvků na Instagramu objevují. Občas se tam objeví i záznamy na různá témata. Může jít o jednoduchou věc, často se ale u ní setkáváme s poměrně hlubokými myšlenkami, které nás o to víc nutí zamyslet se nad vizuálním uměním. Průvodní texty, které jako by ke koláži patřily.
„Tyto texty jsou nejspíš přirozenou součástí mého umění,“ přikyvuje Anna. „Mám potřebu všechno pojmenovávat. Mám pocit, že jakmile něco dostane jméno, začne to tak nějak mnohem víc existovat. Umět vhodně pojmenovat své myšlenky, dílo, nápady je pro mě v tvorbě docela zásadní,“ zmiňuje.
Anna se u toho vysvětlování taktéž více zamýšlí. „Mně čeština přijde krásná a netoužím úplně po tom žít v nějakém zkratkovitém světě. To se ale dostávám tematicky úplně jinam, než asi míří ta otázka, že?“ ujišťuje se.
Za hranicí koláže
Určitě se dá tvrdit, že koláže jsou způsobem uměleckého vyjádření, který je Ulepené nejbližší. „Koláž je skvělá forma vyjádření. Obzvlášť když se spojí s nějakým textem. A je příjemný pocit, když třeba slepím nějakou báseň a v někom úplně cizím to zarezonuje. Takové to cinknutí, že máš pocit, že mluvíte o stejné věci a navzájem se chápete,“ souzní.
Zajímalo nás, jestli má při tvorbě koláží ještě čas na jiný typ umění nebo vůbec další typ aktivit. Ukázalo se, že ano, i když u ní je ve všem vlastně trocha z koláže. „V roce 2020 mi vyšel básnický kolážový debut u ostravského nakladatelství Bílý Vigvam,“ zmiňuje jen tak mimochodem svou prvotinu V sobotu se obejmeme. Knížka byla pokřtěna v rámci literárního festivalu IN VER ZE, jenž se posledních několik let koná v Ostravě.
„Já ty básně považuju vlastně za koláže. Tím, že vznikají kolážovým způsobem výstřižků a slepováním. Ona knížka, která mi vyšla, je básnická sbírka koláží,“ vysvětluje. Anna taktéž nepracuje pouze na svých věcech. Jejího slepování a vystřihování si všiml jeden z nejznámějších českých popových zpěváků.
„Minulý rok jsem dělala kompletní artwork k poslednímu albu Tomáše Kluse Cítím,“ seznamuje nás. Jaká to pro ni byla spolupráce? „Tomáš prý vždycky chtěl kolážové album, takže si mě asi nějak našel nebo jsem mu byla doporučená. Vlastně ani nevím,“ přemítá.
„Prostě mi zavolali: ‚Aničko, nechtěla bys dělat artwork k novému Klusovi?‘ A mně to přišlo až příliš jako snová nabídka, tak jsem se tomu jen smála a pak jsem řekla, že jo. Spolupráce to byla krásná,“ libuje si.
To, že se Klusovi její umění líbilo, není vůbec divu, jelikož si lidé její instagramový profil opravdu oblíbili. Momentálně jej sleduje více než 10 tisíc uživatelů. S vyšší sledovaností se umělci často přesouvají v rámci internetu i na další hromadné sdělovací prostředky. Ať už se to týká jejich dosahu, nebo lepších finančních možností. Co se ale Anny týče, další sítě jsou prý prozatím tabu.
„Nemám v plánu se nikam jinam připojit. Zatím. Asi,“ zní trochu nejistě. „Prý bych měla dělat timelapse videa na TikTok, jak stříhám a slepuju, že se na to hezky kouká. Mám ale z toho TikToku docela respekt,“ vyjadřuje obavy.
Kromě učení se zacházet s dalšími sítěmi má navíc mnoho dalších projektů, kterým se dosud věnovala nebo se věnovat bude. „Poslední dva roky a vlastně i letos dělám kolážový kalendář na nový rok, ilustruji texty pro českou Elle a aktuálně pracuju na ilustracích nové knihy Adély Elbel a Michala Rožka, která vyjde na jaře 2023,“ sdílí s námi další plány.
Sny
Z prostého deníčku na sociální síti se jí tak vyvinulo něco, co ji částečně živí. Chtělo by se říct, že si tak nějak žije svůj umělecký sen. „Já už s Ulepenou víceméně finančně funguju. Kromě práce v divadle už mám jen Ulepenou a zatím to docela funguje,“ nestěžuje si. Neznamená to však, že by to byl konec jejího uměleckého vývoje. Proto nás samozřejmě zajímalo, čeho všeho chce ještě dosáhnout.
„Nemám asi nějaký konkrétní cíl, příčku, na kterou chci vystoupat. Kdyby mě koláže i nadále dokázaly živit, bylo by to super,“ skromně konstatuje. Má ale i další „směry“, kterými by se chtěla ubírat. „Chtěla bych dělat ilustrace třeba nějakému svému oblíbenému spisovateli, propojení slova a ilustrace je kouzlo,“ uvádí.
Kromě toho by prý ráda vyrobila svůj diář na nový rok, což si prý říká poslední tři roky. Jenže věci nejdou tak, jak by chtěla. „Je to běh na dlouhou trať a já nejsem úplně zdatná ve svém time managementu. Což vlastně znamená, že to je mým snem! Naučit se nedělat věci na poslední chvíli,“ sebekriticky osvětluje.
A že je co dělat. Vzhledem k její oblíbenosti se jí zakázky hrnou. „Zatím se rýsují samé zajímavé projekty a spolupráce,“ nechce shazovat žádnou ze svých zakázek. „Každý rok dělám pár svatebních oznámení na zakázku, což je zas úplně jiný styl práce než třeba při tvorbě ilustrací k literárnímu textu,“ připomíná různorodost své profese.
Například po kalendářích na nový rok, které vyrábí, se prakticky slehla zem. Poslední kusy lze ještě objednat přes formulář, brzy ale budou pryč. „Chtěla bych ale také třeba vymyslet potisky na trička a plátěnky. No, nápadů mám dost, tak uvidíme, co přinese příští rok,“ loučí se a nechává bránu ke svému umění zcela otevřenou.
Pokud tě zajímá, kterou cestou se Anna Borovičková Ročková alias Ulepená se svým „uměleckým projektem“ vydá, nezapomeň ji sledovat zde. A kdyby tě některá z jejích koláží zaujala opravdu hodně, můžeš si nechat udělat print. Jaký je a kde si ho objednat, zjistíš po rozkliknutí tohoto odkazu.
