Podle freedivera je při potápění nejdůležitější zdraví. Ať už fyzické, nebo psychické.
„V roce 2013 jsem se zranil, což vedlo k tomu, že jsem musel předčasně ukončit svou kariéru v armwrestlingu. Bylo to pro mě velmi obtížné a nejprve jsem si myslel, že je to to nejhorší, co se mi mohlo stát. Jako profesionální sportovec jsem zranění snášel těžko, nešlo však pouze o fyzickou stránku, ale i o tu psychickou. To, že jsem později začal s potápěním, změnilo můj pohled na svět. A změnilo to i moje já,“ říká Martin Ruman, profesionální freediver.
Martin pochází z Bratislavy a letos oslaví 40. narozeniny. Sportu se věnuje celý život. V přetlačování rukou reprezentoval Slovensko i na mezinárodních soutěžích a v roce 2006 se stal vicemistrem světa. Titul mistra Slovenska v páce získal několikrát. Kromě armwrestlingu se věnoval také boxu a právě zranění při boxu ho přivedlo k potápění.
Momentálně je slovenským reprezentantem ve freedivingu. V roce 2021 se potopil do hloubky 101 metrů v disciplíně free immersion, díky čemuž se stal držitelem národního rekordu v rámci organizace AIDA. Zároveň je zakladatelem klubu Ocean Devils Bratislava, členem sportovního výboru a má na starost i komisi freedivingu v rámci Svazu potápěčů Slovenska.
V rozhovoru ti prozradí, co musíš splňovat, chceš-li se potápět, jaká jsou rizika, ale i to, v čem spočívá krása freedivingu.
Kdy jsi začal s freedivingem?
Bylo to v roce 2016, kdy jsem jel na dovolenou do Egypta a měl jsem možnost potápět se s delfíny a želvami. Tehdy jsem pocítil, že to je ono. Následně jsem si v roce 2017 vyhledal první kurz freedivingu, který se konal v Dahábu v Egyptě. Od roku 2018 jsem se tomuto sportu začal věnovat soutěžně.
S potápěním jsi začal poté, co ses zranil při boxu. Ovlivnilo zranění tvůj výkon v novém sportu?
Co se týče síly paží, která je potřebná při freedivingu, myslím si, že jí mám víc, než je třeba. Právě proto mám dominantní disciplínu free immersion, protože tam šplhám po laně do hloubky a také zpátky na hladinu. Nemyslím si, že by můj výkon zranění ovlivnilo.
Musíš mít speciální predispozice, aby ses mohl soutěžně potápět? Kdo může dělat tento sport?
Při freedivingu je velmi důležité zdraví. Fyzické i psychické. Potápěč musí mít v pořádku kardiovaskulární systém, plíce, dutiny, nervový systém a mnoho dalšího. V rámci AIDA musí vyplnit každý nový člověk, který se chce potápět, zdravotní dotazník. Musí si jej celý pročíst a na svou vlastní zodpovědnost podepsat. Pokud by měl například problém se srdcem a uvedl by to v dotazníku, pak je namístě návštěva lékaře, který zodpovědnost přebírá na sebe.
Zmiňuješ psychické zdraví, proč je důležitý duševní stav?
Člověk, který se chce potápět, by měl být v dobrém psychickém stavu. Neměl by to být člověk, který se léčí na psychiatrii, samozřejmě pokud má přetrvávající problémy. Je to jednoduše proto, že když člověk vykonává činnost při zadrženém dechu, mohou se objevit nepříjemné pocity. V takovém případě je třeba zachovat chladnou hlavu a čistou mysl, nepanikařit a ono to přejde. Pokud si ale člověk není jistý, neměl by riskovat.
Jaké pocity míváš pod vodou ty?
Pro mě je to obrovský pocit svobody a jsem smířený s tím, že se pod vodou může stát cokoli. Vím, že kromě mořských živočichů je vždycky někdo se mnou, a to mi dodává pocit jistoty.
Bál ses někdy o život?
Vysloveně jsem se o život nebál, ale jednou, když jsem se potápěl na Tenerife, jsem měl smíšené pocity. Dva roky předtím, přesně v den potápění, mi zemřel pejsek. Bylo to pro mě psychicky náročné a přemýšlel jsem, jestli to vůbec dám. Cítil jsem se emotivně, ale nechtěl jsem couvnout a potopil jsem se.
V hloubce asi 80 metrů jsem měl zvláštní vidinu, něco jako sen, v představách se mi vynořil můj pes. Rozhodilo mě to, ale podařilo se mi zachovat si chladnou hlavu. Řekl jsem si: No co, přinejhorším tady zůstanu s tebou.
Smířil jsem se s tím, přijal jsem riziko a v ten moment ze mě opadly všechny negativní pocity. Tehdy jsem pochopil, jak je důležité zpracovat emoci.
Kde všude ses už potápěl?
Nejvíce v Egyptě, protože jsem tam strávil asi deset měsíců. Dále v Chorvatsku, na španělském ostrově Tenerife, v Řecku a Turecku.
S jakými mořskými živočichy ses už při potápění setkal?
Jednou jsem měl štěstí a kousek od sebe jsem viděl plavat žraloka velrybího. Bylo to během jedné soutěže v Egyptě. Byl jsem ale na hladině a nemohl jsem se za ním kvůli povinnosti vydat. Zaplaval jsem si i s třímetrovým plachetníkem, želvami, rejnoky či delfíny. Jednou v životě bych se určitě chtěl jít potápět s velrybami. Nejvíce toužím potkat kosatku, i když před ní mám obrovský respekt, neboť je to pro mě ultimátní predátor.
Nebál ses žraloka poté, co svět obletěly zprávy o útocích na lidi v Egyptě?
Málokdo ví, proč vlastně k takovým neštěstím dochází. Například v Egyptě, když místní transportují živočichy na lodích, například ovce a krávy, se sem tam stane, že tam nějaké zvíře uhyne. Oni to zvíře pak většinou hodí přes palubu. Následně se jednoduše může stát, že takové zvíře přiláká žraloky, kteří jsou pak hladině blíž, než by měli být. Většinou tam útočí žralok dlouhoploutvý s velkými prsními ploutvemi s bílými skvrnami.
Pokud je člověk v jeho teritoriu a on je na lovu, pak je velká možnost, že ho zabije. Já jsem v tomto na straně žraloků, neboť přece jen je to člověk, kdo narušuje jeho kruhy. Žralok je ve vodě doma, je to jeho teritorium. Hodně závisí na tom, jaké je žralok povahy a jak se chovají lidé.
Na jedné soutěži vedle stejného žraloka plavali potápěči, natáčeli si ho a on neudělal absolutně nic. Takže ve zkratce, při potápění přijímám to riziko, že jsem ve vodě jen na návštěvě, a když na mě žralok zaútočí, je to právem.
Kde se učí potápět začátečníci?
Já beru své nové sportovce nejprve do bazénu. Nejprve začíná takzvaná suchá příprava, která se skládá z rozvoje silové vytrvalosti, strečinku celého těla, zejména bránice, aby freediver lépe snášel tlak, a předám jim i teoretické znalosti. Dalším krokem je mentální příprava a rozvoj ekvalizačních schopností čili trénink vyrovnávání tlaku na souši. Následuje mokrá příprava v bazénu, kde se adepti učí správnou techniku a učí se zadržet dech staticky, když se nehýbou, a dynamicky, když na jeden nádech plavou v bazénu pod vodou. Když toto člověk zvládne a je s tím v pohodě, může jít postupně do hloubky.
Jaké nejdůležitější pravidlo platí při potápění?
Nejdůležitější pravidlo zní: Nikdy se nepotápěj sám, vždy u sebe měj „buddyho“. Pod slovíčkem buddy si nepředstavuj kámoše ani sourozence. Musí to být někdo, kdo má s potápěním zkušenosti a v případě nouze ti dokáže zachránit život. Já například do velkých hloubek nevstoupím s někým, komu nedůvěřuji, jedině se zkušeným freediverem.
Tvůj rekord v zadržení dechu je 7 minut a 37 vteřin. Co je třeba dělat, aby člověk vydržel pod vodou co nejdéle?
Existuje takový tréninkový proces, který při této konkrétní věci pomáhá. Skládá se z více prvků. V první řadě je nutná silově-vytrvalostní příprava, aby byl freediver v dobré kondici. Důležitá je i flexibilita, natahování svalů, aby nebyly ztuhlé a „nežraly“ tolik kyslíku během potápění. Rovněž je třeba pracovat na rozvoji flexibility hrudníku a bránice, aby byl potápěč schopen se co nejvíce nadechnout.
Následně se provádí ekvalizační a mentální příprava, jejíž součástí jsou meditace, vizualizace a relaxace. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na hypoxickou přípravu, při které si má člověk zvyknout na to, že mozek pracuje na menším množství kyslíku. A na závěr se trénuje i tolerance CO2 a kyseliny mléčné a provádí se technická příprava.
Člověk často netuší, co všechno je třeba při potápění vědět a sledovat. Cítil jsi někdy vyčerpání?
Potápění toho zahrnuje mnoho a často je náročné i psychicky. V roce 2021, kdy jsem se potopil do hloubky 101 metrů, jsem pocítil svoji sílu a chtěl jsem víc. Začal jsem makat a věděl jsem, že když dám ještě pár metrů navíc, domů si donesu medaili z mistrovství světa v Turecku. Začal jsem tlačit na pilu a sjel jsem z cesty, přičemž jsem si neuvědomoval, že cíl je cesta. Soustředil jsem se pouze na umístění a na to, jak hluboko se ponořím.
Co se stalo potom?
Potom přišlo barotrauma středního ucha, protože jsem během potápění nevyrovnal tlak tak, jak jsem měl. Krátce nato jsem měl barotrauma plic, což bylo již druhé zranění během tří týdnů. Narušilo mi to hlavu, ale pořád jsem chtěl bojovat a trénovat. Opět jsem se ponořil a opět se objevilo barotrauma středního ucha. Bylo to týden před odletem na mistrovství světa.
Nakonec to skončilo tak, že jsem si nahlásil ponor do 81 metrů a otočil jsem se na šedesátém devátém. Tělo řeklo ne. Nebyl jsem mentálně vyspělý, musel jsem se popálit na vlastních chybách.
Co tě tento sport naučil?
Při potápění je člověk naprosto pohlcen v okamžiku. Neřeší minulost, neřeší budoucnost. Vnímá jen to, co mu podmořský svět nabízí. Mám rád tu svobodu pod hladinou, jsem tam sám pro sebe. Když jsem dělal armwrestling, byl jsem úplně jiný člověk. Byl jsem arogantní, egoistický a choval jsem se nadřazeně. Potápění mě naučilo být pokorným, vážit si věcí a nevkládat do toho ego.
Jaké máš plány v blízké budoucnosti?
Letos mám na seznamu tři soutěže, kterých bych se chtěl zúčastnit. První se koná v květnu v Šarm aš-Šajchu, další na stejném místě v srpnu. Nejvíce toužím po mistrovství světa v říjnu, které se prý má konat na Kubě. Pokud by to byla pravda, bylo by to perfektní, ale stále to není oficiální.
Chceš zkusit potápění? Přečti si rady Martina Rumana:
❗ Nepodceňuj svůj zdravotní stav, psychický ani fyzický.
❗ Před potápěním bys měl*a mít zdravé zejména zuby a volné dutiny. Pokud by se ti na těchto místech vytvořila vzduchová bublina, může to být při změně tlaku velmi bolestivý zážitek.
❗ Kurz freedivingu absolvuj pouze s certifikovanou osobou, instruktorem.
❗ Před potápěním se pořádně připrav, nezapomeň na velmi důležitou část: teorii.
❗ Užívej si podmořský svět.
