Mezinárodní den žen se slaví již přes sto let. Odstartovala jej odvaha žen, ale i ohromná tragédie, která otřásla celým světem. Podívej se, jak se podoba svátku za jedno století změnila.
Mezinárodní den žen slavíme už více než sto let a jeho původní význam už ve větší míře z mainstreamu vyšuměl. MDŽ asi znáš jako příležitost, kdy se kupují květiny a čokoláda ženám, které máme rádi. Jeho oslavy ale zažehla politická a společenská revoluce.
I přesto, že se první oficiální Mezinárodní den žen uskutečnil v pravém slova smyslu – mezinárodně – 19. března roku 1911, jeho historie sahá dál. Události, které MDŽ předcházely, se však v mnoha zdrojích liší. Dle serveru History jsou jeho dějiny plné kontroverzí, a to právě kvůli politické nátuře jeho minulosti. Tu se během let pokoušely různé skupiny a strany upravovat tak, aby jim přišla vhod.
Podle jedné z nejčastějších verzí o jeho vzniku byl tento svátek vyhlášen v roce 1907 u příležitosti 50. výročí brutálně potlačeného protestu newyorských dělnic z oděvního a textilního průmyslu. Tato verze má však dle zmíněného serveru jeden háček – ani protest z roku 1857, ani oslava 50. výročí se možná doopravdy nestaly. Výzkumy, které se objevily v 80. letech 20. století, naznačují, že mýtus o původu byl vymyšlen v 50. letech 20. století jako součást snahy z dob studené války oddělit Mezinárodní den žen od jeho socialistických kořenů. Socialismus byl však s tímto svátkem pevně spojen.
Američanky, které nemohly protestovat
Dle OSN se historie MDŽ začíná psát už v roce 1848. Američanky Elizabeth Cady Stanton a Lucretiu Mott tehdy rozhořčilo něco, co ti dneska může připadat nemožné – ženám nebylo umožněno veřejně vystoupit na sjezdu stávkujících proti otroctví ve Spojených státech. Bohužel, ani lidé otevření myšlenkám mezirasové rovnosti nebyli tak osvícení, jak bychom si je chtěli představovat.
V reakci na to svolaly Stanton s Mott shromáždění několika stovek lidí na prvním sjezdu za práva žen v New Yorku. Zde společně požadovaly pro ženy občanské, sociální, politické a náboženské svobody, čímž položily základní kameny hnutí za ženská práva, jak je chápeme dnes.
Na počátku 20. století tato hnutí vzkvétala a v roce 1908 pochodovalo ulicemi New Yorku na 15 tisíc žen, které požadovaly zkrácení pracovní doby, lepší mzdy, ukončení dětské práce či volební právo. Přední organizátoři a organizátorky odborových svazů se potom své aktivity snažili posílit také na mezinárodní úrovni.
To se promítlo především na konferenci pracujících žen v Kodani v roce 1910, kam pozvala feministická ikona Clara Zetkin více než 100 žen ze 17 zemí – zástupkyň odborů, socialistických stran a ženských dělnických klubů. Ženy na této konferenci požádala o přijetí návrhu na vyhlášení oficiálního Mezinárodního dne pracujících žen. Jednomyslně tak učinily a tím byl MDŽ, který si připomínáme dodnes, oficiálně ustanoven. Na začátku jej však zdaleka nepřijaly všechny země, které jej slaví v současnosti.
Tragédie, která otřásla světem
Zetkin po svém vystoupení začala spolupracovat s dalšími významnými aktivistkami za ženská práva, jako byly například Rosa Luxembourg nebo Theresa Malkiel. I přesto, že byl na konci první dekády 20. století svátek již oficiálně „venku“, to, co jej akcelerovalo do celého světa, byla tragická událost, která se odehrála rok poté.
Moderní oslavy Mezinárodního dne žen se totiž do historie významně zapsaly tragickým požárem v newyorské továrně Triangle Shirtwaist Factory 25. března 1911. Při požáru zahynulo 146 mladých dělnic, většinou imigrantek. Dopady špatných pracovních podmínek žen, na které feministky jako Luxembourg či Zetkin upozorňovaly, tak mohl nyní celý svět vidět v praxi. Z této tragické události vzešly ještě silnější snahy o sociální spravedlnost pro ženy a byla to také tato událost, po níž se svátek začal po světě rapidně šířit.
Nízké mzdy, dvanáctihodinová pracovní doba a nehygienické a nebezpečné prostředí byly charakteristickým znakem manufaktur. V Triangle Shirtwaist Factory se nejednalo o první požár, ale i přesto byl v budově pouze jeden plně funkční výtah. Dělníci a dělnice se k němu museli dostávat dlouhou úzkou chodbou. Do ulice vedla dvě schodiště, jedno bylo zamčené zvenčí a druhé se otevíralo pouze dovnitř. Požární schodiště bylo tak úzké, že by všem přítomným trvalo hodiny dostat se po něm ven.
Na počátku 20. století také nebylo neobvyklou praxí úmyslně zapálit továrnu před pracovní dobou, aby majitelé dostali tučnou odměnu z pojistky. I když vlastníci továrny požár v roce 1911 nezaložili, pár jich už měli za pasem a odmítli si nainstalovat hasicí systémy pro případ, že by potřebovali objekt vypálit znovu. Absence bezpečnostních opatření tak situaci při požáru extrémně zhoršila.
Zásadní událostí byla v historii MDŽ také masová demonstrace vedená ruskou feministkou Alexandrou Kollontajovou, která začala 23. února 1917 a stala se důležitým článkem řetězce událostí, jež vedly k abdikaci cara Mikuláše II. a k následné revoluci. Po carově abdikaci se prozatímní vláda stala první vládou velmoci, která přiznala ženám volební právo.
Lenin viděl v MDŽ sílu
Vladimír Iljič Lenin uviděl v Kollontajové a jejích činech sílu a sám na to konto vyhlásil Den žen oficiálním sovětským svátkem. Později tento svátek přijali také komunisté ve Španělsku a Číně. To je také důvod, proč se až do poloviny 70. let 20. století Mezinárodní den žen slavil především v socialistických zemích. V roce 1975, během Mezinárodního roku žen, začala potom OSN slavit 8. březen jako Mezinárodní den žen a vyzvala k tomu také své členské státy.
Dnes se svátek přesunul především do komerční sféry. Stačí si v prvním březnovém týdnu otevřít kteroukoliv sociální síť a zahrne tě sponzorovaný obsah, který zaručeně ví, po čem ženy touží. Místo protestů a revolučního připomínání si stále trvajících nerovností a věcí, s nimiž se musí ženy každý den vypořádávat, se společenské klima odebralo cestou obdarovávání a děkování ženám, které máme rádi, protože jsou tak skvělé a hodně toho vydrží.
Česko je v rovnosti stále pozadu
Dle České ženské lobby a dalších hnutí je však důležité nenechat se „oblbnout karafiátem“ a na skutečný význam MDŽ stále myslet. Letos tak ČŽL vydává manifest, který bude tyto nerovnosti připomínat. „K Mezinárodnímu dni žen se, stejně jako ženy před sto lety, hlásíme o svá práva a povinnosti,“ píše na úvod. Mezi body českého manifestu je například právo žen na bezpečí, rozhodování o vlastním těle, spravedlivé odměňování či řízení společnosti.
„O veřejných věcech u nás stále více rozhodují muži, ženy berou výrazně méně za stejnou práci, domácí a sexuálně motivované násilí na ženách není dostatečně potíráno. Jsou tu i nové problémy, které souvisí s dopadem klimatu na ženy a další zranitelné skupiny,“ uvedla předsedkyně ČŽL Marta Smolíková.
Ředitelka ČŽL Hana Stelzerová podotkla, že ženám náleží stejná práva jako mužům. „Praktická stránka této myšlenky v Česku ale pořád silně pokulhává. Rovnost žen a mužů před zákonem bohužel neznamená rovnost ve skutečném životě,“ dodala Stelzerová.
V České republice je nerovnost žen stále velký problém a data ukazují, že se nerovnost spíše prohlubuje. V rámci Indexu rovnosti žen a mužů za rok 2022 se Česko umístilo na 23. místě ze 27 zemí EU. Největším problémem v Česku je podle Indexu, který sestavuje Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE), absence žen v rozhodovacích pozicích a nerovnosti na trhu práce.
Jestli tě článek zaujal, můžeš sledovat naše téma Feminismus.
