Martina Marková dnes stojí v čele fitness značky Gymio. Dřív však byla přední tanečnicí, která se svým bratrem vyhrávala na prestižních soutěžích. Jednoho dne však řekla dost. Vzepřela se přísnému otci a vybudovala si nový život. Přečti si náš rozhovor.
Martina Marková patřila mezi nejlepší české tanečnice. Za úspěchy na mistrovství republiky a zahraničních soutěžích však stálo obrovské množství dřiny, odříkání, a dokonce i hladovění pod dohledem přísného otce. Jak ale sama říká, dnes je mu za to svým způsobem vděčná, protože i díky těmto zkušenostem je dnes tam, kde je.
Svému otci se Martina nakonec odhodlala vzepřít, zanechala profesionálního tance a později začala lidem pomáhat jako fitness trenérka. Nakonec založila vlastní fitness značku Gymio, se kterou se snaží mimo jiné šířit osvětu v tom, jak vést zdravý životní styl. Na vlastní kůži poznala, jak může špatný přístup k tělu a sportu člověku ublížit. A rozhodla se to změnit.
O začátcích v tanci, krutých trénincích, vztahu s otcem i založení značky Gymio jsme si s Martinou Markovou popovídali v obsáhlém rozhovoru.
Tanečnice musí být dost drobné. Já jsem měla tendence být větší. Pořád se to u mě od 14–15 let řešilo, protože jsem se stávala ženou a rychle jsem se měnila. Táta mi nařídil hladovku. Když jsme byli na soustředění v Itálii a hodně se makalo, tak mi třeba dovolil dát si za odměnu jablko. Přístup byl takový, že pokud jsi velká, je to špatně, něco s tím dělej. Třeba nejez.
- Jak se z Martiny stala přední česká tanečnice
- Co Martinu vedlo k založení značky Gymio
- Na jaké úspěchy je nejvíce hrdá
- Proč ji rodiče poslali do Ruska
- .O hladovce, kterou byla Martina nucena držet
- Jak otec reagoval, když mu řekla, že končí s tancem
- Jak se se svou značkou Gymio snaží lidi vzdělávat
- Jakou chybu lidé nejčastěji dělají ve stravování
- Tipy a rady, jak si vypěstovat zdravý vztah ke svému tělu
Máte za sebou velmi úspěšnou taneční kariéru. Jak jste s tancem začala?
Omylem. Chtěla jsem dělat moderní gymnastiku nebo box. Rodičům se ale box pro holčičku moc nezamlouval a na gymnastice bylo plno, takže vyvodili, že pohyb a rytmus by mohl být podobný i v tanci a na kroužku u nás v Boleslavi měli zrovna volno. Mamka mě tam šla přihlásit a zrovna vedla i bráchu na kroužek do houslí, a když tam byl už s námi, tak ho zrovna rovnou zapsali i jako mého tanečního partnera. Takže to chudák slíznul.
Nejdřív jsme chtěli s tancem skončit, bylo to takové hopsání na muziku a nemělo to moc hlavu a patu… ale rodiče byli odjakživa takoví, že když něco nejde, tak to neznamená, že se to hned musí vzdát. Tak nás přihlásili do tanečního klubu v Bakově nad Jizerou, což je městečko kousek od Boleslavi, kde nám trenér hned postavil choreografie, což jsme do té doby neznali. Velmi brzy jsme vyjeli na první soutěž. Na to, že měl brácha zrovna ruku v sádře, jsme nedopadli úplně nejhůř. Byli jsme tehdy čtvrtí. Později jsme vyhrávali a rychle postupovali kupředu. To nás ohromně motivovalo.
Pražští trenéři nám jednou řekli, že o víkendu se nám nebudou moct věnovat, protože v tu dobu porotují mistrovství republiky, ale jelikož jsme už i my měli výkonnostní třídu a mohli se soutěže zúčastnit, nabídli nám, abychom to v rámci tréninku taky zkusili… A my jsme tu republiku vyhráli. To z nás opravdu nikdo nečekal. Táta ještě ten den koupil karavan a začali jsme jezdit po světových soutěžích.
Tak jako u nás to samozřejmě nefunguje u všech, ale u nás to byl ten případ, že nás to začalo bavit a měli jsme úspěch. Ten roztočil kolotoč ambicí, dřiny a odhodlání – čím víc jsme se tomu věnovali, tím víc nám to šlo, a když přišel nějaký neúspěch, o to víc nás to motivovalo neusnout na vavřínech a pokorně v tréninku a dřině pokračovat!
Jednou jsme na soutěži zažili obrovský neúspěch, úplně jsme vyhořeli… Moji rodiče přišli za trenérem toho, co to vyhrál, což byl Rus, a domluvili se s ním, že mě pošlou do Ruska. Zabalili mě a na letišti v Moskvě na mě čekal taxikář s cedulkou.
Na které úspěchy z tančení kariéry jste nejvíce hrdá? Je to republika nebo něco jiného?
Mistrovství republiky jsem později bohužel brala často jako takovou tíhu zodpovědnosti, protože se to od nás už potom očekávalo. „Výkon hodný mistra. Nezklamat, obhájit...“ To bylo často velké břímě, které mě ve výkonu a radosti z tance svazovalo.
Nejvíc hrdá jsem byla paradoxně v momentech, kdy výsledek třeba nebyl úplně ideální, ale můj výkon ano. Byly to momenty, kdy jsem žila okamžikem a tančila s lehkostí. Publikum se na mě napojilo a užívali jsme si to spolu. Byly to momenty, ze kterých, když si je připomínám, mám husí kůži. Tak například když jsme byli na mistrovství republiky sice druzí, ale plná sportovní hala stála a skandovala naše jméno… pro mě to byl pocit vítězství a úžasu, a to i přesto, že jsme pohár nakonec nedrželi.
Byly to třeba ohromné světové soutěže, ale paradoxně ne mistrovství světa. Na MS jeli vždy dva nejlepší ze země, ale ten, co je třeba dvacátý v Rusku, tak je pořád lepší než ten, co je třeba druhý v Česku. Takže tím, že tam byli jenom dva, tak to nebyla vlastně nejsilnější soutěž na světě. Soutěže, kde bylo ze 150 účastníků 70 Rusů, byly ty nejdrsnější. Na těch když jsme se probojovali do finále, jsem věděla, že jsem mezi světovou elitou. Vyhledávali jsme ty nejlepší trenéry z Anglie nebo Ruska.
Jednou jsme na takové soutěži zažili obrovský neúspěch, úplně jsme vyhořeli… Moji rodiče přišli za trenérem toho, co to vyhrál, což byl právě Rus, a lámanou ruštinou, kterou si pamatovali ještě ze školy, se s ním domluvili, že mě pošlou do Ruska. Zabalili mě, na letišti v Moskvě na mě čekal taxikář s cedulkou a dovezl mě 6 hodin daleko do „Klubu sportivnogo tanca 5 plus 5“, kde už na mě trenér čekal.
Trénink tance byl několik hodin denně a všechny další aktivity, co jsme dělali navíc, byly pořád za účelem zlepšení se v tanci. Měli jsem v Rusku třeba i lekce herectví.
Jak náročné byly vaše tréninky? Kolik hodin denně jste se tanci věnovala?
Společenské tance můžou na širokou veřejnost často působit hodně elegantně, vznešeně, potažmo pro kluky třeba komicky, protože se tohle odvětví tolik neprezentuje a nespojuje s dřinou jako třeba balet, kde jsou modřiny a krev víc vidět. My jsme dělali oboje, standardní i latinskoamerické tance, ale hlavně latinu, protože já jsem prostě byla vždycky živel.
Sportovní výkon je ale jen jedna část. Člověk tančí jeden tanec naplno dvě minuty v kuse, a pokud se probojuje na světové soutěži do semifinále nebo do finále, tak je to s dvacetisekundovou přestávkou pětkrát dvě minuty po sobě.
Druhá věc je, že je to zároveň i umění. V tanci to není jako například v atletice, kde se třeba Emil Zátopek z posledních sil šklebí a vlastně to nevadí, protože jde o ten výkon. U tance to člověk v obličeji nikdy nesmí nechat znát. Je to i o estetičnu a zároveň o napojení na publikum a porotu, takže je to i svým způsobem takové divadelní představení. Tím pádem jsem netrénovala jen samotný tanec, ale šlo o komplexní přístup.
Absolvovala jsem přípravku na baletní konzervatoři kvůli rozsahům a pohybové průpravě, chodila jsem na pilates, abych uměla zapojovat vnitřní svaly, chodila jsem na spinning kvůli fyzičce, měla jsem trenéra ve fitku a taky atletiky. Chodila jsem i na lekce flétny, abych uměla správně dýchat. V tanci se neustále mění dynamika a rychlost pohybu, takže je náročné a často složité u toho i správně dýchat.
Trénink tance byl několik hodin denně a všechny další aktivity, co jsme dělali navíc, byly pořád za účelem zlepšení se v tanci. Měli jsem v Rusku třeba i lekce herectví.
Rusky byly schopné udělat pro úspěch strašně moc. Zažila jsem to na vlastní kůži. Hladovky, krvavé nohy a extrémní odhodlání uspět za každou cenu…
A co jídelníček a dieta?
Ve fitness je tohle jedno z hlavních témat, ale v ostatních sportech o tom podle mě bohužel není takové vzdělání, jaké by být mělo nebo mohlo, a řeší se to často hodně černobíle.
