Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Martina Marková dnes stojí v čele fitness značky Gymio. Dřív však byla přední tanečnicí, která se svým bratrem vyhrávala na prestižních soutěžích. Jednoho dne však řekla dost. Vzepřela se přísnému otci a vybudovala si nový život. Přečti si náš rozhovor.
Martina Marková patřila mezi nejlepší české tanečnice. Za úspěchy na mistrovství republiky a zahraničních soutěžích však stálo obrovské množství dřiny, odříkání, a dokonce i hladovění pod dohledem přísného otce. Jak ale sama říká, dnes je mu za to svým způsobem vděčná, protože i díky těmto zkušenostem je dnes tam, kde je.
Svému otci se Martina nakonec odhodlala vzepřít, zanechala profesionálního tance a později začala lidem pomáhat jako fitness trenérka. Nakonec založila vlastní fitness značku Gymio, se kterou se snaží mimo jiné šířit osvětu v tom, jak vést zdravý životní styl. Na vlastní kůži poznala, jak může špatný přístup k tělu a sportu člověku ublížit. A rozhodla se to změnit.
O začátcích v tanci, krutých trénincích, vztahu s otcem i založení značky Gymio jsme si s Martinou Markovou popovídali v obsáhlém rozhovoru.
Tanečnice musí být dost drobné. Já jsem měla tendence být větší. Pořád se to u mě od 14–15 let řešilo, protože jsem se stávala ženou a rychle jsem se měnila. Táta mi nařídil hladovku. Když jsme byli na soustředění v Itálii a hodně se makalo, tak mi třeba dovolil dát si za odměnu jablko. Přístup byl takový, že pokud jsi velká, je to špatně, něco s tím dělej. Třeba nejez.
V tomto článku se dočteš:
Jak se z Martiny stala přední česká tanečnice
Co Martinu vedlo k založení značky Gymio
Na jaké úspěchy je nejvíce hrdá
Proč ji rodiče poslali do Ruska
.O hladovce, kterou byla Martina nucena držet
Jak otec reagoval, když mu řekla, že končí s tancem
Jak se se svou značkou Gymio snaží lidi vzdělávat
Jakou chybu lidé nejčastěji dělají ve stravování
Tipy a rady, jak si vypěstovat zdravý vztah ke svému tělu
Máte za sebou velmi úspěšnou taneční kariéru. Jak jste s tancem začala?
Omylem. Chtěla jsem dělat moderní gymnastiku nebo box. Rodičům se ale box pro holčičku moc nezamlouval a na gymnastice bylo plno, takže vyvodili, že pohyb a rytmus by mohl být podobný i v tanci a na kroužku u nás v Boleslavi měli zrovna volno. Mamka mě tam šla přihlásit a zrovna vedla i bráchu na kroužek do houslí, a když tam byl už s námi, tak ho zrovna rovnou zapsali i jako mého tanečního partnera. Takže to chudák slíznul.
Nejdřív jsme chtěli s tancem skončit, bylo to takové hopsání na muziku a nemělo to moc hlavu a patu… ale rodiče byli odjakživa takoví, že když něco nejde, tak to neznamená, že se to hned musí vzdát. Tak nás přihlásili do tanečního klubu v Bakově nad Jizerou, což je městečko kousek od Boleslavi, kde nám trenér hned postavil choreografie, což jsme do té doby neznali. Velmi brzy jsme vyjeli na první soutěž. Na to, že měl brácha zrovna ruku v sádře, jsme nedopadli úplně nejhůř. Byli jsme tehdy čtvrtí. Později jsme vyhrávali a rychle postupovali kupředu. To nás ohromně motivovalo.
Pražští trenéři nám jednou řekli, že o víkendu se nám nebudou moct věnovat, protože v tu dobu porotují mistrovství republiky, ale jelikož jsme už i my měli výkonnostní třídu a mohli se soutěže zúčastnit, nabídli nám, abychom to v rámci tréninku taky zkusili… A my jsme tu republiku vyhráli. To z nás opravdu nikdo nečekal. Táta ještě ten den koupil karavan a začali jsme jezdit po světových soutěžích.
Tak jako u nás to samozřejmě nefunguje u všech, ale u nás to byl ten případ, že nás to začalo bavit a měli jsme úspěch. Ten roztočil kolotoč ambicí, dřiny a odhodlání – čím víc jsme se tomu věnovali, tím víc nám to šlo, a když přišel nějaký neúspěch, o to víc nás to motivovalo neusnout na vavřínech a pokorně v tréninku a dřině pokračovat!
Jednou jsme na soutěži zažili obrovský neúspěch, úplně jsme vyhořeli… Moji rodiče přišli za trenérem toho, co to vyhrál, což byl Rus, a domluvili se s ním, že mě pošlou do Ruska. Zabalili mě a na letišti v Moskvě na mě čekal taxikář s cedulkou.
Na které úspěchy z tančení kariéry jste nejvíce hrdá? Je to republika nebo něco jiného?
Mistrovství republiky jsem později bohužel brala často jako takovou tíhu zodpovědnosti, protože se to od nás už potom očekávalo. „Výkon hodný mistra. Nezklamat, obhájit...“ To bylo často velké břímě, které mě ve výkonu a radosti z tance svazovalo.
Nejvíc hrdá jsem byla paradoxně v momentech, kdy výsledek třeba nebyl úplně ideální, ale můj výkon ano. Byly to momenty, kdy jsem žila okamžikem a tančila s lehkostí. Publikum se na mě napojilo a užívali jsme si to spolu. Byly to momenty, ze kterých, když si je připomínám, mám husí kůži. Tak například když jsme byli na mistrovství republiky sice druzí, ale plná sportovní hala stála a skandovala naše jméno… pro mě to byl pocit vítězství a úžasu, a to i přesto, že jsme pohár nakonec nedrželi.
Byly to třeba ohromné světové soutěže, ale paradoxně ne mistrovství světa. Na MS jeli vždy dva nejlepší ze země, ale ten, co je třeba dvacátý v Rusku, tak je pořád lepší než ten, co je třeba druhý v Česku. Takže tím, že tam byli jenom dva, tak to nebyla vlastně nejsilnější soutěž na světě. Soutěže, kde bylo ze 150 účastníků 70 Rusů, byly ty nejdrsnější. Na těch když jsme se probojovali do finále, jsem věděla, že jsem mezi světovou elitou. Vyhledávali jsme ty nejlepší trenéry z Anglie nebo Ruska.
Jednou jsme na takové soutěži zažili obrovský neúspěch, úplně jsme vyhořeli… Moji rodiče přišli za trenérem toho, co to vyhrál, což byl právě Rus, a lámanou ruštinou, kterou si pamatovali ještě ze školy, se s ním domluvili, že mě pošlou do Ruska. Zabalili mě, na letišti v Moskvě na mě čekal taxikář s cedulkou a dovezl mě 6 hodin daleko do „Klubu sportivnogo tanca 5 plus 5“, kde už na mě trenér čekal.
Trénink tance byl několik hodin denně a všechny další aktivity, co jsme dělali navíc, byly pořád za účelem zlepšení se v tanci. Měli jsem v Rusku třeba i lekce herectví.
Jak náročné byly vaše tréninky? Kolik hodin denně jste se tanci věnovala?
Společenské tance můžou na širokou veřejnost často působit hodně elegantně, vznešeně, potažmo pro kluky třeba komicky, protože se tohle odvětví tolik neprezentuje a nespojuje s dřinou jako třeba balet, kde jsou modřiny a krev víc vidět. My jsme dělali oboje, standardní i latinskoamerické tance, ale hlavně latinu, protože já jsem prostě byla vždycky živel.
Sportovní výkon je ale jen jedna část. Člověk tančí jeden tanec naplno dvě minuty v kuse, a pokud se probojuje na světové soutěži do semifinále nebo do finále, tak je to s dvacetisekundovou přestávkou pětkrát dvě minuty po sobě.
Druhá věc je, že je to zároveň i umění. V tanci to není jako například v atletice, kde se třeba Emil Zátopek z posledních sil šklebí a vlastně to nevadí, protože jde o ten výkon. U tance to člověk v obličeji nikdy nesmí nechat znát. Je to i o estetičnu a zároveň o napojení na publikum a porotu, takže je to i svým způsobem takové divadelní představení. Tím pádem jsem netrénovala jen samotný tanec, ale šlo o komplexní přístup.
Absolvovala jsem přípravku na baletní konzervatoři kvůli rozsahům a pohybové průpravě, chodila jsem na pilates, abych uměla zapojovat vnitřní svaly, chodila jsem na spinning kvůli fyzičce, měla jsem trenéra ve fitku a taky atletiky. Chodila jsem i na lekce flétny, abych uměla správně dýchat. V tanci se neustále mění dynamika a rychlost pohybu, takže je náročné a často složité u toho i správně dýchat.
Trénink tance byl několik hodin denně a všechny další aktivity, co jsme dělali navíc, byly pořád za účelem zlepšení se v tanci. Měli jsem v Rusku třeba i lekce herectví.
Rusky byly schopné udělat pro úspěch strašně moc. Zažila jsem to na vlastní kůži. Hladovky, krvavé nohy a extrémní odhodlání uspět za každou cenu…
A co jídelníček a dieta?
Ve fitness je tohle jedno z hlavních témat, ale v ostatních sportech o tom podle mě bohužel není takové vzdělání, jaké by být mělo nebo mohlo, a řeší se to často hodně černobíle.
Tanečnice musí být dost drobné. Já jsem měla tendence být větší. Pořád se to u mě od 14–15 let řešilo, protože jsem se stávala ženou a rychle jsem se měnila. Táta mi nařídil hladovku. Když jsme byli na soustředění v Itálii a hodně se makalo, tak mi třeba dovolil dát si za odměnu jablko. Přístup byl takový, že pokud jsi velká, je to špatně, něco s tím dělej. Třeba nejez. V tomhle směru tedy úplně chybělo vzdělání a v Rusku to bylo stejné. Když se holkám řeklo, že jsou velké, tak prostě hladověly. Teď, když to zpětně říkám, tak vím, že to bylo samozřejmě celé špatně.
Rusko bylo ale taneční velmoc. Paradoxně proto, že je to obrovská země a konkurence je tam veliká, byly Rusky schopné udělat pro úspěch strašně moc. Zažila jsem to na vlastní kůži. Hladovky, krvavé nohy a extrémní odhodlání uspět za každou cenu… Tam jsem pochopila, že buď o úspěch stojíš, nebo ne…
Byl to jeden ze základních pudů, který mě vedl k podnikání, kterému se věnuji dnes. Tyto věci jsem chtěla změnit, a zatímco ve fitness je strava naprostý základ, který k tomu neodmyslitelně patří, tak v jiných sportech tyto vědomosti často naprosto chybí nebo se přehlíží.
Proto se to snažím propojovat se značkou, kterou dnes s partnery máme. GYMIO není primárně pro kulturisty a fitnessáky, ale pro všechny, které pohyb provází životem včetně sportovců z jiných odvětví, protože strava, doplňky a připravenost těla jsou u nich stejně tak vyžadovány. I v ostatních sportech je důležité mít dobrou regeneraci a celkovou kondici organismu. Většinou se dodnes setkávám s tím, že se razí stará škola, podle které když něco nejde silou, tak se to vyřeší silou ještě větší…
Každý z nás to má ale s něčím v životě nějak těžké. Každý se s něčím potýkáme a je jen nás, co si z toho odneseme a v co přetvoříme. Snažím se vzít si z toho co nejvíc.
Sledoval jsem dokument „Ještě hořím“ na ČT o Vás a bratrovi a na mě jako na diváka to působilo tak, že otec byl opravdu hodně přísný. Bylo to skutečně tak? Jaký vztah máte dnes?
Jsou dva díly. První je „Nehasit! Hořím!“, kde jsme ještě jako děti, a „Ještě hořím“ je pokračování. Vztah s otcem dneska už žádný nemáme. Úplně se odmlčel a zmizel. V dokumentu to paradoxně končí tak, že jsme zadobře. Byla to epizoda, kdy se nám podařilo najít společnou řeč, ale bohužel jen na krátko. Potom se zcela odmlčel a už mě nikdy nekontaktoval.
Otci určitě zásadně vděčím za to, kde dnes jsem, protože na mě byl extrémně přísný, často možná i nespravedlivě, ale vyvinul ve mně to, že jsem si tuto roli později sama přebrala a jsem přísná sama na sebe. Z dětství v sobě mám zakódované programy, samozřejmě třeba i hodně komplexů, které mě dnes v některých věcech brzdí, takže na nich musím hodně pracovat. Některé mě ale zase ženou extrémně kupředu.
Takže vztah s otcem, který z dokumentu vyzněl, byl v realitě možná ještě horší. Každý z nás to má ale s něčím v životě nějak těžké. Každý se s něčím potýkáme a je jen nás, co si z toho odneseme a v co přetvoříme. Snažím se vzít si z toho co nejvíc. Jsem přesvědčená, že kdyby rodiče tenkrát nebyli tak přísní, nikdy bych to v tanci tak daleko nedotáhla a dnes bych nebyla tím, kým jsem.
Když jsem byla už starší, začala jsem si věci víc uvědomovat, spousta věcí mi nadávala smysl a nelíbila se mi. Proto jsem se otci postavila a řekla jsem, že se mu omlouvám, ale že takhle už to dál nepůjde.
Kdy jste se rozhodla s vrcholovým tancem přestat? Bylo to právě i kvůli těmto rodinným důvodům?
V jistém momentě jsem si uvědomila, že nevím, co přesně chci, ale věděla jsem, že tak, jak to funguje, to už dál nepůjde. Byla jsem nešťastná a vyčerpaná. Úspěch byl brán jako samozřejmost, neúspěch znamenal velký problém. Víc než neúspěchu jsem se bála toho, aby byl otec spokojený s výkonem. Na poslední soutěži s mým bráškou, když jsme vyhráli poslední titul mistra republiky, šel otec pogratulovat těm, kteří skončili druzí, protože byl přesvědčený, že to oni to měli vyhrát… Nebyl s naším výkonem spokojený. Potom se sebral a zklamaný odjel.
Když jsme byli děti, tak to bylo o hodně jednodušší. Rodiče měli hlavní slovo a my je poslouchali. Ale když jsem byla pak už starší, začala jsem si věci víc uvědomovat, spousta věcí mi nadávala smysl a nelíbila se mi. Proto jsem se otci postavila a řekla jsem, že se mu omlouvám, ale že takhle už to dál nepůjde.
Jednodušší část byla přesvědčit bratra, že se musíme tanečně rozloučit, horší část byla oznámit to otci, protože to nebyl schopen přijmout a nikdy vlastně ani nepřijal. Přišel mi od něj později e-mail, že jsem zničila značku Markovi, a pak mi řekl, že ze mě nikdy nic nebude a byla vlastně jen otázka času, kdy to vzdám.
Dva měsíce jsem potom žila „normální život“, bráchovi mezitím do mého pokojíčku nastěhovali novou taneční partnerku, která mě měla zastoupit, takže všechno jelo doma dál.
Já ale pak dostala nabídku od jednoho z nejlepších tanečníků na světě (Przemek Łowicki, pozn. red.). To jsem tehdy měla čerstvě po maturitě. Okamžitě jsem si sbalila kufry a odjela. Spolu jsme zažili úžasné úspěchy. Už v 19 letech jsem byla mezi profesionály a složila porotcovské a trenérské zkoušky u celosvětově uznávané organizace. Nikoho ale tehdy nenapadlo, že je mi teprve 19, takže mi museli udělit dodatečně výjimku .
Chtěla jsem mít tu možnost volby, vzít osud do vlastních rukou. Chtěla jsem se bláznivě zamilovat… vybrat si zemi, ve které budu bydlet, a jazyk, kterým budu mluvit... Měla jsem touhu budovat něco s pevnými základy, co jen tak neztratím.
Byla to úžasná kapitola, kdy jsem cestovala po světě, naučila se nové jazyky, zažila plno dobrodružství a krásných okamžiků, ale problém byl v tom, že na úspěch v tanci má vliv mnoho dalších věcí než jen to, jak dobrá tanečnice jsem. Člověk to nemá úplně všechno ve svých rukou. Tanec se neměří na stopkách. Navíc to, že si mě vybral skvělý taneční partner a tvořili jsme silný pár, ještě neznamenalo, že jsme byli synchronní i v dalších ohledech. Každý jsme chtěli často trénovat s jiným trenérem v jiné zemi a jinak často, chtěli jsme se účastnit jiných soutěží a podobně.
Trenér z Anglie nám později oznámil, že bude působit v Asii, a jelikož jsme s ním chtěli i nadále spolupracovat, přestěhovali jsme se ze dne na den do Hongkongu… Všechno bylo podřizováno vizi úspěchu, a pokud nepřišel, bylo to o to těžší.
Když mi bylo 21 let, partnerství s polským partnerem skončilo. Byl o 11 let starší a životní cíle se nám rozešly. Przemek už chtěl zpomalit, zatímco já byla hladová a dravá. Dostala jsem další nabídky od partnerů ze tří různých států. Začala jsem přemýšlet, co bude dál, když se za další čtyři roky naše cesty s partnerem třeba zase rozejdou. Mně bude 25 let, budu opět v jiném státě, budu se učit nový jazyk, hledat novou práci a začínat zase znovu. Zázemí chce čas a trpělivost.
Toužila jsem i po tom mít osobní život. Chtěla jsem zažít osudovou lásku... Tady si člověk vybíral tanečního partnera. Ne primárně toho životního. Pár spolu ale tráví nakonec veškerý čas, neustále spolu cestuje, pracuje, spojuje je spousta závazků a zážitků, takže spolu nakonec velmi často končí i v soukromí.
Chtěla jsem mít tu možnost volby, vzít osud do vlastních rukou. Chtěla jsem se bláznivě zamilovat… vybrat si zemi, ve které budu bydlet, a jazyk, kterým budu mluvit... Měla jsem touhu budovat něco s pevnými základy, co jen tak neztratím.
Gymio je značka ryze česká. Vymýšlíme a vyrábíme vlastní doplňky stravy. Zároveň navrhuji oblečení, které pomocí lokálních švadlen a dílen přivádíme k životu. Je to pro nás vášeň.
A jak došlo k založení značky GYMIO?
Posilování bylo nedílnou součástí fyzické připravenosti v tanci, takže po jeho konci jsem ve cvičení pokračovala ráda dál, akorát teď jsem do fitka chodila o to častěji. Nahrazovalo mi rutinu tanečních tréninků, které mi upřímně chyběly.
Začala jsem mít touho tělu víc rozumět. Tehdy jsem ještě učila a přednášela o tanci na jedné z největších tanečních škol v Praze a došlo mi, že čím víc tělu a svalům rozumím, tím lépe to lidem dokážu nejen ukázat, ale i vysvětlit. Fitko a cílené formování postavy mě natolik začaly fascinovat, že jsem to chtěla dotlačit do většího extrému tím, že se připravím na soutěž a zjistím, co moje tělo a hlava dokážou.
Díky cvičení jsem se seznámila se svým životním partnerem. Okouzlilo mě, že byl extrémně inteligentní a vtipný. Velmi mě podporoval. Hrál velmi dobře hokej a už asi 15 let se zajímal o doplňky stravy, zdraví a zlepšování výkonnosti. Já měla kromě sportu blízko taky k módě. V době, kdy jsem tančila ještě v Česku, tak se stávalo, že šaty, které jsem si navrhovala pro sebe, jsem začala vídat okopírované i na jiných tanečnicích, třeba jen v jiné barvě. Jim ale už tak dobře neseděly. Každý máme jinou postavu a přednosti a tomu se šaty přizpůsobují. Takže jsem za nimi třeba šla a nabídla, že jim ráda navrhnu šaty na míru. A tak jsem začala navrhovat a pokračovala jsem v tom později i v Hongkongu, kde jsem se tím jednu dobu živila.
Sport a fyzično je něco, čemu jsem se věnovala od mala, a časem jsem začala vnímat, co všechno by se dalo dělat líp a jinak. A tak se zrodilo GYMIO.
Je to značka ryze česká. Vymýšlíme a vyrábíme vlastní doplňky stravy. Zároveň navrhuji oblečení, které pomocí lokálních švadlen a dílen přivádíme k životu. Je to pro nás vášeň. Nechceme dělat jen věci, které už existují, a přelepit je naší etiketou. Chceme osvěžit trh, přinášet drobné i větší inovace a zároveň lidi vzdělávat. To znamená neporovnávat se s konkurencí, ale snažit se lidem doručit informace a vzbudit pocit, na základě kterého se budou umět sami rozhodovat.
Cílem je jít lidem víc naproti tak, aby je potěšil nejen samotný produkt, ale celá cesta od objednávky až po dobře odmakaný trénink. Nechceme zakládat důvěru na tom, že produkt prezentuje nějaký slavný sportovec nebo influencer. Sázíme na to, aby lidé měli možnost sami se rozhodnout, produkty vyzkoušeli a díky zkušenosti a znalostem se k nám rádi vraceli.
Jaké máte se značkou cíle a vize do budoucna?
Ty největší. Nerada o tom vyprávím, ale z těch nejaktuálnějších cílů je v letošním roce rozšíření sítě kamenných prodejen a expandování do okolních států.
Závodila jste i v kategorii bikini fitness. Chystáte se do toho jít znovu, nebo to je pro vás už uzavřená kapitola?
Určitě ne. Když má někdo ambice to dělat na soutěžní úrovni, tak to vyžaduje co největší pozornost. Ostatně jako všechno, co se má dělat dobře a naplno. Tady je to ještě umocněno tím, že kromě tréninku musí člověk zbytek dne neustále přizpůsobovat i stravě, a pokud chce být úspěšný, není tu prostor pro kompromisy.
Já už jsem dneska vysoutěžená. 11 let jsem soutěžila v tanci a díky závodům v bikini fitness jsem si chtěla vyzkoušet, kam ještě dokážu své tělo a hlavu posunout. Jasně stanovené datum soutěže tehdy dobře plnilo funkci takového hnacího motoru.
Soutěžení ve fitness je něco úplně jiného než „fitness lifestyle“. Fitness lifestyle je způsob života, který je zdravý, vyvážený, člověk se cítí dobře a má čas a o to víc energie se věnovat dalším aktivitám a koníčkům.
Já chci dnes lidem pomáhat a budovat zázemí, které nabídne vědomosti, informace a zkušenosti. Ať už jde o aktivně žijící širokou veřejnost, která se chce cítit a vypadat lépe, nebo vrcholové sportovce, kteří by chtěli zefektivnit své snažení.
Pracovala jste taky jako fitness trenérka a poradkyně. S čím lidé potřebují nejčastěji pomoct? A co bývá nejčastější chyba?
Trenérství už se bohužel z časových důvodů nevěnuji, ale problémy klientů jsou stále hodně podobné. Z 90 procent se to týká hubnutí. Rádi by slyšeli jednu konkrétní věc nebo metodu, která jim zaručí výsledek. Jako třeba že vyřadí chleba: „Aha! Tak to je to tajemství, co mě dělí od vysněné postavy!“ Nebo „Když budu pít smoothie ze 16 celerů, 12 gramů mandarinky a odvaru z babského ucha…“ „… když nebudu jíst po 18. hodině…“ a podobně…
To bývá ta nejčastější chyba, že nejsou otevření tomu pochopit, že tělo je komplexní záležitost a reaguje a adaptuje se na to, co se mu děje, resp. čemu je vystaveno. Obecně tu platí základní pravidla, jako například energetický deficit, a zároveň můžu s určitostí říct, že neexistují žádná rychlá řešení s dlouhodobými výsledky…
A jak se vy dnes snažíte lidi a své fanoušky o těchto věcech informovat?
Jednou z věcí je, že píšeme odborné články. Máme v týmu lidi, kteří jsou opravdu extrémně vzdělaní, a pokud někdo umí odpovědět na dotazy lidí lépe než já, tak to je ta cesta, kterou chci lidem doručit. Spolupracujeme se skvělými odborníky. Máme v týmu například trenéra českých olympioniků a národní reprezentace, články nám píše šéfredaktorka předního časopisu zaměřeného na fitness a zdravý životní styl.
Máme také vzdělávací podcasty, kam si zveme lidi, kteří jsou špičkami ve svém oboru. Zároveň na webu máme ke všem doplňkům podrobně vypsáno, jaké složky obsahují, co ta jednotlivá složka přesně dělá, proč je důležité, že tam je, a pro koho je daný doplněk určený.
Mimo jiné se na svém Instagramu snažím dělat i takové „vzdělávací okénko“, kde mluvím ne úplně odborným způsobem, abych se dotkla i těch lidí, které by to jinak tolik třeba neoslovilo nebo nezajímalo. Nejdřív se zeptám, o jakém doplňku by chtěli vědět víc, a potom jim o tom povídám… K čemu je a jestli ho vůbec potřebují, a pokud ano, na co dávat při jeho výběru největší pozor.
Máte na závěr nějakou radu pro mladé lidi, jak si vypěstovat zdravý vztah ke svému tělu? Spousta lidí je totiž ovlivněna například fotkami na Instagramu a jiných sítích, které se pak mohou snažit třeba až nezdravě napodobit, což pak může vést k poruchám příjmů potravy a podobně. Jak se tomuto vyhnout? Máte nějakou radu?
To je extrémně krásná otázka. K tomu chci říct tři takové moje tipy.
První je: NIKDY SE S NIKÝM NEPOROVNÁVAT. To se samozřejmě snadno říká a hůř provádí. Pokud se ale budu s někým porovnávat, tak je to nekonečná situace, protože vždycky bude někdo lepší, než jsem momentálně já, nehledě na to, jak moc se zlepším… To je naprostá sebevražda. Maximálně se můžu porovnávat sama se sebou, jestli to dělám líp než včera. To je jediná věc, na kterou je potřeba se soustředit.
Dále mám sama pro sebe takový přístup, že POKUD MĚ NĚCO TRÁPÍ A CHCI TO ZMĚNIT, JE DŮLEŽITÉ NA TOM AKTIVNĚ začít PRACOVAT a reálně to začít měnit… Nejen o tom mluvit. Samozřejmě je důležité mít i dlouhodobé cíle, ale někdy stačí vidět třeba jen další krok kupředu. Hlavní je nezastavit na místě a nezůstat tam, kde se mi vlastně nelíbí.
Třetí a nejdůležitější věc je VZDĚLÁVAT SE. Důležité je si uvědomit, že nemůžu mít moc vztah k něčemu nebo někomu, koho vlastně neznám? Je to podobné ve všem. Čím víc člověka poznám, tím víc je mi blízký. Pokud někoho fascinuje třeba umění, buduje si k němu vztah, zajímá se o něj, chce se dozvědět víc, aby ho uměl lépe ocenit. S tělem je to stejné. Musíme si k němu vytvořit vztah a ten pak pěstovat a umět prohlubovat. Stává se bohužel hodně často, že máme tendenci posuzovat/odsuzovat něco, čemu vlastně ani tak nerozumíme…