Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Ze sociálních sítí, výloh i módních časopisů se na nás neustále valí trendy. Ty jsou ale cílené hlavně na mladé, přitom svůj styl a cit pro módu má i generace našich babiček a dědečků.
V pražských Holešovicích jsme narazili hned na několik z nich. Ti se umí nejen skvěle obléct, ale mají k módě celoživotní vztah.
I když podle dnešních měřítek by jejich kousky možná nebyly nejvíc v dripu, vypadají skvěle. A o módě přemýšlí a dnešní trendy registrují. I když možná nevědomky, celý život praktikují udržitelný způsob nakupování, ke kterému se mladá generace vrací až v posledních letech.
Dana
Móda seniorů. Zdroj: David Marcin
Móda seniorů. Zdroj: David Marcin
První, koho potkáváme v Holešovické tržnici, je Dana. Je jí 62 let a ve světle laděném monochromatickém outfitu si se zájmem prohlíží expozici Pražského Quadriennale.
„K módě mám hezký vztah. Většinou nakupuji v obchodech s originální módou a kupuju si nadčasové kousky, které vytáhnu i po letech. Na trendy si moc nepotrpím, ale zároveň ráda nejsem úplně mimo,“ začíná Dana.
Nakupuje prý velmi spontánně. „Často mám nějakou představu o konkrétním kousku, ale nemůžu ho nikde sehnat. Takže když mi pak něco padne do oka, koupím si to hned,“ říká.
Jde už ale spíš po věcech, které zapadnou do celkové koncepce jejího šatníku, a nenechává se moc strhnout jednotlivými výraznými kusy, které jí pak do skříně nepasují. „Kupuji si věci, které jsou z přírodních materiálů a nejsou ze sériové výroby. Beru to ale většinou už nějak v kompletu, nechci do šatníku kousky, co mi tam nepasují,“ vysvětluje.
Když si vzpomene na své oblečení z mládí, hned zmiňuje, že většina byla šitá od švadleny nebo podomácku. „Maminka mi šila široké kalhoty, co jsem ráda nosívala. Měla jsem i prošívané kabáty s barevnou podšívkou a různé kožíšky. Postupem času jsem ale stylem přešla k více výtvarnějším trendům,“ říká Dana.
Dnešní móda se jí prý líbí, ale má k ní určité výhrady. „Jsem otevřená různým stylům a mám ráda, když má někdo ten svůj, klidně i velmi okázalý. Nelíbí se mi ale moc nošení tepláků na veřejnosti a také muži, co k oblekům nosí hnědé boty,“ popisuje.
„Myslím si ale, že mladí to dnes mají v tomhle ohledu složitější než my. Tenkrát nic nebylo, teď na omladinu útočí móda ze všech různých stran. Měli bychom se asi trochu více zaměřovat na to, aby se pak věci v oběhu točily a tolik oblečení se zbytečně nevyhazovalo,“ zamýšlí se závěrem.
Další, koho potkáváme, je Alexandra, která na otázku ohledně věku odpovídá, že je v důchodu. „Takže něco kolem šedesátky,“ ptáme se. „No jděte ještě výš,“ odpovídá.
Alexandra je z amerického Oregonu a už na první pohled je na ní vidět, že má svůj outfit velmi promyšlený. Hned pak zjišťujeme proč – živila se totiž jako kostýmová designérka a doteď módu učí na Oregonské univerzitě.
„Vždycky mě bavilo používat oblečení jako nástroj k vyjádření emocí na jevišti. Dělávala jsem si z toho trochu legraci a říkala svým přátelům, že jsem nejšťastnější člověk na světě, protože jsem placená za to, že chodím nakupovat,“ říká Alexandra se smíchem.
Zatímco Dana se ladila do světlých tónů, Alexandra vynesla výraznou fialovou. „Moje motto je: Nikdy nepromarni šanci na to, aby sis koupila nebo oblékla něco fialového,“ vysvětluje.
Její otec totiž prý fialovou nesnášel, a když byla mladá, nemohla ji nosit. „Asi to na mě mělo nějaký zvláštní vliv, když jsem se pak později začala oblékat podle sebe, kupovala jsem si fialové věci, kdykoliv to šlo. A taky jsem zjistila, že sehnat fialové kousky není jednoduché. Takže když už nějaký vidíte, prostě si to musíte koupit,“ říká.
Co se týče jejích nákupních návyků, metaforicky vzato prý nakupuje pořád. „Ne vždycky nakupuju věci, ale pořád okolo sebe nakupuju nápady z obrázků a z věcí, které vidím a pak je můžu používat při skládání outfitů,“ vysvětluje.
Svým studentům říká, že oblečení, které nosí v mládí, je ovlivní v tom, jak se dál budou oblékat. Ať už to dělají vědomě, nebo podvědomě. To vidí i sama na sobě.
„Když jsem byla na střední, frčeli The Beatles, a to mě velice ovlivnilo. Hlavně jsem si odnesla směr, který s nimi uvedla britská módní designérka Mary Quant, že triko vždy ladí s kalhotami. Tím, jak také Beatles začali koncertovat po světě a do svých looků zapojovali kousky ze zahraničí, jsem se také inspirovala. Například šála, kterou mám na sobě, je z Indie a tunika je z Chorvatska. Snažím se tedy většinou nosit i kousky, co jsem si koupila v cizině, a dát tím najevo svou nekonečnost a lásku k cestování,“ říká Alexandra se zápalem a je na ní vidět, že o oblečení a tom, co vyjadřuje, hodně přemýšlí.
Nakupuje prý primárně přírodní materiály z druhé ruky. „Ohromuje mě, kolik věcí, které v sekáčích najdu, jsou krásné, koupila bych si je i v běžném obchodě, ale někdo se jich zbavil,“ říká.
Dodává také, že si je vědoma toho, že přírodní materiály mohou být pro životní prostředí zátěžové. „Na výrobu bavlny nebo plátna se spotřebuje hodně vody. Snad výrobci přijdou na nějaké řešení, jak to změnit,“ říká.
Kromě vlivu Beatles se ale prý doteď inspiruje tím, co nosila na střední. „Chtěla jsem tenkrát nosit minisukně, ale moc to nešlo, poslali by mě za to ze školy domů, protože bych byla nevhodně oblečená. Ale vlastně se tím inspiruju doteď. Když se podíváte na to, jak jsem oblečená, mám tuniku, která zasahuje zhruba do půlky stehen a pod tím úzké kalhoty, takže je to taková variace,“ popisuje svůj outfit.
V Holešovicích potkáváme i jedenasedmdesátiletou Irenu. Ta má na sobě mix přírodních materiálů, barev a masivní šperky. Co se týče obuvi, sáhla po pohodlných teniskách.
„Dneska mám na sobě třeba kousky z prodejny Faktor Traktor od české designérky paní Těšínské,“ říká. Módu má ráda celý život. „Teď už ale nenakupuji tak ráda, je to kvůli tomu, že se mi nelíbí, jaký odraz tam vidím v zrcadle,“ posteskne si. Nemá ale vůbec proč, protože ve svém outfitu s výraznými prvky září na celou ulici.
„Jinak jsem si vždycky ráda kupovala nadčasové kousky, to se mi vyplatilo. Měla jsem velkou výhodu, že jsem pracovala ve zdravotnictví, takže jsem ty kousky tolik neunosila a ušetřila jsem je,“ pokračuje dál se smíchem.
Způsob nakupování během jejího mládí se prý od toho současného dost lišil. „Nosívaly se už tenkrát džíny, i když se na to dívalo trochu skrz prsty. Tenkrát jsme ale byli dost vázaní na konfekci, až když se sehnaly bony, tak jsme si v tuzexu nakoupili něco speciálního, třeba právě ty džíny nebo kabát. A vydrželo nám to dlouho,“ říká.
„Vzpomínám si na jeden italský obchod, který býval v Rytířské ulici v Praze, kam jsem moc ráda chodívala. Stálo to dost, ale nějak jsem si na to vždy dovedla ušetřit,“ doplňuje pak Irena.
Materiály dřív byly kvalitnější. „I když už tenkrát moje babičky, které vyrostly za prvorepublikové módy Hany Podolské, říkávaly, že ta kvalita je na nic. Dnešní móda je ale hodně spotřební a jednorázová. Na druhou stranu, zažila jsem i módu za Twiggy, kdy jsme nosily papírové šaty, které se daly různě stříhat a to bylo taky opravdu jen na jedno použití,“ říká s úsměvem a ukazuje si do půlky stehen, kam si v mládí stříhala papírové sukně.
Dnešní sportovní móda se jí líbí. „Ta odhalená móda ale vůbec, když kolikrát vidím, co si ženy oblékají třeba na plesy, přijde mi to zbytečně vyzývavé nebo vulgární chodit polonahá,“ říká závěrem.
I muži ale mají ve starším věku k módě co říct. Například Alois, kterému je 73 let, vyrazil na nákup do Holešovic sladěný jako nefalšovaný elegán. Tvrdil sice, že si na módu moc nepotrpí a vůbec netuší, odkud dané kousky má. Jakmile jsme ale otevřeli téma módy jeho mládí, rozzářil se.
„Nosíval jsem kalhoty do zvonu. Dřív jsem se oblékal rád. Hodně mě bavily i džíny, světlé kalhoty, rozpínací košile…“ vzpomíná Alois.
Říká ale, že je dnešní móda na jeho vkus velmi spotřební. „Moje máma třeba tenkrát ušila bundu, když mi bylo asi dvacet, a tu bundu já mám doteď. Je i s knoflíky, nebyla opravovaná a drží. Což v dnešní době, aby mi něco vydrželo padesát let, to vůbec,“ naoko se rozčiluje a vzápětí se začne smát.
Současnou módu by si na sebe prý také asi nevzal. „Jde to ale prostě s dobou. A je fakt, že některé trendy se vrací,“ krčí rameny v závěru.
Petr
Móda seniorů. Zdroj: David Marcin
Móda seniorů. Zdroj: David Marcin
Před jedním z obchodů stojí i Petr. Tomu je osmdesát jedna let a fakt, že by měl odpovídat do článku o módě, ho velmi pobavil. V džínech, vestě s kapsičkami a stylovými bílými koženými boty ale vypadá, že o svém dnešním outfitu přemýšlel.
I když zpočátku tvrdil, že k tématu nemá co říct, je hned od první věty velmi výřečný. Na to, kde ale kousky nakoupil, si prý nevzpomene. „Nepamatuju si, kde jsem si co koupil. Džíny, co mám na sobě, jsou už staré. Věci mi dost kupuje žena, takže netuším, kde to sebrala. Nakupujeme ale většinou v běžné konfekci,“ vysvětluje.
Módu řešil jako mladý. „Tenkrát začaly džíny, já je teda moc nechtěl, ale máma mi koupila levisky za 70 bonů v tuzexu Na Příkopech. Byly tenkrát ale úplně mizerný,“ popisuje.
Nakupuje prý velmi spontánně. „Kupuju si věci podle toho, jak se mi líbí. Je ale problém, že jsem starej a už to neunosím, takže se mi to doma hromadí. Lituju svoje dcery, protože až se ženou umřeme a budou muset vyklízet ten byt, tak to bude něco,“ říká se smíchem.
S velkým zápalem ale mluví o módě svého mládí. „Když mi bylo tak 18, byly módní kabáty ‚montgomeráky‘. Byly to takové zelené nepromokavé pláště a chtěl je každý. Moji kamarádi už často vydělávali a měli peníze, já ale pořád studoval a máma mi to nechtěla koupit, protože mi říkala, že tyhle kabáty nosí chuligáni,“ vysvětluje a vesele přitom gestikuluje.
„Pak ještě frčely americké kravaty, byly takové hodně pestré. Chodili jsme tenkrát na čaje do Lucerny a tam to nosil každý. Já jsem tu kravatu taky neměl, ale byl bych ji býval chtěl,“ vzpomíná dál.
„Taky se tenkrát začaly nosit mokasíny s bílou pěnovou podrážkou. Ale máma o nich taky říkala, že jsou chuligánský,“ říká se smíchem.
Nakonec se ale prý k nějakým svým vysněným kouskům přece jen dostal. „Když jsem udělal státní závěrečné zkoušky na škole, táta tam na mě čekal, a protože to dobře dopadlo, tak mi říká: ‚Pojď, já ti to koupím!‘ A pořídil mi i montgomerák, i ty mokasíny. Koupil mi takový kožený, který z mých kamarádů neměl nikdo, tak jsem byl štramák,“ říká Petr a je na něm dodnes cítit, že měl z nákupu obrovskou radost.
Má ale pocit, že se dnes hodně oblečení vyhazuje. „Tenkrát za mého dětství bychom to všechno nosili, dokud by se to na nás nerozpadlo. Ale je to všechno se vším. Je to nekvalitní, levné a lidi si žijou lépe než tenkrát po válce. To si vzpomínám totiž, že po konci války se dostávaly takové body na různé věci. Třeba moje maminka si někde vybrala kabát, šla si ho tam třikrát prohlédnout, musela si na něj střádat ty body několik měsíců a pak si ho koupila a nosila ho desítky let,“ vysvětluje závěrem.
