Kdyby opravdu fungovala indoktrinace a propaganda v oblasti genderové identity, tak jsme všichni heterosexuální, říká v rozhovoru pro Refresher transgender muž Marvin Horvat. O jeho životě a tranzici vychází dokumentární film.
Okolí vnímalo R. jako šťastnou ženu. Narodil se a vyrůstal v Česku, později se provdal za slovenského psychiatra Ivana. Spolu se usadili ve Švédsku, mají spolu dvě děti a R. časem začal psát queer romány.
Ne, nespletli jsme se v rodech. Právě při psaní pod mužským alter egem pochopil, že prázdnotu, kterou pociťuje, může vyplnit jen tak, že bude žít jako své autentické já a zahájí proces tranzice. R. je dnes Marvin Horvat, muž, živí se psaním a je také protagonistou česko-slovenského dokumentárního filmu Šťastný člověk.
Kdyby opravdu fungovala indoktrinace a propaganda v oblasti genderové identity, tak bychom byli všichni heterosexuální.
„Člověk, který něco takového řekne, vysílá jednoznačný signál o své empatii a inteligenci. Kdyby mi něco takového řekli do tváře, tak s nimi dál nemluvím,“ reaguje Marvin v rozhovoru pro Refresher na transfobní výroky slovenských politiků. Kromě toho nám řekl, proč je podle něj důležité, že dokument o jeho životě není politický, co si myslí o transgender dětech a jaký byl jeho coming out v práci.
V Refresheru o queer lidech píšeme otevřeně a s respektem. Pokud si chceš o jejich životech přečíst víc, začít můžeš například rozhovorem s nebinární osobou nebo stejnopohlavním párem, který spolu vychovává dvě děti.
V článku nenajdeš spoilery k filmu.
V posledních letech se stali translidé na Slovensku terčem bezprecedentní nenávisti. Celkově čelí LGBT+ lidé nenávisti a mnozí mají i strach. Jak se na Slovensku cítíš ty?
Snažím se nepropadat paranoii. Samozřejmě vnímám společenskou atmosféru a není to příjemné, ale nechci trávit čas tím, že se budu neustále poohlížet, jestli mi nehrozí něco špatného.
Uznávám, že příběh dokumentu by byl určitě jiný, kdybych zůstal v Česku nebo prošel tranzicí na Slovensku.
V čem je Česko jiné než Švédsko? Jak by se tvůj příběh odlišoval?
Pravidla jsou jiná. Samotný proces tranzice na Slovensku a v Česku je jiný, je zde například stále povinná sterilizace. To je naprosto zbytečný zákrok, který nikdo nepotřebuje a který se mylně prezentuje jako něco, co transgender lidé chtějí. Ale ve skutečnosti to nesouvisí s tím, co translidé opravdu potřebují.
Ve Švédsku je povinnost sterilizace zrušena, dokonce lidem, které v minulosti donutili ke sterilizaci, země vyplácí odškodné, protože je to zásah do tělesné integrity člověka.
Druhá věc je společenská atmosféra. Ano, extremistické hlasy se nyní ozývají všude, i v Evropě, USA, Spojeném království i ve Švédsku, ale celková atmosféra je jiná. Myslím si, že coming out v Česku by byl úplně jiný, než jaký byl ve Švédsku.
Šéf slovenské strany KDH Milan Majerský označil LGBTI+ komunitu za „pliagu“ (v překladu „svoloč“ či „havěť“ – pozn. red.) a řekl, že „LGBT ideologie“ může podobně jako korupce zlikvidovat národ. Jak vnímáš toto vyjádření? Můžeš zlikvidovat národ?
Kdyby existovala LGBT ideologie, která je nějakým způsobem nebezpečná, tak bychom to už dávno použili, aby se nám žilo lépe. Je to nesmysl. Když si chtějí lidé získat politické body nebo získat trochu moci, tak si najdou nějaké náhradní téma, ze kterého udělají pseudoproblém.
Tím, že si o tom i teď povídáme, rozšiřujeme jejich výroky dále. Dostávají prostor, který si ani nezaslouží.
Tito lidé nemají odpověď na to, jak pomoci zdravotnictví či školství, jak vykompenzovat vliv inflace na rodinnou ekonomiku. Toto jsou problémy, které lidé řeší, ale politici na ně nemají řešení. Proto si najdou pseudoproblém, který se většiny lidí ani nedotýká, a začnou tvrdit, že ho dokáží vyřešit. Strhávají pozornost na něco, co vlastně ani není problém. Jak ovlivňuje to, co mám v pase nebo snad v kalhotách, tvůj život? Nijak.
Když už jsme u citátů politiků, právě ti často apelují na to, že tranzice chtějí omezit, aby „chránili děti“. Ty jsi prošel tranzicí už jako dospělý člověk. Setkal ses s názory, že to je jen fáze a přejde tě to nebo že toho budeš litovat, podobně jako to poslouchají mladí translidé?Ale jasně, to by ses divila! Translidé jsou buď příliš mladí na to, aby to o sobě věděli, nebo příliš staří na to, aby začali dělat změny. To proto, že celá tato debata není o tom, že se bojíme o děti nebo nevěříme starším. Politici zde prostě nechtějí transgender lidi a hotovo.
A co tedy říkáš lidem, kteří argumentují ochranou dětí?
Tranzice dětí jsou vždy sociální, a ne medicínské. Nejde o žádné nezvratné operace, děti prostě jen potřebují prostor, aby si mohly vyzkoušet, jak se cítí samy sebou a kdy jim je dobře. V konečném důsledku bude počet translidí stále stejný, stále tvoříme méně než jedno procento populace. Čili 99 % dětí bude nakonec stejně cisgender (jejich vnitřní prožívání genderové identity se bude ztotožňovat s jejich pohlavím – pozn. red.).
Kdyby opravdu fungovala indoktrinace a propaganda v oblasti genderové identity, tak bychom byli všichni heterosexuální.
K těm operacím už jen dodám, že nikdo nepotřebuje psychiatrický posudek k tomu, aby si v osmnácti dal zvětšit prsa, přičemž jde také o velký zásah na těle.
Jen pro představu vybírám dva citáty bývalých slovenských premiérů, kteří se vyjádřili. „LGBTIQWERTZUOPASDFHJKYXCVBNM+ pomatení aktivisté… dětem namlouvají, že i s pipíkem mohou být pipinou,“ řekl Igor Matovič a získal za to dokonce nominaci na homofoba roku. „Já si nepřeji, aby zde chodili lidé, kteří budou tvrdit, že jsou ženy, a budou mít mezi nohama 20cm p*nďoura,“ řekl zase Robert Fico a také za to získal nominaci na homofoba roku. Jak vnímáš, když takto mluví o lidech bývalí premiéři?
Podle mě jim bohužel nadbíháme. Tím, že si o tom i teď povídáme, rozšiřujeme jejich výroky dále. Dostávají prostor, který si ani nezaslouží. Člověk, který něco takového řekne, vysílá jednoznačný signál o své empatii a inteligenci. Kdyby mi něco takového řekli do tváře, tak s nimi dál nemluvím.
Nedávno jsem na to slyšel dobrou metaforu: To je jako hrát šachy s holubem. Shodí ti všechny figurky, vykadí se na šachovnici, odletí a ještě má pocit, že vyhrál. Proti podobným argumentům se prostě nedá bojovat. Nejlepší by bylo, kdyby se takové hlasy daly zcela ignorovat.
V případě premiéra ale nemůžeme ignorovat, co prohlásí.
Ano, ale máme možnost zvolit si, jak na to budeme reagovat. Rozebírat jejich názory do hloubky je zbytečné, víme, proč to říkají: chtějí získat pozornost a zároveň odvést pozornost od jiných společenských problémů. Raději mluvme o tom, jak můžeme aktivně zlepšit životy LGBT+ lidí, nebo o tom, jak souvisí práva LGBT+ lidí s právy žen.
Samozřejmě že když někdo jako premiér prohlásí něco podobného, strhne se mediální bouře, tomu nelze zabránit. Ale měla by po ní následovat diskuse o tom, co budeme ve společnosti dělat, abychom vytvořili lepší životní prostor pro všechny.
O čem bychom tedy po zmíněných nenávistných projevech měli mluvit? Co jsou věci, které by pomohly LGBT+ lidem?
Pomůže obyčejná empatie. Ale i uvědomění si, že problém transfobie není izolovaný, podobným útokům a nenávistným projevům čelí například i ženy nebo gayové, lesby a další queer lidé.
Podle mě je důležité vidět tyto paralely a neizolovat ten problém, stejně tak LGBT+ lidi nepolitizovat. Opravdu neexistuje žádná LGBT ideologie, my se bavíme o každodenních životech normálních lidí, kteří se narodili jinak než většina. Je velmi smutné, že se té nenávistné hlučné menšině daří určovat směr, jakým o tom mluvíme.
Kdo je cílová skupina filmu Šťastný člověk? Cisgender lidé si možná řeknou, že to není pro ně.
Film je velice jednoduchý, zobrazuje obyčejný lidský příběh bez politizování. Není určený pouze LGBT+ lidem, ale právě naopak většinové populaci. Film může oslovit každého, je o osobním štěstí a o tom, jak si zorganizovat život a jak se cítit dobře. Já nechci nikoho nutit, aby se podíval na něco, co nechce vidět, ale i takové zobrazení lidských příběhů může pomoci v šíření empatie.
Pokud se někomu podaří v životě synchronizovat to, co od něj očekávají, s tím, kým ve skutečnosti je, tak mu bude dobře. Takže i mně už je dobře.
Myslím, že v tomhle je Šťastný člověk zajímavý. První, co mě po jeho zhlédnutí napadlo, bylo, že je to dokument o love story, o příběhu dvou lidí a jeden z nich shodou okolností prochází tranzicí. Není tam nějaké poučování. Byl to důvod, proč jsi souhlasil s natáčením?
Toto byl záměr režisérky Soni G. Lutherové, aby to nebylo vůbec politické. Já jsem právě měl během natáčení spoustu řečí o právech a podobně, které vystřihla, a zůstalo to hlavní, ten příběh o člověku. Ale když jsme ho začínali natáčet, vůbec nebyla tak dusná atmosféra, jako je teď. Bylo to ještě před teroristickým útokem před bratislavskou Teplárňou a před těmi vyjádřeními a problémy, které jsme rozebírali. Nebylo to tak vyhraněné a nevěděli jsme, jaký rozměr film nakonec nabere.
Lidé, kteří vidí nespravedlnost nebo nenávist, mají prostě chuť něco s tím dělat. Pro mě je tento film takovým mým příspěvkem k tomu, že jsem alespoň něco udělal, aby se o tomto tématu mluvilo i jinak.
„Ten skličující pocit, že jsem v nesprávném obalu, je tak intenzivní a bolestivý, že to nemůžu vydržet. Možná bych to dokázal přežít, ale takový život bych nenáviděl. Opravdu bych ho nesnášel. Přežil bych kvůli dětem, kdybych musel. Ale nenáviděl bych to,“ píše se v synopsi k dokumentu. Ten se ale jmenuje Šťastný člověk. Takže jsi dnes šťastný?
No dnes bych to už řekl trošku jinak. Nazval bych to krabičkou, a ne obalem. S tím se dokáže asi identifikovat každý člověk: kdokoli, kdo má nějakou roli, očekávání, která se musí naplňovat. Je tam ten kontrast toho, že toto je člověk, kterým bych podle společenských očekávání nebo norem měl být, a toto je člověk, kterým ve skutečnosti uvnitř jsem. V té krabičce očekávání bych nedokázal být šťastný.
Využiji ale této metafory: představ si, že jsi opravdu vrtulník, ale celý život ti říkají, že jsi loď, a nutí tě plavat. Chápeš, kam tím mířím?
Pokud se někomu podaří v životě synchronizovat to, co od něj očekávají, s tím, kým ve skutečnosti je, tak mu bude dobře. Takže i mně už je dobře.
Translidé dostávají jedny z nejdotíravějších a nejintimnějších otázek. Máš ty nějaké otázky, na které ze zásady neodpovídáš? Které typické otázky ti nejvíc překážejí?
Každý má nastavené hranice jinde. Jsou lidé, kteří se cítí pohodlně při debatě o své sexualitě, což je dobré, neboť otevíráme tabuizovaná témata. Díky tomu lidé vidí, že i jiní lidé řeší podobné intimní otázky, že v tom nejsou sami. Takže určitě nechci říct, abychom se nikdy nebavili o sexu, abyste se nikdy nikoho neptali.
Ale je fajn zeptat se sám sebe, jaká je moje motivace, proč se na to ptám. Jsou lidé, kteří se ptají z morbidní zvědavosti – a ti si podle mě odpověď nezaslouží. Ale pokud potřebuješ něco pochopit, může to vyslat pozitivní signál dalším podobným lidem. Pak jsem pro a pojďme se o tom bavit.
Mluvíš o pozitivních signálech pro podobné lidi. Jaký pozitivní signál podle tebe momentálně potřebují translidé?
Potřebují pomoc v rozšiřování osvěty, potřebují empatii a otevřenou mysl a potřebují také, aby tu hlučnou menšinu vykompenzovaly i hlasy lidí z mlčící většiny.
Dokument je i o tom, jak ovlivnila tranzice tvůj vztah s rodinou, nechci zacházet do detailů a spoilovat. Ale jelikož jsi ji podstoupil v dospělosti, je to určitě něco, co naše čtenářstvo zajímá. Jak přijalo tvé okolí tvou tranzici?
Já jsem měl velké štěstí. Drtivá většina blízkých lidí to přijala bez větších problémů, u některých to dokonce vedlo k prohloubení našeho vztahu, takže ve své bublině jsem se cítil bezpečně. Co mě ale velmi překvapilo, byly reakce v práci.
Jak vypadal tvůj coming out v práci?
V té době jsem pracoval v komunikační agentuře a měl jsem přímý kontakt s klienty. Měl jsem tedy seznam klientů, kterým jsem v jistém bodě musel poslat e-mail, ve kterém jim sdělím, kdo jsem. Ne proto, že jsem se na to cítil nebo jsem si to vymyslel, ono to je oficiální součástí tranzice. Člověk musí zhruba rok předtím, než absolvuje medicínskou tranzici, žít v roli toho genderu, se kterým se ztotožňuje. To znamená, že ještě tak nevypadám, ale už tak musím vystupovat, což je velmi obtížné, je to asi nejtěžší pozice.
V rámci tranzice jsem tedy musel klientům napsat. Byly to jen tři krátké věty o tom, že tohle je moje nová e-mailová adresa, moje jméno je Marvin Horvat a moje zájmena jsou on/jemu. Byl jsem šokován, drtivá většina reakcí byla pozitivní a velmi mile mě to překvapilo. Někteří jen odepsali, že to evidují, ale dostal jsem i blahopřání, přáli mi spoustu sil a úspěchů. Toto je podle mě i ukázka toho, co si myslí mlčící většina: lidem je buď úplně jedno, jestli jsem, nebo nejsem trans, nebo mi právě přejí, abych žil šťastně tak, jak chci.
To, co popisuješ, se jmenuje zkouška životem a mnozí o tom možná nevědí. Co ještě by lidé měli o tranzici vědět a nevědí to?
Že tranzice není tak jednoduchá, že se jednou ráno vzbudím a jen tak z rozmaru ze mě bude transčlověk.
Toto je velice rozšířený mýtus, často se nafukuje do extrémů. Dokonce i z politických řad zní, že lidé nechtějí, aby se někdo ze dne na den rozhodl, že bude – řeknu to přehnaně – helikoptéra.
Jasně. Ale tak to není, ty se jako transčlověk narodíš. Využiji ale této metafory: představ si, že jsi opravdu vrtulník, ale celý život ti říkají, že jsi loď, a nutí tě plavat. Chápeš, kam tím mířím? To jsou translidé. Uvědomění toho, kým jsem, nebylo rozhodnutí nebo nějaká změna. Tranzice není změna identity, ale zjištění a realizace vlastní identity – jen ji realizuji navenek, ale uvnitř jsem to byl vždy já. Takhle to vnímám.
Jak by podle tebe mohlo být naše čtenářstvo lepšími spojenci LGBT+ lidí?
Empatií: ať se snaží vžít do situace LGBT+ lidí, jak by se oni cítili na jejich místě. A další věc, která pomůže, je, pokud nebudou mlčet. Neříkám, že mají skočit do cesty kulce, ale pokud zachytí nevhodné poznámky třeba někde v kavárně nebo od přátel a známých, tak ať se ozvou a řeknou jim, že to není v pořádku. Takto spolu můžeme vytvářet svět, ve kterém se lidé nebudou bát být sami sebou.
Scénář a režie: Soňa G. Lutherová
Délka: 80 min 42 s
