S docentem Lukasem Blinkou o tom, jak na nás působí pravidelná konzumace porna, jak vypadá závislost i jak porno ovlivňuje fantazii.
Díváš se na porno, ale najednou tě přestává bavit, nevzrušuje tě. Rozhodneš se proto vyhledat drsnější nebo intenzivnější obsah – a příště znovu. Znáš to?
„Problém nastává v okamžiku, kdy se dostanete za hranu toho, co byste sama chtěla konzumovat. Pod vlivem závislosti se lidé dostávají třeba až k parafilním obsahům, i když sami parafilní nejsou,“ vysvětluje pro Refresher docent Lukas Blinka z Institutu pro psychologický výzkum Masarykovy univerzity.
Lidé pak podle odborníka mohou pociťovat pocity selhání („nechtěl*a jsem se dostat tak daleko, ale nemůžu si pomoci“) i pocity zhnusení nad sebou samými („jsem nula, jsem špatný člověk“).
Kdy je tento jev výsledkem „běžné“ konzumace porna a kdy bychom měli zpozornět, případně požádat o pomoc? Jak poznám závislost na pornu? A případně – co s ní?
Pravidelná konzumace porna vede k tomu, že lidé začnou vyhledávat čím dál intenzivnější a tvrdší materiály. Proč tomu tak je?
Záleží na důvodu, proč se na porno díváme. Sledují ho partneři v rámci předehry? Nebo je to informační motivace, například u mladých, kteří se chtějí dozvědět, co sex je, jak probíhá? Máte ale asi na mysli případy, kdy se na porno díváme, abychom se vzrušili – v takovém případě za to může desenzitizace. Zvykneme si na intenzitu porna, na které se díváme. Po čase přestane fungovat, nepřinese takové vzrušení, takovou slast. Proto zesilujeme obsahy – aby nám daly to, co od nich chceme.
U lidí, kteří mají problém se závislostí, nastává to, že se dívají několik hodin v kuse a snaží se oddálit ejakulaci. Během toho potřebují zesilovat obsahy, protože normální míra přestane fungovat. Pak často musí chodit i za hranici obsahů, které by si sami vybrali, na které by chtěli normálně koukat.
Jak moc pravidelné sledování musí být, aby nastal tento efekt – může se to stát i v případě, že se díváme jednou za měsíc?
Ne, v takovém případě bych nečekal, že k habituaci (úbytku reakce na stejný podnět, pozn. red.) dojde, spíše za to bude moci zvědavost. To je normální, přirozená proměna materiálu, který v rámci zvědavosti člověk konzumuje. To není problematické. Problematické je to v okamžiku, kdy se dostanete za hranu toho, co byste sama chtěla konzumovat. Pod vlivem závislosti – i když v odborném diskurzu se spíše používají slova návyk nebo kompulze – se lidé dostávají třeba až k parafilním obsahům, i když sami parafilní nejsou (parafilie je menšinová závislost na sociálně nepřijatelných zdrojích sexuálního vzrušení, pozn. red.). Nakonec se mohou dívat i na obsahy nelegálního charakteru.
Lidé také nezůstávají jen u pornografie, vyhledávají i jiné online aktivity. Například veřejně masturbují v online chatu, kdy právě to, že je u toho někdo vidí, přináší další vzrušivý element. V rámci onoho několikahodinového rauše, do kterého se dostávají, přestávají být kritičtí, riskují, například jsou ochotní ukázat obličej.
Intenzifikace porna tedy může být součástí i nezávislostní konzumace porna – nemusí se jednat o indicii, že u nás nastává problém na hranici závislosti. Je to tak?
Pornografie – i experimentace s ní – je součástí zcela normálního objevování sexuálního já. Co mě vzrušuje, co je za hranou. Že se pak člověk dostane do drsnějších sfér, které se mu nemusí líbit, je toho součástí. Proto bych to samostatně nebral jako indikátor, že se nad sebou člověk musí zamyslet.
A kdy takový moment nastane? Když začne konzumovat obsahy, které vlastně konzumovat nechce? Případně když začne sledovat nelegální obsah?
Možná ano, ale záleží na konkrétní situaci, do jaké míry je to pro daného člověka problematické. Ale nelegální obsah problém je – pak by člověk měl kontaktovat minimálně SexHelp linku nebo program Parafilik, za kterými stojí Národní ústav duševního zdraví. Může zavolat anonymně a zeptat se, u těchto odborníků se člověk nemusí bát odsuzování nebo stigmatizace. Je dobré, aby na to člověk nezůstal sám, pokud má jakékoliv pochybnosti, je dobré to řešit.
Už jste to naznačil, ale jak vypadá závislost na pornografii?
Je to sexuální chování, které má podobu nekontrolovatelných impulzů. Člověk ztrácí kontrolu, má velkou potřebu se pornu oddávat. Intenzita i neschopnost kontroly mu začnou způsobovat problémy v životě. Začne to nahrazovat další aktivity – práci, koníčky, komplikovat partnerské vztahy. Časté jsou relapsy, takže i po několika týdnech či měsících kontroly do toho člověk spadá znovu. Aby se to dalo označit za závislost, musí to být dlouhodobý problém, udává se alespoň 6–12 měsíců.
Takže četnost důležitá není? Pokud člověk kouká několikrát týdně, ale neztrácí nad svým chováním kontrolu a nenarušuje mu to chod života, nedá se to označit jako závislost?
To pravděpodobně závislost není. Klinickými termíny bychom také měli spíš šetřit, stejně tak s tendencí patologizovat běžné chování.
Někteří nám řekli, že poznali, že se ze závislosti dostávají, když na ženách začali oceňovat i jiné aspekty – když si všimli, že se můžou normálně bavit, aniž by je svlékali očima.
Proč tato závislost vzniká?
Všechny závislosti vznikají podobně jako kombinace opakovaného pozitivního a negativního posílení. Tedy že z něčeho získáváme nějakou slast a zároveň nám to pomáhá v překonávání negativních duševních stavů – stresu, úzkosti, nudy, deprese. Pozitivní prožitek se postupně naučíme vnímat jen v souvislosti konzumace pornografie, dostáváme se do jakéhosi tunelového vidění, kdy ostatní věci začneme ignorovat.
Dá se závislost vnímat jako útěk?
Je to podmínka, která je často přítomná. Závislost vzniká pomalu, je to naučené chování. Ale je pravda, že jsou mnohem ohroženější lidé, kteří nejsou schopni zdravé emoční regulace. Veškeré používání médií je snaha o emoční regulaci. Útěk ale znamená, že neřešíme původní problémy našeho života, námi zvolená zvládací strategie postupně ztrácí na efektivitě a způsobuje další problémy.
Lidé se pak dostávají do bludného kruhu: nedaří se mi, jsem smutný, jsem sám, nevím, co se se mnou děje, nudím se, ale v pornu je mi dobře. Dočasně nám to přináší úlevu, ale když to opakujeme dlouhodobě, stane se to jedinou útěkovou strategií, která náš problém neřeší a ještě přinese další problémy. Takže k pornu utíkáme ještě více, protože nevíme, jak jinak problémy a nálady řešit.
Závislost na pornu se týká převážně mužů. Je to proto, že je společnost neučí práci s emocemi, nevede je k tomu, aby se svými emocemi uměli zdravě nakládat? Pro lidi, kteří jsou socializovaní jako ženy, jsou emoce mnohem větší téma.
Je to tak, je to jedna z velkých částí problému. U všech závislostí jsou zvláště mladí muži nejohroženější skupinou. Často za tím stojí snížená schopnost práce s emocemi, schopnost říct si o pomoc, vyznat se v sobě. Mělo by se to více učit na školách. Na většině středních škol se učí základy psychologie, jako kdo je Freud nebo Jung, ale více by se měl klást důraz na praktickou stránku – jak poznat, že se s námi něco děje, jak se v tom vyznat a jak si říct o pomoc.
V našem výzkumu, který byl zaměřen na muže v léčbě závislosti na pornografii, se ukázalo, že rizikové období, kdy problém často vzniká, je přechodné období po konci střední školy. Tehdy lidé často ztrácí svou sociální síť – najednou jsou bez kamarádů nebo rodiny a nemají se na koho obrátit. Ztrácí denní režim – nevědí, co dělat, jak se zabavit. A dále se necítí jistí v sami sobě, připadají si neatraktivní, bojí se kontaktu s potenciálními partnerkami či partnery – takže byli v období největší sexuální aktivity osamocení a jediný způsob, jak vybít sexuální energii, bylo porno.
Jak závislost na pornu ovlivňuje každodenní život? Přestává člověk plnit své povinnosti? Ovlivňuje to třeba jeho školní či pracovní docházku?
Ano, přitom z našeho výzkumu vyšlo, že si to poměrně dlouho neuvědomovali. Považovali to za jistý životní styl, nevnímali to jako něco, čeho by se chtěli zbavit. Někteří říkali, že jsou „sběratelé pornografie“, nebo to přirovnávali ke koníčku, jako je rybaření. Takže dlouho nevnímali negativní důsledky nijak silně.
Popisovali, že to dopadá na jejich partnerský život. Víceméně všichni tento svůj „životní styl“ tajili, provozovali ho třeba o víkendech, kdy jela manželka s dětmi pryč, nebo se zavřeli někam, kde měli několik hodin času. To znamená, že x let prožívali část života v utajení. To není komfortní pro nikoho. Druhý problém bylo znecitlivění na určité sexuální podněty, takže potřebovali silnější sexuální impuls pro to, aby dosáhli erekce. Jedni proto úplně zanevřeli na sex s partnerkou, druzí se naopak snažili domoci drsnějších aktivit. Obojí přináší do vztahu problémy, neporozumění, odcizení.
Další problém je závislý od toho, že vyhledávají drsnější a drsnější porno a někteří riskují odhalení v online chatech. Dostávali se za hranu toho, co je pro ně snesitelné, takže pociťovali pocity selhání („nechtěl jsem se dostat tak daleko, ale nemůžu si pomoci“) i pocity zhnusení nad sebou samým a sebedegradaci („jsem nula, jsem špatný člověk“). Následně mívají třeba výčitky, že deset let nedělali nic jiného, nežili svůj život, nemají koníčky, kamarády, netrávili čas s vlastními dětmi.
Respondent závislý na pornu pro Deník N vypověděl, že se konzumace porna promítá i do toho, jak přistupuje k ženám – tedy s menším respektem, nahlíží na ně jako na sexuální objekt. Vyšlo to samé ve vašem výzkumu?
Ano. Může za to několik věcí. Když se nedívají na porno, pociťují něco jako abstinenční příznaky. Cítí potřebu být zahlceni erotickým materiálem, takže si to promítají do svého okolí. Někteří chodili do nákupních center a obcházeli obchody se spodním prádlem, jiní chodili do bazénu pozorovat lidi v plavkách.
Někteří popisovali, že i kdyby chtěli abstinovat od pornografie, v podstatě to nešlo, protože když šli v létě po ulicích, bylo to jako procházet erotický katalog. Všude jsou reklamy na plavky, obchody, lidé nosí kratší oblečení. To vše na ně křičelo pornografií. Je to způsobeno tím tunelovým viděním, kdy je pozornost člověka zaměřená na erotično a člověk nevidí nic jiného.
Zadruhé, pornografie je dělaná z mužského pohledu, kde je vidět dominance muže nad ženou. Dochází tam k jednoznačné objektivizaci ženského těla. Někteří lidé prožili 10–20 let na pornografii, ale reálného sexu měli velmi málo. Jejich představa o tom, jak sex funguje, jaké vztahy mezi mužem a ženou mohou být, je naučená z pornografie. Někteří nám řekli, že poznali, že se ze závislosti dostávají, když na ženách začali oceňovat i jiné aspekty – když si všimli, že se můžou normálně bavit, aniž by je svlékali očima. Ukázalo se to jako presymptom uzdravování.
Existuje mezi odbornictvem shoda na tom, zda je porno v podobě, kterou dnes známe, dobré, nebo špatné? Zda by mělo, nebo nemělo existovat?
V psychologii médií existuje poučka, která se týká mediálních efektů: pro některé lidi může být určitý mediální obsah škodlivý, pro jiné přínosný a pro většinu lidí ani jedno. Stejně je to jako v případě porna, pro někoho přináší něco pozitivního, pro jiného spíš negativního, pro většinu je to pouze šum každodennosti.
Pro závislé je typické, že si nedokáží bez porna představovat. I to je důvod, proč si sexuální výjevy promítají do náhodných žen. Nedokáží si takové obrazy vyvolat sami o sobě.
Jak spolu souvisí porno a fantazie? Může být porno v tomto ohledu přínosné?
Ano, člověk musí nějak objevit, co si má představovat. V průběhu života se učíme, jak probíhá namlouvání, jak probíhá sex, ve které fázi uděláme co. Tyto scénáře jsou kulturně podmíněné i kulturně proměnlivé. Učíme se je často z mediálních obsahů, ať už erotických, či jiných. Takže určitá míra konzumace pornografie je úplně v pořádku, jednak nás učí míru kulturní normálnosti, jednak skrze ni můžeme objevovat své vlastní sexuální já, své preference.
Může častá konzumace porna na druhou stranu vést i ke ztrátě fantazie? K tomu, že se lidé nedokáží při sebeuspokojování vzrušit bez takových podnětů?
Pro závislé je typické, že si nedokáží bez porna představovat. I to je důvod, proč si sexuální výjevy promítají do náhodných žen, které vidí na ulici. Nedokáží si takové obrazy vyvolat sami o sobě. V našem výzkumu byli někteří zoufalí z toho, že si nedokáží vzpomenout, co v pornu viděli, nejsou toho již schopni. Při léčbě v terapii funguje právě snaha opět lidi naučit fantazii používat.
Pokud si člověk myslí, že má s pornem problém, co může dělat? A jak se léčí závislost na pornu?
Vyhledat pomoc. V první fázi by mělo dojít k důkladné diagnostice, kdy se vyloučí jiné možné problémy, které se léčí odlišně. Parafilie, maniodepresivní poruchy, jiné závislosti. Pokud je přítomen jiný primární problém, musí se řešit ten. Dále by mělo dojít k reflexi chování samotného: jaké jsou spouštěče. V jakých situacích má neodolatelnou chuť koukat na porno, co ho k tomu vede.
Až poté dochází ke změně daného chování. Jelikož je závislost naučené chování, člověk je veden k odnaučování zvyků. Je motivován k tomu, aby si našel nové koníčky, změnil denní režim. Lidé, kteří mají problém s emoční regulací, také potřebují další psychoterapii, která člověku pomůže zvládat negativní momenty v životě.
Je ale třeba dodat, že úplná abstinence na pornografii zpravidla není součástí léčby a někdy by měla naopak špatný vliv na její průběh. Jednak je abstinence nerealistická, jednak v případě relapsů, které jsou spíš pravidlem, by to mělo negativní dopad na psychiku jedince, přičemž v léčbě naopak potřebujeme budovat rezilienci a pozitivní postoj.
Kompulzivní porucha sexuálního chování je vlastně úplně nově uznaná nemoc a donedávna s ní odborníci nepočítali a ani moc nevěděli, jak s tímto typem problému pracovat. Ale situace se rychle lepší, například zmiňovaná SexHelp linka nebo organizace typu Podané ruce, které se zaměřují na léčbu různých závislostí, by dokázaly vhodně pomoci.
