Islandský komik Ari Eldjárn si utahuje ze svých sousedů, bratranců i islandské národní hrdosti. Živě ho můžeš vidět 7. května v pražském Divadle U Hasičů.
Ari Eldjárn patří k nejvýraznějším postavám severského stand-upu. Ve svých vystoupeních se s chutí trefuje do islandské mentality, jazykových zvláštností i absurdních poměrů v zemi, kde být slavný znamená, že vás poznávají i v nemocnici podle rentgenového snímku.
V rozhovoru pro Refresher Ari prozrazuje, proč jsou Islanďané tak plní kreativity a co má společného stand-up a DJing. Nenech si ujít jeho českou premiéru, v rámci které představí nový stand-up special From Iceland With Love.
Islanďané jsou známí svou odolností, kreativitou a trochou výstřednosti. Myslíš, že právě proto se tolik z vás věnuje umění – nebo je v zimě prostě až příliš tma na to, abyste dělali účetnictví?
Je to rozhodně kvůli tmě. Když něco tvoříš, čas utíká rychleji. A protože se tady všichni navzájem známe, scény se vytvářejí rychle a know-how i kontakty se snadno předávají dál. To platilo obzvlášť pro punkovou scénu na začátku 80. let. Ale máme tu i spoustu účetních – někteří z nich jsou navíc hodně kreativní.
O tvé rodné zemi se často mluví v souvislosti s přístupem k ekologii nebo diverzitě. Cítíš jako komik zodpovědnost komentovat dění doma?
Stoprocentně ano. Myslím, že je důležité umět hrát „ďáblova advokáta“ a díky tomu rozebírat i přemýšlet o různých tématech. Bohužel se ale tenhle talent dá taky snadno zneužít k šíření propagandy.
Obdržel jsi Icelandic Optimism Award – dokonce od samotného prezidenta. Co si myslíš, že na tobě považoval za nejoptimističtější?
Prezident byl a stále je velkým fanouškem komedie, takže si myslím, že se mu prostě líbily moje vtipy – spousta z nich byla o něm. Já sám jsem byl tím oceněním hodně překvapený, protože jsem se vždycky vnímal jako dost neurotický pesimista, co doomscrolluje sociální sítě a očekává to nejhorší. Ale svým způsobem jsem vlastně taky optimista – často se pouštím do situací, u kterých se bojím, že nedopadnou dobře, a pak se je snažím zachránit. Takže v praxi jsem optimista, ale v teorii ne.
Studoval jsi scenáristiku v Londýně. Jak tahle zkušenost ovlivnila tvůj stand-up?
Myslím, že mi to pomohlo pochopit, jak moc záleží na načasování, a že je dobré být v každé scéně srozumitelný. Největší přínos ale byl, že se díky tomu výrazně zlepšila moje angličtina. Byl jsem ale vždycky špatný ve vystavování příběhu, přemýšlel jsem až moc nad postavami a psal skoro jako stavební inspektor, co se drží všech norem. Můj styl stand-upu je mnohem víc ovlivněný tím, že jsem býval DJ – pořadí materiálu se mění každý večer, ale vždycky mám po ruce svoji hromádku starých desek, na které se můžu spolehnout. Můj stand-up je vlastně trochu jako DJ set.
Je pro tebe komedie zároveň cestou, jak zpracovat národní identitu – nebo jen výmluva, jak mluvit na pódiu o podivných příbuzných?
Asi obojí. V severní Evropě je sebedekonstrukce běžný způsob, jak publiku ukázat, kdo jsi. Američané tenhle tón někdy nechápou a myslí si, že se evropští komici zbytečně shazují a měli by být hrdější. U mě je tenhle sebekritický tón odpovědí na nacionalistickou aroganci, která byla na Islandu běžná před bankovní krizí v roce 2008. Do té doby si Islanďané mysleli, že jsou odvážnější, rychlejší a chytřejší než všichni ostatní. A taky mám opravdu pár hodně podivných bratranců.
V době cancel culture působí tvůj humor nečekaně laskavě. Je to severská vlastnost, nebo tvůj osobní způsob, jak bojovat s temnotou?
Myslím, že jsem moc velký „people pleaser“ na to, abych veřejně zuřil – ale rozhodně nejsem o nic milejší nebo lepší než průměrný vůl. Vtipy o kulturních válkách mě nikdy moc nezajímaly a ty, které jsem zkusil, rychle zestárly. Osobně miluju temnou, zlou, absurdní komedii, ale tenhle můj styl prostě reflektuje to, jaký jsem člověk.
Kdybys mohl na svou show pozvat jednu islandskou mytologickou bytost, kdo by to byl a proč?
Rozhodně bych pozval trolly. Rychle by zaplnili sál, protože jsou obrovští. A když by začali pokřikovat, stačí na ně posvítit sluncem – a hned se promění v kámen.
Nacházíš nějaké nečekané podobnosti mezi Reykjavíkem a Prahou? Nebo jsou to jen dva různé odstíny zimy?
Ta města jsou naprosto odlišná! Nejstarší dům v Reykjavíku je z 90. let 18. století – což je v Praze relativně „nový“ dům. U nás jsme totiž staré domy vždycky zbourali a postavili nové. Takže Reykjavík vypadá jako město, které bylo rozbombardované ve druhé světové válce a pak rychle znovu postavené. Jenže my jsme nikdy bombardováni nebyli – naše jediná válka byla proti architektuře.
