Od Eastwooda přes Schwarzeneggera se Stallonem až po The Rocka.
Akční filmy máme rádi. Vzrušení, napětí, adrenalin nepřemožitelní hrdinové, ke kterým můžeme vzhlížet. V současnosti sice prožívá krizi, ale stále se občas objeví snímek s šancí zapsat se do kronik. Buď finančních nebo fanouškovských.
V tomto článku se pokusím představit historii vzniku, poukázat na klíčové projekty a zamyslet se nad budoucností někdejšího lídra hollywoodského trhu.
Možná vám nebude úplně sedět chronologie, ale změny nebyly nikdy okamžité a mnoho událostí se časově překrývalo.
Hlavní problém bude definice toho, co to akční film vlastně je. Jeho prvky totiž obsahují všechny žánry. My se budeme orientovat na filmy s modelovými hrdiny, tradičními příběhy a téměř neměnnou výstavbou děje.
Základem akčňáků je boj dobra se zlem. Většinou má jednoduché zápletky, na které se dá navléknout co nejvíce dechberoucích sekvencí.
Zárodky byly zasety již v počátcích kinematografie. Jeden z prvních formujících se žánrů byl western. Divoké přestřelky, honičky či pěstní souboje už byly součástí Velké vlakové loupeže. Prvního příběhu z divokého západu.
K vývoji rovněž měly co říct i gangsterky a dobrodružné snímky. Zejména druhé jmenované stvořily první akční hvězdy. Byly jimi Douglas Fairbanks a Errol Flynn. Jejich neuvěřitelné kaskadérské kousky bavily diváky a zajistily oběma jmenovaným pánům nesmrtelnost.
Nejvíce se však uchytily westerny. Postupem času se staly jedním z nejčastějších produktů továrny na sny. Po desetiletích kralování západní produkce však nastal jejich ústup. A jejich hrdinové byli převedeni do moderních pistolníků. Ze šerifů se stali detektivové, případně vojáci a z banditů zloději nebo později teroristé.
Na východě pak zastupovaly stejnou roli samurajské eposy. Ty však postihl podobný osud jako jejich americké předobrazy. My se kvůli rozsáhlosti budeme věnovat zejména hollywoodské produkci, ale občas se mírnou odbočkou dostaneme i do Asie.
Postupně se prvky moderního akčního filmu začaly objevovat ve špionážních opusech. Stačí si připomenout bondovky, Hitchcockovu klasiku North by Northwest nebo válečný epos Kam orli nelétají.
Už v nich se začalo projevovat, že míra reality a zábavnosti není v přímé úměře. Čím byly situace kolem hrdinů nepravděpodobnější, tím více poskytovaly divákovi slast.
Základem byl únik od reality a v čím dál přepálenějších zápletkách se stávalo hlavním kumštem tvůrců potlačení nedůvěry.
Nebo by vážně někdo uvěřil, že neprávem obviněný obyčejný člověk by vyhrál na prázdném poli souboj s letadlem?
Klíčovou roli předávání štafety zde zastoupil Clint Eastwood. Právě on představoval vrchol drsňáků s kloboukem a koltem proklatě nízko. Plynule jej pak vyměnil za Magnum 44.
Ano, řeč je o Dirty Harrym. Popularitu inspektora Callahana potvrdila i čtyři pokračování, která se čím dál více vymykala realitě. Ale stále sledovala trendy žánru, který pomáhala vymyslet. Přesto zárodky moderního akčního filmu můžeme pozorovat již například ve tři roky starším Bullittově případě.
Eskapády Steva McQueena jako drsného detektiva se však pořád spíše soustředily na kriminální zápletku než na přímou konfrontaci. Do historie ale přispěl slavnou honičkou. Ta se stala pro mnohé další snímky inspirací.
Přístup braní spravedlnosti do vlastních rukou se příliš nelíbil kritikům, ale diváci jásali. Podobně, jako u stejně staré Francouzské spojky. Počin Williama Friedkina si dokonce odnesl 5 Oscarů včetně čtyř nejcennějších (film, režie, scénář, herec).
Dva roky na to nastoupil na scénu Charles Bronson jako Paul Kersey. Přání smrti už hrálo podle nových pravidel a přidalo nový (tradičně westernový motiv). A tím byla pomsta.
Klasické westernové dějové prvky se tak definitivně přesunuly do (tehdejší) současnosti. Rodily se nové hvězdy. Veteráni s kloboukem jako John Wayne nebo James Stewart se stáhli do pozadí, případně změnili žánry.
V 70. letech však akční filmy stále pracovaly i s druhým plánem. Jednoduché výplachy jako originál Gone in 60 Seconds patřily do béčkové produkce a ty áčkové se vyjadřovaly ke společenské situaci. Byly temné a kruté.
Stačí se podívat na tvorbu Sama Peckinpaha. Jeho akční tituly (Únos, Konvoj) byly řemeslně a technicky brilantně ošetřeny, ale stále vypovídaly o stavu společnosti.
Jistou výjimku představovaly projekty, ve kterých zářil Burt Reynolds. Jeden z nejpopulárnějších herců své doby se proslavil žánrovkami jako Hooper, Sharkyho mašina, Tajný závod nebo Polda a bandita. Komerčně úspěšné tituly však nepřežily svou dobu podobně jako Reynoldsova star power.
Na východě se mezitím objevila legenda jménem Bruce Lee a zpopularizovala filmy tématikou bojových umění. Právě jemu se podařilo, jako první tamní hvězdě, probojovat na západ. Jeho tragická smrt však příliv asijských hvězd alespoň na čas pozastavila.
Toširo Mifune nebo Sonny Čiba byli se svými samurajskými hrdiny až příliš lokální a Američané jej brali jen jako verze svých westernových hrdinů. Akorát s meči.
Bruce však nabídl exotiku, kterou západ potřeboval. V jeho šlépějích se později vydali rovněž Jet Li nebo komediálněji pojatý Jackie Chan.Pokud máme jmenovat jen ty, kterým se později podařilo dobýt i nový svět.
Jejich ohebnosti a zápalu pro věc se však popularita v Americe ještě dlouho vyhýbala. Pokusy sice byly, ale nedopadly šťastně. Prorazit se jim tak podařilo až koncem devadesátých let.
V továrně na sny však nastal bod obratu v roce 1977. Hádáte správně. Do amerických kin razantně vtrhly Hvězdné války. A o budoucnosti diváckého filmu bylo rozhodnuto.
Po společenských tématech probraly důležitost atrakce. Začalo se útočit na první signální a svět potřeboval už jen nové hrdiny. Koeficient zábavnosti dostal přednost před myšlenkovou hloubkou projektů a akčňáky se začaly nadechovat ke své velké éře.
V Austrálii brázdil ulice Šílený Max s tváří Mela Gibsona, Kurt Russell utíkal z New Yorku a Harrison Ford si užíval Spielbergovy variace na bondovky jako Indiana Jones.
Jejich dobrodružství však byla většinou kombinována s jinými žánry. Většinou vycházejícími z pulpové kultury.
Nejvíce popularity a statut žánrových legend si tak získali dva svalovci. Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger. Jejich kariérnímu zápolení jsme se více věnovali v tomto článku.
80. léta byla pro zrod tohoto typu zábavy ideální. Reaganova politika nabízela zápletky a kult fitness inspiroval vzhled hrdinů, kteří se jich měli účastnit.
Divácky potenciál těchto látek jako první producenti pochopili Joel Silver spolu s dvojicemi Vajna/Kassar a Simpson/Bruckheimer.
První jmenovaná trojice se soustředila na dospelejší diváky (Komando, Smrtonosné zbraně, respektive Rambo, Terminátor 2: Den zúčtování), tak zbylí dva se snažili oslovit zejména teenagerské publikum (Policajt v Beverly Hills, Top Gun).
Právě zejména díky nim se béčkovým námětům začaly přisuzovat velké rozpočty a ta nejvyšší řemeslná kvalita.
Klíčovým se tak stal rok 1982. Světu se poprvé v plné parádě jako Conan představil božský Arnie, premiéru měl první Rambo a 48 hodinami začala éra buddy movies.
Velký úspěch všech tří projektů naznačil, kam se bude směrování komerční kinematografie ubírat.
Éra nového Hollywoodu skončila potupným fiaskem Nebeské brány (paradoxně westernem) a moc se vrátila opět do rukou producentů toužících zaznamenávat nejvyšší zisky. I za cenu opakování již viděného.
Dočkali jsme se tak přepálenějších pokračování Ramba, Šíleného Maxe, Komanda nebo Kobry. Abychom jmenovali jen ty nejpopulárnější. Kromě nich však vznikalo mnoho snímků typu Invasion U.S.A., Americký ninja nebo Hrozba smrti.
Z podobných titulů výrazně vyčníval Blade Runner. Sci-fi klasika Ridleyho Scotta má sice typickou akční zápletku, ale pojala ji jako filozofické dílo. Možná i proto se nesetkala během premiéry (rovněž v roce 1982) s pochopením.
Do kin tedy směřovalo množství zaměnitelných akčňáků a občas se mezi nimi objevila nějaká nezapomenutelná nadčasová klasika z ranku Terminátora, Predátora nebo Robocopa. Ty však pracovaly podle výrazně jiných pravidel než konkurence. Měly totiž mnoho aspektů, které je odlišovaly od běžné tvorby.
A nešlo jen o sci-fi pozlátko. Terminátor přinášel silné myšlenky, Robocop štiplavou satiru a Predátor kultovního záporáka pustošícího postavy, které by byly v řadové žánrovce nepřemožitelné.
Zrodilo se spoustu sezónních hvězd jako Michael Dudikoff, Lorenzo Lamas, o generaci starší Chuck Norris, Steven Seagal, Dolph Lundgeren a zejména Jean-Claude Van Damme.
Možná to zní neuvěřitelně, ale právě poslední jmenovaný měl díky hitům jako Krvavý sport nebo Dvojitý zásah relativně velký dopad na žánrové směrování.
Přinesl totiž do Hollywoodu hongkongské zlato. Ale to už předbíháme. V době počínající slávy byly všechny tyto hvězdy zrcadlem zájmu o bojové sporty. Až na seagalovku Přepadení v Pacifiku se jim však nikdy nepodařilo skutečně probojovat do první komerční ligy.
A když se o to snažili, dopadalo to většinou tragicky. Relativně vysokorozpočtové tituly jako Aljaška v plamenech nebo Náhlá smrt jsou toho důkazem. Pokud neměli u režisérského kormidla osobnost (jako například budoucího hitmakera Rolanda Emmericha při Univerzálním vojákovi), tak to nevycházelo.
Stačí si je porovnat s Total Recall. Krvavé, ironické, nadupané a svým způsobem progresivní sci-fi bylo vším, o co se druhá liga snažila. Nikdy se jí toho nepodařilo dosáhnout.
Vzhledem ke kvantum projektů to může vypadat, že zlatý akční fond přímočarých pranic trval dlouho. Opak je však pravdou. S blížícím se koncem studené války hledali diváci méně heroické vzory a jackpot vyhrál Bruce Willis.
John McClane byl opakem toho, co představovali Sly nebo Arnold. Byl průstřelný, lidský a diváci se s ním mohli namísto obdivování ztotožnit. Náznaky trendu se objevily již v rovněž legendární Smrtonosné zbrani, ale právě detektivovi v tílku a bez bot se připisuje hlavní zvrat ve směrování žánru.
Smrtonoscná past byl zlom. Svalovce začali nahrazovat lidé z masa a kostí a v akčních počinech se začali čím dál více prosazovat herci, od kterých by to člověk nečekal.
Jistým způsobem do toho zasáhly i pomalu se rozpínající komiksové adaptace. Na zachraňování světa nebyla nutná vypracována muskulatura. Jak ukázal Burtonův Batman, stačilo stylové brnění a technika.
Po této změně se však ještě podařilo zazářit dvojce Terminátora. Epická a osudová klasika si pro sebe urvala kvalitativní žánrové prvenství. Ani tento triumf však nezastavil změnu doby.
Arnold a Sly se na přelomu 80. a 90. let začali specializovat na komedie a vyhýbání se kulkám přenechali univerzálnějším hercům. Pokud však rakouský dub slavil se svými odlehčenějšími projekty (Dvojčata, Policajt ze školky) úspěch, italský hřebec tvrdě narazil na divácky nezájem.
Oscar i Stůj, nebo maminka vystřelí, byly propadáky jako hrom a ukázaly, že tudy cesta nevede.
Z odlehčenějších Stallonovek tak stojí za zmínku zejména výborné Tango a Cash, kde spojil své síly s Kurtem Russellem a vezl se tak na vlně popularity buddy movies.
Bývalému Rambovi se ještě na chvilku podařil comeback s Cliffhangerem a Demolition Manem. Konkurentova pocta žánru s názvem Poslední akční hrdina však krutě propadla. A Arnie se tak se ctí rozloučil až Pravdivým lžemi od Jamese Camerona a Likvidátorem.
Novou tvář žánru začaly formovat hvězdy jako Keanu Reeves, Tom Cruise nebo Nicolas Cage.
Nebezpečná rychlost, Skala či Mission: Impossible se staly počátkem nových trendů. Hlavní hrdinové v duchu McClanea poráželi zlosyny mozkem místo svalů.
Předání této štafety elegantně reflektuje dnes už legendární scéna z Boeingu 747 v ohrožení. Steven Seagal v ní přenáší odpovědnost za lidské životy na intelektuála s tváří Kurta Russela, a pak umírá. Pro mnoho lidí to byl v kinech obrovský šok, ale tento zvrat ukazoval novou cestu.
Ještě před těmito počiny však začal příliv hongkongských režisérů, což ovlivnilo i vizuální estetiku. Zejména příchod Johna Woo. Jeho Živý terč s Van Dammem a Broken Arrow byly ještě opatrnými (navíc producenty zničenými) novými kroky.
Zde si uděláme odbočku k subžánru Heroic Bloodshed. Šlo o hongkongské kousky, většinou z gangsterského prostředí. Prvním filmem byl Lepší zítřek právě od Johna Woo.
Šlo o vizuálně vysoce stylizované počiny s osudovými příběhy. Jejich králem se stal Chow-Yun Fat. Vrcholu bylo dosaženo dvojicí hitovek Killer a Hard Boiled. I díky nim si krvavých baletů (inspirovaných tvorbou Sama Peckinpaha) začal všímat Hollywood.
S nástupem reklamou odchovaných tvůrců jako Antoine Fuqua (Střelci na útěku), Simon West (Con Air), ale zejména Michael Bay (Bad Boys) bylo o budoucnosti rozhodnuto. Prim začala hrát vizuální stránka. Efektní kamerové úhly, výrazné zpomalování záběrů a šílený střih nahrazovaly prvoplánové heroické postavy.
Své rovněž sehrála již dříve naznačená vlna hongkongských tvůrců. Ti většinou debutovali filmy s Van Dammem, který jako první začal kombinovat americký styl s východním.
V továrně na sny takto debutovali Tsui Hark nebo Ringo Lam. Kvalit svých předchozích počinů se jim však dosáhnout nepodařilo.
Tedy s výjimkou Johna Woo a jeho masterpieceu Face/Off (původně měli hlavní role ztělesnit Schwarzenegger se Stallonem) a následně hitovou dvojkou Mission: Impossible. I jemu však nakonec zlomily vaz kompromisy při komerčním propadáku Windtalkers.
V této vlně se konečně podařilo do první ligy probojovat i zmiňovaným legendám – Jackie Chanovi a Jet Limu. Východní bojová umění však nejvíce proslavil titul, který vám jistě nemusíme představovat.
Samozřejmě je řeč o Matrixu. Asijskou dravostí za západní rozpočet natočené filozofické sci-fi totálně dokázalo prodat nastupující poetikou a zcela změnilo žánr. Ne však nadlouho. Jde o titul, ke kterému všichni vzhlíželi, ale překonávat ho bylo nemožné.
Navíc na dveře už klepaly komiksové adaptace. X-Meni otevřeli novou éru a tradiční akčňáky se stáhly do pozadí.
Hrdinové 80. a 90. let se ve snaze o leštění zapadlé slávy přesunuli k pochybným projektům a ti noví nedokázali plnit kinosály dostatečně uspokojivě. Nová krev v podobě Vina Diesela, Jasona Stathama, Scotta Adkinse nebo The Rocka nebyla pro tradičního diváka dostatečně lákavá.
Sílu dopadu Matrixu se nepodařilo naplno zúročit a akční film byl mrtvý. Alespoň prozatím.
Existuje však někdo, kdo celou tuto popsanou dobu přežil bez újmy. I když s jistými zakopnutími. Jeho jméno je Bond. James Bond.
Ten se již od počátku 60. let dokáže trendům přizpůsobovat. Při každém představiteli je tak vidět vyvíjející se dobu. Britský agent dokázal být šarmantní, ironický, béčkově přepálený i moderně realistický.
Slávu žánru tuto dobu v americké produkci živili alespoň Matt Damon jako Jason Bourne, Tom Cruise jako Ethan Hunt ve svých nemožných misích, Liam Neeson jako Brian Mills ze série Taken, případně Denzel Washington. Byl to návrat k nekompromisním kořenům, ale na renesanci žánru to nestačilo.
Klíč jak oživit tento typ filmů však přišel paradoxně od komiksovek, které v podstatě celý tento žánr nahradily.
Tradiční akční filmy se přesunuly na DVD, a pokud se objevil nějaký žánrový skvost, pocházel z východu. Jako například The Raid. V Evropě si vybudoval na tento druh zábavy monopol Luc Besson. Je však třeba přiznat, že až na první Taken nejde o kousky, které by diváky dokázaly naplno uspokojit.
Cestou se tak staly týmovky, které byly po neuvěřitelném úspěchu Avengers v kurzu. Sly vytvořil své (i divácky) vysněné spojení legend v Expendables. Tom Cruise se v Mission: Impossible vrátil k seriálovým kořenům, založeným na spolupráci a původně béčková a téměř mrtvá série Rychle a zběsile chytila druhý dech.
Veteráni si hráli pro své publikum, ale parta kolem Vina Diesela dokázala přehozením výhybky vytvořit nový fenomén.
V podstatě postmoderní přístup spojení osmdesátkového machismu, devadesátkové vizuální poetiky a mileniální přepálenosti vycházející z komiksů (to vše samozřejmě s patřičným nadhledem) začalo plnit sály nevídaným způsobem.
Největší devizou však byla, podobně jako u Mission: Impossible, týmová práce a ne boj osamělého hrdiny.
Z Rocka se stala i díky této sérii největší hvězda současnosti a právě on drží v rukou štafetu zkomírajícího žánru. Své si zajisté odehraje i čím dál populárnější John Wick s tváří Keanu Reevese, podobně jako již přes dvě dekády špičkově fungující Ethan Hunt.
Ten kromě agenta 007 jako jediný dokáže reflektovat žánrové změny a je tu s námi již přes dvě dekády. Ale budoucnost je v rukou bývalého wrestlera.
Zajímavým trendem je rovněž implementování béčkových postupů do festivalovek. Tyto dva na první pohled zcela odlišné styly se podařilo nejlépe skloubit v hypnotickém Drive.
Artová forma vyprávění ve spojení s brakovým příběhem může přinést zajímavé výsledky (jak dokládají např. Hanna nebo Haywire), ale většinou jde o kočkopsy, které diváci ani odborná veřejnost nepřijmou.
Akční žánr však bude stále fungovat zejména ve své naivní podobě. Přesně jak dokazuje miliardová série Rychle a zběsile. Filosofování a pomalé tempo se totiž k honičkám, přestřelkám a pěstním soubojům úplně nehodí.
Pokud se občas do kin dostane nějaká megapecka typu Šílený Max: Zběsilá jízda, jde buď o náhodu nebo neuvěřitelně šťastnou konstelaci hvězd.
Akční scény se totiž staly součástí filmů a ne hybatelem jejich děje. V této funkci jsou využívány při nesčetných komiksových adaptacích, které nové generaci suplují Arnolda, Slye, Dolpha nebo Jean-Clauda.
Jedinou úspěšnou vlaštovkou je tak Dwayne Johnson. Jen on dokáže v této situaci udělat hit z podobně laděné zábavy. A je to škoda.
Akční žánr si totiž zaslouží hrdiny bez kostýmů i v kinech a nikoliv zejména v pochybných titulech padlých bohů určených přímo pro domácí trh.
