Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Ochrana afrických slonů je boj na vícero frontách. Zvláště, když se bavíme o oblasti centrální Afriky. Tuto nebezpečnou práci vykonávají i Češi jako Arthur F. Sniegon, který nám o své práci již dříve vyprávěl.
Dobrodružný život Evropana, který se vydá do nitra Afriky s čistým úmyslem objevovat vzácnou faunu a divokou zvěř, nemusí být tak úplně obrázek z počátku 20. století. Vezmeme-li v potaz podmínky, v nichž se ve 20. letech 21. století nacházíme, Arthur F. Sniegon vlastně podobný život žije.
Mluvíme o rodákovi ze severovýchodní Moravy, jenž našel smysl života v ochraně největšího suchozemského savce planety – afrického slona. S organizací Save Elephants, kterou založil, však kromě nudného papírování zažívá i opravdovou akci. Podílí se na potlačování obchodu se slonovinou, jenž ohrožuje životy slonů, přímo na místě.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
Co to znamená? Investigativní práci v jednom z nejchudších regionů planety, práce v přestrojení, spolupráce s policií, objevování trhů s masem divokých zvířat, šíření osvěty a dokonce i samotné zatýkání pytláků. S českým „elephangelistou“ jsme se setkali již před čtyřmi lety a nás nyní zajímalo, jak se mu jeho práce daří. Proto jsme se poté, co se na začátku února z jedné podobné akce vrátil, znovu o jeho poslání pobavili.
V tomto článku si přečteš:
Jak pytláci zvířata loví
Které metody jsou v rámci ochrany zvířat nejúčinnější
Jakým způsobem bojuje Sniegon proti obchodu se slonovinou
Před čtyřmi lety jste nám poskytl rozhovor, ve kterém jsme probrali vaši práci. Oživil byste čtenářům, čím se živíte a čemu jste zasvětil svůj život?
Od roku 2010 jsem začal jezdit do střední Afriky – Kamerun, Gabon, Kongo, Středoafrická republika, DRC, Čad... Když jsem se začínal setkávat s ožehavým tématem pytláctví slonů a dalších zvířat, ať už kvůli trofejím nebo kvůli konzumaci, začaly se ve mně rodit plány, jak být aktivní součástí boje za divočinu.
Podařilo se mi zmobilizovat několik přátel, kolegů, a s českou organizací Save Elephants jsme od té doby aktivní na poli podpory stávajících projektů a jednotlivců v Africe, ale zároveň jsme přínosem díky novátorskému řešení a inovacím, které obecně v Africe chybí.
Na poli represe zločinu jsme v Kongu stáli u zrodu několika jednotek detekčních psů. Jinak se snažíme být aktivní i na poli předcházení konfliktů. Kromě pytláctví samotného jsou sloni také terčem nepřátelství ze strany zemědělců, kteří kvůli jejich pohybu na polích přicházejí o úrodu, což může být v některých případech likvidační. Proto se snažíme dopomoci metodou bariér ze včelích úlů k ostraze těchto polí. To je pak na delší povídání, ale vysoce agresivní africké včely, které útočí opravdu po tisících, jsou schopny si najít na slonovi to citlivé místo, a zahnat jej.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
My se bavíme o práci vaší organizace Save Elephants. Proč jste se stát takzvaným „elephangelistou”, a zachraňovat slony?
Slon africký je ten nejikoničtější tvor celé Afriky a jakýsi symbol divočiny. Zároveň jsem si vědom toho, že při ochraně slonů samotných mají tyto aktivity pozitivní efekt na celý ekosystém, celou škálu živočišných a rostlinných druhů, které jsou na slonech více či méně závislé.
Sloni jsou významní v přetváření krajiny a krajinném inženýrství, chcete-li. Už jen získáváním potravy a dalšími tělesnými projevy vytváří taková mikrostanoviště, která využívají celé myriády dalších druhů. Jsou důležití v distribuci semen, která projdou trávicím traktem, a slon je vyloučí někdy desítky kilometrů jinde. Navíc v úrodném bochánku přírodního hnojiva.
My jsme zabavovali desítky různých druhů živých či mrtvých zvířat. Savců, ptáků a plazů. Živé jsme zabavili papoušky žako, různé druhy krokodýlů, varanů či sladkovodních či suchozemských želv. Savci byli většinou pašováni mrtví.
Je toho spousta. V savaně jsou zase sloni důležití k udržování otevřeného charakteru prostředí, které favorizuje přítomnost velkých stád kopytníků i šelem. Pokud by tam sloni nebyli, tak savana časem zaroste v hustou buš, a pro četné druhy zvířat to místo bude neobyvatelné.
Naše ochranářské aktivity se sice týkají slonů i z důvodu, že je to jakýsi vlajkový i deštníkový druh ochrany přírody, ale i proto, že jim opravdu hrozí ve volné přírodě vyhynutí. Vyhubení lidmi. Protože čísla jdou přes veškerá ochranářská opatření dolů, v případě slonů pralesních ani reálná čísla nejsou ve všech zemích známá, a opravdu se může stát, že velmi brzy budou sloni stát na stupínku vedle nosorožců, kde se bojuje o každého jednotlivce.
Tudíž vaše aktivity jsou cíleny i na ochranu dalších zvířat.
Je to tak. Nejzářnějším příkladem tohoto násobného pozitivního efektu jsou právě detekční psi, kteří byli původně vycvičení na slonovinu, a většina financování, které bylo použito, pramenilo z organizací a iniciativ zaměřených na slony, ale v podmínkách střední Afriky nám bylo od samého začátku jasné, že naprostá většina objemu potenciálních zabavení nebudou sloní kly, ale právě jiné druhy zvířat.
My jsme zabavovali desítky různých druhů živých či mrtvých zvířat. Savců, ptáků a plazů. Živé jsme zabavili papoušky žako, různé druhy krokodýlů, varanů či sladkovodních či suchozemských želv. Savci byli většinou pašováni mrtví, přesto jsme v průběhu let zachránili několik luskounů, velmi vzácných hmyzožravých savců, a také několik opic. Takže tito psi měli pozitivní efekt na jakousi regulaci trhu s bushmeatem, ať už ve formě zabavení a pouštění živých zvířat, tak zabavení kontrabandu a určité demotivace pašeráků.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
Kde vaše organizace operuje a kdo ji tvoří?
Spolek Save Elephants, založený v roce 2013, pracuje na bázi neziskové organizace, která provádí činnost a podporuje místní partnery zejména v republice Kongo, Kamerunu, Čadu a částečně ve Středoafrické republice i jinde. Podporuje jak represivní stránku věci, psy, utajené vyšetřování černého obchodu se slonovinou a dalšími ilegálními produkty. Zároveň se zde snažíme působit i osvětově a mediálně. V severnějších končinách této oblasti se spíše než represi věnujeme mírumilovným řešením a předcházení konfliktů nejen mezi slony a lidmi, ale nově od letošního roku i mezi lidmi a hrochy, kteří, stejně jako sloni, přichází do křížku s místními zemědělci a rybáři.
Jádro naší organizace je mnoho let neměnné. Můžu se spolehnout na administrativní a ekonomickou pomoc svých přátel z dřívějška. Na dobrovolné bázi nám pomáhají jak lidé na dálku v České republice, tak někteří z nich, a to i opakovaně, vyjíždí do terénu. I letos, po té několikaměsíční vynucené pauze, se kromě mě do Afriky vydají další členové a podporovatelé, a práci budeme zajišťovat přímo na místě. Zároveň jsme si vědomi toho, že nejdůležitější je podpora místních obyvatel, kteří budou moci vyvíjet aktivitu trvale a udržitelně, a proto máme v každé zemi tým spolupracovníků, se kterými už léta pracujeme a počítáme i s jejich profesionalizací i nadále.
Finanční i materiální prostředky získáváme od jednotlivých dárců, což jsou do velké míry soukromé osoby, ale taky některé firmy, povětšinou české. Je nám ctí, že můžeme s některými firmami a organizacemi spolupracovat i dlouhodobě; významnou pomocí je podpora ze Zoo Liberec i některých dalších zoologických zahrad, a také české organizace Moment, dobročinného second handu.
S místní gendarmerií a zástupci ministerstva životního prostředí jsme v tom posledním týdnu (..) lapili při činu pašování slonoviny dohromady šest lidí. Jeden z nich je aktivní gendarme, jeden aktivní voják a do třetice jeden bývalý ranger. To množství doteď zabavené slonoviny je 101 kilogramů.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak pytláci zvířata loví
Které metody jsou v rámci ochrany zvířat nejúčinnější
Jakým způsobem bojuje Sniegon proti obchodu se slonovinou
Teď k přítomnosti. Rozhovor jsme přesunuli, jelikož jste na začátku roku vycestoval do Konga. Co jste tam dělal?
Mně situace během loňského roku neumožnila být v Kongu a v jiných zemích Afriky tak často a tak pravidelně jako bylo v plánu, až na sklonku roku 2020 se mi podařilo v rámci protikoronavirových opatření vycestovat. Pokročil jsem ve vyšetřování v terénu, které se následně přesunulo i do on-line roviny. Tedy do komunikace s překupníky slonoviny na dálku přes mobilní telefon a aplikace.
Nakonec to vyústilo v situaci, kdy jsem nechtěl čekat, jelikož bylo patrné, že jsem narazil na „zlatý důl“; opravdu poměrně široké sítě zapojených pašeráků, podplacených strážců zákona a každý den či týden času navíc by mohl znamenat, že bude upytlačen další slon a získána další slonovina, která opustí zemi. Proto jsem se ještě na sklonku ledna rozhodl opravdu bleskově do Konga vrátit, a pokusit se zorganizovat sérii zatýkání vybraných jedinců.
Zatýkání pašeráků Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
To se nakonec podařilo nad očekávání. S místní gendarmerií (četnictvem, pozn. red.) a zástupci ministerstva životního prostředí jsme v tom posledním týdnu jak během mé přítomnosti, tak i po odjezdu, lapili při činu pašování slonoviny dohromady šest lidí. Jeden z nich je aktivní gendarme, jeden aktivní voják a do třetice jeden bývalý ranger (strážce národního parku pozn. red.). To množství doteď zabavené slonoviny je 101 kilogramů. Důležitým prvkem je také 16 ilegálně držených nábojů do samopalu, které by byly jinak určeny pro lov dalších slonů, a toto všechno se podařilo zadržet. Pro naši organizaci je to bezprecedentní výsledek. Věřím, že kdybychom tento rozhovor dělali o týden nebo dva později, tak tam možná ještě něco přibyde.
Lidi se mě ptají na běžný den, ale těch náplní je tam nespočet. Někdy se prodíráme pralesem a instalujeme fotopasti, jindy cvičíme psy, jindy se ve městě scházím buďto s překupníky a hraju si na kupčího slonoviny, nebo inkognito v civilu s policisty, se kterými následně překupníky zatýkáme…
Je to také práce s místními komunitami z řad vesničanů, které se snažíme naučit metodám, jak využívat včely. Důležitým aspektem je diplomacie, protože i africká vesnice může pro nás být vztahově i španělskou vesnicí. Je to třeba naplánovat tak, aby mezi těmi různými rodinami a klany nevznikla nepříjemná situace, abychom vhodně zvolili oblast, kterou budeme komunitně a společnými silami chránit tak, aby od samého začátku měl projekt co největší šanci na trvalou udržitelnost.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
To je spousta lidské komunikace, což si lidé asi uvědomují méně, že se naprostá většina práce týká různého jednání, vyjednávání. V té divočině, na dohled od slonů, se nevyskytuji tak často, jak to na první pohled může vypadat a jak bych si přál. Zveřejnitelné výstupy, pěkná videa se slony a zajímavosti z jejich života jsou má práce, ale, bohužel, to není denním chlebem.
Více tedy pracujete s lidmi než se zvířaty.
Ano, dalo by se říct. Práce s lidmi, zvířaty v divočině, a výcvik a nasazení psů. Zvířecí aspekt tam je.
Co se týče konzumace zvířat, tak ani v době koronakrize se nevyplnila naše přání, aby si místní dali pozor na riziko z masa divokých zvířat právě kvůli přenosu různých chorob. Lidé sice nosí roušku, ale zároveň loví, jedí a pašují kaloně.
Jakým způsobem ovlivnil vaší práci koronavirus? Protože někdy v létě se dostala do médií zpráva, že se Afričané báli bílých Evropanů, jelikož věděli, že se v Evropě virus šíří. Neovlivnilo to nějak vaše vyjednávací postavení?
Celosvětová pandemie paradoxně činnost naší organizace nikterak výrazně nepostihla. Dokonce jsme v počátcích krize získali příslib docela velkorysého financování na minulý i probíhající rok. Jedinou nepříjemností bylo několikaměsíční zdržení, kdy jsem s týmem nemohl odjet do Afriky podle plánu. Ne všechny věci se zkrátka dají dělat na dálku, zejména při rozvoji nových metod.
Ale při samotné cestě do Afriky, jsem už při získávání víz a povolení byl mile překvapen, jaká až nečekaně milá atmosféra panovala. Může to být lokálně odlišné, ale druhá polovina roku v Kongu a Čadu byla spíš ve znamení otevřených dveří. Bylo potřeba dodržovat testování, roušky, tu a tam nějaká kontrola teploty, ale když to srovnám s předchozími léty, tak se zde usnadnily podmínky pro cestování jako takové.
Ubylo silničních zátarasů. V Čadu jsem za 2 týdny v terénu nebyl legitimován ani jednou, což bych si v minulém roku nepředstavil ani ve snu. Jo, kdybych tam byl v první polovině, tak tehdy byl problém vůbec přejet taxíkem z jedné městské čtvrt do druhé, protože tam opatření byla až, chtělo by se říci, přehnaně drakonická. V tomto případě bych se i přiklonil k tomu, že to tehdy „pánům přišlo vhod“.
Jinak celosvětová situace má vliv na to, jak vypadá pytláctví a pašování zvířat. Tím, že je to složitý spletenec různých faktorů, tak se nedá říct, jestli koronakrize pomohla divoké přírodě nebo pytlákům. Z různých míst přichází různé názory. Někde se nepřítomnost turistů, výzkumníků a stráží podepsala na ostraze jednotlivých území a nárůstu pytláctví, což byla ale lokální zkušenost, která se nedá převést na celý kontinent. Zároveň pytláci, překupníci a pašeráci měli také ztíženou operační schopnost, když nic nejede tak, jak má.
I na pytlácké stezce se v posledních letech objevují případy, že jsou pytláci připraveni zahájit palbu. Zatčení probíhají dramaticky; pytláci se již nepohybují jednotlivě, ale v poměrně silných skupinách, které často lidsky i palebnou silou přečíslí strážce.
Co se týče konzumace zvířat, tak ani v době koronakrize se nevyplnila naše přání, aby si místní dali pozor na riziko z masa divokých zvířat právě kvůli přenosu různých chorob. Mé několik týdnů staré fotografie dokumentují bující obchod s luskouny, s kaloni… Lidé sice nosí roušku, ale zároveň loví, jedí a pašují kaloně.
Pojďme se věnovat praktikám pytláků. Změnilo se v průběhu let jejich chování?
Naprostá většina pytláctví slonů je prováděna pomocí střelných zbraní, ať už válečných tak loveckých pušek či upravených brokovnic. Nevím ale, nakolik si o tom teď můžu dovolit mluvit, tak radši neprozradím úplné novinky, protože by se to mohlo rozšířit.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
Prozraďte, co můžete.
Kromě těchto osvědčených způsobů lovu, které jsou postižitelné už jen kvůli tomu držení zbraně, čili pro pytláky potenciálně riskantní způsoby, se v některých částech kontinentu začaly objevovat jiné. Například v jižní části kontinentu se využívají jedy, trávení napajedel nebo nástrah, které jsou zaměřeny opravdu na slony. Jenže v případě otráveného pomeranče uhyne slon, ale v případě otráveného napajedla padne celá paleta druhů, které se v tu chvíli napájí. V Čadu, podle našich indicií, ty případy otrávení napajedel nebyly cíleny na slony, ale spíše na zvířata, která byla prodána na trh s bushmeatem.
To se konzument potom nemůže otrávit?
Pravděpodobně může. Spíš to svědčí o bezskrupulóznosti nebo i nevědomosti travičů a pytláků. Možná mají zkušenost takovou, že to jednomu člověku neuškodilo, a z toho usuzují, že je to nezávadné...
Nebo je jim to jedno.
...nebo je jim to jedno. Možná je to kombinace faktorů. Každopádně by bylo dobré tady tomu učinit přítrž. S partnery připravujeme strategii, jak některé z těch viníků odhalit a ideálně exemplárně potrestat, ať tato praktika dostane přes prsty.
Abych byl opravdu hodně upřímný, ve střevech jsem měl po mnoho let (..) celou zoologickou zahrádku souputníků. Tu a tam to vyhubím nějakým plošným odčervovacím přípravkem, tu a tam mi udělají (..) rozbor, a já zjistím, jaký nový druh nebo rod ve střevech mám.
Určitě. Nahánění pytláků i ochrana zvířat mi přijde jako nebezpečná práce. Našel jsem články z poslední doby, které se s ochranou zvířat pojí. Například v lednu 2021 média informovala o tom, že neznámí ozbrojenci zabili šest strážců národního parku Virunga v Kongu. V předchozích letech zde byly zabity více než dvě stovky strážců. Vy asi v tomto parku neoperujete, nicméně jak moc nebezpečná tato práce je?
Násilí se různí podle toho, kde se v Africe nacházíte. Národní park Virunga v pohraničí Demokratické republiky Kongo je jedno z těch nejméně bezpečných míst, a není to dáno jen populacemi zvířat, které lákají pytláky, ale zejména oblastí jako takovou. Pohybují se zde četné vzbouřenecké skupiny, odpadlíci z armád několika sousedních států, a ta situace je velmi nepřehledná. Lidé si prožili různé genocidy, ve Rwandě, v severní Ugandě, v Kongu, a jsou zvyklí na krutosti. Na straně útočníků si nikdo se zabitím nějakých strážců těžkou hlavu nedělá.
Na druhou stranu oblasti, kde jsem se nejčastěji pohyboval já, jsou o něco klidnější. Ovšem i v tom malém, francouzském Kongu, kde jsem strávil nejvíc času v lese nebo i na pytlácké stezce, se v posledních letech objevují případy, že jsou pytláci připraveni zahájit palbu. Zatčení probíhají dramaticky; pytláci se již nepohybují jednotlivě, ale v poměrně silných skupinách, které často lidsky i palebnou silou přečíslí strážce. To vytváří logistické problémy při utváření patrol.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
V roce 2016 jste nám řekl, že nenosíte zbraně. Mačeta a nože jsou totiž brány jako zemědělské nástroje. Nezměnil jste za tu dobu názor?
Dosud vlastní bouchačku u pasu nenosím, ale na bezpečnost jsem začal dbát asi ještě víc než dříve. A to v ohledu prevence, ať už případného napadení nebo i nehod, tedy dopravních. Což je mnohdy větší zabiják v Africe než úkladná vražda ze strany pytláků.
Snažili jsme se na různé špatné situace připravit teoreticky i prakticky. Vždy mám po ruce nějaké základní vybavení, obvazy a další potřeby k zastavení mohutného krvácení, máme drill, směrnice. Ale dáno tím, že jsem se v Africe pohyboval do značné části inkognito, často jsem překračoval hranice, někdy jsem si hrál i na toho špatného, tak v tu chvíli nosit u sebe ještě zbraň by bylo prakticky neproveditelné.
Zatím se mi nebezpečí dařilo vyhýbat. Když se očekává nebezpečí, nejsem tam v tu chvíli sám, ale jsou tam ozbrojenci, kteří jsou schopni zakročit.
Na malárii vzpomínám rád. Hlavně na její první příchod, kdy jsem zažíval zajímavé halucinace, bdění i snění, a proto ani nemám tendenci zkoušet nějaké jiné látky, protože jsem si své už prostě odbyl.
Není tajemstvím, že do Afriky proudí dost pracovníků z Číny, jelikož Čína zde dost investuje. Nemyslíte si, že by tento fakt mohl ovlivňovat obchod se slonovinou, a tudíž vám stěžovat práci?
Ano, máte úplnou pravdu. Nejčastěji čínské, malajsijské nebo singapurské, nezřídka polostátní společnosti jsou v oblasti střední Afriky ekonomicky velmi aktivní. Podílí se na celé řadě hlavně infrastrukturních projektů, a také na těžbě primárních zdrojů. A jakkoliv jsou tyto aktivity legální, tak jsou zároveň velmi kontroverzní, protože to není zcela standardní přístup, jak jej známe od nás. Do jisté míry to zavání neokoloialismem.
Z pohledu vyšších asijských nebo afrických elit je evidentní, že se chtějí toho bohatství zmocnit, dokud tam je. Bohužel to všechno má negativní efekt nejen na samotnou přírodu, ale jsou na ně navázány i ty ilegální činnosti jako pytláctví, ilegální těžba zlata, překračování kvót při těžbě dřeva. A běžná populace lidí má z této formy spolupráce pramálo užitku.
Zatímco kdysi byla čínská poptávka neznámým pojmem někde za oceánem, ale jakmile se lidé z Asie přesunuli často až do nitra výskytu slonů, nosorožců, luskounů, goril, tak se ten obchod začal odehrávat v reálném čase před očima všech, a ten boom obchodu s luskouními šupinami nebo bezoáry dikobrazů, s nestrávenými zbytky v žaludcích, začal bujet a ohrožovat některé jiné, dříve hojně se vyskytující druhy zvířat.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
Odlehčeme a zaměřme se nyní na vás. Jak jsem se dozvěděl, vy jste si ještě předtím, než jste začal ochraňovat slony, projel jih Kamerunu a Konga na jízdním kole. Můžete to potvrdit?
Ano, já jsem ty zejména cyklistické cesty uskutečnil dvě. V roce 2012 jsem si tak cvičně projel 2500 kilometrů z jižního Konga až do jižního Kamerunu. To byla kratší, asi měsíc a půl dlouhá záležitost, kdy jsem si osvědčil, že je to způsob cestování, který mě velmi baví, a navíc mi umožňuje poznávat krajinu, lidi, přírodu, zvířata zblízka, dostat se na místa, kde by vás hromadná doprava nevyplivla. Jste pánem svého času, i když za cenu velkého fyzického vyčerpání a řekněme někdy až strádání.
I přesto jsem se pak o rok později rozhodl cestu zopakovat a rozšířit; zakomponoval jsem do cesty 6 zemí včetně Gabonu, Středoafrické republiky, Demokratického Konga a Čadu, a těch kilometrů bylo dohromady 6 000. Zároveň jsem to kombinoval a obojživelně střídal s plavbou na kajaku.
Díky tomu jsem si na jednu stranu získal pozornost od lidí v Africe, protože to bylo poměrně nezvyklé, že do zapadlého parku přijel nějaký mladík na kole. Zároveň jsem na ten problém chtěl poukázat i v českém mediálním prostoru, což se podařilo, a do třetice jsem si to opravdu užil dobrodružným stylem, na který budu celý život vzpomínat. A věřím, že něco podobného budu moci v budoucnu zase zopakovat. Ale nejspíš ne v takovém rozsahu.
Když jsem viděl vaše fotky z cest, tak jste plaval v řece, nebál jste se jet nebezpečným středem Afriky na šlapacím kole… Kolik nemocí jste vůbec prodělal?
Já mám asi poměrně tuhý kořínek, protože jedinou závažnou nemoc, která se mi ale zase vracela, byla malárie. K dnešnímu dni jsem prodělal deset malárií, poslední během letošních Vánoc při návratu do republiky. Ale s malárií se mi povedlo docela dobře, i za cenu malých fyzických či hmotnostních ztrát, vypořádat. Nicméně je to smrtelná nemoc, kterou je třeba brát vážně, a při projevech začít s léčbou. Třeba i samoléčbou, když víte, co to je. Jsou na to jednoduché pilulky, které v mém případě vždycky zabraly.
Na malárii vzpomínám rád. Hlavně na její první příchod, kdy jsem zažíval zajímavé halucinace, bdění i snění, a proto ani nemám tendenci zkoušet nějaké jiné látky, protože jsem si své už prostě odbyl.
Od té doby jsem to nikdy nenechal zajít tak daleko. Ale abych byl opravdu hodně upřímný, ve střevech jsem měl po mnoho let, a možná stále mám, celou zoologickou zahrádku souputníků. Tu a tam to vyhubím nějakým plošným odčervovacím přípravkem, tu a tam mi udělají kolegyně z brněnské Veterinární a farmaceutické univerzity rozbor, a já zjistím, jaký nový druh nebo rod ve střevech mám.
Střední Afrika lidsky určitě není peklo na zemi. Je pravda, že je to oblast zapadlá, lidé jsou často špatně informovaní, vzdělaní, z toho pramení jisté zlovůle úředníků i vojáků. Ale člověk Středoafričan je vřelý, milý a nemyslím si, že rasismus naším směrem by tam bylo něco běžného.
Ale to jsou do velké míry symbiotické skupiny mutualistů, kteří neškodí, nebo parazité, kteří při mírném zamořením nejsou tolik patogenní. S tím je ale třeba počítat, když člověk chvíli žije v zemích, kde hygienické normy zkrátka nejsou.
Četl jsem knížku Tomáše Poláčka, který stopoval Afrikou od jihu na sever. Zde uvedl, že z něj Kongo udělalo rasistu. Jakou zkušenost jste měl s tamními lidmi vy? Dostal jste se do konfliktu třeba jen kvůli barvě kůže?
Já jsem tu část o Kongu od Tomáše četl, viděl jsem rozhovor, a asi nemůžu úplně souhlasit, protože jeho zkušenost byla krátkodobá. Jsem ochoten věřit, že to bylo opravdu hrozné, že potkal hromadu idiotů, a že už se tam v životě nechce vrátit a je to jeho svaté právo. (smích) Ale myslím si, že je to poměrně předčasné podle toho hodnotit celou zemi a širší region. Já jsem v těchto zemích strávil úhrnem roky. Myslím, že mám větší možnost srovnání. Střední Afrika lidsky určitě není peklo na zemi. Je pravda, že je to oblast zapadlá, lidé jsou často špatně informovaní, vzdělaní, z toho pramení jisté zlovůle úředníků i vojáků. Ale člověk Středoafričan je vřelý, milý a nemyslím si, že rasismus naším směrem by tam bylo něco běžného.
Opravdu, já nemám pocit, že bych byl na spektru glorifikovaného upřednostňovaného bělocha, ani na tom chvostu, kde se na mě lidi dívají skrz prsty, a považují mě za exkoloniálního vyžírku a kapitalistu, který je tam přišel sedřít z kůže. Většinou mě vnímají pozitivně, jsou samozřejmě zvědaví, mají jiné kulturní návyky, takže člověk má nikdy pocit, že mu nedávají moc prostoru, ale na druhou stranu se v Africe téměř nesetkáte s tím, že by vás náhodný člověk na ulici s něčím odmítl. Neřekne, že nemá čas, ale většinou zburcuje celou ulici, aby vám s něčím pomohli, a v naprosté většině případů za to nic nechtějí.
Zdroj: Archiv Arthura F. Sniegona
Střední Afrika není zasažena přítomností většinově bílých cizinců ze sféry podnikatelů, ze kterých se v jiných částech snaží místní něco trhnout. Tedy ano, jsme považování za exoty, a přestože je ten přístup individuální, tak je to většinou pozitivní. Samozřejmě čím víc jste na venkově, tím větší jste atrakcí. Ale určitě tam nepřevažují negativní emoce. Člověk se musí odprostit od tendence hodnotit celý stát podle úřednických a ozbrojených složek. Cestovatel s cizím pasem se obvykle setká se zkorumpovaným úředníkem a nebo vojenskou kontrolou, která chce na pivo.
Jaké největší nebezpečí tedy může takového dobrodruha, cestujícího navolno jako vy, v Africe potkat?
Čím více jsem v Africe prožil, tím častěji jsem se setkával s následky takových náhodných neštěstí. Kralovaly tomu dopravní nehody, které byly dány špatnou infrastrukturou, technickým stavem vozidla nebo ne úplnou připraveností řidiče. Takže chci apelovat na lidi, ať si dávají pozor, do čeho sedají, co ten řidič před jízdou popil… Sebevětší zdržení nestojí za to, aby se muselo pokračovat v něčem, co je vyloženě nebezpečné.
Já jsem prožil polovinu africké anabáze na střeše nějakého pick-upu bez přilby, ale po přímých zkušenostech s nehodami a se smrtí začínám na tyto věci brát ohled, a snažit se i naše dobrovolníky nabádat k opatrnosti a k předcházení těchto nevyprovokovaných neštěstí.
Vy jste vyjádřil naději, že byste rád vyjel zase na nějaký africký výlet, ale nevíte kam ani kdy. Nicméně alespoň část kontinentu, kterou byste chtěl prozkoumat, asi v hlavě máte…
Skutečně žádný konkrétní cíl nemám. Těch oblastí, které si pozornost zaslouží, je samozřejmě nekonečně mnoho (smích). Navíc nejsou limitovány pouze na Afriku. Každopádně z té Afriky mě velmi, velmi zajímají méně navštěvované státy na západoafrickém pobřeží, ale i ve vnitrozemí. Zároveň už tady zmiňovaný východ Demokratického Konga, jižní Súdán, Súdán a Středoafrická republika jsou místa, kde se bojuje nejen o život zvířat, ale i lidí.
Když bych tam jel, tak bych chtěl, aby to mělo co největší smysl. Tedy nejen jedna reportáž, ale aby to bylo součástí většího a trvalejšího projektu. Takže uvidím, kam mě osud v příštích měsících a letech zavane. Budu se ale snažit, ať je ten přínos pro divočinu největší.
