Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Lidé s poruchami příjmu potravy stráví přes 5 hodin denně přemýšlením nad tím, že jejich tělo není dostatečně štíhlé. Většinou jsou to citliví lidé s nadprůměrnou inteligencí a se zaměřením na perfekcionismus či výkon.
„Na začátku jsem chtěla zhubnout. Jen dvě tři kila. Myslela jsem si, že mě budou mít díky tomu spolužáci na střední, kam jsem měla nastoupit, raději,“ říká třiadvacetiletá Erika. „Vyřadila jsem z jídelníčku vše, co bylo nezdravé, třikrát týdně jsem běhávala a tvrdě jsem cvičila v dětském pokoji. Za dva měsíce jsem vážila o 11 kilo méně a měla jsem výraznou podváhu.“
Erika říká, že to bylo jako závislost — když viděla, že původní cíl se jí podařilo splnit poměrně jednoduše, chtěla víc a víc. „Nejvíce mě uspokojovalo, když jsem viděla, jak mi stále více vyčuhují kosti. Doslova jsem se měnila v kostru, ale stále se mi zdálo, že to není dost. Neustále jsem se prohlížela v zrcadle a hledala nedostatky.“
„Máma mě neustále nutila jíst kalorická jídla, ale já jsem nebyla schopna dát si ani kousek. Raději jsem je tajně vyhazovala a tvářila se, že jsem je snědla. Měla jsem pocit, že cokoli tučnějšího sním, hned z toho přiberu,“ vzpomíná Erika na nejhorší fázi anorexie. „Jednou jsem se doslova rozbrečela nad svým oblíbeným jídlem. Měla jsem na něj hroznou chuť, ale moje vlastní psychika mi to nedovolila. Tehdy mi došlo, že mám asi problém.“
Zdroj: Unsplash
Začala se léčit. Psychiatr jí předepsal léky a s matkou chodila každé dva týdny na pravidelná vážení. „Pamatuji si, že jsem si tajně plnila kapsy předměty, aby váha ukázala co nejvíce. Věděla jsem, že musím a chci přibrat, ale přesto jsem všechny své snahy o to bojkotovala,“ říká Erika.
Z tak vážného psychického onemocnění, jako jsou poruchy příjmu potravy (PPP), se totiž nedá vyléčit jako z chřipky. Jelikož jde o psychosomatické onemocnění, přibírání je docela jednoduché, ale dát do pořádku psychiku může trvat i několik let. To je zároveň jeden z nejčastějších mýtů spojených s anorexií — „pouze“ přibrat nestačí, člověk musí vědět, proč by měl přibrat.
To se samozřejmě netýká jen anorexie, ale všech poruch příjmu potravy, jako jsou bulimie, záchvatovité přejídání, ortorexie (posedlost zdravou stravou) či bigorexie (závislost na posilování). Ne, není to jen touha po štíhlosti a uznání. Podle výzkumuAliance pro poruchy příjmu potravy každých 62 minut někdo zemře na jejich následky.
Jelikož v Refresheru nebereme témata duševního zdraví na lehkou váhu, přinášíme ti sérii článků O duši až po uši. Každý týden se spolu s psychology věnujeme jinému tématu. Tento týden rozebíráme poruchy příjmu potravy s psycholožkou Andreou Hraškovou z platformy K sebe.
Osoby s PPP často mají podobné osobnostní či charakterové rysy. Podle psycholožky Andrey Hraškové jsou to většinou citliví lidé s nadprůměrnou inteligencí a se zaměřením na perfekcionismus a výkon. Často to bývají „dobré děti“, které vše zvládají a mívají výborné studijní výsledky.
Zdroj: unsplash.com
„Lidé trpící poruchami příjmu potravy mají i zkreslené vnímání sebe sama, mohou být nejistí a přes 5 hodin denně stráví přemýšlením nad tím, že jejich tělo není dostatečně štíhlé. Mohou mít také extrémně pečlivé rodiče a právě hubnutí jim dá pocit sebekontroly nad vlastním tělem.“
Podobně jako v případě Eriky se snaží, aby je okolí přijalo. Mají ovšem pocit, že nesplňují nároky, které na ně společnost klade. Radikální diety představují rychlou viditelnou změnu vzezření a s ní i jisté uspokojení. Ze zdánlivě neškodného hubnutí se ale postupně stává závislost.
Na vzniku poruch příjmu potravy se podílí genetika, reklamy, sociální sítě nebo všeobecný tlak na výkon avzezření ze strany společnosti. Rizikem je i výskyt poruchy příjmu potravy u člena rodiny, patologické stravovací návyky naučené z rodiny nebo přítomnost lidí v blízkém okolí, kteří kladou přehnaný důraz na dokonalý fyzický vzhled.
„Člověk nejdřív poslouchá pochvaly, jak dobře vypadá, cítí se úspěšně. Hubnutí ale pomalu přeroste do závislosti na pochvale a ocenění. Když váha klesne pod určitou hranici, začnou probíhat v mozku neurobiologické změny, které vedou k další potřebě nejíst,“ vysvětluje Andrea Hrašková. „Člověk přestane své tělo vnímat objektivně. Nevidí, že je vyhublý, i když ho na to okolí upozorňuje.“
Výsledkem je, že mozek přestane produkovat endorfiny a člověk je neustále skleslý a plačtivý. Zkušenost s tím má i Erika: „Ve škole jsem excelovala, měla jsem samé jedničky a disciplinovaně jsem cvičila. Ale skoro každý den jsem plakala. Dostala jsem záchvat pláče vždy, když mě máma nutila jíst. Měla jsem zkrátka pocit, že celý svět je proti mně.“
Tento stav vede podle Andrey Hraškové k pocitu selhání, rozpadu sebeúcty a vlastní hodnoty. Člověk se může začít obviňovat, opovrhovat sebou, být úzkostný či depresivní. Jedním ze způsobů, jakým se lidé s PPP snaží vyrovnat se stresem, je paradoxně záchvatové přejídání. Při jídle se nám totiž vyplavují hormony štěstí a spokojenosti. Má to ale háček.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemčení?
Jakým způsobem se snaží člověk kompenzovat nedostatek endorfinů způsobený PPP.
Do jakých poruch může přerůst anorexie.
Což může pomoci při záchvatovém přejídání.
Jak je možné, že lidé s anorexií většinou milují jídlo, ačkoli jedí málo.
Co u lidí s PPP může způsobit vznik prázdných prostor uprostřed mozku.
Jak rozlišit PPP od „běžného“ hubnutí.
Zda se dá z PPP zcela vyléčit.
Jak mluvit s člověkem, který trpí poruchami příjmu potravy.
„Hned po dojedení přicházejí výčitky a pocity viny. Hranice mezi jednotlivými poruchami příjmu potravy je proto velmi tenká. Pokud někdo například začínal s anorexií, po nějaké době může přejít do bulimie, případně bigorexie, která se někdy označuje také jako reverzní anorexie. Strach z nadváhy se mění v posedlost svaly.“
Několik studiípotvrdilo, že při dlouhodobých dietách, během kterých tělo neustále hladoví a nedostává potřebné živiny, máme vyšší tendenci přejídat se. Proto je — i při hubnutí — důležité jíst pravidelně a nevynechávat žádné skupiny potravin. Například nízkosacharidové diety mohou vést k tomu, že uprostřed noci sníš celou čokoládu, balení gumových medvídků a tři jogurty. Tělu totiž zasvítí červená kontrolka – mám extrémní nedostatek sacharidů, potřebuji si je rychle doplnit.
Největší milovníci jídla
Dalším známým mýtem spojeným s PPP je, že člověk s anorexií či bulimií nemá rád jídlo. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak – právě jeho omezování může vést k tomu, že jím začne být doslova posedlý. „Lidé s mentální anorexií rádi vaří pro ostatní, rádi nakupují, čtou recepty, sledují foodblogy. Pokud se u nich vyskytne nechutenství nebo oslabená chuť k jídlu, většinou je to už důsledek hladovění,“ říká psycholožka.
V České republice funguje několik organizací věnujících se poruchám příjmu potravy. Pomoc můžeš vyhledat například na lince bezpečí na čísle 116 111 nebo lince Centra Anabell na čísle 774 467 293.
„Přestože jsem jedla velmi málo, na jídlo jsem myslela téměř nonstop. Před tím, než se u mě začala projevovat anorexie, jsem si nevařila. Ale máma vařila jen — z mého tehdejšího anorektického pohledu – nezdravá jídla. Proto jsem začala hledat recepty, nakupovat zdravé potraviny, pořád jsem si o jídle četla, sledovala kulinářské show. Když jsem jedla něco extra zdravého, zvykla jsem si dívat se při tom na fotografie hranolek a dezertů, aby mi víc chutnalo. Ale věděla jsem, že bych je do úst nikdy nedala,“ popisuje Erika svou zkušenost s „gastroobsesí“.
Díry v mozku až selhání ledvin
Poruchy příjmu potravy jsou zákeřné zejména v tom, že je lze jen těžko zachytit v okamžiku vzniku. Začátky mentální anorexie, resp. bulimie většinou začínají jako zájem o zdravou stravu nebo detoxy. „Zpočátku člověk vůbec nemusí vědět, kam směřuje, opravdu může chtít jen vyzkoušet určitou očistnou kúru. Hlavním motivem nemusí být ani touha zhubnout. Proto je často obtížné odlišit rapidní hubnutí od psychického problému,“ říká psycholožka.
Zdroj: unsplash.com
Problémem je, že si člověk PPP nepřipouští. Má pocit, že jen podřídil svůj život disciplíně a všechno má pod kontrolou. Když si to uvědomí, často to neřeší, ale právě naopak, skrývá to před ostatními. Pomoc vyhledá ve skutečnosti jen 25 procent lidí trpících tímto onemocněním.
Úmrtnost při těchto onemocněních je přitom nejvyššíze všech duševních onemocnění. „Pacienti umírají na rozvrat vnitřního prostředí nebo na jiná přidružená psychická či tělesná onemocnění, jako například kožní problémy, deprese se sebevražednými myšlenkami či dokonce selhání srdce a ledvin. U mladých lidí může vzniknout stařecký vzhled.“
„Mozek sestává přibližně ze 60 procent z tuku. Při pokročilé anorexii proto při CT vyšetření můžeme pozorovat tenčí mozkovou kůru a prázdné prostory uprostřed mozku. Způsobuje to změnu myšlení a selhávat může celkové fungování, ačkoli intelekt zůstane zachován,“ vysvětluje Andrea Hrašková.
Léčba bývá komplikovaná, nelineární a velmi často ji doprovází recidiva. Základem je obrátit se na psychologa nebo psychiatra, kteří umí navrhnout postupy.
Zdroj: unsplash.com
Dobrou zprávou je, že se z poruch příjmu potravy lze vyléčit – ne však úplně. „Člověk se může dostat do stádia, kdy je spokojen sám se sebou, má zdravý vztah k jídlu a umí plnohodnotně fungovat v každodenním životě. Po celý život ale bude jídlo vnímat zřejmě intenzivněji než ostatní. Fyzické následky se mohou s člověkem táhnout po celý život.“
Co neříkat člověku s PPP
S člověkem, který trpí poruchami příjmu potravy, je třeba mluvit opravdu citlivě, s dávkou trpělivosti a lásky. „Spouštěčem“ nežádoucích stavů totiž mohou být i věty, které jsou myšleny v pozitivním smyslu slova a ostatním lidem znějí spíše jako kompliment.
„Není dobré obecně komentovat, co osoba snědla (pokud to není součást léčby), chválit ji za to, ptát se jí, jestli v něčem vypadáte dostatečně štíhle, svalnatě… Klienti často říkají, že i komplimenty, například že vypadají zdravě, že se konečně normálně najedli, u nich spouští úzkost. Bojí se, že asi přibrali, snědli hodně a nejsou dostatečně štíhlí,“ upozorňuje Andrea Hrašková.
Často je klíčem trpělivost a čas. „Je třeba, aby osoba věděla, že se o ni zajímáte, ale je třeba být opatrný a nemluvit hned přímo o diagnóze, protože tato osoba se může rychle před vámi uzavřít. Pokud osoba odmítne pomoc, netlačte na ni, ale ani se nevzdávejte. Chce to čas.“
Jak jsme již zmínili, osoba s PPP vnímá realitu pod vlivem neurologických změn jinak. „Je přecitlivělá, uzavřená, podezřívavá, hyperkritická, ale může být hlavně vážně nemocná. Nemusíte mluvit přímo o hubnutí a jídle, ale zajímejte se o ni jako o osobu, o její radosti a starosti a snažte se získat její důvěru,“ uzavírá psycholožka.
