S Hanou Třeštíkovou o probouzení pražské kultury.
Hana Třeštíková je producentka a režisérka, od voleb v roce 2018 také radní hlavního města Prahy pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu. Během svého mandátu zřídila mimo jiného funkci nočního starosty a podstatnou část ve své funkci strávila řešením dopadů pandemie covidu-19 a s ní souvisejících restrikcí na kulturní život v Praze.
„Na prvním místě je ještě pořád pomoc, aby nikdo neskončil. Musíme taky bohužel reagovat na snížení rozpočtu a to, že Praha výrazně zchudla. Musíme tedy trochu přeskupit to, jak se díváme na kulturu a její rozpočet,“ uvedla mimo jiného v rozhovoru pro Refresher.
Co jsou nyní po dvou letech pandemie největší výzvy, kterým kulturní život v Praze čelí? Má to nejtěžší už za sebou?
Problém je, že se změnilo chování diváků. To pozorujeme napříč kulturním spektrem. Lidi jsou buď línější nebo ztratili návyk chodit za kulturou, takže jsou víc zvyklí být doma, koukat na Netflix a vůbec jim to nevadí. Ztratili takový ten rytmus, dřív byli zvyklí chodit do divadel na koncerty a tak dále. Asi ale také ještě doznívá to, že mají někteří strach a někteří mohou být pořád ještě nemocní, protože ta nemoc mezi lidmi stále je a tak při prvním zakašlání radši nikam nejdou. Tahle hranice byla dříve daleko výše, člověk s rýmou třeba klidně chodil mezi lidi, dnes se bojí a stydí.
Do toho se ještě ukazuje, že lidé nemají chuť a bojí se plánovat dlouho dopředu, takže si veškeré lístky kupují třeba i pár hodin před začátkem. To je pro kulturní instituce problém, protože nemůžou s těmi akcemi pořádně kalkulovat, nevědí, jak to naformátovat a mají velký problém s cash flow. Mají zkrátka výpadky. Dřív koncerty nebo představení vyprodávaly mesíce dopředu, takže ty peníze už měly a mohly s nimi operovat, zatímco teď musí kolikrát čekat až do poslední chvíle, jestli se sál naplní.
Větší masové akce jdou teď proto prodávat špatně. Potom je problém taky nedostatek technických profesí. To se týká jak divadel tak i například klubů. Ti, co dříve pracovali na pozicích různých osvětlovačů či techniků, si během výpadku našli jinou práci a už se do toho kolečka nechtějí vracet.
Víte kolik kulturních subjektů v Praze kvůli covidu muselo skončit?
Naštěstí zatím nevím o žádném. Zavřely asi nějaké hospody, restaurace nebo kavárny o tom já bohužel nemám přehled, ale z těch tradičních kulturních scén, které jsou v Praze déle, typu divadla, kluby kina nebo galerie, zatím naštěstí nikdo zavření nehlásí.
Potřebují tyhle subjekty kvůli výpadkům v cashflow nějakou další grantovou podporu?
My speciální covidové peníze a opatření už neděláme. Když jsme na podzim vypisovali dotace na rok 2022 tak dojížděl ten smolný rok 21, kdy se to ještě nějak doklepalo a všichni už věřili, že rok 22 bude tak nějak v běžném režimu. Rozdali jsme ale nakonec i tak více dotací než v předchozích letech. Z 330 milionů to vyšplhalo na 368 milionů, to je výrazné navýšení a věříme, že už to nějak půjde. My můžeme do nějaké míry pomoci, ale ten finanční plán musí stále kalkulovat s nějakými vstupenkami a tak dále. Tam ale nyní přichází ty problémy.
Budete letos kandidovat? Budu.
Co jste kvůli covidu v tomto volebním období nestihli a co byste chtěli stihnout v tom dalším?
Já jsem se ze dne na den stala radní pro kulturu uzavřených divadel. Což je situace, na kterou se nikdo pochopitelně nedokáže připravit. Nestihlo se toho strašně moc. My jsme měli v podstatě rok a pár měsíců normálního režimu, potom dva roky covidu a teď už je zase jen pár měsíců do voleb, kdy už se nic moc nerozjíždí. Myslím si, že kdyby nebyl covid, tak bychom dokázali dělat daleko více koncepčnější práci. Například předělávat způsoby rozdělování peněz, toho jak Praha pomáhá kulturním institucím. Co jsme třeba vůbec nesplnili, a co jsme měli ve volebním programu, byla větší spolupráce s cizinou. Chtěli jsme se zaměřit na větší propojení s okolními městy, nejen sousedními ale i klidně i dál akcentovat mezistátní spolupráci. Tak to se samozřejmě vůbec nedalo.
Tahle spolupráce by se tedy dala přesunout do dalšího volebního období?
Rádi bychom na tom pracovali v dalším volebním období. Trochu si ale myslím, že tyhle věci jsou takové projekty na “tučná léta”. Když vám doma všechno funguje, tak se dá vymýšlet, jak podpořit spolupráci se zahraničím, teď si ale myslím, že nás pořád čekají ještě takové dva roky doléčování.
Jak se tedy konkrétně proměnily vaše priority pro kulturu?
Na prvním místě je ještě pořád pomoc, aby nikdo neskončil. Musíme taky bohužel reagovat na snížení rozpočtu a to, že Praha výrazně zchudla. Musíme tedy trochu přeskupit to, jak se díváme na kulturu a její rozpočet. Možná že budeme muset dělat i dramatické zásahy. Máme například různé příspěvkové organizace, kterých je hodně a budeme se muset podívat na to, jestli je všechny uživíme. Je to zkrátka pořád ještě krizový management.
Jaký kulturní sektor má nyní největší problémy a proč?
Nejhůř se z toho vyhrabávají určitě kluby. Kluby byly před pandemií nejvíce soběstačné. Co se týče všech žánrů, tak zrovna hudební kluby jsou na tom nejhůře, protože pomoc města předtím nejméně potřebovaly, protože dávaly dohromady vstupné plus útratu z barů. To je ideální kombinace, dva roky ale neměly ani jedno, takže je to určitě nejvíce zasažená scéna, plus mají taky největší odliv technických profesí.
Jakému sektoru se naopak hezky daří?
Asi určitě knihovny a různé online platformy, které naopak posílily.
Kluby byly omezovány během pandemie vždy jako první a nejvíce. Lidé často říkali, že jsou pro kulturní sféru nejméně důležité, a tak jdou na ránu jako první. Je to tak?
Já bych to určitě dementovala, my jsme se opravdu snažili na nikoho nezapomenout a i třeba klubům, které nás do té doby nepotřebovaly, jsme nabídli pomocnou ruku. Jednak si u nás mohly požádat o dotaci v tom prvním roce, a potom jsem s nimi všemi i mluvila, takže věděli, že jim chceme pomoci. To stejné se potom promítlo i do toho, když jsme dávali dohromady programové dotace. Tam bylo přímo opatření pro komerční scény, nejen pro kluby ale třeba i pro divadla. Deklarovali jsme, že je pro nás důležité, aby Praha měla široké spektrum nabídky a že třeba i komerční muzikály, nad kterými intelektuální společnost ohrnuje nos, jsou pro nás žánr, který do města patří. U těch opatření jsme neměli kvalitativní kritéria, ale spíše kvantitavní. V podstatě se rozdávaly dotace na vstupenku, což je hnusný výraz, co se od dob divadelní krize nepoužívá, ale i takhle si některé kluby o dotace žádaly.
Nedávno jste na Vltavské umožnila vznik skejtového plácku a mrtvé místo tak dostalo nový účel, máte nějaké podobné plány na proměny prostoru ve městě?Na Vltavské se stal menší zázrak. V jeden čas se tam totiž sešlo několik faktorů, které nejsou úplně aplikovatelné na jakýkoliv jiný plac ve městě. Ty faktory jsou, že jsem jednak místostarostka na Praze 7, radní na městě a náměstek pro dopravu, co má pod sebou technickou správu komunikací, je Adam Scheiner z naší Prahy Sobě. Plus rada Prahy 7 pro to byla nakloněná. Všechno to záviselo na tom, že všechny osobnosti, co do toho mají co mluvit, tomu byly nakloněny.
To se nemusí opakovat, protože politické garnitury na jiných částech to můžou mít jinak. Určitě ale plánujeme ještě další rozšíření tohoto plácku. Bereme to jako první etapu, podél Vltavy jsou ještě druhé podchody, na kterých teď aktuálně pracujeme. Tam bychom chtěli, aby to bylo zase více pro bikery a koloběžkáře. Samozřejmě se to budeme snažit stihnout do voleb, protože uvidíme, co po volbách bude. Nechávala jsem si zároveň vytipovat další podobná místa v Praze, nad kterými by stálo zauvažovat, ale musím říci, že to hrozně záleží na městské části. Když si to městská část nevezme za své, tak to nemá cenu tlačit. Je to hrozně moc energie a času, neustálé telefonování, kdy už to bude a ten tlak, který je potřeba vyvinout musí udělat ten, co je na té městské části.
Jak balancujete to, že se ne všechna kultura líbí všem? V dotazní sekci na portálu Prahy jsem například četla pohoršení nad výstavou Marie Lukáčové „Vagina Fantasy“ na galerii Artwall, které bylo směřováno na vás. Děje se vám tohle často?
Politici jdou do politiky vždycky s nějakým programem a nějakou vizí, kvůli které buď jsou, nebo nejsou zvoleni. My jako Praha Sobě pocházíme z nějakých struktur a na sedmičce jsme se nějak projevili. Když nás lidi zvolili na magistrát, tak mohou tušit, co od nás očekávat nebo neočekávat. Člověk nemůže vyjít všem, nebo se snažit vyhovět všem a neměl by se zmást v tom, co prosazuje.
Všichni asi tuší, že nejsem lidovec nebo z KDU, aby by mě pohoršovaly vagíny, tak ode mě nemůžou očekávat, že budu souhlasit s jejich pohoršením. O tom jsou ale demokratické volby a jestli se to té pohoršené paní nelíbí, tak ať mě nevolí. Na druhou stranu ale zase nemůžete lidem ukazovat, že když mají jiný názor, nemají v tom městě, co dělat. Já jsem radní pro kulturu a mám nějakou představu o tom, jak by to v tom městě mělo fungovat, nemůžu ale posílat do háje ty, kteří s tím nesouhlasí. Musím jim vysvětlit svůj pohled a to, proč se neshodneme.
