Její vášní je fashion design, dostala se na všechny vybrané školy, New York byl ale jasnou volbou. Devatenáctiletá Katie Tůmová popisuje, jak vypadá cesta za snem ve světě módy.
Katie studuje fashion design na uznávané univerzitě Parsons School of Design v New Yorku, kam se dostane jen zlomek uchazečů*uchazeček. Už během prvního roku na sebe upozornila natolik, že jí slavná americká stylistka nabídla spolupráci. Jak vypadá studium mezi budoucími módními hvězdami a proč jí čeští učitelé nevěřili?
„Jsem člověk, který když si něco usmyslí, tak to dokáže,“ říká budoucí módní návrhářka, o které během pár let nejspíš ještě hodně uslyšíme. Proč už se v New Yorku cítí víc jako doma, jaké minusy spatřuje na českém školství a jak jednoduché je být oslovena Monicou z Friends? To vše a mnohem více se dozvíš v našem rozhovoru.
Od kdy jsi věděla, že se chceš věnovat fashion designu?Tušila jsem to od malička, už tehdy jsem šila oblečky pro panenky a postupem času jsem se rozhodla, že bych se chtěla stát módní návrhářkou.
Studuješ na nejprestižnější fashion škole, jaké to je?Časově je to hodně náročné, ale stojí to za to. Každý semestr máme pět předmětů, některé trvají klidně i šest hodin. K tomu máme hodně úkolů a projektů na doma. Měla jsem například předmět s názvem Time, kde jsme se měli naučit pracovat s časem, jak se něco vyvíjí. Anebo praktický předmět Studio, kde jsme vyráběli oblečení i film. Měli jsme na to učitelku, která navrhla masky a klobouky pro Beyoncé a Jennifer Lopez.
Teď se zabýváme hodně udržitelností, máme k tomu předmět Sustainable System, zrovna jsem na to vyráběla klobouk z papíru. Nebo Digital Fabrication, kde pracujeme s laserem a z 3D tiskárnou.
Proč právě New York?Parsons School of Design byla v rámci bakalářského studia nejlepší designovou školou na světě, takže volba byla jasná. Studoval tu například světoznámý módní návrhář Marc Jacobs nebo supermodelka Bella Hadid (mimo design, se na škole vyučuje například architektura, kurátorství nebo fotografie, pozn. red.). K tomu jsem si New York zamilovala, když jsem ho navštívila ve 12 letech. Už tehdy jsem věděla, že se sem chci vrátit na delší dobu.
Jak ses tam dostala, kolik lidí berou a co obnášelo přijímací řízení?Součástí přijímaček byl pohovor, Cambridge certifikát, aby znali moji úroveň angličtiny, známky ze střední školy, esej na určité téma a nejdůležitější pak bylo portfolio, kdy bylo potřeba asi 30 stránek s mými pracemi. Mám pocit, že nabírají pouze patnáct procent všech přihlášených. Můj obor pak studuje okolo 70 lidí. Já věděla, že mě přijali už někdy na podzim, takže ještě předtím, než jsem odmaturovala. Dostala jsem od školy stipendium za talent.
Pěkný! Měla jsi i jiné možnosti, kam jít, třeba v Česku, anebo jen zahraničí?Já jsem chtěla jít do zahraničí. V Česku by mě teoreticky lákala pouze jedna škola, ale i tak by nesplňovala to, čemu se chci věnovat. Proto jsem byla rozhodnutá, že určitě pojedu někam do zahraničí. New York byl první volbou, ale měla jsem ještě asi dalších pět škol, na které jsem se hlásila – Londýn, Německo, Dánsko, Filadelfie a Itálie. Připravovala jsem se intenzivně na všechny zmíněné školy a dostala jsem se na všechny.
Bála ses, že to nedopadne a tím by se ti zhroutil sen, nebo si to brala tak, že se stane, co se má stát?Bála jsem se, že pokud nedostanu stipendium, že to bude finančně náročné to tam utáhnout. Když jsem pak ale zjistila, že jsem ho nakonec obdržela, pamatuju si, že jsem zrovna jela v metru a okamžitě mi vyhrkly slzy. Kamarádky mi pak říkaly, že věděly, že se dostanu, protože jsem typ člověka, který když si něco usmyslí, tak to dokáže.
Kde jsi byla na střední? Měli tví spolužáci či spolužačky stejně vysoké cíle jako ty?Studovala jsem střední odbornou školu Michael, konkrétně obor grafický design. Moji spolužáci chtěli pokračovat v oboru, většina z nich nikam nevyjela.
Jak studium fashion designu probíhá? Jaký mají učitelé a učitelky přístup?V každé třídě je třeba jen 15 lidí, takže to studium probíhá velmi individuálně. Učitelé se na každého z nás hodně soustředí a ve všem nás podporují. Oni chtějí, abychom byli nejlepší v tom, co děláme. Když člověku třeba někdy něco nejde, snaží se předat jiný pohled, jak to udělat jinak. Taky se tě snaží určitým způsobem navést, vědí, na co se nejlépe hodíš. Nechovají se k nám jako k dětem, berou nás jako své kolegy. Nijak se nad nás nepovyšují.
Naopak na Michaelu mi většina učitelů v podstatě podkopávala nohy, tvrdili, že není možné, abych se na tuhle školu dostala, ať s tím nepočítám. Jeden z nich šel vyloženě proti mně a dokonce mě přestal mít rád, když jsem se dostala. Pak plno lidí říkalo, že mi možná záviděl.
V čem bys ještě řekla, že se tamní studium liší od českého?Je to mnohem praktičtější. Tady tě učí tak, že po ukončení studia můžeš jít rovnou pracovat, jelikož už máš nespočet zkušeností, jak s čím zacházet. Myslím, že je nejlepší vyjet do zahraničí a vidět jiné přístupy. K tomu zažiješ, jak to funguje v jiném prostředí, naučíš se hodně dobře anglicky, získáš kontakty, které nikde jinde neseženeš a je tu mnohem více příležitostí.
V Česku je studium z mého pohledu příliš teoretické, plus nám učitelé ani moc nedávali prostor pro kreativitu, měli jsme vždy jasně zadané téma a postup. Jeli jsme v podstatě podle osnovy. Učitelka nám ukázala na tabuli, co přesně udělat, to jsme okopírovali, ale z toho jsme si reálně zapamatovali úplné minimum. Myslím, že jsem se posouvala kupředu spíš sama. Škola nám dala opravdu jen základy.
Co se po tobě vyžaduje, jak probíhá zkouškové a jak to vše zvládáš?Máme midtermy a pak finální zkoušky, které obnáší to, že musíš vytvořit něco většího, já třeba vyrobila židli. Nemáme úplně testy, spíš děláme různé researche a z toho pak napíšeme seminárku. Většina předmětů je vyloženě praktická.
Jak vypadá tvůj život v obrovském kosmopolitním městě?Miluju takhle velká města. Člověk tu najde úplně všechno. Nejdřív je to asi trochu o zvyku, ale já si třeba tady ten život zajela už po týdnu. Po půl roce, co tu jsem, se už i přesně orientuju, kde co je. Líbí se mi, jaká je tu rozmanitost v rámci lidí, každý má jiný mindset a hlavně jsou všichni hrozně hodní, vždy se snaží člověku s čímkoliv pomoct. A hlavně se tu cítím tak spokojeně nejspíš i proto, že jsem si zde našla super kamarády. Všechno to tak hezky zapadlo. Vyhovuje mi vlastně i komunikace v angličtině, dokonce se mi v ní zdály už i sny. Párkrát se mi stalo, že jsem zapomněla některá česká slova.
Jak to máš s bydlením a stýská se ti někdy po domově?Bydlím na koleji na Second Avenue, takže v úplném centru. Bydlení bez rodičů pro mě nebyl zas takový šok, už během střední jsem žila sama, abych nemusela dojíždět. Naopak jsem si musela zvyknout, že teď mám spolubydlící.
A s rodiči jsem v kontaktu skoro každý den, samozřejmě mi moc chybí stejně jako můj přítel, který mě tu ale už navštívil. Jsem moc vděčná, že mě všichni od začátku podporovali a chtěli, abych si splnila svůj sen. Teď už se tu cítím víc doma než v Česku. Mám pocit, že se to měsíc od měsíce posouvá dopředu. Určitě se mi tím změnil život.
Co tě na New Yorku nejvíc baví a v čem naopak spatřuješ negativa?New York je centrum veškerého dění. Už jsem tu stihla potkat i pár celebrit jako třeba Patricka Dempseyho z Grey’s Anatomy, na New York Fashion Weeku pak Paris Hilton a v baru, kde se konal halloweenský večírek, jsem se chvíli bavila s Monicou z Friends (Courteney Cox). Za velké negativum považuju americký zdravotní systém. Jinak mi tu nic jiného vyloženě nevadí.
Co nejzajímavějšího se ti tam zatím stalo?Na jednu hodinu k nám přišla známá americká designérka a stylistka Lana Turner hodnotit naše práce. Já jsem zrovna pracovala na udržitelných šatech z použité látky, které jsem obarvila přírodními barvivy a pak jsem z plastových lahví vytvořila kytičky, které jsem na šaty přilepila. Mělo to symbolizovat, že z odpadků vzkvétá něco nového. Ona mě poté, co jsem odprezentovala, jako jedinou zastavila a řekla mi, že by chtěla, abych pro ni pracovala. Chtěla, abych jí vytvořila podobné šaty.
Takže už máš první poptávky, to je skvělý. Pracuješ ještě jinak?Ano, mám radost. Ještě jsem v rámci grafického designu pracovala pro newyorské bary a kluby. Tvořila jsem pro jejich různé akce postery, takže jsem si i něco málo vydělala.
Plánuješ v New Yorku zůstat, vrátit se domů, anebo se přestěhovat zase úplně jinam?Já bych se po studiu, které mi skončí za tři roky, chtěla na nějakou chvíli vrátit domů. Nabrat nějaké pracovní zkušenosti třeba v módním magazínu, kde bych se mohla věnovat grafickému designu, navrhovat a zároveň to pak i vytvářet. Klidně bych mohla mít i nějaké své stránky o módě. Tak bych si vydělala, a pak bych chtěla zpátky do New Yorku.
Takže víš, co přesně chceš dělat, nebo se ještě rozmýšlíš?Nejradši bych chtěla začít pracovat v nějaké módní firmě, získat tam zkušenosti, a pak nejideálněji založit vlastní značku a stát se návrhářkou. Jsem hodně přes detaily, baví mě tvořit různé tvary, sama jsem si vyrobila maturitní šaty. Miluju barvy a zároveň streetwear. Líbilo by se mi tvořit detailní, propracované kousky, které by se ale daly nosit i normálně.
Jak je podle tebe náročné prosadit se ve fashion designu?
Myslím, že je důležité mít nějakou historii, že lidé vědí, že něco umíš, vytvořit si tím jméno, a pak jsou nedílnou součástí celého procesu kontakty, bez nich se neobejdeš. Je fajn chodit na fashion weeky, networkovat, aby o tobě lidé začali mít povědomí. Taky velmi pomáhají sociální sítě. Když pak člověk s tím vším umí pracovat, není zas tak těžké vyniknout.
