Martin mohl být elitním výsadkářem, ale odešel do Švédska: Dnes vlastní podnik s milionovými obraty

Dobrovolně se přihlásit do válečné zóny vyžaduje značnou dávku odvahy. Vnímal jsi to v té době primárně jako osobní výzvu?

Myslím si, že absolvovat zahraniční misi je cílem téměř každého vojáka. Člověk se nechce jen roky připravovat na něco teoretického, ale chce reálně zažít ten pocit a vidět válku v přímém přenosu. To byl jeden z hlavních důvodů. Zpětně to hodnotím jako obrovskou životní zkušenost, která mi hodně dala. Byl jsem daleko od rodiny, přátel a běžného života.

Dodnes si pamatuji moment, když jsem v Afghánistánu vystupoval z letadla. Když se otevřela ta velká zadní rampa, viděl jsem jen všudypřítomný prach, zpustošenou krajinu a cítil jsem brutální horko. Tehdy jsem si uvědomil, že toto je teď moje realita. Až když vidíš všechny ty mezinárodní jednotky NATO a obrovskou základnu, uvědomíš si, že toto je skutečná válečná zóna.

Lidé mají o životě na misích často zkreslené představy. Jaká byla tvoje každodenní realita v Kandaháru?

Nejnáročnější bylo zvyknout si na režim a uvědomit si fakt, že nebezpečí číhá na každém kroku. Raketové útoky tam byly téměř na denní bázi, hrozba byla neustálá. Naše jednotka měla na starosti ochranu kempu. Plnili jsme různé úkoly, které nám zadávali podle denního rozpisu služeb.

Vzpomínáš si na konkrétní moment, kdy ses dostal do ohrožení života?

Nikdy nezapomenu na první raketový útok, který jsme zažili jen pár dní po příjezdu. Když začaly houkat sirény, platilo striktní pravidlo: okamžitě si lehnout na zem na dvě minuty a pak běžet do nejbližšího krytu.

Po úspěšném návratu z mise jsi měl rozběhnutou kariéru v ozbrojených silách. Proč ses přesto rozhodl pro odchod do civilu?

Mise mi otevřela dveře, ale po návratu jsem už uvažoval o civilu. Dětský sen jsem si splnil a řekl jsem si, že než podám žádost o návrat do civilu, musím zkusit výběr k elitním výsadkářům. Nechtěl jsem si po 10 letech vyčítat, že jsem to nezkusil. Výběr jsem úspěšně absolvoval a nabízené místo jsem odmítl. Stačilo mi, že jsem dokázal sám sobě, že mám na to projít takovýmto náročným výběrem.

Věděl jsem, že je čas začít podnikat ve stavebnictví, ke kterému jsem inklinoval od malička. Okolí se mi smálo, že na to nemám, ale já jsem si na řeči, že se něco nedá, za ty roky zvykl. I když mě v armádě přemlouvali, abych zůstal, rozhodl jsem se pro odchod. Na personálním se mě ptali, jestli jsem normální, když odmítám místo u speciálů, o které jiní marně bojují roky. Já jsem se však rozhodl začít znova od nuly.

Přechod ze života v armádě do civilu musí být náročný. Kam profesně směřovaly tvoje první kroky?

Když mi schválili žádost, hned jsem začal obvolávat inzeráty. Viděl jsem billboard na práci ve Švédsku a jednal jsem bleskurychle: ve středu jsem v armádě skončil, ve čtvrtek jsem absolvoval školení a v pátek mi potvrdili nabídku v Malmö. V sobotu jsem už seděl v autě a v pondělí stál na lešení. Opět jsem šel sám. Vyhovuje mi to tak – nemusím na nikoho dávat pozor a můžu se soustředit výhradně na sebe.

Mnoho veteránů bojuje s adaptací na běžný civilní život. Problémy se jim totiž v porovnání s válkou zdají malicherné. Byla pro tebe aklimatizace náročná i z tohoto hlediska?

Je to zvláštní pocit. Doma má každý svůj zaběhnutý život a i když je z tvého návratu týden euforie, pak se všechno vrátí do starých kolejí. Ty si však neseš návyky z mise. V Afghánistánu jsme měli u sebe zbraň 24/7. Když jsem se vrátil domů, první týdny jsem si reflexivně kontroloval bok, jestli mi nevypadla pistole, i když jsem ji už neměl. Člověk je však přirozeně přizpůsobivý a po pár týdnech jsem si zvykl.

Z ozbrojených sil ses ze dne na den ocitl na lešení. Do jaké míry ti armádní režim či smysl pro zodpovědnost pomohly prosadit se v novém prostředí?

Stále jsem si držel armádní návyky – dochvilnost a zodpovědnost. Když mi někdo něco zadal, udělal jsem to na 100 procent. V civilu jsem si všiml, že lidé často hledali důvody, proč něco nejde, ale já jsem byl zvyklý splnit úkol co nejlépe. Ta disciplína a morálka ve mně jednoduše zůstaly.

Dokázala tě fyzická náročnost práce na stavbě vůbec překvapit, když jsi byl zvyklý na přísný vojenský režim? Fyzická práce na stavbě je také sama o sobě náročná. Když děláš na lešení se železem a rukama ti denně projdou tuny materiálu, tělo si musí zvyknout. První týden byl o svalové bolesti a únavě, ale pak jsem se do toho dostal.

Tvoje cesta k vlastnímu podnikání však nebyla přímočará a vyzkoušel sis dělnickou práci v několika zemích. Co ti tyto zkušenosti ze zahraničí daly?

Kolem roku 2018 jsem na impuls kamaráda odešel do Sydney. Fungoval jsem tam v náročném režimu – dopoledne manuální práce na stavbách, odpoledne studium marketingu a managementu. Vyzkoušel jsem si tam opravdu všechno: tesařství, vzduchotechniku, podlahy i broušení betonu. Po necelém roce jsem se ale rozhodl pro návrat. Nechtěl jsem další dekádu bojovat o víza s nejistým výsledkem, když v Evropě je trh mnohem dostupnější.

Následovalo krátké období hledání se – zkusil jsem práci řidiče dodávky, ale po dvou jízdách jsem pochopil, že to není pro mě. Lidé si myslí, že je to jen o kroucení volantem, ale ve skutečnosti je to obrovský psychický tlak, kontrola váhy nákladu a nedostatek spánku. Absolvoval jsem i krátkou zkušenost v Americe či montáž solárních panelů v Německu. Všechny tyto zastávky mi ale potvrdily, že pokud chci něco skutečně vybudovat, musím se vrátit k tomu, v čem jsem nejlepší, a to jsou velké stavby v Skandinávii.

Takže ses opět vrátil do Skandinávie. Pokračoval jsi ve firmě, ve které jsi začínal? S kamarádem jsme viděli inzerát na monolitické stavby ve Švédsku. Protože jsme to už dělali v Austrálii i na Slovensku, šli jsme na pohovor a hned nás vzali. V té firmě jsem začal jako lídr, protože jsem uměl jazyk, byl jsem zodpovědný a měl jsem organizační schopnosti. Firmu se podařilo pěkně rozjet. Pak se ale mateřská firma na Slovensku dostala do problémů a zkrachovala.

Jak jsi to tehdy vnímal jako lídr? Měl jsi ambici firmu opět postavit na nohy?

Zaměstnanci tehdy přišli za mnou a řekli mi, abych to vzal pod sebe. Chtěli pro mě pracovat, protože jsem k nim byl vždy férový. Švédská firma mi dala smlouvu a ubytování, abych tam mohl dočasně zůstat, dokud si nevyřeším vlastní podnikání. Od roku 2021 funguje samostatně. Začít jako cizinec bylo nesmírně náročné – neznal jsem zákony, zvyky ani prostředí. Mnoho zakázek v takovém případě dostanete jen tehdy, pokud máte historii a obraty. I nadále spolupracuji s partnery, kteří zajišťují administrativu a materiály, zatímco my zabezpečujeme kompletní realizaci.

Stále zajišťujete jen monolitické stavby, nebo sis portfolio služeb rozšířil?

Děláme základové desky a zmíněné monolitické stavby. Máme za sebou projekty jako výzkumný ústav, školu v Göteborgu, bytovky či rekonstrukci mostu. Aktuálně se zaměřujeme na „powerlines“ – základy pro vysoké napětí na severu Švédska. Vidím v tom velký potenciál. Momentálně zaměstnávám 30 až 50 lidí, takže musíme realizovat rozsáhlé projekty, aby se tento tým uživil.

Řídíš stavby na severu Švédska. V čem je tamní pracovní morálka a extrémní podnebí největším šokem v porovnání s Českem nebo Slovenskem?

Ve Švédsku se pracuje non-stop – v dešti, sněhu i v mrazech. U nás se při pár kapkách deště lidé schovají, tam si dají pláštěnky a pokračují. Vím, jaké to je mít mokré a omrzlé ruce ve dvou stupních, proto rozumím důležitosti detailů, jako jsou suché rukavice či boty. Na severu je to extrém – zažíváme i minus 35 stupňů. Když v takovém mrazu liješ beton 10 hodin denně, vyžaduje to opravdu odolné povahy.

Pracuješ ještě stále manuálně, nebo už jen řídíš?

Většinou už jen menežuju, ale v autě mám stále připravené montérky. Když někdo vypadne nebo se něco nestíhá, jdu chlapům pomoct. Má to velkou výhodu: zaměstnanci vědí, že mě neoklamou. Přesně vím, jak dlouho práce trvá. Pokud já něco udělám za tři hodiny, musí to zvládnout i oni. Zároveň ale dokážu i já lépe pochopit náročnost určitých situací a díky svým zkušenostem dokážu práci lépe delegovat. Při současném počtu lidí však už musím většinu úkolů delegovat na své mistry.

Je těžké najít v tomto odvětví zodpovědné zaměstnance?

Je to nesmírně náročné a bude to jen horší. Automatizace sice nahradí jednoduché pozice, ale skuteční odborníci chybí. Mladým se do fyzické práce nechce a starší generace odchází do důchodu. Na stavbách najdeš všelijaké lidi, i takové s komplikovanou minulostí. Mně osobně ale nezáleží na tom, co dělal v minulosti nebo zda seděl ve vězení. Důležité pro mě je, jaký má přístup k práci a zda dokáže přispět k růstu celého týmu. Zkušenosti ne vždy odrážejí kvalitu – někdo dělá na stavbě 40 let a stále dělá chyby jako začátečník, zatímco šikovný mladík s drivem se to naučí za rok.

Je podle tebe více lidí, kteří mají skutečně zájem pracovat, nebo se do práce hlásí nespolehliví lidé?

Řekl bych, že je to tak 50 na 50. Mám skvělé, spolehlivé lidi, ale i takové, kteří mi ze dne na den nezvednou telefon nebo po turnusu jednoduše zmizí. Stavebnictví mělo vždy pověst odvětví, kde se dělo ledacos, ale časem se naučíte lidi selektovat a těch dobrých si vážit.

Prozradil jsi mi, že tvoje firma dnes má milionové obraty. Je tento úspěch výsledkem konkrétního zlomového projektu, nebo přišel postupně?

Všechno má svou postupnost. Šlo to krok za krokem – od malých základových desek až po celé bytovky. Na této cestě jsem udělal mnoho drahých chyb, které mě stály desetitisíce eur. Beru to ale jako investici do zkušeností. Ztracené peníze se mi díky těmto lekcím později vrátily několikanásobně. Dnes jsme součástí projektů, jejichž celková hodnota přesahuje 100 milionů eur.

Míváš i přes úspěch momenty, kdy bys s řízením firmy raději skončil a s prázdnou hlavou by ses vrátil na lešení?

Takové myšlenky mi proběhnou hlavou téměř každý den. Ptám se sám sebe, proč to vlastně dělám. Ale pak si uvědomím, kolik jsem toho už vybudoval. Překážky jsou součástí růstu. Hodnotu má to, co si vyžaduje disciplínu a oběť – přesně jako při cvičení ve fitku. Lidé vidí výsledek, drahé auto, ale málokdo vidí tu cestu za ním. Work-life balance je pro mě například nepředstavitelný.

Dokážeš si v tomto pracovním kolotoči vůbec vydělané peníze užít?

Stále jsem v plném nasazení. I když mám dražší auto, neužívám si jízdu tak, jak by se mohlo zdát. Stále přemýšlím, jestli je na stavbě dost materiálu nebo jestli zaplatí klienti fakturu. Je to neustálý kolotoč řešení problémů – poruchy aut, nemoci zaměstnanců, chyby na stavbě. I když jedu na týden na dovolenou, po dvou dnech se nudím. Chybí mi ten stres.

Máš investice nejen ve Švédsku, ale i na Slovensku a Blízkém východě. Působíš tam také v oblasti stavebnictví?Primárně působím ve Švédsku. Na Slovensku investuji do developerských projektů a na Blízkém východě se zaměřuji na investice do nemovitostí.

Jak vnímáš aktuální situaci na Blízkém východě vzhledem ke svým investicím?

Když vidím, že jsou lidé vyděšení z dronů v Dubaji, musím se pousmát. V Afghánistánu mi létaly nad hlavou rakety, které mířily přímo na nás za účelem usmrcení naší jednotky, takže mám na nebezpečí úplně jiný pohled. Nejsem znepokojený situací na Blízkém východě. Spíše sleduji trh a čekám, kdy se objeví nová příležitost, do které bych se mohl pustit.