„Chce se jen dostat do Evropy, budeš živit celou její rodinu,“ říkali lidé Tomášovi, když se na Facebooku pochlubil novým vztahem. Tomáš má manželku z Filipín, se kterou nejprve udržoval tři čtvrtě roku vztah na dálku. Proces přestěhování jeho ženy do Evropy byl, jak prozradil pro Refresher, mimořádně zdlouhavý a složitý. Dnes spolu žijí v Liptovském Mikuláši na Slovensku.
„Když jsme se poznali přes aplikaci a začali si psát, věděl jsem, že to bude úplně jiný svět než to, na co jsem byl zvyklý. Začalo to jako zvědavost, ale postupně se z toho stal skutečný vztah,“ popisuje Tomáš pro Refresher.
Přátelé mu říkali, že některé Filipínky využívají vztahy s cizinci, aby se dostaly do Evropy. Jak se ujistil, že to není podvod? Jaké komplikované kroky museli Tomáš a jeho manželka absolvovat, než se mohla bezpečně přestěhovat za ním? V rozhovoru se dozvíš také to, co ho nejvíce překvapilo na filipínské mentalitě a životním stylu tamních žen.
Tomáš poznal svou partnerku přes online aplikaci, která nebyla klasickou seznamkou. Sloužila spíše jako platforma, kde si lidé hledají společníky na cestování. V té době právě končil pracovní sezónu v Rakousku a čekalo ho několik týdnů odpočinku. Přemýšlel, kam by se mohl vydat na dovolenou, a nakonec se rozhodl zkusit poznat někoho přes tuto aplikaci. Tak se jejich cesty poprvé propojily.
Zpočátku si psali jen o běžných věcech. Tomáše zajímalo, jak vypadá každodenní život na Filipínách. Kam se vyplatí cestovat, která místa jsou bezpečná a kde může turista zažít skutečně autentickou atmosféru země.
Postupně se jejich komunikace přesunula na Messenger, aby si mohli nejen psát, ale i telefonovat či volat přes video. Z obyčejné konverzace se tak postupně začal formovat vztah na dálku.
Tomáš říká, že si téměř každý den volali, často až do pozdních nočních hodin. Někdy se dokonce stalo, že při videohovoru usnul, ale jeho partnerka nechala spojení zapnuté. I takovéto drobné momenty podle něj postupně prohlubovaly jejich blízkost.
Od začátku byla jejich komunikace otevřená a založená na důvěře. „Když padla otázka, zda si můžeme zavolat a reálně se vidět, z její strany nebyl žádný problém. Dokonce při prvním videohovoru byla spolu s rodiči a představila mi je. Ukázala mi mámu, tátu a zmínila i bratra, který pracoval na zaoceánských lodích. Tak jsem se ujistil, že nejde o žádný podvod,“ popisuje Tomáš. Právě takovéto momenty jim pomohly poměrně rychle vybudovat důvěru a pocit blízkosti, ačkoliv jejich vztah začal na dálku.
Říká, že registruje případy podvodů. I proto je podle něj dobrým znamením, pokud žena nemá problém s videohovorem. Muž si tak může jednoduše ověřit, že na druhé straně je opravdu osoba, se kterou si píše, a snižuje se tak riziko podvodu.
První setkání
Po čase se rozhodli, že by se měli setkat i osobně. Když Tomášovi skončila sezóna v Rakousku, koupil si letenku na Filipíny s tím, že to může být buď jen zajímavá dovolená, nebo příležitost poznat potenciální partnerku. „Nakonec se spojily obě věci najednou,“ vtipkuje.
Z původně nenápadného online seznámení se tak postupně stal reálný vztah, který dnes Tomáš považuje za jedno z nejzajímavějších životních dobrodružství. Během pobytu na Filipínách procestovali více míst a Tomáš se postupně seznámil i s její rodinou.
Jejich vztah však i nadále pokračoval na dálku. Tomáš se na Filipíny opakovaně vracel a postupně tam strávil čím dál více času. „Byl jsem tam celkem ještě třikrát, takže jsem tam po čase strávil opravdu dost dlouhé období. A vlastně se tak postupně rozbíhal celý ten proces,“ vzpomíná. Po přibližně devíti měsících už měli jasno v tom, že chtějí být spolu.
Nakonec se rozhodli, že nejjednodušším způsobem, jak mohou fungovat jako pár, bude manželství. „Nebylo to rozhodnutí z donucení či tlaku, spíše přirozený krok, který vyplynul z naší situace. Já jsem končil práci v Rakousku a moje partnerka žila na Filipínách, takže svatba byla zároveň praktickým řešením, jak můžeme začít společný život.
Lidé ho varovali: Budeš živit celou její rodinu
Tomáš říká, že na začátku se setkával i s různými předsudky ze svého okolí. Někteří lidé se na jeho vztah dívali skepticky a naznačovali, že partnerka může mít skryté úmysly.
Někteří známí se mě ptali, zda mě náhodou nechce oklamat, že Filipínky se chtějí jen dostat do Evropy, nebo že ode mě bude chtít peníze pro rodinu.
Podle něj však realita vypadá úplně jinak. Zdůrazňuje, že posílání peněz rodině je vždy otázkou dobrovolnosti a že Filipínci jsou podle jeho zkušenosti velmi rodinně založení. „Když se podívám na svou manželku, vidím, jak je starostlivá. Dokonce pomáhá i mému otci,“ popisuje.
Podobnou zkušenost má i přímo z Filipín. Říká, že místní lidé na něj vždy působili velmi srdečně a ochotně. „Když tam přijedete, zjistíte, že i když ti lidé často nemají mnoho, jsou stále usměvaví a ochotní pomoci. I z mála se s vámi dokáží podělit,“ říká.
I proto ho překvapilo, když poslouchal různá varování ze svého okolí. „Ve skutečnosti to bylo úplně naopak. Když jsem tam přijel, dostal jsem od nich dárky. Nové žabky, tričko, dokonce i zlatý řetízek. Bylo to od nich velmi milé,“ vzpomíná.
Tomáš říká, že o podobných vztazích koluje na internetu velké množství mýtů. Podle jeho zkušenosti jsou však Filipínci především velmi rodinně založení lidé, pro které jsou vztahy a rodina mimořádně důležité.
V čem jsou Filipínky specifické?
Tomáš si myslí, že jedním z největších rozdílů mezi naší a filipínskou kulturou je přístup k materiálním věcem. Podle něj jsou Filipínci obecně skromnější, což souvisí i s podmínkami, ve kterých mnozí z nich vyrůstají.
Jsou velmi skromní, protože vyrůstají v podmínkách, které jim jejich systém a země poskytuje.
„Samozřejmě, existuje i procento lidí, kterým jde o to někoho využít a utéct z chudoby, ale s ničím takovým jsem se já osobně nesetkal, protože všechny páry, co znám, jsou ve vztahu spokojené,“ říká.
Dodává, že pro mnohé Filipínky je online seznamování jednou z mála možností, jak poznat cizince. Finanční možnosti jim často neumožňují cestovat, a proto se s lidmi ze zahraničí setkávají zejména prostřednictvím internetu. Zároveň však připouští, že některá seznámení vzniknou i osobně, například když cizinci navštíví Filipíny. „Je to běžné například na pláži, v kavárně nebo v nákupním centru, kde se zdržují turisté,“ vysvětluje.
Podle Tomáše jsou Filipínky ve vztazích velmi otevřené, milé a srdečné. „Jsou milé, usměvavé a důvěřivé ve vztazích. Celkově Filipínci patří podle mě mezi nejšťastnější lidi na planetě. I když toho nemají mnoho, dokáží se těšit z maličkostí,“ říká.
Zároveň zmiňuje i jeden kulturní detail, který ho na začátku překvapil. „Když s dívkou promluvíte například na ulici, někdy dostanou takzvané tampo. To znamená, že se urazí, jsou ticho a nechtějí se bavit. V tu chvíli ji nechte být, než je to přejde. Pak se vše vrátí do normálu,“ dodává s úsměvem.
Tomáš si všiml i toho, že Filipínky jsou při setkání s cizinci často stydlivější než evropské ženy. „Na ulici, když se jich na něco zeptáte, často si zakryjí tvář rukou, usmějí se a působí velmi stydlivě,“ popisuje.
Současně však přiznává, že zájem o cizince je na Filipínách viditelný. „Je pravda, že za cizincem se tam otočí hodně žen, ale to neznamená, že by po vás hned skočily. Pro většinu z nich je rodina a vztah prioritou,“ vysvětluje. Dodává však, že někdy může dojít i k smutným situacím, když se některé ženy do cizince zamilují a nakonec zůstanou samy.
Podle Tomáše je proto při takových vztazích nejdůležitější pochopit kulturní rozdíly a komunikovat otevřeně. Trpělivost a upřímnost jsou podle něj základem, který dokáže překonat i velkou geografickou vzdálenost.
Jak dostal manželku z Filipín do Evropy?
Když se po přibližně devíti měsících rozhodli, že chtějí být spolu nastálo, přišla na řadu i praktická stránka jejich vztahu. Proces byl podle Tomáše zdlouhavý a zahrnoval několik administrativních kroků.
Úřady musely zjistit, jestli už není ženatý. Všechny dokumenty bylo třeba také přeložit do angličtiny, neboť na Filipínách je úředním jazykem právě angličtina. Součástí příprav byl i povinný seminář o manželství, který trval několik hodin. „Musel jsem absolvovat asi sedmihodinový seminář, kde právník vysvětloval principy manželství a například i to, že na Filipínách není možný rozvod,“ vzpomíná Tomáš.
Po absolvování semináře dostali licenci na sňatek a zároveň i souhlas rodičů, neboť jeho partnerce v té době ještě nebylo 26 let. Následně si rezervovali termín a připravili klasickou svatbu. „Měli jsme hudbu, koordinátora a všechno, co k tomu patří,“ popisuje.
Soudce jim po obřadu vydal oddací list, ale jeho oficiální originál dostali až přibližně po půl roce, když ukončili zápis ve Philippine Statistics Authority. Po svatbě následoval další administrativní krok. Zápis manželství na Slovensku prostřednictvím zvláštní matriky. Až po jeho dokončení mohli začít řešit víza.
Situaci komplikovalo i to, že Slovensko nemá na Filipínách velvyslanectví. Nejbližší slovenské zastoupení je v Indonésii, ale nakonec jim pomohla česká ambasáda v Manile. „Turistická víza vyřídili asi do patnácti dnů,“ říká Tomáš.
Při cestě na Slovensko musela jeho manželka absolvovat imigrační kontrolu ještě před odletem. Předkládala pas, víza, oddací list a takzvaný affidavit of support, na základě kterého úředník rozhodoval, zda může nastoupit do letadla. „Stává se, že dívka má všechno vyřízené a právě tento úředník nemá dobrou náladu, tak ji jednoduše nepustí. Je to prý běžné.“
Po příjezdu na Slovensko měli další povinnosti. Do tří dnů se musela nahlásit na cizinecké policii a začali vyřizovat povolení k pobytu. Nakonec získala trvalý pobyt. Součástí procesu bylo i zdravotní pojištění a lékařská prohlídka.
Byrokracie trvala téměř rok. Ale pro Tomáše to byla daň, kterou byl ochotný zaplatit. Dnes žije s manželkou a dcerou v Liptovském Mikuláši na Slovensku a říká: „Stálo to za to.“ Sympatický pár je zároveň otevřený pomoci i ostatním. Pokud řešíš podobný problém s vízy, klidně se na ně můžeš obrátit.
