Málokdo zná zajímavý vývoj a tajemství KLDR do detailů.
Konflikty na světě byly, jsou a vždy budou. Odnepaměti po celém světě vznikají roztržky týkající se náboženství, přírodních zdrojů či rozličných ideálů a je jen na nás, abychom se z chyb minulosti poučili a pokusili se pokročit k lepším a klidnějším zítřkům.
Každý jsme jiný díky okolní kultuře, výchově a domácí mentalitě, a všichni máme na dané věci odlišné názory. Otázka celosvětového míru je ale prakticky nereálná a dokážeme dospět pouze k závěru, že nikdy nedosáhneme u každého spokojenosti a konfliktům po celém světě se nevyhneme.
Země izolovaná od okolního světa zkoušející jaderné rakety, která zároveň hrozí válkou, vytváří řadu otázek. Život v KLDR je pro nás téměř nepochopitelný, a pokud vás zajímá, jak se v zemi vyvíjel politický systém či proč nemají lidé ani kapku svobody, dozvíte se to v následujících řádcích článku.
Podívejme se ale na pomyslnou časovou osu začínající na počátku 20. století. Občas budu pojmenovávat KLDR jako Severní Koreu a Korejskou republiku jako Jižní Koreu pro snadnější čtení.
Korea byla v jednom momentě ovládána rozsáhlým Japonským císařstvím sahajícím až do Tichomoří. Japonská okupace byla výsledkem procesu započatého v roce 1876, kdy se podepsala přátelská smlouva mezi Koreou a Japonskem.
Země na samotném konci východní polokoule v tomto období zažívala kulturní rozmach a do jejího nitra proudily mnohé technologie za podpory vyspělého západu.
V roce 1902 se Japonsku podařilo uzavřít alianci s Velkou Británií – uznalo totiž britské zájmy v Číně a ostrovní evropská země na oplátku uznala snahu Japonska získat Koreu.
Japonské říši k jejímu ovládnutí prakticky nic nebránilo, ovšem lid Koreje nebyl ani zdaleka spokojen. V roce 1910 byla Korejská monarchie anektována, čímž se přímo připojila pod japonskou nadvládu.
Modernizující se Japonsko podpořilo výstavbu komunikací a rozvoj dopravy v Koreji, což Japoncům usnadnilo transport a obchod, a zároveň umožnilo mít lepší kontrolu nad děním ve státě.
Vylepšení přišla i do korejské ekonomiky – například se rozvinul daňový systém a vybudovaly se tisíce škol na vylepšení celkové vzdělanosti (i když se v nich učilo o Japonsku), ale ne každá reforma přinesla pozitivní účinky.
Pozměnění daňového systému uškodilo farmářům, a několik produktů byly určeno jen na vývoz do Japonska. Korejci kvůli tomu začali hladovět a našli se i tací, kteří odmítli pracovat nebo platit daně. Výsledkem byla nucená práce v dolech nebo továrnách.
Japonci přicházeli na korejské území ve velkém počtu, a to přirozeně kvůli ekonomickým příležitostem. V roce 1910, kdy se japonská nadvláda stala oficiální, se do země nastěhovalo přibližně 170 000 obyvatel, což vytvořilo největší japonskou zámořskou komunitu.
Moc nad převzatým státem získal generální guvernér Terauči Masatake, který byl jmenován přímo japonským císařem a měl neomezené pravomoci.
V zemi nastal tvrdý režim, a pokud se mezi lidmi našli tací, kteří s tímto systémem nesouhlasili, vždy zde byla policie, která se o dané osoby postarala. Lehko nám to může připomenout i situaci v Severní Koreji v dnešní době.
Prvních deset let této koloniální vlády bylo právem označováno lidmi za dobu temna. Korejský tisk byl rozpuštěn a obyvatelé dokonce zosnovali plán, aby velitele své země poslali pod zem, ale byli odhaleni.
Přišla 1. světová válka a ve výsledku přinesla nové uspořádání států. Po podepsání Versailleské smlouvy měly země právo na sebeurčení, tedy alespoň tak to zamýšlel americký prezident Woodrow Wilson. Ačkoli bylo dáno privilegium orientované převážně na Evropu, Korea doufala, že se podobná práva dostanou i jí.
V roce 1919 se studenti snažili vytvořit jakési hnutí na podporu nezávislosti a postupně se k nim přidávalo stále více a více občanů. Sepsali tedy Deklaraci nezávislosti a napsali dopis americkému prezidentovi.
Napětí eskalovalo a autority země byly později přinuceny použít vojenskou sílu, aby rozbouřené obyvatele uklidnili. Hnutí nakonec dopadlo neúspěšně a mnoho lidí přišlo o život.
Boj za nezávislost
Japonci si v následujících letech uvědomili, že to trochu přepískli a podmanění Koreje bylo až příliš tvrdé. Do země proto poslali nové vedení, které mělo na starost uklidnit obyvatele a nastolit lepší režim.
Nový guvernér Saito Makoto se při příchodu dočkal příjemného korejského tradičního přivítání – na vlakovém nádraží vybuchla bomba.
Japonština se ve třicátých letech stala úředním jazykem a země se měnila v průmyslovou, což mělo za následek i velký populační nárůst. Vrcholem byl fakt, že si obyvatelé Koreje museli podle nařízení měnit jméno na japonské, ale nadále uvádět obě jména, aby nevypadali jako plnohodnotní Japonci. Tento postup v zemi nesl název Sōshi-kaimei.
Během 2. světové mělo Japonsko problém s nedostatkem vojáků. Země angažovaná ve válce byla nakonec přinucena na frontu posílat i ženy, které nastupovaly do oddílů s názvem comfort women. Jejich úkolem ale nebylo bojovat.
Sloužily jako sexuální otrokyně pro vojáky. Podle některých svědectví byly mladé ženy uneseny z jejich domovů nebo nalákány na nabídky pracovat v továrnách či restauracích.
Na konci konfliktu se na území Koreje dovalilo sovětské vojsko, a poté, co se 15. srpna 1945 Japonsko vzdalo, do jižní části země pronikly americké oddíly, aby limitovaly vliv Sovětského svazu.
Ve finálních dnech světového konfliktu v Koreji žilo cca 850 000 Japonců, z nichž téměř všichni byli deportováni zpět do své rodné země.
Pětatřicet let dlouhá nadvláda Japonska skončila a Korea začala psát novou kapitolu. Obě části měly mezi sebou stanovenou hranici podle 38. rovnoběžky, a tak to platilo až do konce Korejské války, ke které se dostaneme v časové linii později.
Kapitulace Japonska
Po roce 1945 se lidem na Korejském poloostrově neuvěřitelně ulevilo a společnost začala pociťovat mírnou naději na lepší zítřky. Problémem však byla nejistota ze dvou různých systémů.
Sovětsko-americká komise a komise OSN se snažily uspořádat na korejském území svobodné volby, které by stanovily, kdo a jak bude v dané zemi vládnout.
Prvotní plán znamenal zavedení celokorejské demokratické vlády, avšak Sověti zakázali komisi OSN vstup do Severní části poloostrova, a tak mohly volby proběhnout jen na jihu.
Volby v Jižní Koreji, 10. květen 1948
Vzniklo několik politických stran a byl položen základní kámen ještě tehdy křehké demokracie. Na druhou stranu Sovětský svaz uvalil do KLDR tak tvrdý komunismus, že se země ještě dlouho otřásala. V tomto období byla založena Komunistická strana Koreje.
Ta se však po roce sloučila s dalšími stranami a vytvořila jednu – Korejskou stranu práce (KSP).
Předsedou se stal Kim Ir-sen a nedovolil nikomu jinému převzít jeho předsednický post. Abychom byli konkrétní, levicově orientovaný Kim Ir-sen se stal prvním „jediným“ vůdcem lidu Severní Koreje, a přestože byl mezi obyvateli poměrně neznámý, byl představen jako hrdina lidu. Postupem času získával větší a větší popularitu a stejně s ním i strana KSP.
Rok 1948 se pomalu blížil ke konci a Sověti začali stahovat ze státu svá vojska. Američané udělali podobný manévr na začátku následujícího roku, avšak Sověti Korejcům ponechali zbraně, tanky a munici, a to ve velmi velkém množství.
Pravda byla, že Severní Korea v té době disponovala armádou v počtu 200 000 vycvičených vojáků a Jižní Korea jen kolem 90 000. Její vojáci měli velmi slabý výcvik. Začalo panovat silné napětí a vy asi vidíte první problém.
Severní Korea a její vojska dne 25. června 1950 překročili hranici stanovenou 38. rovnoběžkou a napadli Jižní Koreu. Cíl byl jednoznačný – násilně spojit obě země. Tím pádem by se mohl rozšířit i sovětský komunismus a jeho tvrdá ruka.
Vojska postupovala značně rychle a do tří dnů obsadila Soul, který se nenacházel nějak značně daleko od hranice. Během následujících dní se jim podařilo proniknout hlouběji do vnitrozemí země a pustošit všechno kolem. Na první pohled tato situace vypadala dost špatně.
OSN se snažila rychle reagovat a vytvořila jakousi koalici v čele s USA, která měla vpád vojsk zastavit. KLDR postupovala rychle vpřed a na konci léta si už myslela, že má vítězství na dosah ruky. Bylo třeba jednat.
19. září 1950 se v Jižní Koreji vylodila americké vojska a začala vést protiútok, jak můžete vidět na gifu níže.
Hlavní část armády Severní Koreje se jim v jednom momentě podařilo obklíčit a odtrhnout od vlastních zásobovacích a komunikačních složek. Generál MacArthur se pokusil Seveřanům navrhnout příměří, avšak Kim Ir-sen odmítl. Bojovalo se dál.
Do války se zapojila i Čína. Ta dříve pohrozila, že pokud se vojska OSN přiblíží k hranici jejího území, bude přinucena vstoupit do konfliktu, a to na stranu Severní Koreje. Celá situace se však otočila přesně naopak.
Američtí vojáci
Vojska OSN a jejich obrat měli za následek obsazení hlavního města KLDR Pchjongjangu. Američané si mysleli, že se válka chýlí ke konci a vojáci stihnou být na Vánoce 1950 doma.
Ale i oni se mýlili. Čína byla i nadále důležitým oponentem, a protože vnímala postup vojsk OSN jako své ohrožení, poslala do boje přes půl milionu vojáků – dobrovolníků. Na přelomu let vojska OSN zatlačili zpět na hranici podél 38. rovnoběžky, a tak se území zemí jevilo být opět stejně velké, jako bylo před začátkem konfliktu.
Do boje však vstupovalo stále více a více lidí. Amerika dokonce zvažovala využití jaderných zbraní, avšak tento návrh byl ihned zamítnut. V červenci 1953 OSN, KLDR, ČLR a SSSR podepsaly dohodu o příměří, ale důležité je podotknout, že KLDR se této smlouvy nikdy ani nedotkla. To znamená, že mír mezi Severní a Jižní Koreou nebyl dodnes uzavřen.
Důležitým mezníkem bylo vytvoření Demilitarizované zóny (DMS), která prochází přes hranici a je 248 kilometrů dlouhá a 4 kilometry široká. Jde o nejstřeženější a nejneprůchodnější hranici na světě.
Existuje jediné místo, kde se jih a sever setkávají – Pchanmundžom. K danému místu se však vážou zajímavé incidenty. Například příběh o sovětském diplomatovi, který byl pověřen, aby se tam dostavil. Jak se však blížil k přechodu, tedy konkrétně k budově stojící uprostřed hranice, začal utíkat a křičet, že chce přejít na jižní stranu.
A protože na místě stáli dva vojáci z každé strany otočení tváří k sobě, Severokorejci neměli šanci vidět diplomata, který běžel zezadu směrem k nim.
Seveřané začali střílet, přičemž zasáhli i vojáky na druhé straně, a od tohoto momentu se na místě nacházejí tři vojáci ze Severní Koreje a dva z Jižní, přičemž jeden ze zmíněné trojice Seveřanů stojí čelem směrem ke své zemi.
Už se tedy nestane, že neuvidí člověka, který se bude chtít dostat na druhou stranu a uprchnout.
Prvních padesát let značí, že korejský poloostrov a jeho státy byly jakýmsi fackovacím panákem, který se musel podvolit svému vůdci. Korejská válka položila základní kámen na stupíncích směřujících k dnešnímu dni, a nyní již můžete snadněji pochopit, proč se obě země nacházejí ve dvou různých systémech.
Lidé neměli lehký život v prvních padesáti letech dvacátého století a nemají ho jednoduchý ani dnes.
Ačkoli se Jižní Korea vyvíjela pod americkým vlivem poměrně normálně, Severní Korea si prochází peklem dodnes. Tedy alespoň z úhlu pohledu okolního světa. V dalším článku se blíže podíváme na formování komunistického systému a jeho vliv na obyvatele a zemi jako takovou, přičemž se dostaneme až do aktuálního období.
Proč muži v rámci běžné práce sekají trávu srpem, děti zametají cesty, nebo proč musí obyvatelé na povel plakat před sochou jejich věčného vůdce, Kim Ir-sena? To a mnoho dalšího si vysvětlíme příště.
