Bratrovražedný boj o Čínu.
V následujícím článku si povíme něco o čínské bratrovražedné válce z 20. a 30. let dvacátého století, ve které se zákeřné intriky střídaly s krvavými konflikty mezi národně orientovanou stranou a komunisty.
Obraz Číny na počátku 20. století se dost lišil od podoby státu, který v dnešní době navzdory všem nedostatkům aspiruje na vedoucí pozice ve světové politice a ekonomice. Tehdejší země zlatého draka byla rozdrobena a zmítána vnitropolitickými boji či ekonomickou a sociální krizí. Fungovala jako bezbranná hračka v rukou západních i východních mocností, které zcela beze studu využívaly své postavení, aby si v rámci vlastního prospěchu sami určovaly pravidla „čínské hry“.
V roce 1911 sice došlo ke svržení dynastie Čching a Čína se oficiálně stala republikou, její vnitřní struktury a postavení na mezinárodním fóru však zůstaly beze změn. Stále byla v podstatě volným konglomerátem provincií ovládaných jednotlivými vojenskými vůdci, kteří byli ochotni uznávat centrální vládu pouze tehdy, pokud se příliš nepletla do jejich vlastních záležitostí. Nositelem nových myšlenek se v roce 1912 stala zformována čínská Národní strana (Kuomintang, KMT) vedená revolucionářem Sun Čung-sanem. Právě jemu se po letech tvrdého politického boje a místních konfliktů podařilo na počátku 20. let prosadit v několika jižních provinciích, kde měl v úmyslu navázat na „tradici skutečné republiky“.
Hnutí Kuomintang se tak stalo širokou platformou zahrnující levicově i pravicově orientované jedince, které spojovala vůle po sjednocení země pod jednu pevnou centrální vládu. Není proto divu, že do jeho řad si našli cestu i komunisté. I samotný Sun Čung-san byl především levicově orientovaným politikem a za účelem spolupráce a získání vojenských poradců udržoval přátelské vztahy se Sovětským svazem.
Ještě před svou smrtí v roce 1925 se Sun Čung-san rozhodl pro dobyvačné tažení do střední a severní Číny, jehož cílem mělo být podmanění tamních provincií a jejich podřízení jižní vládě. V červenci roku 1926 proto armáda Kuomintangu vyrazila na sever a do konce roku se jí podařilo dobýt části střední Číny. V jejím čele stál 39letý generál Čankajšek, který se alespoň navenek hlásil k Sun Čung-sanově odkazu a během následujících dvou let se měl stát neohroženým vůdcem jeho hnutí.
Severní tažení pokračovalo i v následujícím roce a na jaře obsadily armády KMT velká města Šanghaj a Nanking. Čankajšek si ale svými úspěchy proti sobě poštval část svých spolustraníků. Současně bylo zřejmé, že jeho ambice sahají dále než jen k armádnímu velitelskému postu. V této době se také začaly čím dál tím výrazněji projevovat rozpory mezi pravicovým a levicovým křídlem strany. Jak již bylo řečeno, do KMT vstupovali i komunisté. Jejich cílem bylo sice vytvoření socialistického čínského státu, zatím se ale pod myšlenkou sjednocení rozhodli spolupracovat s pravicí a provádět důkladnou agitaci marxismu mezi dělníky a rolníky.
Mezi nimi byl i vedoucí pracovník oddělení propagandy KMT Mao Ce-tung. Na začátku dubna 1927 se již Čankajšek cítil natolik silný, že se rozhodl s komunisty jednou provždy vypořádat. Využil své kontakty s podsvětím a v Šanghaji, Nankingu, Kantonu i dalších velkých městech nechal v duchu hesla: „Raději zabít o tisíc lidí více, než nechat jediného komunistu uniknout“ pozatýkat a popravit tisíce Číňanů podezřelých ze sympatií s komunismem. Vyhlásil také novou vládu se sídlem v Nankingu, načež byla Komunistická strana Číny postavena mimo zákon. Pro komunisty tímto činem přirozeně skončilo období spolupráce a začalo období války. Už v srpnu 1927 tak propuklo ve městě Nan-čchang v provincii Ťiang-si první povstání zorganizované komunisty.
Centrem rolnické revolty zvané Povstání podzimní sklizně, se na začátku září pod Mao Ce-tungovou taktovkou stala jeho rodná provincie Chu-nan. Mao zde shromáždil dělníky z místních dolů, rolnické milice, několik vojáků, důstojníky KMT, a také studentů – všechny zhruba v počtu 8 000 mužů, z nichž následně sestavil svou první Rudou armádu. Jeho vojáci neměli žádné uniformy. Někteří sice měli pušky, většina z nich však byla ozbrojená jen holemi, sečnými zbraněmi či kopími. Podobné revolty propukly i v provinciích Chu-pej a Kuang-tung, kde v prosinci 1927 komunisté dokonce v rámci snahy o vyburcování „městského revolučního boje" vyhlásili v provinčním hlavním městě Kanton lokální vládu. Ta však vydržela jen tři dny, a potom byla krvavě potlačena.
Společné jednotky místních vojenských vládců a KMT nakonec rozprášily komunistické síly i v ostatních provinciích – s výjimkou Maovy malé armády (nyní jen o počtu několika stovek vojáků), která si vybudovala základnu v horách na východě Číny. Maova situace se pomalu zhoršovala. Strategické tažení místních vojenských vůdců jeho síly obklíčilo, naštěstí pro něj se ale ze sevření podařilo proniknout části jeho vojáků a po jejich opětovném sloučení se komunistickému veliteli podařilo zvítězit.
Maovy jednotky v horách přebývaly až do konce roku 1928, a to i přes rozporuplný rozkaz provinčního výboru Chu-nanu, který v létě prosazoval pravidelné ofenzivní operace na jihu provincie, v důsledku čehož komunistické oddíly značně oslabily. V lednu roku 1929 proto musel Mao základnu opustit a v čele zhruba 4 000 armády se vydal směrem na jih. Čankajšek mezitím na jaře roku 1928 obnovil své tažení na severu, během kterého se na začátku května při obsazování provincie Šan-tung jeho vojáci poprvé setkali v boji s japonskými intervenčními jednotkami.
V červnu následně vojska generála Jen Si-šana dobyla Peking, který až dosud fungoval jako sídlo severní vlády. Země zlatého draka tím byla alespoň formálně sjednocena a v říjnu došlo v Nankingu k vyhlášení vlády sjednocené Číny. Čankajšek se stal předsedou státní rady a generalissimem armády KMT. V okamžiku sjednocení však byla Čína i nadále roztříštěnou krajinou. Sám Čankajšek sice ovládal provincie, které získal na začátku severního tažení na jihovýchodě Číny, ostatní území se ale nacházela pod vládou jeho spojeneckých generálů nebo dalších místních vládců tolerujících ústřední vládu jen tehdy, když se jim to hodilo.
Tato situace se naplno projevila v momentě, kdy se Čankajšek pokusil o centralizaci daní. Reakcí na jeho kroky bylo povstání bývalých spojenců, generálů Feng Jü-sianga a Jen Si-šana. Čankajšek však kritickou situaci zvládl po vojenské i politické stránce a z vnitrostranických sporů nakonec vyšel jako vítěz.
Oddíly Maa se mezitím po celé sérii bojů vedených na cestě ze své staré základny přesunuly na hranici provincií Ťiang-si a Fu-ťien, kde v květnu 1929 zřídily novou základnu. Jednotky se následně reorganizovaly – pod komunistickým velením se nyní nacházelo přibližně 10 000 vojáků rozdělených do tří Rudých armád. Šanghajští komunističtí papaláši se rozhodli využít krizi v Čankajškových řadách, a proto v duchu své staré strategie „městského boje“ nařídili v létě roku 1930 útok na velká města Nan-čchang, Čchang-ša a Wu-chan. Národní strana ale stihla zmíněné města obsadit silnými posádkami a útoky skončily pro komunisty nezdarem.
Jako odpověď na útoky Rudé armády vydal Čankajšek rozkaz k provedení série trestných výprav, jejichž cílem bylo totální zničení všech komunistických základen. Vojska KMT a místních vojenských vůdců, kteří dali přednost Čankajškově spojenectví, vyrazila vstříc neznámému, aby jednou provždy ukončila komunistické „řádění“. Rudá armáda byla ale připravena, útočníky vlákala hluboko do „rudého“ území a na přelomu prosince 1930 a ledna 1931 uštědřila 100 000 armádě KMT drtivou porážku – Čankajšek ztratil celou 1/5 svých mužů. Další tažení se uskutečnilo v květnu 1931. Armádu KMT tentokrát tvořilo 200 000 mužů, Rudé armádě naopak pomáhali rolníci a místní gardy. Vojsko Národní strany nakonec ztratilo 30 000 vojáků a komunistické oddíly o síle 40 000 mužů opět oslavovaly vítězství.
Krátce na to se uskutečnila i třetí odvetná kampaň, která opět skončila neúspěšně. Navíc komunisté ukořistili 10 000 zbraní a na jejich stranu přešlo přes 20 000 vojáků KMT. Do listopadu 1931 tak rudý teror ovládl oblast o rozloze 30 000 km² s přibližně 3 miliony obyvatel, přičemž na zmíněném území vyhlásil Čínskou sovětskou republiku. Do „čínské hry“ tehdy vstoupil ještě jeden velmi důležitý faktor – v září 1931 vpadla do Mandžuska japonská císařská armáda. Čankajškovi ale dělalo mnohem větší starosti komunistické nebezpečí a po krátkém odporu uzavřel s Japonci v květnu 1932 příměří. Pod heslem „vnitřní pacifikace musí mít přednost před vnějším nepřítelem“ se začal chystat na své čtvrté protikomunistické tažení.
Komunisté chtěli využít celonárodní krize ke svržení Čankajška, a proto Mao jako předseda čínské sovětské vlády vyhlásil v dubnu 1932 Japonsku válku. S vyhlášením sovětské republiky ale došlo i ke změně vojenské strategie. Rudá armáda se zvětšila – nově ji tvořilo 200 000 vojáků. Vysocí komunisté se také začali dívat na Maovu strategii partyzánské války s despektem a požadovali akce ve stylu profesionální armády. Maovi straničtí protivníci se nakonec spojili a on sám byl v srpnu 1932, právě uprostřed dalšího tažení KMT, zbaven kontroly nad Rudou armádou a odsunut na vedlejší kolej. Jeho partyzánská doktrína byla zrušena a komunistická armáda se věnovala „opravdovému boji“. Velení se ujali Ču Te a Čou En-laj.
S hlavním štábem ve městě Wu-chan zaútočil Čankajšek nejprve na menší základny komunistů ve střední a jižní Číně. Jeho 400 000 armádě se ale ani tentokrát nepodařilo srazit komunisty na kolena a po téměř devíti měsících se musel stáhnout zpět. Rudá armáda pak v březnu a dubnu 1933 dokonce přešla do protiútoku a měla v úmyslu dobýt město Čchang-ša, kvůli problémům se zásobováním však nakonec od svého záměru ustoupila.
V srpnu 1933 odstartoval Čankajšek svou pátou kampaň, která se od těch předchozích výrazně lišila. Díky penězům z USA a Velké Británie měl k dispozici vytoužené prostředky – milion vojáků, moderní tanky, letadla a také několik německých expertů, mezi nimiž hlavní roli hrál generál Hans von Seeckt, který do Číny dorazil s Hitlerovým požehnáním. Nové vojenské vedení praktikovalo taktiku spálené země a hlavní základnu komunistů obklopilo téměř 30 km širokým prstencem zpustošené země. Vedle něj nechalo zřídit dalších 10 km široký prstenec bunkrů a kulometných hnízd. Každé takové opevněné místo navíc obklopoval nekonečný pás ostnatého drátu. Každý, kdo se odvážil překonat tuto hranici za jakýmkoliv účelem, riskoval smrt.
Komunisté sice v březnu a dubnu 1934 dosáhli při svých výpadech jistých úspěchů, to vše však za cenu značných ztrát na mužích i materiálu. KMT se navíc dařilo postupovat a kruh obklíčení se tím sevřel ještě víc. Situace Rudé armády byla vážná a její útoky dostaly téměř sebevražedný nádech. V červenci a srpnu se sice některým jednotkám podařilo z obklíčení dostat, jádro armády však stále zůstávalo uvězněno. V srpnu 1934 konečně Revoluční vojenská rada rozhodla o opuštění základny.
Zhruba 30 000 mužů mělo zůstat, zbývajících 120 000 zahájilo v říjnu legendární přesun, který vešel do dějin pod názvem „Dlouhý pochod“. Tento „pochod“ byly ale ve skutečnosti strategické manévry, kterými se jednotky Rudé armády ustupující ze základen v jižní a střední Číně snažily uniknout z dosahu vojsk KMT. Navzdory počátečnímu štěstí, kdy se komunistickým vůdcům podařilo vyjednat průchod územím kontrolovaným jedním z Čankajškových „spojenců“, byly jejich oddíly dostiženy armádou KMT a na přelomu listopadu a prosince 1934 utrpěly drtivou porážku. Do jara 1935 se pak jejich stav snížil na pouhých 10 000 mužů.
Za neustálého pronásledování ze strany místních vojenských vůdců i jednotek KMT se však Mao opět domohl jisté autority a v říjnu 1935 se jeho zbylým vojákům podařilo spojit s ostatními komunistickými skupinami v severní provincii Šen-si. V listopadu pak nahradil Čou En-laje na postu velitele Rudé armády, přičemž se tak stal i vůdčí osobností čínské komunistické strany. Ústup komunistů trval celý jeden rok, za cenu obrovských ztrát se jim však podařilo zachránit jádro svých sil.
Čankajšek mohl být docela spokojený. Podařilo se mu zničit komunistický stát na jihu Číny a nepřátelské jednotky za svůj ústup tvrdě zaplatily. Nyní hodlal nepříteli zasadit poslední ránu. Do provincie Šen-si vyslal v průběhu roku 1936 mandžuskou armádu maršála Čang Süe-Lianga, kterému měl asistovat generál Jang Chu-čcheng, přičemž sám přijel do hlavního města Si-anu, aby se zde stal svědkem totálního zničení „komunistických rebelů“, kteří si budovali nové centrum ve městě Jen-anu. Situace se však nečekaně obrátila proti němu.
Japonská okupace Mandžuska z roku 1931 a Čankajškovo úsilí o zničení domácích odpůrců přiměly část jeho opozice ke společné akci. Poté, co dorazil do Si-anu, byl Čankajšek Čang Süe-liangovými vojáky v prosinci 1936 zatčen a následně donucen ukončit nejen válku s komunisty, ale zároveň se také zavázat ke společnému postupu proti Japoncům.
Válka s Japonskem zuřila s větší či menší intenzitou v letech 1937–1945 a z bývalých nepřátel se stali dočasní spojenci. Problém vnitřního vývoje Číny a s ním související konflikty ustoupily do pozadí, s koncem 2. světové války se však měly rozhořet s novou, nevídanou intenzitou – to už je však jiný příběh.
