Supreme nosil už v roce 1997, dnes vlastní první resell obchod v Rakousku (Rozhovor)

Když jsi vešel dovnitř, bylo přirozené, že jsi podal ruku manažerovi prodejny, pozdravil jsi skaters, kteří seděli vedle pokladny, okamžitě jsi cítil, že jsi mezi svými. Hudba hrála extrémně, EXTRÉMNĚ nahlas. Pouštěli tam Slayer, Onyx, Wu-Tang a když jsi chtěl něco říct, musel jsi křičet. Najednou se jeden zákazník, pravděpodobně turista, dotkl vyloženého trička Supreme a manažer něj zařval tak, že jsem ze strachu až poskočil. „Don't you EVER touch this piece again!".

Určitě jsem nebyl jediný, kdo v jejich obchodě zažil něco podobného, ale právě na této mentalitě se postavila celá značka. Také jsem zažil situaci, kdy se lidé přišli ptát na určité tričko a manažer jim řekl, že už se vyprodalo. Hned na to ale vešel do prodejny skater, podal manažerovi ruku a ten mu hodil přesně to tričko zpod pultu. Nešlo přitom o peníze. Ten skater ho dostal zdarma. 

Kdy ses změnil ze skatera, který nosí své oblečení dokud ho nezničí, na oddaného fanouška tenisek a streetwearu?

Ve skutečnosti jsem se nikdy nezměnil. Na skateboardu jezdím od roku 1991 a když je dobré počasí (a nebolí mě klouby), rád si zajezdím i dnes. Nikdy jsem se nebál spadnout a zničit si tak své oblečení, i když by bylo Supreme. Ty věci jsem totiž vždy nosil zejména kvůli jejich kvalitě. Jediná změna u mě nastala zhruba před sedmi lety, když jsem začal kvůli nostalgii sbírat různé kousky a začal jsem si vyčítat, že jsem některé z nich svého času sjezdil na desce. Vždycky jsem byl ten typ člověka, který říká, že nové znamená lepší. Dnes už se to ale změnilo kvůli všem těm lidem, kteří ženou resell.

Zlomový moment pro mě přišel, když jsem jezdil na skateboardu v opuštěném bazénu Saddáma Husajna. Až tehdy jsem si totiž uvědomil, o čem je život.

Přemýšlel jsem i nad tím, že nebudu dál nakupovat a odložím si jen ty věci, na kterých mi záleží. To je ale u Supreme nemožné; stále tvoří nové produkty, bez kterých se nemůže člověk jako já obejít. Jejich estetika pro mě reprezentuje špinavé betonové ulice New Yorku plné krve a kokainu, v kontrastu s mrakodrapem Trump Tower. Miluji to. Někteří si myslí, že jejich slogan „fuck 'em“ a postoj vůči establishmentu je jen mladickou nerozvážností.

Mně je ale pomalu 40 let. Pokud tě někdo pošle do p***, poslal tě do p***. To se nemění. Je to způsob života. Pokud se ho nebojíš nosit na tričku, patříš k Supreme. Zároveň bys měl cenit i jiné produkty než jen ty s box logem. Box logo je pouze vtip, který odkazuje na dílo Barbary Kruger. Supreme je mnohem víc než jen vtip.

Doporučeno

Supreme logo se objevilo i na americkém deníku. Výtisk tě u resellera vyjde na 1900 Kč 16. srpna 2018 v 10:33

Proč jsi vůbec začal uvažovat nad tím, že by ses vykašlal na Supreme, i když ti je samotný brand tak blízký? 

Když ti je před třicítkou, tvá osobnost se začne měnit. Kamarádi odcházejí, zakládají si rodiny a všichni jsme byli vychováni podle vzorce, ve kterém bys měl prostě jednou dospět a být otcem. I já jsem začal zvažovat, zda je to pro mě opravdu životní styl nebo jen součást mého dětství, z níž je již čas vyrůst.

Kolem roku 2009 jsem byl kvůli práci v Iráku a zlomový moment pro mě přišel, když jsem jezdil na skateboardu v opuštěném bazénu Saddáma Husajna. Až tehdy jsem si totiž uvědomil, o čem je život a začal jsem si ho opět užívat po svém. Styl oblékání jsem totiž změnil jen kvůli práci. Pořád sice pracuji v kanceláři, ale když je čas přinést výsledky nebo se prezentovat na důležitém setkání, lidé tě nesoudí podle toho, zda máš na sobě oblek nebo kšiltovku. Důležitý je tvůj intelekt a výkon. Je přece 21. století. Můžeš být sám sebou a nemusíš se měnit.

Po pětileté pauze jsem se vrátil zpět do Rakouska a začal znovu nakupovat Supreme. Mou výsadou byly, a stále jsou, zejména kšiltovky a tenisky. Teprve po zmiňované pauze jsem se začal zajímat naplno i o oblečení a hledal věci, které jsem za tu dobu propásl. Narodil jsem se totiž v Jugoslávii, odkud jsme kvůli válce emigrovali do Rakouska. Můj otec tam zůstal a v podstatě jsme všechno ztratili. Byli jsme chudí a prošel jsem si tak stejnou cestou jako většina sneakerheads. Tenisky, na které jsem se tehdy mohl chodit akorát tak dívat do výloh, si dnes mohu dovolit, a proto se snažím vynahradit si tento nedostatek z dětství. Když jsem byl mladý, dělal jsem různé věci na hraně zákona, abych si mohl dovolit nové tenisky.

Víš, jak jsem kupoval Supreme kolem roku 2000? Volal jsem jim přes telefon přímo do New Yorku.

Považuješ se za sběratele, nebo spíše sneakerheada?

Spíše za sneakerheada. Sbírám sice tenisky, ale vždy je i nosím. Tím myslím všechny své tenisky. Mám rád všechny druhy tenisek od všech značek. Nemám rád, když lidé odsuzují určité značky jen kvůli tomu, že nemají hype. Opravdový sneakerhead podle mě kupuje zejména tenisky, které nemají hype. 

Kdykoli je nový release, zamyslím se nad tím, jestli bych je mohl nosit jen tak k jeansům a bílému tričku. Ve většině případů se mi podaří přesvědčit sama sebe ke koupi. Některé general releasy jako např. Air Jordan 6 White Infrared si odkládám i několik let, ale když jsem si koupil Air Force 1 x Off-White, hned jsem si je obul. Raději bych ale nakoupil v outletu, než utrácet zbytečné prachy za hype tenisky, které mají často otřesnou kvalitu.

Jak tedy vznikla idea, založit si vlastní obchod? 

Už kolem roku 2012 jsem si byl jistý tím, že mé předešlé investice do Supreme se vyplatí. Díky Odd Future se totiž o Supreme dozvěděla zcela nová generace, a když jsem se snažil najít starší věci na eBay, všechny ceny šly najednou nahoru. Začal jsem tedy sbírat stále více menších produktů z každého dropu a primárně skate desky. Kolem skate desek existuje totiž zvláštní trh. Stránka Art of Skateboarding je něco takového jako StockX s deskami. Pro skaters jsou to umělecká díla a každý z nás měl v dětství sen, že si je jednou ve svém vlastním bytě zavěsí na stěnu namísto obrazů.

Už kolem roku 2013 jsem si kupoval dva páry tenisek a jeden jsem prodal, abych měl ten druhý „zdarma“. Všechno se to ale posralo s příchodem prvních Yeezy, které vyšvihly ceny na úplně jiný level a 15letá děcka byly ochotná je kupovat. Idea k založení obchodu Shank Corner vznikla kolem roku 2015.

Viděli jsme řadu idiotů, kteří na resellingu vydělávají a věděli jsme, že to dokážeme lépe. Reselling jsem ale nepotřeboval, byly to pro mě spíše menší přivýdělky k práci. V každé světové metropoli byl alespoň jeden kvalitní resell obchod nebo sekáč, který prodával archivní kousky oblečení. Spolu s mým kolegou Brianem Tejadem jsme se tak rozhodli podobný zážitek zpřístupnit lidem v Rakousku, naše prodejna je otevřena už druhý rok.

Kolik tisíc korun vás dosud stál Shank Corner? Máte nějakého investora?

Nemuseli jsme si vzít půjčku a nemáme ani investora, všechny peníze jsme do obchodu investovali z vlastní kapsy. Dokážeš si asi představit, jak to bylo těžké pro dva sneakerheady, kteří si jedou tenisky tak dlouho jako my. Počáteční investice byla zhruba 30 000 € (přibližně 776 tisíc korun), ale kromě toho již na oblečení a tenisky padly další tisíce eur. Pokud nemáš alespoň 30K, můžeš se s podobnou ideou rozloučit.

Za svým prvním kouskem od Supreme jsi cestoval přímo do New Yorku. Jak jsi kupoval jejich oblečení potom? 

Víš, jak jsem kupoval Supreme kolem roku 2000? Volal jsem jim přes telefon přímo do New Yorku. Zvonilo jim to tam asi 40 minut, dokud mi to někdo nezvedl, což je pochopitelné, protože jim tam hučí hudba na plné koule. Pak mi to někdo zvedl a vynadal mi, že jim už hodinu blokuji linku. Když jsem mu řekl, že chci koupit tričko, položil.

Musel jsem tedy zavolat znovu a vysvětlovat mu, kdo jsem a proč to chci nosit. Nevěděl jsem ani, co mi pošlou. V té době totiž nebyly dostupné žádné lookbooy ani katalogy a on by mi samozřejmě přes telefon nepopisoval všechny věci, které mají aktuálně v obchodě. Řekl jsem mu jen, ať mi pošle nějaké tričko a kšiltovku, peníze jsem jim vložil na účet přes banku a trvalo pomalu dva měsíce, než mi ty věci přišly.

Doporučeno

Ross sbírá přes 20 let Supreme. Doma má více než 1000 kousků a teď se všechno rozhodl prodat 10. ledna 2018 v 13:45

Jediným zdrojem informací o nové kolekci byly japonské magazíny, které sem tam nafotily menší lookbook. Fotky z těchto magazínů se následně skenovaly a někdo je vždy přidal na internet. Než ses ale dostal k takovým fotkám, ty produkty už se dávno vyprodaly. Jejich oficiální web se spustil až kolem roku 2006, ale internet byl do té doby úplně jiný než dnes. Když jsi byl venku, napadlo tě milion věcí, které si chceš vyhledat, ale než jsi přišel domů, na všechno jsi zapomněl.