Praha má radního, který pašoval počítače na Kubu a pomáhal v Afghánistánu. Adrenalin mi nechybí, úředního mám dost, říká Knitl

Holešovice, Letná... na Praze 7 najdeš nejen zajímavá místa, ale i lidi. A to nemusí zrovna vést síť stylových restaurací nebo být umělcem, ale mohou pracovat na radnici. Jako například Jiří Knitl.

Pražan, jenž je momentálně z pozice radního zaneprázdněn staráním se o veřejný prostor, je například bývalým koordinátorem akcí Člověka v tísni na Kubě a v Afghánistánu a spolumajitelem unikátní kavárny s vlastním pivovarem. Proto jsme se jej zeptali, proč se rozhodl změnit práci. On se nám zase svěřil s pikantními historkami z cest, na které je třeba mít nervy ze železa.

Doporučeno

Influencerka Dewi je přes 8 let vegankou. Prozradila nám, jak je její strava finančně náročná a z čeho její jídelníček sestává 9. března 2021 14:00

Proč jste se rozhodl stát radním?

Ono se to prolíná celým mým životem. Je to jakýsi můj občanský přístup k tomu, co se děje kolem vás. Když vám to není lhostejné a když máte pocit, že k tomu máte co říct nebo můžete nějak přispět, tak je to raz dva.

Já jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří byli v politice aktivní. Konkrétně na Praze 7, kde bydlím, a kde se pohybuji, tak kromě toho, že jsme si s přáteli otevřeli kavárnu, jsem byl v kontaktu se současným starostou a lidmi kolem něj. V době, kdy probíhalo referendum o předraženou radnici. Takže jsem byl do toho pomalu vtahován, a jelikož mě tyto věci zajímají, nebránil jsem se tomu. Až jsem se se současným starostou domluvil, že můžu s veřejným prostorem pomoct. 

Pomáhal jsem nejprve s organizačně-manažerskou stránkou, až jsem se s přístupem současného vedení natolik ztotožnil, konkrétně subjektem z Prahy sobě na Praze 7, že jsem vstoupil do politiky jako politik, abych své vize tlačil opravdu politicky a nejen jako úředník.

To je poměrně usedlejší změna v porovnání s vaším předešlým dobrodružným životem, nebo ne?

Ono to tak může vypadat. Přestože to je v podstatě něco jiného, co se nedá srovnávat, jde o to stejné – v podstatě mátě nějakou představu o fungování světa, svůj ideál, a když vidíte, že se něco s tím ideálem rozchází, tak máte nutkání napomoci k tomu, aby to bylo tak, jak si myslíte, že je to správné. 

To znamená, že když vidíte, že ve světě se děje něco, s čím nesouhlasíte, jsou pošlapávána lidská práva nebo se lidé cítí zle po nějaké živelné či válečné katastrofě, a máte chuť pomoct, tak to uděláte. Tento mechanismus funguje i v dalším životě u vás doma, kdy jste v obýváku, koukáte na televizi, a najednou se vedle v ulici začne dít něco, s čím nesouhlasíte. Začnete jednat. 

Většinou nejste sám, kolem jsou lidi, kteří to vidí podobně, začnete se o tom bavit, pak protestovat, psát dopisy, dělat kroky. Mohl bych dál pokračovat, ale nezbývá nic jiného, pokud to myslíte vážně, než jít skutečně s kůží na trh a požádat lidi, voliče, o mandát. Což se u nás povedlo.

Já jsem to ale myslel spíš v tom smyslu, že jste v Česku, a vaše práce je asi více kancelářská a méně nebezpečná. Vy jste totiž byl dříve vedoucím kubánských projektů v organizaci Člověk v tísni. Jak jste se do Člověka v tísni dostal?

Studoval jsem etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a to je obor, kterým jste hodně vtažen do událostí národů, o kterých se učíte. Velice přirozeně jsem se proto věnoval tomu, co se politicky děje například na Kubě nebo v Afghánistánu. Jak se tomuhle věnujete, tak jste samozřejmě obklopen lidmi, které to také zajímá, což v mém případě byli lidi, kteří zakládali v České televizi organizaci Člověk v tísni. 

Není tajemstvím, že režim určité věci nemá rád. Zákonitě literatura, knížky určitého tématu… španělské překlady Václava Havla tam určitě nebyly oblíbené, takže ty jsme museli mít v kufru velice hluboko.

Pak už je to velice jednoduché. V roce 2001, respektive v roce 2002, kdy se změnila politická situace v Afghánistánu, a bylo potřeba tam jet a pomoci, jsem byl osloven Šimonem Pánkem, jestli bych o tu misi neměl zájem. Mně to zajímalo, tak jsem souhlasil. Tím jsem udělal osudný krok do Člověka v tísni. Po pár letech jsem se dostal až ke Kubě. To už ale byla trošku jiná kapitola, protože zatímco v Afghánistánu a Íránu se dělala humanitární a rozvojová práce, tak na Kubě to bylo hodně lidskoprávní.

Co jste dělal na Kubě? 

Cílem byla péče o kubánské politické vězně, o jejich rodiny, snaha o to, aby se režim zlepšil. My to známe z komunismu, takže nám nebylo potřeba nic vysvětlovat. Bohužel, tamní režim se dodnes nezlepšil, ale myslím, že jsme malinko přispěli k osudům jednotlivců, disidentů. 

Já jsem byl vedoucím kubánské sekce, takových čtyřech nebo pěti lidí, kteří se v Člověku v tísni zabývali Kubou a tamní situací. Měl jsem za úkol to vést, organizovat a menežovat lidi. Organizovali jsme cesty s humanitární pomocí pro rodiny politických vězňů, podíleli jsme se na vydávání určitých časopisů a informačních zdrojů, aby lidi nezapomínali, a hodně důležitými byly happeningy, které jsme dělali na Václaváku. 

Třeba Kubánskou celu, symbolické připomenutí toho, že jsou na Kubě lidé zavíráni za svůj názor do vězení. V rámci toho jsme třeba získali i nějakou finanční pomoc, kterou jsme mohli přetransformovat na Kubu.