Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Pražský radní Jiří Knitl vyměnil pozici humanitárního pracovníka na Kubě nebo v Afghánistánu za povolání komunálního politika. Popovídali jsme si o jeho minulém životě, ale také o tom, jaký adrenalin do života přináší úřednická pozice v centru Prahy.
Holešovice, Letná... na Praze 7 najdeš nejen zajímavá místa, ale i lidi. A to nemusí zrovna vést síť stylových restaurací nebo být umělcem, ale mohou pracovat na radnici. Jako například Jiří Knitl.
Pražan, jenž je momentálně z pozice radního zaneprázdněn staráním se o veřejný prostor, je například bývalým koordinátorem akcí Člověka v tísni na Kubě a v Afghánistánu a spolumajitelem unikátní kavárny s vlastním pivovarem. Proto jsme se jej zeptali, proč se rozhodl změnit práci. On se nám zase svěřil s pikantními historkami z cest, na které je třeba mít nervy ze železa.
V tomto článku si přečteš:
Proč se Knitl rozhodl stát úředníkem
Jaká byla jeho pozice v Člověku v tísni
Co všechno pašoval na Kubu
Jaké praktiky zkouší kubánští celníci na humanitární pracovníky
Ono se to prolíná celým mým životem. Je to jakýsi můj občanský přístup k tomu, co se děje kolem vás. Když vám to není lhostejné a když máte pocit, že k tomu máte co říct nebo můžete nějak přispět, tak je to raz dva.
Já jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří byli v politice aktivní. Konkrétně na Praze 7, kde bydlím, a kde se pohybuji, tak kromě toho, že jsme si s přáteli otevřeli kavárnu, jsem byl v kontaktu se současným starostou a lidmi kolem něj. V době, kdy probíhalo referendum o předraženou radnici. Takže jsem byl do toho pomalu vtahován, a jelikož mě tyto věci zajímají, nebránil jsem se tomu. Až jsem se se současným starostou domluvil, že můžu s veřejným prostorem pomoct.
Pomáhal jsem nejprve s organizačně-manažerskou stránkou, až jsem se s přístupem současného vedení natolik ztotožnil, konkrétně subjektem z Prahy sobě na Praze 7, že jsem vstoupil do politiky jako politik, abych své vize tlačil opravdu politicky a nejen jako úředník.
Zdroj: se souhlasem Jiřího Knitla
To je poměrně usedlejší změna v porovnání s vaším předešlým dobrodružným životem, nebo ne?
Ono to tak může vypadat. Přestože to je v podstatě něco jiného, co se nedá srovnávat, jde o to stejné – v podstatě mátě nějakou představu o fungování světa, svůj ideál, a když vidíte, že se něco s tím ideálem rozchází, tak máte nutkání napomoci k tomu, aby to bylo tak, jak si myslíte, že je to správné.
To znamená, že když vidíte, že ve světě se děje něco, s čím nesouhlasíte, jsou pošlapávána lidská práva nebo se lidé cítí zle po nějaké živelné či válečné katastrofě, a máte chuť pomoct, tak to uděláte. Tento mechanismus funguje i v dalším životě u vás doma, kdy jste v obýváku, koukáte na televizi, a najednou se vedle v ulici začne dít něco, s čím nesouhlasíte. Začnete jednat.
Většinou nejste sám, kolem jsou lidi, kteří to vidí podobně, začnete se o tom bavit, pak protestovat, psát dopisy, dělat kroky. Mohl bych dál pokračovat, ale nezbývá nic jiného, pokud to myslíte vážně, než jít skutečně s kůží na trh a požádat lidi, voliče, o mandát. Což se u nás povedlo.
Já jsem to ale myslel spíš v tom smyslu, že jste v Česku, a vaše práce je asi více kancelářská a méně nebezpečná. Vy jste totiž byl dříve vedoucím kubánských projektů v organizaci Člověk v tísni. Jak jste se do Člověka v tísni dostal?
Studoval jsem etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a to je obor, kterým jste hodně vtažen do událostí národů, o kterých se učíte. Velice přirozeně jsem se proto věnoval tomu, co se politicky děje například na Kubě nebo v Afghánistánu. Jak se tomuhle věnujete, tak jste samozřejmě obklopen lidmi, které to také zajímá, což v mém případě byli lidi, kteří zakládali v České televizi organizaci Člověk v tísni.
Není tajemstvím, že režim určité věci nemá rád. Zákonitě literatura, knížky určitého tématu… španělské překlady Václava Havla tam určitě nebyly oblíbené, takže ty jsme museli mít v kufru velice hluboko.
Pak už je to velice jednoduché. V roce 2001, respektive v roce 2002, kdy se změnila politická situace v Afghánistánu, a bylo potřeba tam jet a pomoci, jsem byl osloven Šimonem Pánkem, jestli bych o tu misi neměl zájem. Mně to zajímalo, tak jsem souhlasil. Tím jsem udělal osudný krok do Člověka v tísni. Po pár letech jsem se dostal až ke Kubě. To už ale byla trošku jiná kapitola, protože zatímco v Afghánistánu a Íránu se dělala humanitární a rozvojová práce, tak na Kubě to bylo hodně lidskoprávní.
Cílem byla péče o kubánské politické vězně, o jejich rodiny, snaha o to, aby se režim zlepšil. My to známe z komunismu, takže nám nebylo potřeba nic vysvětlovat. Bohužel, tamní režim se dodnes nezlepšil, ale myslím, že jsme malinko přispěli k osudům jednotlivců, disidentů.
Já jsem byl vedoucím kubánské sekce, takových čtyřech nebo pěti lidí, kteří se v Člověku v tísni zabývali Kubou a tamní situací. Měl jsem za úkol to vést, organizovat a menežovat lidi. Organizovali jsme cesty s humanitární pomocí pro rodiny politických vězňů, podíleli jsme se na vydávání určitých časopisů a informačních zdrojů, aby lidi nezapomínali, a hodně důležitými byly happeningy, které jsme dělali na Václaváku.
Zdroj: se souhlasem Jiřího Knitla
Třeba Kubánskou celu, symbolické připomenutí toho, že jsou na Kubě lidé zavíráni za svůj názor do vězení. V rámci toho jsme třeba získali i nějakou finanční pomoc, kterou jsme mohli přetransformovat na Kubu.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak radní Knitl pašoval počítače na Kubu
Jak pašovali španělské překlady knih Václava Havla
Jaké to bylo být koordinátorem všech aktivit Člověka v tísni v Afghánistánu
Když se bavíme o kubánském projektu, slyšel jsem také něco o tom, že jste pašovali počítače na Kubu. Je to pravda?
Já bych šel nerad veřejně do detailů, protože některé cesty a způsoby pomoci mohou být takzvaně živé. To znamená, že by je kolegové mohli ještě využívat. Ale není tajemstvím, že ten režim určité věci nemá rád. Zákonitě literatura, knížky určitého tématu… španělské překlady Václava Havla tam určitě nebyly oblíbené, takže ty jsme museli mít v kufru velice hluboko.
Hrabou se vám v kufru, koukají do foťáku, co jste nafotil. Je to takové kolečko. (...) Jenom oni vědí, že to vaše letadlo bylo zadrženo o hodinu, vám to neřeknou a hrajou na vás komedii, že jste to letadlo nestihl. A teďka nám to řekněte, nebo si vás tu necháme ještě dva dny a půjdete do vězení.
Když jsme vezli nějaké léky pro kubánské vězně, kteří ve věznicích v tamních klimatických podmínkách hodně trpí, tak jsme také museli mít hluboký kufr či batoh a často doufat, že to nebude objeveno. Historky, jakými způsoby jsme to zkoušeli a dělali, byly velice pikantní. Naštěstí se to dařilo.
Například počítač nebylo těžké „propašovat“, protože člověk mohl mít svůj notebook s sebou, a prostě s ním neodjel. Nechal jej tam u disidenta s nějakým softwarem, který jej použil na sepsání materiálu nebo šíření informací v komunitě. Problematičtější byly kopírky nebo větší stroje. A to, jak se to dělá, bych si radši nechal pro sebe, abych kolegům neznepříjemnil práci.
Nemohl byste nějakou historku, o které víte, že můžete, povyprávět?
Velice úsměvná situace byla, když mě zadrželi při přechodu hranice. Nějaká celnice mě podrobně vyslýchala a pořád se podrobně dívala do monitoru před sebou a mávala pasem. Nakonec si ten můj pas vzala a odešla. Po asi hodině jsem se nahnul přes pult a podíval jsem se na monitor, co tam o mně vlastně má. Myslel jsem si, že zkusili dát mé jméno do Googlu, což by jí okamžitě vyplivlo, že jsem protikubánský aktivista, a bylo by vymalováno.
K mému překvapení ale monitor vůbec nebyl připojen do zásuvky, byl mrtvý a nic tam nebylo. Ona tu scénu jen hrála, vůbec o mně nic nevěděla a taky nic nezjistila. Zhruba po té hodině mě nakonec pustili s razítkem bez problému dál. Ale člověk si říká, jak je to na těch hranicích sofistikované a co o vás ví, ale nakonec je to takhle.
To mi připomíná taktiky, které jsem viděl v dokumentech o Severní Koreji.
Tento typ režimu si vůbec hraje s psychikou lidí. Jejich tajná služba nejsou žádní hlupáci. Jsem přesvědčený, že mají situaci zmapovanou. Asi neznají všechny kroky, co jsme tam dělali nebo děláme, ale obecně to vědí. Pro ně to není problém nás pustit přes hranice, i když odhalí, jak vezeme léky nějakému disidentovi. Oni nás sledují, zjistí si, s kým se setkáváme… jsme pro ně takový zdroj informací. Nemyslím si, že by byli až tak naivní.
Nechci říkat, že jsem byl podruhé takřka odhalen, ale moje jméno, (...) začalo mezinárodně kolovat kvůli organizaci lidskoprávních akcí v Bruselu. Celkově jsem už nemohl ohrožovat mise a cestovat do Kubu.
Ale při poslední návštěvě Kuby, když nás s kolegyní na letišti zadrželi a dlouho nás vyslýchali, tak člověk potom stres má, protože ví, že letadlo letí v hodinu H a výslech trvá déle, než měl. Hrabou se vám v kufru, koukají do foťáku, co jste nafotil. Je to takové kolečko. Bojíte se, že letadlo uletí, a co potom. Jenom oni vědí, že to vaše letadlo bylo zadrženo o hodinu, vám to neřeknou a hrajou na vás komedii, že jste to letadlo nestihl. A teďka nám to řekněte, nebo si vás tu necháme ještě dva dny a půjdete do vězení.
Je to taková hra. Nikdo vám to nepotvrdí, nikdy se nestala, ale v tuhle chvíli se v té kanceláři hraje. Ale i když je to nepříjemné, tak si myslím, že to má smysl podstupovat.
Kolikrát jste ostrov navštívil?
Já jsem tam byl dvakrát. Nechci říkat, že jsem byl podruhé takřka odhalen, ale moje jméno, ještě k tomu jako vedoucí kubánské sekce Člověka v tísni, začalo mezinárodně kolovat kvůli organizaci lidskoprávních akcí v Bruselu. Lobovali jsme třeba za cenu pro Damas de blanco, manželek politických vězňů na Kubě, které každou neděli v bílém oblečení demonstrovaly za své manžele v Havaně. Celkově jsem už nemohl ohrožovat mise a cestovat do Kubu.
Zároveň by to asi bylo nebezpečné i pro vás. Jel byste tam potřetí, oni by vás poznali a nakonec byste skončil ve vězení. Co potom?
Byl tam precedent českých politiků, kteří tam byli v 90. letech zadrženi na delší dobu. Možná je to také naivní představa, ale já jsem to vždycky vyhodnocoval tak, že nebudou mít touhu držet občana Evropské unie ve vězení. Asi by tam ale hrozilo zadržení na den nebo dva, pak vyhoštění, a tak. Pár mých kolegů opravdu bylo vyhoštěno a skončili. Za mou krátkou kariéru naštěstí nebyl nikdo zadržen ve smyslu uvězněn, ale vyhošťováni byli běžně.
Pojďme si ještě říct něco o té druhé misi v Afghánistánu. Jestli byste mohl shrnout, co jste tam dělal a jak to probíhalo.
Tam jsem strávil dohromady jeden rok. V druhé polovině jsem měl dokonce za úkol vést celou misi, takže jsem byl koordinátorem všech aktivit Člověka v tísni v Afghánistánu. Tenkrát to byla ještě malá mise v řádu deseti pracovníků plus lokální inženýři, překladatelé a asistenti, protože bez nich bychom tam nemohli pracovat.
Nejprve jsme pomáhali lidem v uprchlických táborech, protože po válce začínali od severu k území Mazár-e Šarífu, proudit lidé, kteří utekli před Tálibánem. V uprchlických táborech byly velmi špatné podmínky, proto jsme zde poskytovali humanitární pomoc. V druhé fázi jsme se snažili o jejich návrat do míst, odkud odešli.
Zdroj: se souhlasem Jiřího Knitla
Organizovali jsme konvoje několika desítek kamionů, které lidi po skupinkách odvážely. Zároveň jsme to koordinovali s tím, abychom měli základní potraviny a podporu a nezačali od nuly. Vjížděli jsme do oblasti, kde jsme se snažili zjistit, jestli je bezpečná, a domlouvali s místními stařešiny, průjezd konvoje. To byl začátek.
Potom jsme přešli k rozvojové pomoci. Když už válka v oblasti nebyla a lidé byli saturovaní, začali jsme opravovat školy a školky a snažili jsme se tam vracet děti. Škola je v té oblasti takový hliněný komplex, jednoduchá stavba, takže to šlo celkem rychle a nestálo to tolik peněz. Spíš to bylo náročné organizačně.
Následně jsme opravovali kliniky a nemocnice, později pomáhali s mikroekonomikou. Příklad: Koupíte ženě šicí stroj, ona začne šít a živit se tím. Jakmile si vydělá na svůj stroj, tak ten, co jsme jí půjčili, daruje dál. Podobně jsme takto „mikropodporovali“ další profese jako pekaře nebo kadeřníky, aby se životní úroveň začala zvedat a lidi měli peníze.
Zdroj: se souhlasem Jiřího Knitla
Spolupracujete ještě s Člověkem v tísni?
V tuhle chvíli jsem úplně mimo. Samozřejmě nejsem mimo, co se týče vztahů. Mám přátele, kteří tam dál pracují a v těch regionech se pohybují. Pracovně jsem úplně soustředěn na komunální politiku, která mně úplně požrala, takže nemám úplně čas. Maximálně se kouknu na nějaké zdroje informací, co se v zemi děje. Občas pošlu nějaký příspěvek.
Co to znamená, že vás povolání radního požralo? Nemáte čas na nic dalšího?
Já jsem jako správný politik politickým kumulátorem. To znamená, že jsme v Praze uspěli, a já kromě toho, že jsem radním pro životní prostředí, veřejný prostor a strategické plánování Prahy 7, tak jsem také zastupitelem hlavního města Prahy, kde jsem předsedou výboru pro národnostní menšiny. To by se dalo říct, že je pro mně takovým bonbónkem, jak jsem mluvil o etnologii a dalších věcech. Užívám si to.
Ale směřuji k tomu, že když máte všechny tyto funkce a chcete je dělat poctivě, tak musíte číst hodně materiálů a zabývat se diskuzemi. V komunální politice jste na ulici mezi svými sousedy, takže tam není ústupu. Veřejný prostor je každodenní řehole.
Přestane fungovat vývoz tříděného odpadu a už máte stížnosti. Napadne sníh a máte stížnosti, že se nestíhá. S covidem jsme se jako Praha 7 postavili čelem k doporučení hlavní hygieničky a uzavřeli jsme dětská hřiště, a to je velká smršť od občanů – polovina vás chválí, že to řešíte zodpovědně, polovina vás nenávidí a nadává, protože si děti nemají kde hrát. Ten vodopád událostí je ukázkou, že když to chcete dělat vážně, tak musíte v tom být 24/7. Na zbytek není čas.
Nechybí. Zde je důležitý ještě jeden životní moment, a tím je stát se tátou. Já mám tři děti, a když jsem se pohyboval na mezinárodním poli, jezdil do Afghánistánu, Íránu, na Kubu, Haiti a další destinace, tak vás to trochu srovná a víc se bojíte. Máte, co ztratit, máte odpovědnost za rodinu.
Takže adrenalin mi nechybí z toho hlediska, že bych nerad riskoval život, jelikož cítím za rodinu odpovědnost, a protože musím vychovávat své děti. Alespoň do 18 let. Úřední adrenalin mi spíš přebývá, protože některé útoky proti vám, nespokojenost občanů a způsob, jak s vámi mluví a jednají, je někdy těžko skousnutelný.
Každý den jste konfrontován s hodně nespokojenými lidmi, a je těžké si uchovat chladnokrevný úsudek (...) Musíte si stále dávat pozor, abyste nezvýhodňoval toho, co nejvíc řve.
V medailonu na webu Prahy 7 jste uveden jako zaměstnanec městské části, který „pečoval o veřejný prostor – například bojoval s černými skládkami či nelegální reklamou.“ Jak váš boj probíhal? A co třeba říkáte na boj s černými skládkami jiného pražského politika, Pavla Novotného?
V podstatě bojujeme úplně stejně, akorát bez médií a pompy, kterou pan Novotný umí a rád dělá. Od začátku jsme chodili po ulicích, přičemž cílem bylo to chytit do ruky a udělat změnu. Vznikaly pozice jako inspektor veřejného pořádku, identifikovali jsme černé skládky a vytvořili jsme i vlastní úklidovou firmu.
Skutečně jsme pátrali, v těch odpadcích jsme hledali, jestli tam nejsou nějaké kancelářské dokumenty, jestli tam není adresa e-shopu, odkud si to člověk vyzvednul, abychom identifikovali, kdo to vyvezl. Většinou je to místo skryté, třeba někde u tratě, kam člověk vjede autem a vyhodí tam 4 pytle nebo vysype suť.
Někdy se nám povedlo někoho identifikovat, někdy jsme se dohodli, někdy došlo na správní řízení. Ale šlo o to, že jsme byli na ulici a nenechali jsme to být. Takže ano, děláme to stejně jako kolega Novotný, ono se to ani dělat jinak nedá, ale bere to hodně.
Co je podle vás nejtěžší na práci komunálního politika?
Neztratit energii a udržet si víru, že to má smysl. Protože jste každý den konfrontován s hodně nespokojenými lidmi, a je těžké si uchovat chladnokrevný úsudek, co je dobře a co ne. Musíte si stále dávat pozor, abyste nezvýhodňoval toho, co nejvíc řve. Lidí je hodně a je tendence jim vyjít vstříc, jen abychom měli jako politici pokoj. Takže držet si balanc.
Říkám si, že musíte nějakým způsobem dobíjet baterky. Nedobíjí vás například vaše kavárna Lajka na pražské Letné?
To jste přesně trefil. Teda v těchto dobách je to spíše oříšek; máme zavřeno, bojujeme o přežití. Ale před covidem to bylo určitě něco, co vás baví. My jsme tu kavárnu založili se třemi kamarády, a teď jsme čtyři, protože jsme přibrali sládka, a přešili to na pivovar. Vaříme vlastní pivo a myslím, že moc dobré, a je to taková radost. Každopádně není to nic, co by nás, čtyři chlapy od rodin, uživilo.
Zdroj: se souhlasem Jiřího Knitla
Má vaše kavárna kromě vlastní pivovaru ještě nějakou unikátnost?
Rozhodně jsme jediná pražská kavárna s vlastním pivovarem. To je unikát, až je nám to divné. Existují samozřejmě minipivovary i mikropivovary, ale že by se nějaká kavárna rozšířila o pivovar a byl by jako Pivovar-café Lajka, to jsem ještě neslyšel.
Byl bych ale rád, kdybychom měli jedinečnost v tom, že jsme kavárna s názorem. My jako provozovatelé kavárny nejsme jenom byznysmeni, kteří by na tom chtěli vydělávat, ale věřím, že se nám z toho povedlo udělat místo potkávání lidí, kteří sdílí nějaké hodnoty.
Snažíme se poskytovat prostor i občanským sdružením a spolkům k diskuzím na společenská témata a podporovat věci, které mají smysl. Každý pátek jsme tu měli člověka s downovým syndromem, tedy hůře zaměstnatelné lidi, v rámci tréninkového programu. Občas jsme podpořili nějakou akci poukazem na konzumaci… Tím jsme trošku originální.
Přežijeme. Důvod je ten, že to není naše hlavní obživa. Sládek je tam teda denně, protože musí vařit pivo, ale my ostatní máme jiné práce. Pokud bych měl být podnikatel, který by tím měl živit rodinu, tak dávno zkrachujeme. Situace je šílená, jsme na 10 % tržeb, většina zaměstnanců je doma a máte jen okýnko. Je to komplikovaná situace.
Dělal jste rozličné práce na rozličných místech po celém světě. Máte nějaké další ambice? Chcete se například posunout i politické kariéře?
To kdybych věděl, tak by to bylo skvělé. Ono to možná znělo, že si stěžuju, ale musím říct, že mě to celkem baví. Možná proto, že nejsem žádný matador, v politice jsem třetím rokem. Ačkoliv je to šílený vodopád událostí, tak je to hodně zajímavé. Člověk má možnost ovlivňovat věci v celé Praze. A upřímně, těším se na volby. Protože každé volby se ukáže, jak to vnímá volič, jestli jste to dělal dobře nebo ne.
Pokud to bude dobré a dostaneme dost procent, tak bych určitě ještě chvíli rád komunální politiku dělal. Na tu celostátní vůbec nemyslím. Každopádně nevidím sám sebe jako politika až do důchodu. Možná mi to za pár let přehrajete a budete se tomu smát, ale v tuhle chvíli to vidím možná na příští volební období, když budu užitečný. Jinak bych se vrátil k pivu, kavárně a svobodnějším a lehčím věcem.
