„Libanon je jako ex. Stýská se ti, ale nechceš se vracet.“ Libanonská rodina se přestěhovala do Prahy, kde založila restauraci

Přicházím k restauraci, která se nachází na pražských Vinohradech. Mám v plánu se představit, přednést své plány na článek a domluvit se na termínu rozhovoru. Vcházím. Vítá mě muž, představuje se jako Mohammad. Vzápětí přichází jeho sestra Tala a maminka Salwa, která mi hned nabízí kávu nebo vodu.

Chvilku si povídáme a já přecházím ke svému úkolu: vysvětluji, že bych příští týden přišla na rozhovor. Došlo k lehké miskomunikaci – mysleli si, že rozhovor proběhne už dnes. Prý je tedy na mně, kdy ho uskutečníme. Váhám; nemám připravené otázky. „Pojďme to zkusit. Budu improvizovat,“ směju se.

Mít životní smysl

Salwa Trawi (60) a Majed Tafech (64), kteří žijí v Praze asi sedm let, měli v Libanonu kariéry.

Majed byl inženýr a měl svou firmu, Salwa má univerzitní titul a pracovala jako učitelka. To se ovšem po příchodu do České republiky změnilo. „Měli samozřejmě problém s jazykem, čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě. Takže pracovali, kde se dalo. Můj otec jezdil autem, moje máma hlídala děti,“ popisuje mi jejich syn Mohammad Tafech (32), zatímco sedíme u nich v restauraci.

Z Portugalska, kam se Mohammad, kterému všichni říkají jen zkráceně Mo, kvůli práci přestěhoval před deseti lety, jim proto každý měsíc posílal polovinu svého příjmu. Společně ovšem chtěli nalézt cestu, jak by si rodiče mohli vydělávat dostatek peněz sami.

„A ještě důležitější bylo, aby měli nějaký životní účel. Aby se ráno vzbudili a měli nějaký cíl. Smysl. Ačkoli jsi pak unavený, vyhořelý, máš stresující dny, máš nějaký životní účel. Podobně jako měli v Libanonu. Být většinu času doma a dělat nárazové práce ti srazí ducha,“ říká Mo.

Postupně se tak začal rodit nápad otevřít v Praze restauraci. Přidal se k tomu navíc i stesk po autentickém libanonském jídle; ani v Portugalsku, ani v Praze nebylo k sehnání. O myšlence tak Mo se svou nyní čtyřiadvacetiletou sestrou Talou mluvili dlouho, ovšem když Mo přišel s konkrétním návrhem, Tala byla nejdříve proti. V ten moment měla totiž jiné kariérní aspirace a vášně. Hudbu. „Věděla jsem, že se to bude vzájemně křížit, protože mít takovýto byznys vyžaduje hodně péče,“ říká. Mo prý ovšem umí být velmi přesvědčivý. Nakonec souhlasila.

Velké obavy měli ovšem jejich rodiče. „Jsou starší generace a otevření restaurace je velký risk: velká část všech založených restaurací brzy skončí. Nakonec jsme se ale rozhodli, že to prostě musíme zkusit,“ popisuje Mo.

Odpouštím ti

Jak je přesvědčili? „Prostě jsme pronajali tyhle prostory,“ smějí se sourozenci hlasitě. Je mezi nimi zřetelná vřelost, láskyplnost, komfort pramenící z jakési sourozenecké symbiózy.

„Věděli jsme, že hned, jak to místo otevřeme, je odsud nedostaneme. Milují vaření. Rodiče mé mamky během války utekli do Jordánska, kde si její tatínek otevřel libanonskou restauraci, jmenovala se restaurace Libanon. Tehdy byla velmi známá. A první práce mého otce, když mu bylo asi 9–10 let, byla v restauraci. Takže jsme věděli, že budou rádi, jenže se tolik báli, že jsme první krok museli udělat za ně,“ vzpomíná Mo.

Postavili je tak před hotovou věc – měli ideu, pronajatý prostor i jméno. Layla. Restaurace otevřela v roce 2020 a ano, jak mi později potvrzuje jejich matka Salwa, krok, který Tala s Mohammadem učinili, byl správný.

Tale ovšem trvalo minimálně rok, než se do restaurace skutečně zamilovala. Začátky byly totiž, přiměřeně k rizikům, které se na vlastní byznys vážou, náročné.

Bylo jí teprve 22 let a Mo byl v tu dobu v Portugalsku, aby si stále držel stabilní příjem. „Velká část starostí a nejistoty tak na začátku stála na ní,“ říká Mo. „Děkuju,“ oceňuje přiznání zásluhy Tala. Jak na toto období vzpomíná? Jak se cítila? „Bylo to náročné,“ říká. Obrací se k bratrovi a říká: „Ale chápu, že jsi měl povinnosti, takže ti odpouštím,“ vtipkuje.

Každý v jejich rodinné konstelaci totiž sehrál svou roli. Ona se starala o záležitosti přímo na místě, Mo pomáhal finančně z Portugalska. Jasně rozdělená dramaturgie zde funguje dodnes. Talino dvojče Rawan na začátku pomáhalo přímo v restauraci, dnes se stará o účty a zařizuje administrativní věci. Otec zařizuje ingredience a domlouvá věci s dodavateli. A maminka vaří: „Vařit jsem se naučila až potom, co jsem se vdala. Předtím jsem nevařila vůbec,“ směje se Salwa, když se s ní později bavím.

Dnes má Layla i další zaměstnankyně. Většina kuchařek jsou matky, které pocházejí z Libanonu nebo ze Sýrie a umí připravovat tradiční libanonská jídla. „Mají takový ten maminkovský přístup k jídlu. Není to ‚fine dining‘, malé porce, jsou to maminkovské porce,“ směje se Mo. Salwa zde zaměstnala i svou nejlepší kamarádku, která v restauraci pracuje dodnes.

Jako by ti chyběla ex přítelkyně

Zajímá mě více jejich rodná země. „Chybí vám Libanon?“ ptám se.

Mo má ke své zemi takzvaný „love and hate relationship“ – jako prý mnoho dalších Libanonců a Libanonek. „Na jednu stranu milujeme mnoho věcí – jídlo, hudbu, kulturu, lidi, města, ulice. Ale na druhou stranu nám jisté věci nechybí a z některých máme zlomené srdce. Jistým způsobem jsme byli donuceni Libanon opustit,“ zamýšlí se.

Sám za svůj život zažil několik ozbrojených konfliktů. Například takzvanou druhou libanonskou válku v roce 2006, tedy konflikt mezi Izraelem a ozbrojeným křídlem libanonské politické strany Hizballáh. „To s sebou samozřejmě nese nebezpečí, stres, ztrátu – blízkých, ale i domova či majetku. Země je navíc vnitřně rozdělená, a člověk tak čelí mnohým stresům na denním pořádku: kvůli politické příslušnosti či víře. Pokud jsi v určité oblasti křesťan nebo v jiné oblasti muslim, může to způsobit problémy a nepříjemnosti,“ popisuje.

Libanon, kterému se kdysi přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“, se navíc již delší dobu ocitá v hluboké krizi a nestabilitě.

Zemi negativně ovlivnila i válka v sousední Sýrii a od roku 2019 se Libanon potýká s ekonomickou krizí. Výrazně stoupla nezaměstnanost, zdražily se potraviny, země je silně zadlužená – v roce 2020 šla zhruba polovina libanonských státních příjmů na splácení státního dluhu.

Situaci zhoršila i pandemie COVID-19, další ránou byl tragický výbuch v bejrútském přístavu 4. srpna roku 2020, kvůli kterému přišlo o život více než 200 lidí a mnoho dalších bylo zraněno a který zničil velkou část libanonského hlavního města. Zemi později zasáhla i potravinová a energetická krize, které jsou důsledkem ruské agrese na Ukrajině.

V minulých letech se Libanon potýkal i s vládní krizí. Lidé protestovali v ulicích a po bejrútském výbuchu podal předseda kabinetu Hasan Dijáb demisi. Vláda poté fungovala bez důvěry 13 měsíců, jelikož se po celou dobu nedařilo sestavit novou vládu.

Socioekonomická krize v Libanonu navíc stále trvá. V roce 2022 žili čtyři z pěti lidí v Libanonu v chudobě a elektřina je zde dostupná pouze příležitostně.

„Tu zemi zároveň miluješ i nenávidíš. Je to takový toxický vztah. Jako by ti chyběla expřítelkyně, se kterou jsi byla dlouho. Stýská se ti, ale zároveň se k ní nechceš vracet zpátky,“ přibližuje mi Mo.

Tala by se svým prvním domovem ráda udržovala pravidelný kontakt, ale dlouhodobě žít by v něm znovu nechtěla. „Je to tak krásná země. Nemyslím, že existuje další země, jako je Libanon. Je tam i nádherná příroda. Vždy se tam budeš chtít vrátit, ale bydlet tam je těžké,“ popisuje.

A právě krize a utrpení jsou dominantním obrázkem Libanonu, který bývá v médiích reprezentován. Ptám se jich, co si o tom myslí.

„Když zmíním Libanon, lidi hned napadne válka. Myslí si, že se tam válčí konstantně. Tak to ale není,“ říká Tala. „Přesně, občas máme přestávky,“ vtipkuje s nadsázkou Mo. Tala dodává, že se Libanon sice potýká s mnohými závažnými problémy, ale zároveň je tam i „spousta krásného“.

„A je to i zábavná země,“ doplňuje Mo.

„Co si pod tím představit?“ ptám se.

„Pamatuju si, že když byla v roce 2006 válka, měl jsem hodně kamarádů, kteří se chodili bavit. Do barů a na party. A patnáct minut odtamtud padaly bomby. V naší vesnici byly i svatby,“ popisuje a se smíchem dodává: „Bylo to šílené.“

Tala toto období prožila očima dítěte. „Byla jsem velmi malá a kvůli válce jsme na pár dní jeli z města na vesnici, za což jsem tehdy byla vděčná, brala jsem to jako dovolenou. Hráli jsme si na terase a nad námi létaly tryskáče,“ vzpomíná.

„Je to zvláštní, během války je samozřejmě hodně stresu, ale zároveň je i hodně hezkých momentů. Komunity i rodiny jsou pospolu,“ říká Mo.

Opravit kolo, půjčit bundu

A právě komunita, vřelost a otevřenost libanonského obyvatelstva jsou asociace, které si sourozenci v souvislosti s Libanonem pojí nejsilněji.

„Jdeš na ulici a všichni tě zdraví. Jako kdyby tě znali dobře, ačkoli to tak nemusí být. Ale lidé se vzájemně znají, nejenom na vesnicích, ale i ve velkých městech. Jako by to byla jedna velká rodina,“ říká Tala.

„Žili jsme v hlavním městě, v Bejrútu, a v sousedství jsme znali úplně všechny. Lidi v obchodech, z řeznictví, polovinu všech sousedů. Pod naším bytem byly potraviny a místo toho, abychom si tam šli nakoupit, jsme z balkonu našeho bytu spustili košík. Prodavač stál a najednou viděl, jak se seshora pomalu přibližuje. A pak nám do něj naložil jídlo,“ směje se Mo.

Mo si z dětství pamatuje především laskavou pozornost i zcela cizích lidí. „Narodil jsem se v malé vesnici a jako dítě jsem každé ráno vyšel z domova a s kamarády jsme si šli hrát na místo vzdálené od domu několik hodin. Buď jsme jeli na kole, nebo jsme šli pěšky. Každý po cestě věděl, kdo jsme, kdo jsou naši rodiče, ačkoli my jsme je neznali. Když jsme měli problém, pomohli nám, spravili nám kolo, když nám byla zima, dali nám bundu, dali nám najíst nebo v případě potřeby peníze. Tyhle výlety si doteď pamatuji,“ popisuje.

Nyní je situace v Libanonu odlišná, ale Mo vzpomíná, že když v zemi žil, nikdy neviděl moc lidí bez domova. „Lidé si navzájem pomáhají, takže je velmi nepravděpodobné, že se člověk dostane do bodu, kdy nebude mít nikoho, kdo by mu pomohl. Lidé o sebe navzájem pečují. Pomůže ti někdo z tvých bratranců nebo sestřenic, strýců a tet. A pokud nemáš nikoho takového, pomůže ti soused nebo sousedka. Je to sice chudá země, co se týče ekonomiky, je tam náročný život, ale nikdy tam nejsi sám,“ říká.

Čím to? „Moje teorie je, že jelikož se Libanon vždy potýkal s válkami, lidi se spojují. Musí. To je asi jediná pozitivní věc, která z války může vyjít. Lidé se semknou,“ popisuje. „A taky pocházíme od Středozemního moře, takoví lidé jsou zkrátka vřelí,“ směje se Mo.

Ústřední roli ve vzpomínkách Taly hraje její rodina. Ze země totiž odešli, když jí bylo 15 let. Jejich rodina je „typická arabská“, tedy rozsáhlá, popisuje Tala. Jejich matka má 13 bratrů a sester, každý z nich má 3–5 dětí. „Vyrostli jsme s armádou bratranců a sestřenic,“ smějí se sourozenci. „Nejlepší vzpomínky mám vlastně téměř z každého víkendu. Vždycky jsme byli jako rodina spolu,“ popisuje Tala.

„Když je jakákoli rodinná událost, v domě je několik desítek lidí a hrozně moc jídla. Dobré časy,“ směje se Mo.

Grilování v půl páté ráno

Libanonské jídlo je rozmanité, bohaté na chuť a do značné míry zdravé. „Je to ten druh jídla, který by chutnal lidem po celém světě, podobně jako v případě italské kuchyně,“ zamýšlí se Mo. Jídlo, nepřekvapivě, mělo v jejich rodině vždy výsostné postavení. 

„Vždy jsme hodně jedli, takže i proto jsme všichni poměrně sportovně založení. Všichni nějak sportujeme. Naši rodiče tak prokazují lásku, udělají ti tvé oblíbené jídlo. Každý v naší rodině má tak dva pokrmy, které jsou jeho specialitou. Naše babička vždycky všem oznámila: ‚Dělám tohle a tohle jídlo. Přijďte.‘ A sešla se celá rodina,“ popisuje Mo.

Pohostinnost je pro Libanonky a Libanonce přirozená, jak jsem již dříve slyšela od lidí, kteří zemi navštívili.

Mo si vybavuje další vzpomínku spojenou s jídlem. Dříve jezdil se svým strýcem na ryby. Ten ovšem rád rybařil v noci, takže začínali kolem jedné ráno. „Kolem čtvrté jsme měli nachytané všechny ty čerstvé ryby. A on je rád griloval čerstvé. Takže jsme se vrátili, kolem čtvrté ráno jsme vzbudili všechny sestřenice, bratrance, strýce a tety, a ačkoli měli ráno práci, sešli jsme se a společně začali připravovat jídlo – ryby, brambory, hummus, baba ghannoush. Kolem půl šesté jsme pak jedli. My jsme se strýcem byli celí rozesmátí, nabuzení, po cestě jsme totiž poslouchali hudbu a smrděli jsme po rybině. A oni tam seděli v pyžamech,“ vzpomíná Mo.

„Já si to nepamatuju. Myslím, že jsem byla ve věku, kdy kdybys mě vzbudila kolem čtvrté ráno kvůli čerstvé rybě, rozhodně bych se nepřidala,“ směje se Tala.

Stává se to často

Nyní už by ale možná byla ochotná kvůli jídlu kolem čtvrté ranní vstát. Její nejoblíbenější jídlo je moghrabieh: pokrm sestávající z perlového kuskusu, cizrny, speciálního koření a kuřecího nebo hovězího masa.

Mo má rád makloubeh, který tvoří kombinace masa, rýže, brambor a lilku. Vše se vaří v jednom hrnci a před podáváním se hrnec obrátí o 180 stupňů a vyklopí na talíř, aby se veškeré koření a aroma smíchalo s „obsahem hrnce“. K tomu odkazuje i název „makloubeh“, což znamená „naruby“ nebo „vzhůru nohama“. „Máme to natočené na Instagramu. Myslím, že je to nejoblíbenější video na našem profilu,“ směje se Tala.

Přichází za námi Salwa. Ptá se, jestli nechci džus. Odmítám, ačkoli si v ten moment říkám, zda jsem neměla spíše přijmout. Mo se později směje, že měla: „Moje máma má teď úzkosti, protože jsi odmítla pití a ona tě ničím nepohostila.“ Humorné, že jsem z velké části pod vlivem své české výchovy odmítla ze slušnosti. Po chvilce ji jdu proto požádat o vodu, kterou mi s úsměvem podává.

Libanonská pohostinnost dělala ovšem v jejich začínajícím byznysu i nepořádek.

„Občas tady byli rodiče sami, Tala měla jinou práci, já jsem byl pryč. A bylo jim extrémně nepříjemné účtovat lidem peníze. Lidé se najedli, šli zaplatit a rodiče si od nich peníze nechtěli vzít. Je to v jejich krvi,“ směje se Mo.

„To se opravdu stalo?“ ptám se udiveně.

„To se stávalo často,“ kývají sourozenci.

Poblázněný Laylou

Ptám se, proč se rozhodli restauraci pojmenovat Layla – jméno znamená „noc“ či „temná/tmavá“. „Je to moje neoblíbenější arabské jméno. A vlastně i slovo,“ říká Mo a vysvětluje proč.

Ve 12. století napsal básník Nizami Ganjavi báseň, která vycházela ze staré arabské legendy o beduínském básníku Qaysovi a jeho milence Layle. Jejich láska měla započít velmi brzy, ovšem když vyrostli, Laylina rodina byla proti. Qays o ní napsal mnohé básně a často zmiňoval její jméno. Lidé mu proto začali přezdívat „Majnun Layla“: „poblázněný Laylou“.

Jedná se o příběh lásky, ztráty a nenaplnitelné touhy, který se stal velmi známým a byl replikován v dílech mnohých dalších umělců. Jméno Layla tak získalo podobný význam, jako má například Julie v anglické literatuře. Umělci často ženu, kterou milují, označují jako Laylu.

„Říká se ‚jsi moje Layla‘,“ vysvětluje Mo. Vždy proto plánoval, že pokud si někdy otevře byznys, jediný možný název bude právě Layla. Majnun Layla.