Martin McDonagh ukazuje, že mezi scenáristy má opravdu malou konkurenci. Film Víly z Inisherinu má u nás premiéru 26. ledna a minout by tě rozhodně neměl.
„Já už tě prostě nemám rád,“ ukončí dlouholeté přátelství s Colinem Farrellem Brendan Gleeson. Bez vysvětlení, bez omluvy a ze dne na den. Od chvíle, kdy spolu herecká dvojice řádila v Bruggách, uplynulo patnáct let. V Belgii jejich kamarádství vzniklo, v čase se upevnilo a teď se bezdůvodně rozpadá na fiktivním ostrově Inisherin, opět pod dohledem Martina McDonaugha.
Vezmeme to ale od začátku, od úplného. Martina McDonagha známe jako neotřelého dramatika s láskou k expresivnímu násilí, vulgarismům, černému humoru, doslova i obrazně zašpiněným mužům a domácím mazlíkům. Kromě Leenane Trilogy a řady oceňovaných her rozpracoval McDonagh i sérii Aran Islands Trilogy – ambiciózní trilogii s cílem skloubit společenskou kritiku s nekorektním humorem a násilím.
V rámci trilogie vznikly The Cripple of Inishmaan (1996) a The Liutenant of Inishmore (2001). Od divadelní tvorby si McDonagh odskočil k té filmové, vedle níž tvořil především samostatná dramata. Natočil oscarový Six Shooter (2004), V Bruggách (2008), Sedm psychopatů (2012) a Tři billboardy kousek za Ebbingem (2018). Ale jak správně počítáš, do trojice nám stále něco chybí.
Rozepsaná série v průběhu let k ledu nešla, naopak. Poslední dvě dekády (metaforicky) získávala konkrétní obrysy tím, jak McDonagh rostl jako tvůrce, zrál, ztratil část své hrubosti (ale opravdu jenom část) a do jeho pracovního života vrostly vlivy každého předchozího díla i lidí, kteří s ním spolupracovali. A to všechno proto, aby v roce 2022 mohl vzniknout oceňovaný mistrovský kousek a završení dramatického sborníku Banshees of Inisherin – existenciální příběh o konci dlouhého přátelství.
Představ si, že se ti podělá život
Je to tak trochu případ každého z nás. Možná i ten tvůj. Narodíš se v malém městě, kde vychodíš školu, najdeš si tam práci a usadíš se. Není důvod chtít na takovém životě cokoliv měnit nebo svoje městečko opouštět. Kousek od tebe bydlí kamarád, se kterým chodíš každý den, několik let – desítek let – na pintu guinesse, pár panáků whisky a pak hurá na kutě, abys ráno mohl „prohnat dobytek“. Třeba i doslova.
Představ si, že jednoho dne, když chceš jako vždycky kamaráda vyzvednout a odškrtnout si pivní rutinu, ti oznámí, že s tebou na pivo nepůjde. Nejen dnes, ale už nikdy. Přitom jste se nepohádali, neublížili si. On tě jen už nemá rád. A tak se i ve městě, které bylo tvým bezpečným útočištěm, začneš cítit docela sám...
Nic moc osud, který potkal prostého farmáře a dost možná druhého nejhloupějšího člověka na Inisherinu Pádraica Súilleabháina (Colin Farrell). Místní muzikant Colm Doherty (Brendan Gleeson) mu jednoho dne řekl, že s ním dál nebude trávit čas už jen kvůli tomu, jak nudný Pádraic je („Včera jsi mi dvě hodiny popisoval, co jsi našel v hov*u své oslice!“). A pokud na něj jen promluví, usekne si Colm jeden prst za každý takový pokus o kontakt. Nechť se Pádraic sám rozhodne, jestli si amputaci prstů samozvaného muzikálního génia vezme na bedra a připraví ho o šanci dosáhnout mozartovského věhlasu.
Martin McDonagh všechny tyto myšlenky vykresluje v nepříliš podbízivém zážitku. Existenciální linka ve filmu funguje především díky nevšedním a dobře propracovaným postavám.
Jediní, kdo Pádraicovi zbudou, jsou jeho – na místní poměry vzdělaná – sestra Siobhán (Kerry Condon), „vesnický magor“ Dominic Kearney (nastupující Joker Barry Keoghan) a oslice Jenny (v realitě skutečně Jenny). A navíc to vypadá, že jej dříve nebo později z různých důvodů opustí i toto trio. Přitom je Pádraic „tak milej chlap“, takže se musí pokusit zpřetrhané pouto opět scelit.
Ať už budeš sebemilejší, zapomene se na tebe
Z takto načrtnutého příběhu lze vlastně vytvořit téměř jakýkoliv film – (crazy) komedii, horor o šíleném vrahovi nebo kriminálku. V případě Banshees of Inisherin bychom ale měli mluvit o komorním dramatu, u kterého část lidí bude přemýšlet o životě, a konverzační komedii s tarantinovskými dialogy. Existenciální linka načrtává a dostatečně rozvíjí několik důležitých myšlenek.
Za prvé: Jak milí v životě budeme, nezmění nic na faktu, že na nás za pár let všichni zapomenou.
Za druhé: Jestli si nás budou lidé pamatovat jako Mozarta, Da Vinciho nebo Goetheho, naše podělané životy nezlepší. (Ani jeden z životních přístupů ve filmu mimochodem není považován za lepší nebo horší.)
Za třetí: Nezáleží, jaká osobní dramata odžijeme, stejně ve většině případů druhý den půjdeme do sámošky pro deset plátků slaniny a vrátíme se k původnímu „normálu“.
A v neposlední řadě je jedno, jak moc odsuzujeme válku a jak moc vzdálená nám je. Protože konfliktnost v nás prostě dřímá a promítá se minimálně do našich osobních vztahů. Lekce udělena. Není za co.
Martin McDonagh všechny tyto myšlenky vykresluje v nepříliš podbízivém zážitku. Existenciální linka ve filmu funguje především díky nevšedním a dobře propracovaným postavám (i těm vedlejším). McDonagh nechává diváky a divačky, aby jejich vlastnosti postupně odkryli a sami se rozhodli, který z jejich životních přístupů jim bude nejbližší.
Všechny si zamiluješ a zároveň je budeš nenávidět
Právě charaktery jsou v Banshees of Inisherin snad nejpovedenějším střípkem celé mozaiky. Když Colm vyhrožuje, že si ustřihne prsty zahradními nůžkami, do poslední chvíle nevíme, jestli blafuje, nebo to myslí vážně. Stejně jako nevíme, jestli se chytrá Siobhán rozhodne odstěhovat z ostrova na pevninu za prací, zda policista myslí svá slova obrazně, když říká „zabiju tě“, anebo jestli Pádraic opravdu chce „přesně ve dvě“ podpálit Colmův dům.
Žádná z postav navíc není stoprocentně zlá ani hodná a pro každou z nich dokážeme najít aspoň špetku pochopení. Možná ne hned, ale v průběhu filmu určitě ano.
Může nás překvapit, že Colm ukončil ze dne na den dlouhotrvající přátelství, a stejně jako Pádraic nás film donutí ptát se ho: „Kolik ti je, dvanáct?“ Postupně se ale jednoduše musíme zamyslet, jestli bychom přítomnost polodementního roztěkaného farmáře bez ambic chtěli ve svém životě trpět, navíc po zjištění, že jsme staří, smrtelní a nikam jsme to moc nedotáhli.
Přestože se doposud pohybujeme na zadumané rovině, byla by chyba nahlížet na Banshees of Inisherin jako na něco depresivního nebo prvoplánově hloubavého.
Je ovšem špatně, že svůj čas na Zemi chceme strávit činnostmi, které milujeme, s lidmi, které milujeme, i když jde jen o blbé pivo s kamarádem každý den ve dvě odpoledne? Podobně jako V Bruggách je vlastně nemožné dát jednoznačně za pravdu tomu či onomu a stejně tak je těžké se na kteroukoliv z postav (snad s jednou výjimkou) zlobit.
Sadistický policista a stoletá víla
Kromě ústřední dvojice potěší právě celá plejáda neotřelých obyvatel Inisherinu. Najdeme tam sadistického policistu, jehož největší záliby jsou chlast a masturbace a jemuž je jedno, na jaké straně občanské války se popravuje. Hlavně když mu za účast zaplatí oběd.
Seznámíme se se starou ženou, bloumající městem a předpovídající smrt (mimochodem banshees je označení pro víly z irské mytologie, které dělaly přesně to samé, ale „na Inisherinu už údajně nežijí“), farářem bez schopnosti udržet zpovědní tajemství, partičkou urýpaných štamgastů nebo lidově moudrým hospodským.
Postavou je i samotný Inisherin, prostupující každého svého obyvatele. Na ostrůvku se většina z nich narodila a velká část jej nikdy neopustila, alespoň ne na delší dobu. Naprosto všichni si zde prožili ztrátu, lásku, smrt, zklamání. Přesto v maloměstě zůstávají, chodí na stejné mše, do stejných obchodů, stejných prací a mají tak trochu strach prožít cokoliv většího.
Inisherin jako postava samozřejmě doslovně nevystupuje. Vnímáme jej ale skrz kameru, která kromě podmanivé irské přírody pravidelně sleduje, jak se v městečku střídají monotónní dny, a dává nahlédnout za okna domů místních domácností, případně z těchto oken nahlíží do ulic.
Pulp Fiction z Irska
Přestože se doposud pohybujeme na zadumané rovině, byla by chyba nahlížet na Banshees of Inisherin jako na něco depresivního nebo prvoplánově hloubavého. Ano, nálož vtipných hlášek jako V Bruggách nedostaneme a „Víly“ jsou o poznání méně akční než „Billboardy“. I tak je ale naprosto legitimní si je pustit jako irskou tarantinovku bez záběrů na chodidla.
Podobně jako Tarantino staví i McDonagh svoje vtipy na pomalých, banálních a repetitivních dialozích jako v absurdnímu dramatu. V jednu chvíli Colm vysvětluje Pádraicovi, že Mozarta zná každý, protože byl geniální skladatel, farmář mu odpovídá, že je jeho teorie pitomá, protože on Mozarta nezná. Jindy Pádraic se Siobhán tlachají o hranici mezi tím, kdy je někdo milý a kdy už je tupý, a v jiné scéně dva nejtupější Inisheriňané Dominic a Pádraic v opilosti na zídce rozebírají „malé hnědé p*ro“ místního policisty.
Stejné flashbacky na Tarantina mohou přijít i při sledování ústřední dvojice, jejíž dynamika funguje podobně jako ta mezi Julesem a Vincentem v Pulp Fiction nebo Cliffem a Rickem v Once Upon a Time... In Hollywood. A dočkáváme se i do absurdna vyhnaného násilí, krve a kreativního sebepoškozování, ze kterého McDonagh vytvořil nejen neotřelý konflikt, ale i jeden z nejkomičtějších prvků filmu.
RECENZE: Wonka je koncentrovaný vánoční zázrak a největší překvapení roku
13. prosince 2023 11:00
Ve srovnání s Tarantinem se ale McDonagh drží jemnější estetiky a víc pracuje se symbolikou. Mluvili jsme o oknech, za kterými postavy svlékají masky a prožívají svoje emoce, ale můžeme zmínit třeba hořící masky, rozbitá zrcadla, zastavené hodiny, které neplynou, stejně jako neplyne ani čas v Inisherinu (a přesto měří konečný čas na Zemi), neustále šumící moře a výbuchy občanské války v pozadí.
I kvůli komplexnosti postav a dotaženým detailům je snímek tak trochu sobecký a nutí lidi přemýšlet (což bolí).
Jak se říká, ďábel se schovává v detailu a Martin McDonagh s ním pracuje decentně, ale přesně. Snad všechny postavy na sobě mají něco drobného, co ještě dokresluje buď jejich charakter, nebo filmový časoprostor.
Colin Farrell nosí podomácku střižené vlasy, ve kterých si lze všimnout zubů, Brendan Gleeson nosí tak akorát špínu za nehty, barové stoličky jsou správně odrbané a kamera zpravidla zachytává emoce více postav tak, abychom se mohli rozhodnout, které věnujeme více pozornosti – bude to Farrell za oknem, nebo Gleeson kouřící u stolu?
Když Colm hraje na housle, hraje na ně i Gleeson, který mimochodem psal i použité úryvky ústřední písně, tahy smyčcem sedí, tóny, které se ozývají, odpovídají prstům na hmatníku. Když prší, slyšíme déšť v pozadí – dost pro zachycení atmosféry, tak akorát, aby nerušil dialogy.
Samostatný, ale snad nejpodstatnější detail, bez kterého by film zdaleka nefungoval tak dobře, je i obsazení hlavní dvojice. A teď nemluvím o hereckém mistrovství Gleesona a Farrella, ale o tom, že jsou ve skutečném světě dobrými přáteli.
Jejich skutečné pouto dodává filmu X faktor, a když Colm hraje v hospodě na housle a Pádraica u sousedního stolu vůbec nevnímá, na očích je mu vidět skrytá kamarádská láska. Tu vidíme i u Farrella, který naštvaně usrkává ze sklenice pivo. Pouto mezi Hollandem a Downeym v Avengers je vedle toho emocí zcela prosté.
Divadelní zážitek i ve tvém kině
I kvůli komplexnosti postav a dotaženým detailům je snímek tak trochu sobecký a nutí lidi přemýšlet (což bolí). O vlastních životech, smrtelnosti, lidech i prostředí kolem sebe. V podstatě jde o citlivý reminder, že bychom si – a je jedno, jestli skrz gilgamešovskou touhu po nesmrtelnosti, nebo všední radosti – měli život prožít, jak chceme. Protože stejně většinu času za moc nestojí. A ať se budeme snažit, co to půjde, jednou bude stoletá stařenka zpovzdálí přihlížet i naší smrti.
I proto jde úplně v klidu pojmout Banshees of Inisherin podle svého. Třeba jako hezké komediální drama, otevřít si pytlík popcornu a užít si černý humor, násilí, čarokrásnou irskou scenérii a minimalistické kulisy bez sklonu ke kýčovitosti. Ale upřímně, byla by to škoda. Trochu jako přijít do divadla v teplákách, chroupat oříšky a drobit s nimi do orchestřiště.
Banshees of Inisherin je totiž pořád tak trochu komorní divadelní představení, kterému jeho velkolepost přidává jen majestátní „scénografie“ irské přírody. Jednak tak působí, jednak by z nich nebýt McDonaghových filmových odboček divadelní hra nejspíš byla.
Farrella a Gleesona známe z V Bruggách, Kerry Condon právě z The Cripple of Inishmaan. Z Brugg přivedl McDonagh do Inisherinu vtip, z Inishmaanu cynismus a z Inishmooru kolektivní trauma z irské občanské války, díky čemuž je příběh obyčejných kluků z Inisherinu snad tím nejlepším, co jsme v kontextu McDonaghova filmového díla viděli. Dá se na něj naprosto bez výčitek podívat i jako na samostatný film, aniž bys měl*a nakoukanou předchozí režisérovu tvorbu. Herecké výkony jsou strhující, tempo hezky plyne, sekvence jsou příjemně rozdělené, a pokud je nejlepší hudba taková, o které ve filmu nevíš, je soundtrack Cartera Burwella bezchybný.
Jestli McDonagha neznáš, mohou být Banshees of Inisherin dobrým vstupem na cestu, která ti zprostředkuje víc aspektů jeho tvorby v jednom balíčku. Na tvůrcovy fanoušky může působit jako zadostiučinění, pro fanoušky V Bruggách a „Třech billboardů“ se může jevit o něco nudněji, než by si představovali. Banshees of Inisherin mají naprosto právem devět nominací na Oscara a je to nejen jeden z nejlepších filmů roku 2022, ale vzhledem ke svému kontextu by mohl patřit i mezi nejsilnější filmy za poslední dekádu.
Režie: Martin McDonagh
Scénář: Martin McDonagh
Hudba: Carter Burwell
Hrají: Colin Farrell, Brendan Gleeson, Kerry Condon, Barry Keoghan, Gary Lydon, David Pearse, Pat Shortt, Bríd Ní Neachtain, Aaron Monaghan
