Wonka vstupuje do českých kin 14. prosince. Vyplatí se na něj vyrazit?
Sváteční čas je kouzelný. Vánoční tramvaje vesele blikají, i když vozí otrávené lidi do práce, přeplněné a přetopené obchodní domy pouští líbivé koledy v nekonečné smyčce a reklamy v televizi i na internetu se předhánějí, která z nich bude otravnější. A lidé postupně ztrácejí jak nervy, tak i víru ve svět.
Stejně se ale pod slupkou všeobecné nenávisti k nakupujícím v obchoďácích, zpožděným zásilkám a všeobjímajícímu kýči těšíme, až si sedneme ke stromku, nalijeme si vaječňák, naplníme se bramborovým salátem a necháme televizi, aby nám do obýváků vnesla trošku toho kouzla. Tak nějak prostě advent funguje.
A přesně v tuhle sentimentální dobu přichází skvěle načasovaná premiéra filmu Wonka, abychom se magie a fantazie dočkali dřív než na Štědrý den. Snímek, který do poslední chvíle vypadal jako ulepená a upatlaná noční můra z čokolády, je spíš svátečním zázrakem nebo krásnou a drahou pralinkou, u které nám je líto, že už jsme ji snědli, v tomhle případě dokoukali.
Král hřejivé pozitivity
I přes veškerou počáteční skepsi veřejnosti vlastně není tolik divu, že se života slavného fiktivního výrobce cukrovinek chopil zrovna Paul King. Už ve filmech Paddington a Paddington 2 jsme viděli, jak jeho „alchymie“ funguje.
Na rozdíl od Tima Burtona nebo Roalda Dahla je King, stejně jako Paddington, takový pozitivní optimistický medvídek, k němuž možná Wonkova temná minulost z předešlých děl nepasuje. Příběh člověka, usilujícího o možnost vyrábět nejlepší čokoládu na světě, už je ale něco, co zní mnohem víc jako King. Navíc šlo předpokládat, že stejně jako nepřesladil marmeládového Paddingtona, nepřesladí ani čokoládového Wonku.
V novém filmu pozorujeme příběh dobrosrdečného snílka, který se ocitne na novém (a pro něj poněkud zvláštním) místě. Tam musí překonat nepřízeň osudu, aby si dokázal splnit sen. V případě Willyho Wonky (Timothée Chalamet) se konkrétně jedná o to, vyrábět nejlepší čokoládu na světě.
Problém je, že hned první den ve městě utratí všechny peníze, které má (jeden stříbrňák padne na pokutu za denní snění), a dostane se do podvodného hotelu slečny Valchové (Olivia Colman), jež ho u sebe nechá přespat za jeden stříbrný se splatností do druhého dne.
Willy na nabídku kývne, ale nepřečte si dodatek smlouvy psaný malým písmem, kvůli čemuž se náklady za jednu noc vyšplhají na 10 tisíc. A protože je nemá, bude si na nájem muset vydělat v prádelně spolu s dalšími dlužníky za jeden stříbrný denně.
Navíc i kdyby se mu podařilo „trhnout“ se po práci, město ovládá čokoládový kartel (Peterson Joseph, Matt Lucas a Matthew Bynton) s podplaceným šéfem policie závislým na čokoládě (Keegan-Michael Key).
Přiznejme si, tohle nejsou dobré vyhlídky. Mladý Willy má ale na své straně mobilní varnu (čokolády, jak jinak), skupinku dlužníků a dlužnic v prádelně a především právě svůj sen. A jak nám prozrazuje jeho maminka, na začátku všeho velkého jsou velké sny.
Snílkové a jejich hlavy v oblacích
Celý film je takovým Kingovým ověřeným receptem na příběh o lidech s hlavou v oblacích, kterým osud a všednost hází klacky pod nohy. Když po Willym zrovna nejde kartel ani slečna Valchová, krade mu zásoby Umpa Lumpa, v novém zpracování sarkastický stereotyp prohnaného britského gentlemana v podání Hugha Granta.
Přes všechny překážky ale není tajemstvím (zato je to rozhodně šablonou), že všechno dobře dopadne a že se Wonka doopravdy stane váženým mistrem řemesla a především bude dělat radost svým blízkým i dětem všeho věku.
Ale počkat. Tady něco nehraje. Willy Wonka je hodný altruista?
Je to tak. V novém filmu ho nevidíme jako traumatizovaného mizantropa, ke kterému bychom vlastní děti na exkurzi rozhodně neposlali (snad). Kingův a Chalametův Willy chce dělat dobré skutky, věří ve všeobecnou lidskou dobrotu a čokoládu sice miluje, ale není středem jeho vesmíru.
Ve filmu Karlík a továrna na čokoládu vidíme, že Johnny Depp nehne brvou, ani když před jeho očima jedno z dětí zahučí přímo do spalovny. Chalamet naproti tomu používá čokoládu jako nástroj, jak lidem (včetně sebe) vykouzlit úsměv na tváři, ale neváhá ji obětovat, pokud jde o bezpečí a blahobyt lidí, které miluje.
Nevyrůstal s bezcitným zubařem, nýbrž s chudou, ale milující maminkou, která mu jednou za rok připravovala „tu nejlepší čokoládu na světě“. Nikdy neváhá, když může smutnému člověku připravit pralinku z bouřkových mraků, a jeho ambicí je kromě ostatního také „napravit svět“. Jeho záseky, které má i Depp, netvoří flashbacky na jedno trauma za druhým, ale spíš výše zmíněné denní snění, kdy si představuje vlastní obchod s cukrovinkami, novou čokoládu nebo svou, v budoucnu ikonickou továrnu.
Nezapomínejme na jízlivost
Wonkova přátelská podoba ve filmu funguje skvěle. Jeho nadšení spojuje outsidery, rozveselí kakabusy, přiměřeným způsobem vytrestá lumpy a věřím, že nejen já budu v té části publika, která by nejraději proskočila plátnem do jeho barevného světa.
Optimistický lídr Willy tak trochu kašle na část podstaty původního příběhu Roalda Dahla, kde hrála velkou roli krutost a jízlivost. Film ale dbá na její zachování, takže i když se jí nedočkáme u Wonky, v náznacích se průběžně objevuje celý film.
Vidíme, jak úlisný je čokoládový kartel, jenž chce Wonku originálními způsoby zabít, a všímáme si slečny Valchové a jejího komplice pana Bleachera (Tom Davis), kteří zavírají malé děti do komůrky s holuby. Nesympatické postavy ještě umocňují jejich škleby do mírně vypouklé kamery v nadhledu (podobně vypadají například scény s Pam Ferris v Matildě z roku 2001). Navíc pro kapitalistu Willyho velikosti není lepšího nepřítele, než jsou přítomní, ještě větší kapitalisti. V tom laskavý King našel dahlovskou temnou ironii. Teď ještě zbývá najít jízlivost.
Tu ve Wonkovi zastupují spíš dílčí motivy. Hlavním z nich je policista závislý na čokoládě, který v průběhu filmu přibere asi sto kilo a pak se zadýchaně snaží dostat z auta s tím, že se mu nejspíš srazilo.
Podobně si můžeme všímat neustálých sarkastických gagů směrem k „obludnosti“ provozovatelky hotelu i jejího pohůnka nebo satirického Rowana Atkinsona v roli faráře, rovněž podplaceného a závislého na čokoládě. I přes veškerou nevhodnost některých fórků je tohle jakási esence Roalda Dahla a Kingovi se ji podařilo zachovat i přes výraznou změnu Wonkova charakteru.
Největší překvapení roku
Laskavého Willyho a dahlovskou štiplavost režisér doplňuje skvělým vizuálem, hudbou i poťouchlými slovními hříčkami (například „hodně čokolád do vašich kapsolád“, a ne, ve filmu to není cringe), díky nimž se několikrát za projekci přistihneš, že koukáš na plátno s tupým blaženým výrazem a i jako cynismem prorostlý člověk se někdy neubráníš slzičce dojetí. Přestože jde o muzikál (což tvůrčí tým zarputile tají), je Wonka jedním z nejlepších filmů letošního roku a minimálně pro mě zdaleka největším překvapením.
Jde nejen o na pohled krásný snímek, ale i o zhmotnění bezbřehé lidské fantazie, jež budou milovat všichni, kteří se občas rádi porochní v sentimentu a optimismu, ideálně s horkou čokoládou ve svém oblíbeném hrníčku.
Zároveň ale Kingův film provází potřebná hořkost. Wonka nezakrývá smutek a beznaděj světa, kterému vládnou bohatí, a jako by říkal, že když nemáš na své straně kouzla, lahvičku se slzami ruských klaunů a sarkastického Umpu Lumpu, to, co se podařilo Willymu Wonkovi, nikdy nedokážeš. Teď máš ale aspoň film, kam můžeš utíkat ke svým vlastním velkým snům. A co víc si před Vánoci vlastně můžeme přát?