Před téměř šedesáti lety bylo rozhodnuto o demolici jednoho z historicky nejhodnotnějších měst u nás – Mostu. Ortel, který nad ním podepsala československá vláda, město zatížil až do dnešní doby.
Co si představíš, když se řekne Most? Možná že nevzhledné paneláky, komíny nedaleké chemičky, šeď, uhlí, smogový povlak. A kostel smutně vyhlížející k městu přes čtyřproudou dálnici. Ne vždy tomu ale tak bylo. Ještě na konci 60. let se svým historickým centrem řadil mezi ta nejkrásnější města v Česku, konkurovat mohl s přehledem Českému Krumlovu, Telči, dokonce i Praze.
A teď si představ, že někdo rozhodne o tom, že historicky a kulturně hodnotné město se všemi barokními divadly, secesními kulturními domy, operami, kavárnami a dlážděnými ulicemi nechá vyhodit do povětří. Stojí za tím jeden prostý důvod: peníze. Město totiž leží na ložisku hnědého uhlí.
Že by nikdo něco tak barbarského neschválil? Dnes už snad ne, komunistické Československo tak ale zpečetilo osud města Most v Ústeckém kraji a jeho obyvatel na několik generací, ne-li navždy.
Brüx neboli Most
Pro pochopení zničujících dopadů, které likvidace Mostu měla, je nutné alespoň stručně přiblížit historickou stopu města. Jak popisuje oficiální web, první zmínky o osídlení dnešní lokality Mostu nalezneme již v Kosmově kronice české z 11. století, kde se o městě píše jako o „Pons Gnevin iuxta fluvium Belinam“ (Hněvův most nad řekou Bílinou) v souvislosti s válečnými událostmi mezi německým císařem Jindřichem III. a knížetem Břetislavem I. Tehdejší močálovitou krajinou tudy vedla stezka po dřevěných mostech. A tak místo také získalo svůj název.
Z tržní osady rozkládající se na křižovatce starých dálkových cest se pomalu, ale jistě stává významné hospodářské středisko. Podíl na tom nese výstavba hradu na vrchu Hněvín a zřízení mincovny. V polovině 13. století je dokonce povýšeno na královské město. Ze všech privilegií z toho plynoucích a své výhodné polohy v blízkosti zemských hranic a významné dopravní tepny těží, co se dá. Most prosperuje.
Na cestě k ekonomickému i kulturnímu bohatství se mu postaví až husitské války a velký ničivý požár na počátku 16. století. Nepříliš dobré vyhlídky mu přináší také tažení všemožných vojsk, napoleonské války a další rozsáhlý požár. Stagnaci hospodářských poměrů ovšem Most kompenzuje stavebním a uměleckým ruchem, kdy vzniká mimo jiné množství sakrálních a kulturních památek.
Zlom přichází v 70. letech 19. století, kdy dochází k prodloužení železnice z Ústí nad Labem do Chomutova vedoucí přes Most. Rozvoj průmyslového podnikání vzkvétá, o místní uhelné doly se začínají zajímat velké akciové společnosti, masivně se sem stěhuje československé obyvatelstvo a staví se ve velkém. Kromě bytů a domů vzniká cukrovar, ocelárna, porcelánka, sady, hřiště, pivovar, a dokonce i městské muzeum. Most prosperuje.
Těžba uhlí jako důvod k demolici historie
Osudová rána přichází koncem března v roce 1964, kdy se komunistická strana spolu s vládou shodla na celkové demolici města Most. Návrh na likvidaci byl ale předložen již o tři roky dříve. Roli v podepsání zničujícího ortelu hrálo hned několik proměnných, tou nejzásadnější bylo ale ložisko hnědého uhlí.
„Na Mostecku bylo hnědé uhlí povrchově ve velkolomech v bezprostředním okolí města těženo již od 20. let 20. století. Zásoby uhlí přímo pod městem byly těženy hlubinně již o několik desítek let dříve. Těžba pod městem například vedla roku 1895 i k tzv. kuřavkové katastrofě. Tehdy se do štol pod městem vlil tekutý písek, což vedlo k propadům a zřícením 25 domů. Těžba uhlí a faktor ekonomický tak byly prvními a nejdůležitějšími,“ vysvětluje pro Refresher historik a archeolog Jiří Šlajsna, který působí v Oblastním muzeu a galerii v Mostě.
Dalším faktorem, který demolici umožnil, byl podle něj i odsun bývalého německého obyvatelstva. Mostecko sice zaznamenalo vysoký počet česky mluvícího obyvatelstva již od konce 19. století, což bylo v Podkrušnohoří výjimkou, ale jednalo se převážně o horníky. Ti žili hlavně mimo město v hornických osadách (např. Souš, Kopisty, Konobrže). „Město tak mělo po roce 1945 prakticky nové obyvatelstvo, které s ním nebylo osobně a duchovně spjato. To byl i důvod minimálních protestů proti demolici větší části starého Mostu,“ dodává Šlajsna.
O tomto faktoru hovoří ve své knize Most do budoucnosti: Laboratoř socialistické modernity na severu Čech i historik Matěj Spurný. Ano, centrum starého Mostu mělo vysokou historickou a kulturní hodnotu – tu ale na druhou stranu podrýval fakt, že se o něj nikdo moc nestaral. Právě toto zanedbání, špinavost a zašlost rovněž podle Spurného pomohly tehdejší vládnoucí garnituře demolici „legitimizovat“. I když kdo ví, klidně by se jim možná usínalo i v případě, že by kvůli uhlí zničili kdejaké naleštěné město.
První úvahy o likvidaci Mostu a výstavbě nového města se přitom začaly objevovat již ve 20. letech 20. století. „První projekt na toto téma je znám již z období druhé světové války. V roce 1943 jej vypracovala firma SUBAG, která měla v druhé říši za úkol těžbu nerostného bohatství,“ zmiňuje Šlajsna.
Starý Most pohltil prach
Demolice celého města trvala přes dvacet let. V dubnu 1987 měla československá vláda hotovo.
Padla budova divadla z roku 1911, padl místní pivovar založený v roce 1470, padly ocelárny z roku 1914 a zničen byl i celý mostecký hřbitov. Padly koloniály, školy, ordinace, kanceláře – padly i dětské pokojíčky, psí boudy nebo svatební síně. A to nejen v historickém jádru města, ale i na předměstí a v nových čtvrtích z 19. a počátku 20. století, včetně obou mosteckých nádraží. Stovky čísel popisných vyletěly do povětří. Pryč byla historie i kultura, od základu se změnily životy na 30 tisíc lidí žijících v centru a dalších 20 tisíc lidí žijících v jeho přímém okolí.
Na otázku, jakou ztrátu památek vnímá historik Šlajsna jako nejbolestivější, odpovídá, že bolestivá je ztráta celého města. „Město Most patřilo k nejvýznamnějším královským městům v Čechách a bylo zajímavé i svou specifickou urbanizací, která se lišila od většiny českých královských měst založených na konci vlády rodu Přemyslovců. V jádru gotické a výrazně renesančně přestavěné město by dnes, pokud by bylo zachováno, bylo velkým konkurentem turisticky navštěvovaných míst, jako je Český Krumlov, Telč či Kutná Hora,“ dodává.
Těžba uhlí ale měla přednost, a tak šly kulturní památky s pomocí notné dávky trhaviny k zemi.
Obnažené krovy, slepá okna, zastavená doprava. Mrtvá ulice. Ozývá se signální výbuch. Přesně za 120 vteřin stiskne pan Šmída odpalovací tlačítko induktoru. Za několik sekund zmizí polovina Tylovy ulice, která tvořila dlouhá desetiletí nedílnou součást historického jádra Mostu. Velké činžáky se zhouply a ztratily se v neproniknutelné mlze červeného prachu. A pak se nám odkryl fantastický, nikdy nevídaný pohled: Tylova ulice jako by neexistovala. Jen ruiny, jeden dům přestřižený přesně v půli, v pozadí věž kostelíku, osamocený komín, trámoví činžáků visí v prostoru.
Zdroj: Most do budoucnosti: Laboratoř socialistické modernity na severu Čech, Matěj Spurný
Přemístění kostela o váze 12 tisíc tun
Zkáze unikl pouze děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl vystavěn mezi lety 1517 až 1550. Jedná se o pozdně gotickou stavbu mající analogie v nedalekém Sasku. Na svém místě ale kvůli těžbě logicky zůstat nemohla. Zbývalo tak jediné – gotický kolos o váze 12 tisíc tun přesunout. Stěhování kostela začalo 30. září 1975 a trvalo do 27. října, přičemž transport trval celých 646 hodin.
Jednalo se o inženýrský projekt, který ve světě neměl obdoby. Přesun kostela je dokonce zapsán do zlaté knihy Guinnessových rekordů tisíciletí jakožto nejtěžší předmět přepravovaný po kolejích. Kostel se přesouval po čtyřech kolejích, zatímco ho z obou stran jistily hydraulické válce. Cestu dlouhou 841,1 metru zdolal rychlostí 2,16 centimetru za minutu. Poté byl posazen na nové základy a započaly restaurátorské práce. Opětovného vysvěcení se dočkal v roce 1993.
„Záchrana děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie je zásluhou bývalé a dnes již zesnulé zaměstnankyně mosteckého muzea Heide Mannlové Rakové. Byla to hlavně její iniciativa, která nakonec přesvědčila odbornou veřejnost o velkém umělecko-historickém významu mosteckého chrámu,“ dodává Šlajsna.
Zpeněžit a odkopnout
Likvidaci Mostu se ale československé vládě podařilo kromě uhlí zpeněžit ještě jinak. Souhlasila totiž s natáčením válečného filmu Most u Remagenu, pro jehož tvůrce bylo pomalu zanikající město ideálním natáčecím místem. Budovy totiž byly rozbořené podobně, jako tomu bylo po druhé světové válce. A zároveň mohli střílet rovnou do domů, protože už to vlastně stejně bylo jedno.
Souběžně s těžbou začala výstavba nového Mostu, který vznikl na dosti neosobním místě – s ne příliš kvalitním ovzduším. Důlní a další průmyslová produkce v regionu se totiž ještě zintenzivnila. Nejprve byla samozřejmě postavena budova vedení KSČ, a to již v roce 1971. Z větších staveb pak o několik let později třeba obchodní dům.
Postaveny musely být rovněž domy a byty pro více než čtyři tisíce rodin, které byly donuceny k vystěhování ze svých dlouholetých domovů. Stěhování se samozřejmě týkalo i Romů, přičemž právě výstavba nového Mostu se tehdejší vládě jevila jako dobrá příležitost pro jejich integraci do většinové české populace. Nebylo ovšem náhodou, že právě Romové byli ze starého Mostu vystěhováni až jako úplně poslední. Součástí tohoto asimilačního programu bylo vybudování sídliště Chánov v roce 1978, kde vzniklo celkem 328 bytových jednotek.
Z integračního programu se ale ovšem stalo spíše vyloučení, za čímž stojí právě anonymita nového města, ve kterém obyvatelé neuměli žit. Nové panelákové domy zároveň neposkytovaly Romům život v komunitách a velkých rodinách, jak na to byli zvyklí ze starého Mostu. A v neposlední řadě snahy zmařil fakt, že Romové byli vystěhováni do samotného okraje nového města. Likvidace starého Mostu tak přispěla k jejich marginalizaci, která je přítomná dodnes.
Tři miliardy korun vs. nevyčíslitelná kulturní ztráta
Likvidace města Most vynesla státu téměř tři miliardy korun zisku. Do roku 1991, kdy těžba skončila, bylo vytěženo 275 007 tun kvalitního hnědého uhlí, tedy zhruba 89 procent zásob, které se v místě nacházely. „Náklady na demolici města činily 868 139 415 Kč. Náklady na výstavbu města nového a přesídlení obyvatelstva byly 5 884 533 000 Kč. Náklady na rekultivaci byly 2 600 000 000 Kč a cena vytěženého uhlí dosáhla 12 278 740 000 Kč. Celkový zisk tak činily pouhé 2 926 067 585 Kč. Mnohem méně než původně odhadovaný zisk. Tedy můžeme si tak říci, že cena starého Mostu byla necelé 3 miliardy Kč,“ reflektuje historik Šlajsna.
Podle něj zároveň nelze ekonomický výnos srovnávat s kulturní a historickou hodnotou zničeného města. „Na počátku demolic byla provedena řada stavebněhistorických průzkumů, které již tehdy ukazovaly na velký historický význam města. Také proto se počátkem 70. let začaly ozývat hlasy o možnosti zachování alespoň historického jádra města. Ty ale umlčel argument o neekonomičnosti tohoto kroku. Později se však ukázalo, že zásoby uhlí skryté pod městem nebyly tak bohaté, jak se očekávalo,“ vysvětluje.
Jestli to tedy všechno za to stálo, ať si zhodnotí každý sám. Jedno je ale jasné: rozhodnutí československé vlády o likvidaci starého města se nesmazatelně zapsalo i do toho nového. „Most se tak dlouho potýkal s kulturním vykořeněním. Dokonce by se dalo říci, že to vedlo ke vzniku specifické ‚subkultury‘ obyvatel Ústeckého kraje. Ale situace se dnes již pomalu mění k lepšímu,“ uzavírá bolestivou kapitolu severočeského města historik a archeolog Jiří Šlajsna.
