„Cítila jsem touhu naplno žít svůj vztah s Bohem a skrze vnitřní modlitbu sloužit druhým,“ říká sestra Marie (28). Do komunity bosých karmelitek vstoupila v devatenácti letech po maturitě. Povídáme si s ní v rekonstruovaném klášterním areálu v Drastech.
„Dnes si nevybavuji, co přesně mě tam oslovilo. Nebylo to něco racionálního, že bych si řekla: ‚Ano, takhle chci žít.‘ Spíš to byl takový impuls zvnějšku, který aktivoval něco vnitřního, co už tam předtím muselo být.“
Povolání (jak vstup do řádu karmelitky označují) opustit světský život a sloužit Bohu začala sestra Marie pociťovat dva roky předtím, než své přání přetavila do reálných kroků. Vnitřní tažení směrem k bosým karmelitkám objevila díky četbě dvou knih od karmelských svatých: Terezie Benedikty od Kříže, známé jako Edith Stein, a Terezie od Dítěte Ježíše.
Bosé karmelitky žijí kontemplativním způsobem života v papežské klauzuře (tedy veřejnosti uzavřeném nepřístupném prostoru), velkou část dne tráví tichou modlitbou a pohybují se jen v rámci klášterního prostoru. Žijí tak prostorově zcela odděleně od okolního světa a veřejnosti: odejít z klášterního komplexu ven, či do něj naopak vstoupit je povoleno jen za specifickými účely. Řádové sestry vychází například kvůli volbám či k lékaři, z venkovního světa dovnitř může vstoupit například instalatér či lékař.
Sestry mohou rodiny přivítat na návštěvu jen jednou měsíčně v tzv. hovornách a limitovaná je například i e-mailová korespondence. „Nebereme to jako útěk či oddělení se od světa, ale jako jakési poodstoupení, které by nám mělo umožnit být ve světě skrze modlitbu hlouběji přítomné. Je to prostor, který napomáhá k naplňování našeho hlavního poslání, kterým je vnitřní modlitba. Přímluva za druhé,“ interpretuje pro nás sestra Marie.
Zajímá nás, zda se ten pocit, ten impuls, o kterém mluvila a který ji dovedl až sem, dá popsat. „Moc ne, je to podobné, možná, jako se zamilovaností. Nemá to racionální podklad – to by vlastně bylo i zvláštní. Není to jako když si člověk volí vysokou školu nebo zaměstnání, kde zvažuje pro a proti. Tady je základem něco z podstaty nevyslovitelného, tedy Bůh, tím pádem se toho moc slovy popsat nedá. Tím by se to velmi schematizovalo, velmi zúžilo,“ líčí.
Člověk podle ní ovšem v ten moment prožívá touhu naplno žít vztah s Bohem. „Není to jen v emocích. Podobně jako u zamilovanosti, emoce to mohou zkraje doprovázet, ale v momentě, kdy odpadnou, ochladnou nebo se prožívají těžší zkoušky, se láme chleba. Pokud je nějaký základ ještě pod tím, tak se ten vztah prohloubí a očistí. A pokud ne, tak pod tím zřejmě nic nebylo,“ přibližuje sestra Marie analogicky.
Postupem času si skutečně začala uvědomovat, že způsob života v této komunitě odpovídá „nejhlubším touhám v jejím srdci“. „Věříme, že nejhlubší touhy do nás vkládá Bůh. Odrážíme touhy Boží, které má o našem životě a které vedou k plnosti života, ke štěstí. A to tady nacházím. Přese všechno náročné či těžké, povolání a štěstí, které jsou pod tím, člověku dávají sílu to žít. Projít tím náročným. To je i jakési kritérium tohoto povolání, aby se člověk po vstupu i lidsky rozvíjel. Rozšiřoval. Kdyby ho ta klauzura nějak stahovala či sužovala, tak něco zřejmě není v pořádku,“ vysvětluje.
Sestry opravují klášterní areál částečně svépomocí
Komunita Karmel sv. Josefa v Praze byla založena v 17. století služebnicí Boží, matkou Marií Elektou od Ježíše. Komunita v průběhu staletí několikrát změnila své sídlo, od roku 1991 do roku 2018 bývalo v klášteře na pražském Hradčanském náměstí. Tam jim ovšem chyběl venkovní prostor. „Pro řád s klauzurou je dostatek venkovního prostoru důležitý, protože je to náš jediný svět. Tam byl jen takový malý dvoreček, po kterém když se procházela jedna sestra, tak už tam bylo plno,“ směje se sestra Marie.
V roce 2005 tedy začaly hledat vhodnější místo – a o 13 let později sestry koupily bývalý zemědělský statek v Drastech u Prahy. Ten od té doby opravují a v roce 2020 se na nové pozemky přestěhovaly.
Vzhledem k opravám a stavbám, kvůli kterým se na pozemku vyskytují dělníci i dobrovolníci, mají sestry z klauzury výjimku. Zrovna když jsme tu my, přijíždí dodávka s darovaným nábytkem. Když nás sestra Marie provází po rozsáhlých prostorech, každých pár metrů zdraví dělníky.
Za pivo lidstvo vděčí ženám. V pivovarnictví dominovaly po celá staletí
4. října 2022 v 6:00
Původním záměrem karmelitek bylo postavit zcela nový, ekonomicky i ekologicky úsporný klášter někde na zelené louce. Tato možnost se ale nakonec ukázala jako nemožná. Řád tedy odkoupil zemědělskou usedlost, která však byla ve velmi špatném stavu. Areál je navíc chráněn památkáři, nelze jej tak „jednoduše“ zbourat. Finance na rekonstrukci sestry sháněly pomocí foundraisingu. Stále jim chybí zhruba 25 milionů na stavbu klášterní kvadratury a kaple sv. Terezie z Avily. Lidé jim stále mohou přispívat, aktuálně se vybírá na realizaci interiéru bývalé sýpky.
Právě v sýpce budou mít sestry své pokoje, tzv. cely. Z podstaty řádu bosých karmelitek nepůjde o nic honosného – postel, židle, stůl, věšák, koupelna. Některé cely pak budou mít i menší pracovnu. Podle stanov může být cel maximálně 21 (a k nim ještě „nemocnička“ pro sestru, která zrovna onemocní), aby se udržel rodinný charakter komunity. Areál bývalé zemědělské usedlosti s nimi ovšem sdílí ještě nájemníci, kteří bydlí v jedenácti zrekonstruovaných bytech v objektu bývalé konírny a truhlárny.
Karmelitky před sebou mají ještě spoustu práce. Na jaře tak zřejmě opět nazují holínky a do rukou vezmou motorové pily, aby rekonstrukce odsýpala a peníze se šetřily. Až ale jednou bude hotovo, všudypřítomné bahno se nebude lepit na podrážky, vymizí hluk z brusek a stavební prach, bude tu krásně. Bude tu klášter s malou oratoří, rajský dvůr orámovaný ambity, veřejná kaple s kryptou, muzeum i hospodářské křídlo, budou tu hovorny, dílny i obchůdek. V ovocném sadu budou kvést jabloně a v pěstební zahradě dozrávat cukety. A bude tu ticho.
Život v klášteře
Den bosých karmelitek se skládá z několika stavebních kamenů – modliteb, práce, samoty a společných chvil. Sestry vstávají chvíli po páté, již v půl šesté začíná společný program. Nejdříve ranní blok modliteb: vnitřní, společná, následně proběhne mše svatá. Následuje dopolední blok práce, která je přizpůsobena ročnímu období: sestry pracují na zahradě, vaří, vyrábějí keramiku, perou či pomáhají se stavebními pracemi.
Po práci je opět čas na modlitbu a oběd. Poté tráví asi hodinu společně a následuje odpočinek s četbou: každá sestra má na tyto dvě aktivity vyhrazenou asi hodinu a tři čtvrtě. Rekreaci a regeneraci střídá odpolední blok práce, večeře, večerní blok modliteb a večerní rekreace. Den končí podobně jako začal – modlitbou.
Co na vstup říkali Mariini rodiče? „Jsem jedináček, takže to bylo pro rodiče těžké, ale vždy si hlavně přáli, abych byla šťastná, takže mi nijak nebránili, nevymlouvali mi to. Ale vždy to přináší bolest na obou stranách a u rodičů možná ještě větší, protože člověk jde sám za něčím, po čem touží, a oni tomu mohou spíše jen pasivně přihlížet. Ale velkou roli hraje čas, doufám, že nyní je to již zahojené,“ popisuje sestra Marie.
Jak vstup k bosým karmelitkám vlastně probíhá? Dospělá dívka či žena je v komunitě nejprve na zkoušku, aby zjistila, zda tento způsob života rezonuje s jejím srdcem. Poté případně vstoupí na kontinuální dobu, což je pobyt s tím výhledem, že tu bude natrvalo. Neznamená to ale trvalý závazek, ten přichází časem. Na začátku řeholního života totiž člověk prochází etapami.
Pokud všechno probíhá tak, jak má, přijme žena posléze nové jméno a řeholní hábit. „Jedná se o obřad tzv. obláčky. Sestra přijímá jednotlivé části oděvu od matky představené s doprovodnou modlitbou. A na konci představená vysloví její nové jméno. Do té doby ho nikdo neví, je to překvapení. My samy si jej nevybíráme. Modlitba pokračuje a člověk to rozdýchává,“ popisuje životní změnu s úsměvem na rtech sestra Marie. Zcela výjimečně se stane, že sestra požádá o návrat ke svému původnímu jménu, když není vůbec schopna se s tím novým sžít. To ale není případ sestry, která nás provádí klášterem v Drastech: „Já jsem se svým jménem byla srostlá hned. Teď už přestávám slyšet na to své původní.“
Po uplynutí další doby v klášteře dochází ke skládání řeholních slibů, které se obnovují vždy po roce. Celkem jsou tři – sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. „Tím vyjadřujete, že přijímáte tento způsob života v této konkrétní komunitě, která se nemění, do konce života,“ říká sestra Marie.
Posledním krokem je složení takzvaných slavných slibů, které jsou definitivní. Tím vzniká trvalý závazek. Sestra Marie ho skládala v září roku 2021: „Mám černý závoj, sestry, které ještě nemají definitivní závazek, mají bílý.“
Je to nějakým způsobem vymahatelné? Sestra Marie se nahlas rozesmává. „V občanském zákoníku to zachyceno není,“ směje se.
„Je to podchycené v takzvaném církevním právu. Když se stane, že chce žena i po složení slavných slibů odejít, tak zde není držena násilím. To ani není možné. Slib se proto rozváže. Ale pokud to chce mít v pořádku, řeší se to přes Vatikán. Občanskoprávní závažnost to nemá, ale člověk vnímá, že ten závazek má velkou závažnost vnitřně a duchovně,“ reflektuje.
Oproštění se od všeho, co by nás mohlo rušit v hlubším vnímání života, může lidem mimo klášter připadat nepředstavitelně obtížné. Nacházíme se v zajetí hluků, že by nám ticho mohlo připadat strašidelné. Stejně tak jako život v klauzuře, kdy je člověk neustále na omezeném prostoru, stále s těmi stejnými lidmi, se kterými sdílí všechno.
Jak ovšem popisuje sestra Marie, obtíže jsou přítomny jak v klášteře, tak na kterémkoli jiném místě. „Ať už zvolíte manželství, rodinu, nebo život o samotě, život vždy přináší to příjemné i to náročné. Samozřejmě mohou přicházet osobní krize, člověk může zpochybňovat své povolání, prožívá vnitřní temnotu či zpochybnění významu toho, jak žije nebo co dělá. Od toho tu je pomoc duchovního doprovázení, aby na to člověk nebyl sám, ale měl v komunitě nebo i mimo ni někoho, kdo mu tím pomáhá projít,“ dodává.
Prosté bytí spolu
Zároveň s objevením svého povolání se sestra Marie před deseti lety začala cítit přitahovaná i ke karmelské formě služby lidem: ke kontemplativní modlitbě, kterou sestry tráví zhruba dvě hodiny denně. „Dá se ale říci, že protkává celý den,“ doplňuje.
Jedná se o jakousi vnitřní modlitbu, slovy Marie „intenzivní žití vztahu s Bohem“, ke kterému mají přispívat dva faktory: ticho a samota.
Stále nám není jasné, jak taková modlitba vypadá. Jak si ji představit? Řádové sestry jsou při ní spolu na jednom místě, v kapli, ale každá se modlí v tichu. „Na začátku je společná modlitba, kdy prosíme o světlo Božího Ducha – a pak je hodinu ticho. Navenek se neděje vůbec nic. Každá sestra ticho tráví tak, jak je zrovna disponovaná. Jsou různé prostředky, které napomáhají ztišení, třeba četba Bible, ale cesta každého je originální,“ vysvětluje trpělivě Marie.
Kontemplativní modlitba je, jak popisuje poněkud ambivalentně sestra Marie, „něco tak prostého a jednoduchého, až je to někdy pro nás – složité a roztříštěné lidi – těžké“. Není to podle ní technika modlení, není to něco, co by se člověk naučil.
Člověk ani není schopen všechno rozřešit, přijít věcem na kloub, najít správné řešení a účinně pomoci. I když ze své vlastní povahy by to rád dělal, měl věci pod kontrolou, je to čím dál komplikovanější.
„Kontemplativní modlitba je tudíž dar, který může být dán, ale nemusí. Celý život k ní ale vlastně směřujeme. Je to něco, k čemu byl člověk stvořený. Je to prosté bytí spolu, kde už nejsou potřeba slova. Podobně jako když jsou dva manželé už sžití. Když se sejdou večer po práci doma a nemusí si toho hned spoustu navykládat. Prostě jsou spolu. A je v tom plnost. Není potřeba nic dalšího. Kontemplativní modlitba je prosté bytí s Bohem,“ říká.
Modlitbou lze podle bosých karmelitek „účinně pomáhat“ i ostatním. „Vztah s Bohem není jen něco mého, soukromého. Něco, co by mělo přivodit osobní naplnění a štěstí pouze mně. Je to vztah, který rozšiřuje srdce, aby pojalo všechny bratry a sestry. Není to pro nás zbožná fráze, ale bytostné prožívání. Věříme, že když jsme s Bohem – a před Bohem –, můžeme s ním být za druhé. Za ty, kteří ho znají a potřebují pomoc, ale i za ty, kteří ho neznají či kteří o něj nestojí. Když nesu v srdci druhé, tak mu je předkládám a snažím se podílet na rozlévání dobra,“ říká Marie.
S úsměvem dodává: „Těžko se to popisuje.“
Oddělení od okolního světa
O tuto službu, modlitbu, je mnohdy prosí i lidé pomocí e-mailů. Nejen v době osobních krizí, ale i pod vlivem světových událostí. Od světa totiž nejsou informačně izolované: jedna ze sester vždy mívá službu, v rámci které sleduje zprávy a dělá z nich jakýsi informační výtah. Komunitu pak zpraví o tom, co se děje – za co je třeba se modlit.
Jak sestra Marie nahlíží na dnešní podobu světa? „Je to doba velmi komplikovaná a nepřehledná. Vše je velmi propletené a globalizované, existuje tolik nejrůznějších zdrojů, že se v mnoha ohledech už ani nedá dopátrat, co je vlastně pravda. To je pro mě o to intenzivnější impuls k onomu kontemplativnímu tichu. Člověk ani není schopen všechno rozřešit, přijít věcem na kloub, najít správné řešení a účinně pomoci. I když ze své vlastní povahy by to rád dělal, měl věci pod kontrolou, je to čím dál komplikovanější. Umět vůči tomu ztichnout a předložit to mlčky Bohu s důvěrou, že on ví – že se mu to z rukou nevymklo –, je velká výzva. Poslední roky to prožívám jako velkou výzvu k důvěře,“ svěřuje se sestra.
K plnosti života
Marie je v řádu osm let. Co během této doby ve svém nitru nalezla? „To se těžko dává do slov. Když jsem vstoupila, tak jsem se setkala s vnitřním hlukem a s různými mechanismy a emocemi, o kterých jsem dřív neměla tušení. Našla jsem v sobě spoustu věcí, které bylo třeba odevzdávat, spoustu prožitků, které bylo třeba vyslovovat. Aby člověk zmapoval, o co mu jde. Kde všude se nachází jeho sobectví – i tam, kde by ho nečekal. Všude samé ego,“ směje se Marie.
Vnímá, že jsou v člověku různé roviny, například volní, mentální, emoční. „Když člověk projde skrze tyto roviny více do hloubky, zjišťuje, že se tam sám od sebe ztišuje. Dochází k něčemu bytostnějšímu. Zjišťuje, že on sám není jen soustava myšlenek a prožitků. Že bytí je ještě něco hlubšího. V bytí se může setkávat s hlubší touhou, která ho nese životem. Skrz svou touhu lze poté vnímat touhu Boží. Naše touha je vždy odpověď – vždy přichází až jako druhá. Bůh je iniciativní. Člověk tam pak nachází tu nejdůležitější, tu úplně základní skutečnost svého života. Že je neskutečně milovaný. To je něco, na čem se pak může stavět cokoli dalšího,“ popisuje.
„Zjistíte v sobě, že vás Bůh nesmírně miluje. Že on sám je láska – a že je ve vás. To má poté potenciál proniknout více nazpátek do povrchu, do myšlenek a do prožívání. Tak bych si to alespoň přála. Aby to proniklo člověka skrz naskrz a vedlo ho to k plnosti života,“ zakončuje sestra Marie.
Sušenky, které nám nabídla na cestu, s díky odmítáme. Sestra Marie nám totiž s sebou zabalila něco mnohem hodnotnějšího – jiný pohled na život, na ticho. To si – spolu s bahnem na botách ze stavby – odvážíme zpět do rušné Prahy.
