Opustili město i plány na úspěšné kariéry. Teď pěstují zeleninu a žijí v souladu s přírodou

Oba mají vystudované vysoké školy v zahraničí: ona začínala jako aspirující architektka, on studoval hudební produkci a doufal, že bude mít úspěšnou kariéru v IT. Místo toho se rozhodli svoje životy otočit o 180 stupňů. Mladý pár nyní tráví většinu svého času v přírodě a chce se živit zemědělstvím.

Je půlka listopadu. Když přijíždím, svítí podzimní slunce. Podle předpovědi mělo pršet. Tereza Chroňáková (27) a Jakub Pešek (27) mě vedou mezi své zeleninové záhony, kde je v tuto dobu patrný spíše už jen dozvuk letošní sezóny. Svobodné Hory – takto poeticky i příznačně se jmenuje vesnice v jižních Čechách, ve které si před čtyřmi lety pořídili pozemek.

Jejich rozhodnutí přestěhovat se na venkov a začít na malém hospodářství pěstovat zeleninu prý vyplynulo intuitivně. „Snažím se dělat rozhodnutí, která mi připadají správná, ačkoli nejsou třeba úplně racionální. Vždycky to nějak dopadne,“ objasňuje mi Jakub své uvažování.

Tereza dál rozvíjí jejich tehdejší motivace: „Chtěli jsme víc vnímat přírodu. Život ve městě se neřídí sezónami. Zemědělství nám umožňuje se více propojit s rytmem přírody.“ Jakub souhlasí – člověk zde přírodu a její cykly vnímá velmi intenzivně. „Následovat přírodní rytmy nám připadá přirozené,“ dodává.

Po pozemku se prohání jejich pes Annie, několik koček – Minerva, Albus, Ingrid, Etna a Dědek –, slepice, kohout a několik ovcí.

Hledají cestu

Tereza s Jakubem jsou párem již od doby, kdy chodili na gymnázium v Písku. Ke Svobodným Horám našli cestu již tehdy: jezdili sem na procházky do přírody. Z Jakubovy strany navíc k této vesnici existuje rodinná vazba. „Kubův pradědeček se narodil tady ve vedlejší chalupě,“ říká mi Tereza a ukazuje na vedlejší pozemek.

V roce 2018 se dozvěděli, že se tady prodává chalupa. Jeli se na ni podívat a nakonec se rozhodli, že si vezmou hypotéku a místo koupí. Než se sem ovšem přestěhovali natrvalo, uběhlo několik dalších let. Dodělávali své bakalářské tituly ve Skotsku, následně magisterské v Holandsku a po návratu do Česka bydleli kvůli práci ještě rok v Praze. Tereza pracovala v architektonickém studiu a poté na květinové farmě, Jakub vytvářel webové stránky, v čemž prozatím pokračuje i nyní. Finální – a jednosměrná – cesta z města proběhla v letošním červenci.

Zobrazit galerii

(7)

Sezónně, lokálně, ekologicky

Vlastní zeleninu pěstují tři roky, ale teprve letos začali zeleninu prodávat. Zatím ovšem pouze v relativně malém měřítku. Nejdříve si totiž chtěli vyzkoušet, jak bude vše fungovat, jak na jejich produkty budou reagovat zákazníci, co všechno ve Svobodných Horách vůbec půjde vypěstovat. Jejich pozemek je totiž poměrně vysoko, 540 metrů nad mořem. Často proto slýchávali, že se tady bude zelenině dařit jen velmi těžko; opak je ovšem pravdou.

Chtěli jsme přispět k péči o krajinu.

Dohromady letos pěstovali na 35 záhonech, které se rozprostírají zhruba na 400 metrech čtverečních. Přes sezónu pěstovali až 40 druhů sezónní zeleniny: saláty, řepy, mrkve, celery, pórky, brokolice, kadeřávek, kapustu, zelí, ale i bylinky či drobné ovoce. Zeleninu následně prodávali formou KPZ – komunitou podporovaného zemědělství. Každý týden v sezóně dodávali zeleninové bedýnky („snažíme se o jejich pestré složení“) patnácti zákazníkům. Mají ovšem spočítané, že by potřebovali alespoň 60 zákazníků týdně. Příští rok proto plánují zvýšit produkci na 30 bedýnek, za dva roky na zmíněnou šedesátku.

Kromě zeleninové zahrady mají ovšem i květinovou. Tereza dělá vázané kytice – na přání, do kaváren či na svatby.

Ačkoli se obávají, že se pěstováním v tomto formátu v České republice momentálně není možné uživit, hledají cestu, jak toho docílit. V záloze mají ovšem i několik dalších plánů – občas si přivydělat svými původními profesemi a časem postavit blízko své chalupy malý domeček, který budou moci pronajímat.

Vytvářet hodnotu

Procházíme se po jejich pozemcích. Jdeme se podívat na kopec, za jejich dům, kde mají zasazené ovocné stromy. Rozhlížím se. V zorném poli se rozprostírá půvabné panorama: stromy, dramatické mraky a protější kopce.

Proč si vybrali zrovna toto místo k životu, je zřejmé. Ptám se jich ovšem, proč se rozhodli věnovat svůj život zemědělství.

„Chtěli jsme vytvářet nějakou hodnotu přímo tady, lokálně. Živit se z něčeho, co bychom dělali přímo v tomto místě,“ vysvětluje Jakub a Tereza ho vzápětí doplňuje: „Chtěli jsme nějak přispět i k péči o krajinu. V určitém období nám začalo záležet na tom, co jíme, odkud ty suroviny jsou, jak se s půdou i krajinou skrze konvenční zemědělství zachází. Bylo to takové vyústění vícero věcí, na kterých nám záleželo a o které jsme se zajímali.“

1000 malých farmářů, ne 10 velkých

Tomu, co tady dělají, se říká mikrofarmaření – tedy farmaření v malém měřítku. Takové farmy mívají rozlohu kolem pár hektarů, často jsou obhospodařovány několika málo lidmi, nutně nevyžadují příliš rozsáhlé počáteční investice, jelikož je možné se obejít například bez nákupu těžkých strojů. Často pěstují ekologicky a v souladu s přírodou. Právě tímto konceptem se Tereza s Jakubem od začátku inspirovali.

Zastávají navíc názor, že zemědělství v této podobě může fungovat lépe než jeho konvenční podoba. V České republice je totiž podle posledního šetření Českého statistického úřadu průměrná velikost zemědělského podniku 121 hektarů. To je oproti evropskému průměru z roku 2020, tedy 17,4 hektaru, výrazně více. Například v Rumunsku bylo v roce 2020 devět z deseti zemědělských podniků menších než 5 hektarů – takto malé farmy jsou typické i pro Maltu, Kypr, Řecko nebo Portugalsko. V takových státech je totiž výrazně více rodinných farem.

Farmy v menším měřítku jsou podle mladého páru ideální cestou, jak pěstovat, a to z několika důvodů. Zaprvé to lidé v takovém případě dělají často s tím, že po nich pozemky někdo převezme a bude v jejich řemeslu pokračovat. V tom je jistým způsobem zakořeněná logika, že tak nemohou dělat rozhodnutí, která budou výhodná pouze krátkodobě. „Pak je za tím více práce, ale zároveň podporuješ věci, které jsou pro přírodu prospěšné. V konvenčním zemědělství je v centru zájmu často výnos z daného roku. Je jim jedno, co s tím pozemkem nebo krajinou bude v budoucnosti. Agro lobby tlačí na to, aby se toho vyrobilo hodně, ale levně,“ říká Jakub. Malé podniky navíc dokáží dát práci lidem z okolí.

Právě to by podle Jakuba mělo být směřování společnosti z hlediska zemědělství. „Potřebujeme tisíc malých farmářů, ne deset velkých,“ míní.

I na malých plochách dává pozitivní změna smysl.

Ke stejnému závěru došla ve svém textu Nová dohoda i platforma pro sociálně-ekologickou transformaci: „Měli bychom směřovat k decentralizované síti spíše menších farem s rozmanitou produkcí, hospodařících v souladu s životním prostředím a krajinou. Malé a rodinné farmy ukotvené v komunitních vazbách jsou i společenskými centry venkova a mnohdy přinášejí významné sociální benefity (například zaměstnávání sociálně slabších).“

Žáby, ptáci i hmyz

Vedlejším produktem vzrůstajícího počtu menších farem pak může být i to, že dojde k lokalizaci spotřeby – pokud by lidé více nakupovali od farmářů ze svého okolí, došlo by k omezení uhlíkové stopy spojené s převozem potravin na velké vzdálenosti.

Právě i stav krajiny a půdy je pro Terezu s Jakubem velké téma – pěstují proto ekologicky. Na malé ploše mají velkou diverzitu rostlin, díky čemuž je tady i půdní život „poměrně bohatý“, jak mi vysvětlují. „I to je rozdíl oproti velkým zemědělským podnikům, které ve velkém množství pěstují třeba jen saláty a rajčata, aby si dokázaly udržet onu nízkou cenu,“ vysvětluje Jakub.

Jejich pozemky mají dohromady tři čtvrtě hektaru, což je oproti tuzemskému průměru 121 hektarů výrazně méně. „Proto si nemůžeme myslet, že je náš dopad na krajinu veliký, ale i tak nám to dává smysl,“ vysvětluje Jakub a hned dodává jeden z důvodů, proč.

V údolíčku udělali jílové jezírko a podle Jakuba je neuvěřitelné, jak rychle si ho příroda osídlila, začala tam tvořit, a do jisté míry se změnilo i tamní mikroklima. Prý je tam od té doby mnoho druhů, které tam dříve nebyly. Žáby, ptáci i hmyz. „I na malých plochách dává pozitivní změna smysl,“ říká Jakub.

Když se procházíme kolem vody, Annie nadšeně běhá sem a tam a několikrát si to zamíří přímo do jezírka. „Dneska je nějaká šílená,“ směje se Tereza.

Prostě to musíme dělat také

Jdeme si sednout k nim do kuchyně. Prohlížím si poličky, které jsou plné knih o zemědělství, permakultuře a ekologickém pěstování. Jakub později vtipkuje, že se těší na zimu – doufá, že bude prostor na to číst i jiné knihy než jen ty, které radí, jak daleko od sebe zasadit saláty. Tereza zatím připravuje čaj a Jakub utírá velký dřevěný stůl, který mají z druhé ruky. Na stůl nesou jablečný štrúdl. Sedáme si a povídáme o jejich cestě na venkov.

Ani jeden nemá zemědělské kořeny. Jak se tedy k péči o přírodu dostali?

Tereza měla k přírodě vztah skrze více lidí. Její maminka je půdní mikrobioložkou, a Tereza tak už jako malé dítě mívala dětské knížky o ekologii a o přírodě. Maminka si s ní povídala o rostlinách a pracovaly spolu na zahradě. „I děda s babičkou na Slovensku měli zahrádku, kde jsem pomáhala. Druhá část mé rodiny pochází ze Šumavy, kde jsme vždy trávili léto, chodili jsme na houby a pozorovali jsme lišky a srnky. Děda nám vyprávěl příběhy, co s kamarády venku vyváděli,“ vzpomíná.

Jakubovi rodiče ho taktéž brávali na výlety do přírody, zásadní pro něj ovšem byl moment na studiích v Holandsku: „Říkal jsem si: ‚Ty jo, co to tady studuji. Hudební produkce je zábavná, ale měl bych dělat něco smysluplnějšího, abych nějak podpořil správné směřování společnosti.‘ “

Přemýšlel proto o přestupu na obor související s ekologií, ale pak na internetu viděl video mikrofarmáře z Francie. „Mělo asi pět minut. Když jsem to viděl, říkal jsem si, že to prostě musíme udělat taky, že je to jasná věc,“ směje se. Následně oba strávili dva roky tím, že se připravovali, načítali knihy o správném ekologickém pěstování, koukali na online videa a nyní jsou na konci své první úspěšné sezóny. Jak Jakub později konstatuje, z internetu je možné naučit se skoro všechno.

Svobodnější

Jakuba to ovšem táhlo z města na venkov již delší dobu – v metropolích mu příliš nevyhovuje rychlé tempo života, uspěchanost a stres. „Neměl jsem tam čas na přemýšlení o tom, co se děje uvnitř mě,“ popisuje. Tereza by si sice dokázala představit i život ve městě, ovšem i ona se cítí na venkově lépe.

„Když porovnám sebe tady versus sebe ve městě, tak tady jsem klidnější. Když ráno vstanu, můžu se nadechnout. I když je tady hodně práce, stačí se kouknout mezi stromy nebo na ten výhled a získám trochu jinou perspektivu na to, co se mi zrovna děje. Ve městě jsem byla také spokojená, má to velké plusy, ale život tady má pro mě ještě jakousi vnitřní větší hodnotu,“ popisuje Tereza. Cítí se tady svobodnější. Čiré bytí.

„Když chodíš do práce, tak řešíš, jak vypadáš, co máš na sobě. Věci, nad kterými člověk ve městě často přemýšlí, se tady trochu vytrácí. Jsi tady ve větší svobodě,“ dodává Tereza.

Jakub krčí rameny a kýve: „Asi jo.“

Tereza se směje: „Ty to nevnímáš.“

Koukám na Terezin nenalíčený obličej, v jehož kontrastu jsou mé řasenkou naboostované řasy pocitově ještě o něco těžší. Přesně vím, co tím myslí.

Co je dost?

Je jim 27 let. Několik let strávili na studiích v zahraničí, a navíc směřovali do poměrně lukrativních oborů. Nyní jsou ovšem zde. Dny tráví zušlechťováním zahrady, pěstováním zeleniny, vázáním kytic či dovážením zeleniny na místa odběru.

Kontrast poměrně značný, proto se ptám: „V naší společnosti si úspěch asociujeme převážně s úspěšnou kariérou či penězi. Museli jste nějakým způsobem pozměnit své vnímání úspěchu?“ Ano – prý se o tom bavili poměrně intenzivně. Došli k následujícím závěrům.

Důležité je si definovat, co je dost. Jakmile nevíš, co je pro tebe dost, tak se ten pomyslný úspěch nikdy nedostaví.

Pro Terezu by byl úspěch, kdyby byla v životě spokojená. Kdyby dělala to, co ji baví, a vytvářela něco kladného pro ostatní – například skrze zemědělství. „Znám hodně lidí, kteří hledali uspokojení a úspěch skrze peníze, a ačkoli v očích veřejnosti možná úspěšní byli, k uspokojení nikdy nedošli. My s Kubou nemáme ambice, že bychom byli slavní nebo že bychom chtěli být považováni v očích ostatních za úspěšné. Spíš je pro nás přední to, abychom žili v souladu s tím, co je důležité pro nás,“ popisuje.

Mezi řečí mi připomíná, abych si dala štrúdl. Kousek si beru. Pohostinnost je skutečně dojemná záležitost.

Ale ano, pokračuje, z očekávání ostatních je složité se vymanit. „Sedm let jsem studovala architekturu v zahraničí na prestižních školách, pak jsem se vrátila a začala jsem pěstovat zeleninu a kytky. V očích kamarádů nebo rodičů to bylo vnímané jako úlet, ale když teď vidí, co zvládáme tvořit a jak to děláme, tak nás podporují a fandí nám,“ říká.

I Jakub měl vidinu úspěšné kariéry a velkých peněz. „To má asi každý. Teď je mi to ale už upřímně úplně jedno. Podle mě je důležité si definovat, co je dost. Protože jakmile nevíš, co je pro tebe dost, tak se ten pomyslný úspěch asi nikdy nedostaví, protože vždycky můžeš mít víc,“ zamýšlí se.

Dává příklad. Nedávno se spolu s dalšími lidmi byli podívat na malé farmě v Rakousku. Když tam dorazili, majitelům někdo položil následující (jednoduchou, ovšem symptomatickou) otázku: „Kam se pak budete rozšiřovat?“

Právě na této mentalitě je podle Jakuba založená celá moderní společnost: klade důraz na to, aby se neustále někam rostlo. „Myslím, že je úplně v pořádku, když se nikam neroste. Není třeba rozšiřovat pozemky, dělat franšízy, nabírat další zaměstnance. Stačí, když to je tak, jak to je, člověk je s tím spokojený, funguje to a je to dlouhodobě ekonomicky udržitelné,“ popisuje Jakub.

Tereza souhlasí a jeho myšlenku rozšiřuje: „Velký úspěch by byl dostat se do stavu, který by pro nás byl dlouhodobě udržitelný finančně, ale i psychicky, časově a ekologicky.“

Ačkoli pro ně není důležitý růst v mainstreamovém pojetí, své vlastní ambice mají. Časem by rádi poskytli pracovní příležitosti pro lidi z okolí a přáli by si pomáhat vzdělávat mladé farmáře a farmářky. Svůj fungující model by rádi představili dalším lidem, aby podobnou činnost mohli – už třeba s lehce jednoduššími či zřetelnějšími začátky – prostě přenést o dvacet kilometrů vedle. Dokonce již dělali pilotní workshop o optimálním designu farmy pro čtyři mladé páry. „Rádi bychom přispěli k tomu, aby tento koncept mikrofarmaření rostl. Ale náš podnik pak růst už nemusí,“ říká Jakub.

Mladý pár tedy očividně místo „úspěchu“ zvolil cestu péče – a to nejen o zeleninu či přírodu. Trápí je totiž mimo jiné i aktuální podoba venkova. „V Čechách se na vesnicích přestalo žít komunitně, žije se velmi separovaně. Co víme od souseda, tak v této vesnici dříve bývala komunita. Například se sešlo 30 lidí, 10 dospělých a 20 dětí a četlo se nebo se vyprávělo. A teď, když se sem někdo přestěhuje, tak se starají jen o to své, ale nesnaží se nějak komunikovat s ostatními. I k tomu bychom chtěli pozitivně přispět,“ přednáší společné plány Tereza.

Svoboda a všechny živly

Poslední otázka, kterou jim pokládám, zní: „Jak byste v několika málo slovech popsali život, který tady budujete?“

Oba nějakou dobu přemýšlí, následně si bere slovo Tereza: „Svoboda. A hrozně intenzivně tu vnímám stromy. V okamžiku na nich vidíš, jestli fouká, jaké je počasí, jak se vyvíjí sezóna. Voda.“

„Slunce,“ doplňuje Jakub.

„Půda. Teď jsme vyjmenovali všechny živly,“ směje se Tereza a ještě dodává: „A cesta – ve filozofickém smyslu, že se stále někam ubíráme, ale i ve více praktickém. Letos se nám spojily cesty s hodně lidmi, kteří by se v našem životě jinak neobjevili.“