Trauma může mít dopad na naše každodenní prožívání – včetně vztahů, a tedy toho, jak je utváříme, žijeme i jak se v nich cítíme. Vysvětlujeme víc v rozhovoru s terapeutkou.
„Člověk se partnerovi může snažit zavděčit, pečovat o něj, bude mu dávat obrovský prostor bez ohledu na své potřeby a hranice v rámci tohoto vztahu. Může také přetrvávat pocit, že sám nemá dostatek lásky, pozornosti a přijetí, a přemíra vyžadování naplňovaní těchto potřeb od partnera pak může paradoxně vést k opuštění partnerem či partnerkou,“ popisuje psychoterapeutka Dana Pokorná v rozhovoru pro Refresher.
Mluvili jsme s ní o tom, jak se ve vztazích projevuje strach z opuštění. I ten totiž může pocházet z prožitých traumat. Trauma můžeme chápat jako reakci našeho systému na nepředvídatelnou, ohrožující a zraňující událost. Může jí být nehoda, katastrofa, ale také ubližování ve vztazích, zanedbávání a násilí v dětství, vyrůstání v rodině se závislým rodičem. Všechny tyto události pak následně mohou mít dopad na naše vztahy v dospělosti.
Dopadá trauma na všechny podoby vztahů – partnerské, ale i třeba ty přátelské či pracovní? V jakém typu vztahu se projevuje nejsilněji?
Trauma se může týkat každého z nás, veškeré projevy traumatické zkušenosti jsou normální reakcí na tíživou situaci, které jsme byli vystaveni. Zároveň je traumatická zkušenost ryze individuální v prožitku i v následném projevu. Projevuje se ovšem napříč všemi vztahy, protože prostupuje do nejrůznějších, běžných a každodenních situací. Nejvýraznější ovšem může být v rámci vztahů partnerských. Ty jsou totiž nejintenzivnější a jsou založené na velmi blízké citové vazbě. V práci jsme v nějaké roli, kterou nějak uchopujeme a nějakým způsobem v ní vystupujeme, ovšem v partnerských vztazích jsme s úplně jiným emočním nábojem.
Jak mohou různá traumata ovlivnit vztahy v dospělosti? Jsou nějaké nejčastější reakce či vzorce chování?
Existují určité společné znaky, které poukazují na to, že jsme si prošli traumatickou zkušeností, a pak jsou v této symptomatologii určitá specifika, která se týkají konkrétních traumat. U zkušenosti se sexuálním zneužíváním tím typicky bývá větší míra viny, studu, strachu, problematický vztah k vlastnímu tělu a k vlastní intimitě, ale i to, jak se celkově vnímáme. U zanedbávání, zneužívání, svědectví domácího násilí mezi rodiči může být společným jmenovatelem například snížené sebevědomí či sebeúcta, vztah k vlastní osobě, potřeba kontroly či nadměrná péče o potřeby ostatních lidí na úkor vlastních.
V Praze si můžeš užít rande i zadarmo, ukážeme ti nejlepší místa na budgetu
23. června 2023 6:00
Zaměřme se v následující části na vztahová traumata, mezi která patří například zanedbávání rodiči v dětství, zneužívání či násilí, a primárně na člověka, který dané trauma utrpěl. Jak tyto druhy traumat ovlivňují jeho schopnost navazovat zdravé vztahy?
Pokud je primární rodina funkční a pečující osoby fungují tak, jak mají, dítě do vztahů postupně vrůstá. Nejdříve do těch blízkých, s primární a širší rodinou, pak do vrstevnických. Primární pečovatelé mají tímto procesem provázet, snažit se dítě uvádět do různých situací, prostřednictvím jejich vzájemného vztahu se dítě učí zacházet se svými emocemi a regulovat je. Pokud ale rodiče nemají kapacitu či možnost, pečovat nechtějí, či dítě dokonce týrají, dítě nemá zkušenost s pocity bezpečí v primární rodině a nemůže se bezpečně vztahovat ke svému okolí. Traumatická zkušenost pak v důsledku toho může významně komplikovat všechny typy vztahů.
Co ovlivňuje, zda se trauma do vztahů v dospělosti propíše a do jaké míry?
Ne každá traumatická událost je člověkem nesena celoživotně, například v podobě posttraumatické stresové poruchy. Vždy záleží na tom, v jaké době se člověk s traumatickou zkušeností setká, jak s ní může naložit, jak ji může v daný moment zpracovat a o jakou událost se jedná. Platí, že v čím časnějším věku traumatická událost člověka nebo dítě zasáhne, tím rozsáhlejší jsou důsledky.
Děti se vyvíjí a přirozeně překonávají určité vývojové mezníky, které jsou výzvou pro každého člověka. Pokud do tohoto procesu vstoupí traumatická zkušenost, je pak celý vývojový proces mnohem náročnější. Ve chvíli, kdy naše nervová soustava, systém účinných obranných mechanismů a postoje a hodnoty ještě nejsou vyvinuty, trauma zasáhne právě do procesu jejich vývoje, který nemůže proběhnout přirozeně. Nějak se vychýlí nebo půjde jinak, než by šel za běžných zdravých okolností. Může pak dojít k vytvoření maladaptivních obranných mechanismů, které při přetrvávání do dospělého věku komplikují vztahování daného člověka ke svému okolí i k vlastnímu já.
A jakým způsobem se to pak může propsat do vztahů daného člověka v dospělosti?
Traumatická zkušenost může ovlivnit to, jak vztahy utváříme, jak je můžeme žít, jak se v nich můžeme cítit. Pokud dítě nezažívá zdravé bezpečné prostředí v rámci primární rodiny a v dětství se nemohlo o pocit bezpečí opřít, tyto pocity ohrožení a nebezpečí si nese i do dospělosti. Z toho může pramenit zvýšená potřeba kontroly – „pokud budu mít věci pod kontrolou, nestanou se nebezpečnými“. Takové dítě se pořád snaží dělat krok dopředu, aby nenaštvalo někoho, s kým žije či s kým jedná. Neustále připravuje vhodné podmínky pro to, aby byl klid a pohoda. S tím souvisí snaha vycházet lidem co nejvíce vstříc, snaha v mnoha ohledech popřít své potřeby a svá přání, uspokojit potřeby ostatních, snaha pociťovat bezpečí v rámci různých vztahů.
Když také dítě vidí, že ve vztazích není vzájemné porozumění a respekt, že vztah mezi jeho rodiči není partnerský, ale vychyluje se v mocenské dynamice, pak tyto nezdravé vzorce chování nasává a nese si je do svých vztahů.
Pocity opuštěnosti
Zmiňovala jste potřebu kontroly – jak se projevuje v tom, jak tvoříme a žijeme vztahy v dospělosti?
Násilné vztahy jsou o rozložení moci, o dynamice. Na jedné straně je potřeba kontroly, moci a dominance, na druhé straně jsou spíše pocity strachu, studu a viny. To je to, co nerovnou dynamiku vztahu umožňuje. Pokud se při pozorování nerovného vztahu dítě identifikuje s rolí oběti, pak bude více přebírat její vzorce chování. Kontrola zde bude spočívat ve snaze připravovat situace tak, aby nedošlo ke konfliktům a k ohrožení, v mapování terénu, ve snaze vycházet partnerovi vstříc.
Pokud se ale dítě identifikuje spíše s násilnou osobou, pak je ta potřeba kontroly a moci uplatňována na druhé straně vah. Samotná absence kontroly toho člověka natolik ohrožuje, že ji potřebuje nad partnerem neustále mít. Potřebuje vědět, co dělá, s kým, kam jde. I tyto věci přitom souvisí s nízkou sebehodnotou a sebevědomím, které to dítě z nezdravého prostředí nemůže mít vybudované. Traumatizující zkušenosti z dětství ovšem nejsou omluvenkou pro naše chování v dospělosti. V dospělosti jsme všichni svéprávné bytosti, které vnímají, že je něco ve vztahu špatně a je za to třeba převzít zodpovědnost. V dospělosti už máme možnosti, jak s tím nakládat. Tento pocit zodpovědnosti za naše vlastní chování ovšem u lidí, kteří se dopouštějí násilí na svých blízkých, bohužel často chybí.
Pokud mají lidé zvýšenou potřebu kontroly, ať už na straně „oběti“, či „násilníka“, objevuje se v jejich vztazích i větší míra žárlivosti či manipulací?
Manipulace je prostředek kontroly. V praxi se setkávám s tím, že žárlivost či manipulace se objevuje u lidí, kteří mají právě onu tendenci svého partnera kontrolovat a dopouštět se na něm psychického, případně i fyzického nebo jiného násilí.
Souvisí se vztahovými traumaty strach z opuštění?
Může to být jeden z výrazných symptomů, zejména ve chvíli, kdy jsou dítěti rodiče nějakým způsobem nedostupní. Ať už fyzicky, či emočně, ať už jeden rodič, nebo oba. Když je dítě svědkem domácího násilí, kterého se dopouští třeba jeho otec na jeho matce, rodiče tam sice fyzicky přítomni jsou, ovšem emočně jsou nedostupní. Jsou hodně zatažení do vlastní vztahové dynamiky, matka nemá kapacitu, aby mohla být dítěti oporou, jelikož je neustále vystavována útokům násilného partnera, a násilný partner nevnímá, že svým chováním poškozuje nejen svou partnerku, ale i své děti. Ty jsou totiž svědky situace, ve které jejich nejbližší člověk ubližuje jejich druhému nejbližšímu člověku.
Nebo pokud jeden z rodičů od rodiny odejde ve chvíli, kdy je dítě malé, takže nedochází k uspokojivému kontaktu a ke kvalitně žitému společnému času, může se to promítnout do pocitů dítěte, které si myslí, že bylo opuštěno, jelikož nebylo dost dobré. Pak vyrůstá s tím, že kdyby bylo lepší, více se snažilo, daný rodič by si ho všiml nebo by neodešel. Má pocit, že nikdy není dostatečné, což může přetrvávat až do dospělosti.
A jak se pak strach z opuštění projeví v partnerských vztazích?
Člověk se partnerovi může snažit zavděčit, pečovat o něj, bude mu dávat obrovský prostor bez ohledu na své potřeby a hranice v rámci tohoto vztahu. Může také přetrvávat pocit, že sám nemá dostatek lásky, pozornosti a přijetí, a přemíra vyžadování naplňovaní těchto potřeb od partnera pak může paradoxně vést k opuštění partnerem či partnerkou.
Máme ustálenou představu velké romantické lásky, za kterou se musí trpět – i padnout. Pak je těžké, aby mladý člověk nahlédl na to, že není v rovnocenném a zdravém vztahu.
Může se zanedbávání v dětství propsat i do toho, že člověk podvědomě nehledá partnera, ale spíše někoho, kdo zasytí potřebu jeho nenaplněné rodičovské péče a lásky?
Například žena, které byl nedostupný otec a nemá uspokojené potřeby, které primárně měly být uspokojované ve vztahu s otcem, může vstoupit do vztahu se snahou tento nedostatek zahladit a dosytit. Pokud se to nedaří, mohou z toho být velká zklamání a onen partner toho taktéž může začít zneužívat. Některé dívky z rodiny odejdou brzy, kolem 16. roku. Pokud si najdou o mnoho let staršího partnera, jenž má tendenci kontrolovat a manipulovat, může tam docházet až k takzvanému groomingu (navazování důvěrného vztahu s dítětem či mladistvým za účelem jeho zneužití, pozn. red.), kdy si starší muž v podstatě připravuje půdu pro to, aby si „kořist“ mohl omotat pavučinami, aby fungovala tak, jak on potřebuje.
Může být rizikem takového vztahu, i kdyby tam nedocházelo ke groomingu, například emoční závislost? Proč je problematická?
Jak jsem již zmiňovala, emoční závislost je produktem nevyrovnaného mocenského vztahu a prožívá ji partner, který je ve vztahu tím znevýhodněným. Jakákoliv nerovnováha ve vztahu, pokud je zneužita, je problematická.
Snažili se ti rodiče namluvit, že jsi líný*á? Máme pro tebe dobrou zprávu
26. dubna 2023 6:00
Všechny tyto jevy vedou k tomu, že vzniká nerovný vztah. Jak tedy vypadá zdravý vztah? Jak poznat, že nejsem ve zdravém vztahu?
V současné době může být těžké poznat, zda je člověk ve zdravém vztahu, či nikoli, i pro lidi, jejichž historie není poznamenaná traumatem. Například v teenagerských letech člověk do vztahů mnohdy vstupuje s různými vztahovými mýty – že má pravá láska bolet, že pokud člověk ve vztahu netrpí, není to pravá láska, že pokud na mě partner nežárlí, nemá mě dostatečně rád. Máme ustálenou představu velké romantické lásky, za kterou se musí trpět – i padnout. Pak je těžké, aby mladý člověk nahlédl na to, že není v rovnocenném a zdravém vztahu. Aby byl vztah považován za zdravý, je třeba, aby byl rovnocenný. Aby byl přítomen vzájemný respekt a vzájemná úcta. Pokud ve vztahu dochází k vychýlení z této rovnováhy, tak to není o partnerství.
Vzájemná pomoc ve vztahu a převzetí zodpovědnosti
Jak může ve vztahu člověk pomáhat traumatizovanému partnerovi? A jak přistupovat k jeho tendencím či nezdravým vztahovým vzorcům pramenícím z traumatu?
Základní práci musí vždy udělat člověk samotný. Zásadním pravidlem je to, že by nám partner neměl být terapeutem. Pokud je ale partner respektující, chápající, porozumí tomu, co se druhému děje, případně pomůže s vyhledáním odborníka, může to být velmi nápomocné. Pokud vám partner řekne „to jsou tvoje problémy, s těmi mě neotravuj“, tak to úplně podpůrné není.
Například pokud má žena zkušenost se sexuálním násilím a vstoupí do zdravého vztahu, i tak bude pravděpodobně vystavena důsledkům toho, co prožila, což se může do onoho nového intimního soužití a partnerského vztahu promítnout. Pro partnera to taktéž může být náročná situace a v takovém případě je vhodné, aby sám vyhledal odbornou pomoc, protože i on prožívá náročné pocity. V tu chvíli je možné také využít partnerské poradenství. Partner tak může pochopit, že to, co se v intimní okamžik děje, není reakce přímo na něj, ale že se jedná o partnerčinu reakci na traumatizující zkušenost, protože se právě setkala s nějakým ze spouštěčů, kterým může být například určitý dotek, poloha těla či vůně. Cesty ke spokojenému soužití jsou, ale partnerství je vždy o dvou lidech. Je fajn, když každý převezme zodpovědnost za to, co mu náleží, zároveň se navzájem podpoří a dají si prostor mít věci tak, jak oba potřebují.
Jaké jsou limity této pomoci? A je možné přenést naše trauma na partnera?
Partneři by se neměli pokoušet vyřešit nebo léčit trauma toho druhého. Nejlepší věc, kterou pro svého partnera můžeme udělat, je naslouchat, být vedle něj a podpořit ho ve vyhledání odborné pomoci. Zpracovat traumatickou zkušenost vyžaduje čas. Aby tato cesta nezasahovala nezdravým způsobem do vzájemného vztahu, je potřeba, aby každý z páru převzal zodpovědnost za to, co v dané situaci dělat může, a aby poznal, co už je nad jeho síly nebo mimo jeho pole působení.
Abych mohl být oporou partnerovi, který si prochází těžkým obdobím, musím dbát také na své potřeby a mít svůj vlastní prostor. Mít zdroje, ze kterých mohu čerpat. Bez této péče se může stát, že podporující partner bude vystaven takzvanému sekundárnímu traumatu, které může být důsledkem pocitů bezmoci v rámci podpory primárně traumatizovaného člověka.
Mnoho z toho zmíněného chování souvisí s vlastní sebehodnotou a vztahem, který máme sami k sobě. Je tedy pro budování láskyplných a zdravých vztahů potřeba, abychom narovnali vztah, který máme sami k sobě?
Ano, jsou to propojené nádoby. Tím, že člověk naváže jiný vztah sám k sobě, že se posune v oblasti sebevnímání, sebehodnoty, sebevědomí, tak bude moci pustit některé nezdravé vzorce, které už nebude potřebovat. Například onu potřebu kontroly. Vždycky říkám, že terapeutická sezení jsou nejvíce o tom, že člověk potkává tu nejdůležitější osobu ve svém životě, kterou je on sám. Je to velmi blízké setkávání se sebou samým. Například lidé, kteří trpí pocity méněcennosti, mají nízké sebevědomí či postrádají sebeúctu, přicházejí s tím, že se ptají, co mají dělat a jak se mají chovat, aby s nimi lidé byli spokojení. Když se tento postoj povede překlenout a mohou být následně spokojeni sami se sebou a v souladu s tím, že tak, jak jsou, jsou dost dobří, nachází se na dobré cestě.
Specializuje se na práci s traumatem v kontextu domácího a sexuálního násilí. Podílela se na podcastech Diagnóza F, Hranice násilí, účinkovala v dokumentu Znásilnění pod kůží a je spoluautorkou publikace Partnerské násilí. Je členkou České asociace pro psychoterapii, profesní organizace, která zaštiťuje terapeuty a terapeutky s odborným vzděláním a dohlíží na kvalitu jejich práce.
Jak se pak z tohoto nastavení, které plyne z traumatu, dostat ven? Jak se dá například pracovat s potřebou kontroly či se strachem z opouštění?
Zásadní je identifikovat to, co se mi v určitých situacích děje a jak na to reaguji. Uvědomit si, že se mi to ve vztahu děje a způsobuje to nepohodu. I to uvědomění je o tom si říci, že mi možná nebude stačit nahlížet na to o samotě, ale budu potřebovat odbornou pomoc. V ten moment je důležité opravdu pomoc vyhledat. V kontaktu s terapeutem se člověk může na situaci dívat jinak, než je zvyklý sám za sebe.
Pokud má možnost pochopit, k čemu dochází, odkud to plyne, co se v něm děje, a začne rozumět svým reakcím, může být v kontaktu se svými pocity, vyjádřit je a odžít, postupnými kroky lze onu traumatizující událost integrovat. Vnést ji do vlastní osobní historie, kde bude moci zůstávat. Nejde ji vyzmizíkovat, bude vždy jeho součástí. Když ji ovšem integruje, bude moci jít dál. To je cesta, která se dá v rámci individuální psychoterapie urazit. A která může významně přispět k tomu, aby daný člověk mohl žít kvalitní život a zažívat zdravé vztahy.
Takže pokud jsme my tím, kdo pociťuje potřebu kontroly či druhému ve vztahu kvůli svému traumatu nějakým způsobem ubližuje, je důležité za své chování převzít zodpovědnost.
Daný člověk musí být schopen nahlédnout, že je sám nositelem toho problému. Že je to jeho potřeba a že tato potřeba způsobuje problém ve vztahu. Že problémem není partner či partnerka a například to, že chodí s kamarády ven, ale on sám. Jde o to, uvědomit si tuto potřebu, pochopit, že vyplývá z toho, co jsem doma zažíval, uvědomit si, že se mi mé chování nelíbí, že tím partnerovi či partnerce ubližuji a chci s tím něco dělat. Ale partnerka a partner má stále volnost rozhodnout se v takovém vztahu nebýt, i kdyby s tím partner něco dělal. Kontrolující partneři tomuhle často nerozumí a někdy vstupují do terapie z toho důvodu, aby s nimi partner zůstal. Oni by se ovšem měli měnit kvůli sobě. To by měla být primární motivace, že jim samotným vadí, že se chovají tak, že někomu ubližují. Pak se to chování a jednání může začít měnit.
A pokud se budeme bavit o něco konkrétněji, například o té potřebě kontroly, kterou jsme několikrát zmiňovaly, jak se člověk může dostat z nastavení, že svět je natolik ohrožující místo, že potřebuje mít nad vším, tedy i nad svými vztahy, kontrolu?
To je velmi individuální a leckdy dlouhá cesta. Neexistuje jeden návod. Je to postupná práce po jednotlivých krocích v rámci terapeutického vztahu, kde si člověk tyto věci odpracuje, integruje, může přijít blíže do kontaktu s vlastním prožíváním a emocemi. Vztah s terapeutem je možné považovat za takový mikrosvět, odraz toho, co člověk žije ve vztazích tam venku. A v rámci tohoto mikrosvěta je pak možné s tím postupně začít pracovat.
Každopádně aby daný člověk kontrolu mohl začít pouštět, je třeba, aby došel k pochopení, že mu již nehrozí konstantní nebezpečí a že je v pořádku nemít nad věcmi neustálou kontrolu?
Ve zkratce by se to takto dalo říci. A netýká se to jen kontroly, týká se to celé té škály prožitků a reakcí, které traumatickou zkušenost provází. Jde o postupné zjišťování, že tyto jevy můžeme uchopovat jinak. Že už máme jiné možnosti a schopnosti, než jsme měli jako malé děti, kdy tyto obranné mechanismy byly funkční a ochránily nás. Z pozice dospělého člověka už můžeme k daným situacím přistupovat jinak. To jsou všechno ale velmi postupné a jemné kroky, často se odehrávající podvědomě. Pokud člověk rozkryje, odkud jeho chování, prožívání a pociťování pramení, zpracuje své pocity, které se k prožitku váží, může daný traumatický zážitek integrovat a jít s ním dál do budoucnosti.
Představte si své životní zkušenosti jako šňůrku barevných korálků, na které jeden září rudě – ten reprezentuje traumatickou zkušenost. V momentě, kdy se setkáte se spouštěčem, rudý korálek zbarví i všechny následující korálky, spouští se alarm a přichází určitá reakce, například zamrznutí. To, čeho je možné dosáhnout v rámci terapie, je, že ty následující korálky nebudou potaženy rudou barvou. Ten červený tam stále bude, ale nebude zbarvovat ty ostatní, nebude mít takovou sílu a vy zároveň budete mít dostatek prostředků, jak vidět skutečné barvy ostatních korálků.
Pokud člověk za své chování převzal zodpovědnost, snaží se své vzorce chování a myšlení měnit, ale stále se to nedaří, stále se vrací k tomu, co zná, může si připadat „rozbitý“. Jak jinak na sebe v takové situaci nahlížet? Jak se k tomu stavět?
Uvědomit si, že je to úplně normální. Včetně těchto pocitů. Na cestě, na kterou jsme se vydali, v rámci které se snažíme dané věci uchopovat jinak, je úplně normální udělat čtyři kroky dopředu a dva zpátky. Na některý ten kamínek na naší cestě prostě někdy musíme stoupnout znovu a pořádně si ho prozkoumat, abychom věděli, že je náš, rozuměli tomu, proč se na cestě nachází. Až pak budeme moci skutečně udělat další krok. Závěrem bych chtěla říci, že i malými krůčky se dá dojít hodně daleko, a podpořit všechny, kteří cítí, že jim nějaká těžká životní událost vstupuje do přítomného života, aby se nebáli vyhledat odbornou pomoc.
