Po poslední prohře odjela na kemp do Liverpoolu, kde trénují také mladé UFC hvězdy Paddy Pimbletta a Molly McCann.
Je jí jen 21 let a už je mistryní světa v MMA strikingu. S bojovými sporty přitom začala naprosto nečekaně, a jak sama prozradila, nikdo by to do ní nikdy neřekl. Zápasila ve Spojených státech amerických v rámci pyramidy organizace UFL (United Fight League) a v říjnu měla premiéru v domácí organizaci Oktagon MMA.
„Poprvé jsem s bojovými sporty přišla do kontaktu zhruba před pěti lety, když mě táta vzal na galavečer bojových umění v Revúci. Nejprve jsem tam ani nechtěla jít, protože jsem tehdy byla velká ‚princeznička‘. Vnímala jsem to tak, že tam chodí jen samí agresivní lidé,“ řekla pro Refresher slovenská bojovnice Veronika Smolková.
Trénuje poctivě každý den a netají se tím, že chce jednou zápasit na nejvyšší úrovni v UFC. Ještě předtím chce ale získat titul v Oktagonu. V rozhovoru prozradila, co všechno pro sport obětovala a co je ještě ochotna obětovat, přiblížila období dospívání a rozpovídala se i o svých tetováních.
Pokud tě zajímají články o bojových sportech, podpoř nás a staň se členem klubu Refresher+. Budeš si moci přečíst nejen profily zápasníků, ale také rozhovory s domácími bojovníky. Například s Attilou Véghem, současným šampionem Oktagonu Patrikem Kinclem nebo Pavlem Langerem.
V říjnu jsi měla premiéru v největší domácí organizaci Oktagon MMA. Předvedla jsi skvělý výkon, nakonec jsi ale těsně před koncem prohrála na submisi s Britkou Megan Morris. Bylo vidět, že tě to velmi mrzelo, ale přesně takové je MMA. Občas kruté a nemilosrdné. Jak ses s tou prohrou vyrovnala?
Byla jsem strašně zklamaná, protože o zápase v Oktagonu jsem dlouho snila. Pořád jsem si představovala, jak bude Ondra (Ondřej Novotný, promotér a announcer organizace – pozn. redaktora) vyhlašovat mé jméno. A všechno bylo naprosto dokonalé, až do závěru. Ovládl mě smutek a hněv... věděla jsem, že jsem byla výborně připravená. Cítila jsem se v dobré formě. Ale tu prohru jsem přijala.
Věřím, že všechno špatné je k něčemu dobré, a možná jednou pochopím, proč to dopadlo právě takhle. S tímto sportem ale nehodlám přestat, teprve začínám. Jsem momentálně na boxerském soustředění, potom jedu na grapplingové. Snažím se získat co nejvíce zkušeností, abych už v dalších zápasech byla perfektně připravená.
Začínala jsi thajským boxem a K1. Hodně postojářů chce zkusit dnes velmi populární MMA, ale právě po přechodu ke smíšeným bojovým uměním často pohoří v bojích na zemi. Proč jsi chtěla vyzkoušet tuto novou disciplínu a jak ses vyrovnala s wrestlingem, grapplingem a BJJ, které jsi musela začít také trénovat?
Bojovým sportům se věnuji čtyři a půl roku, a už když jsem poprvé přišla do gymu, věděla jsem, že budu chtít časem dělat MMA. U nás to však tehdy ještě nebylo možné, trénovali jsme jen K1 a thajský box. Ale stále jsem trénovala v malých MMA rukavicích a byl to úplně jiný pocit, než když jsem měla velké. Když se v našem gymu začalo i s tréninky MMA, šla jsem hned do toho, ale velmi rychle jsem zjistila, že to nebude tak jednoduché.
Je jednodušší tě hodit na zem. Na MMA je úžasné, že se v tom člověk může donekonečna zdokonalovat, protože je to tak komplexní sport. Wrestling a grappling mě v posledním období hodně baví. Přestože jsem právě v tom posledním zápase prohrála na páku, vím, že jsem udělala v boji na zemi dost velký progres. Bohužel jsem to nestihla ještě pořádně ukázat.
Stala ses mistryní světa v MMA strikingu. Předpokládám, že to člověka nakopne správným směrem a dodá mu to spoustu sebevědomí. Co jsi tehdy cítila?
Byl to obrovský nával radosti a zadostiučinění. Stále jsem trénovala a věřila, že i holka z malého městečka jako já může ve světě něco dokázat. Hatery jsem nevnímala a ani dnes je neposlouchám. I po této poslední prohře se našlo mnoho „odborníků“, kteří vypisovali, jak už jsem skončila a podobně. Jsem cílevědomá, a když si něco umíním, dokážu to. Možná ne dnes, ale jednou určitě.
Zkus nám přiblížit, proč jsi vlastně v první řadě začala s bojovými sporty. Co tě motivovalo a kdy jsi s nimi přišla poprvé do kontaktu?
Poprvé jsem s tím přišla do kontaktu zhruba před pěti lety, když mě táta vzal na galavečer bojových umění v Revúci, odkud pocházím. Nejprve jsem tam ani nechtěla jít, protože jsem tehdy byla velká „princeznička“. (smích) Vnímala jsem to tak, že tam chodí jen samí agresivní lidé. Byly tam i zápasy pod pravidly K1, které mě tolik nebavily, ale poté přišlo MMA. Úplně mě to uchvátilo.
Až natolik, že jsem už tehdy z ničeho nic otci řekla, že za rok budu mít na stejném místě v kleci zápas i já. Samozřejmě to nebral vážně. Když jsem přišla domů, pustila jsem si film Creed a začala jsem dělat stínový box přesně podle něj. (smích) Brzy jsem zjistila, že můžu trénovat v Banské Bystrici v Dracula MONACObet Gymu, a už to bylo. Jsem tam dodnes, zamilovala jsem si to.
Teprve před rokem jsem dokončila školu, chodila jsem na sportovní gymnázium, a jak jsem si představovala, že budu po škole už jen naplno trénovat, tak to je. Věřila jsem, že nějací sponzoři přijdou, a přišli.
Jaké pro tebe bylo dospívání v Revúci či v Banské Bystrici? Jaká jsi byla ve škole? Prala ses občas se spolužáky či spolužačkami i mimo ring?
Ne, to právě vůbec. O mně by nikdo nikdy neřekl, že budu dělat právě tento sport. Když byl někde konflikt, spíš jsem vždy odešla. Občas jsem na někoho možná tak zakřičela, ale to je všechno. Neprala jsem se. Zjistila jsem, že s lidmi, kteří nemají zájem změnit svůj názor, nemá význam se bavit. Ale přiznám se, že předtím, než jsem začala dělat bojové sporty, si na mě lidé dost dovolovali. Ten sport mi dodal sebevědomí a jistým způsobem mě zachránil a osvobodil.
Tvoje matka ti před zmiňovaným mistrovstvím světa koupila jakýsi zápasový kroj, pokud to tak můžeme nazvat, s folklórními motivy. Jsi fanynkou folklóru, případně celkově slovenských tradic?
Měla jsem k tomu blízko už od malička. U nás v Revúci to není nic neobvyklého. Koupila mi to jako takový talisman. Máma pro mě hodně znamená. Vždy si od ní nechám poradit.
Je ti 21 let. Studuješ na vysoké škole, pracuješ, nebo se věnuješ naplno čistě MMA s tím, že máš dostatek sponzorů?
Teprve před rokem jsem dokončila školu, chodila jsem na sportovní gymnázium, a jak jsem si představovala, že budu po škole už jen naplno trénovat, tak to je. Věřila jsem, že nějací sponzoři přijdou, a přišli. Mám velké štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají. Primárně se tedy zaměřuji na to, abych mohla být profesionální fighter.
V jednom rozhovoru jsi říkala, že každý den makáš v gymu. Předpokládám, že tato striktní disciplína se musí tvrdě odrážet na tvém sociálním životě. Jak to vnímají tvoji vrstevníci a chodíš se občas i pobavit ven?
No, bývaly časy, kdy jsem se ještě chodila někam pobavit alespoň dvakrát do roka. (smích) Letos, od té doby, co vlastně zápasím na profi úrovni, jsem se úplně odstřihla od těchto aktivit. Moji vrstevníci mi tedy akorát pogratulují, když vyhraju a tak, ale jinak se moc nevídáme. Jediné kamarády a rodinu mám vlastně v gymu. S nimi trávím nejvíc času, vlastně každý den. Ty kamarády, které jsem měla... už se jen pozdravíme, ale nikam spolu nechodíme. Neberu to ale jako nic špatného, sama jsem si to vybrala.
Někteří lidé na sociálních sítích a média řeší spíše tvůj vzhled než kariérní výsledky. Jak vnímáš tento problém, že tě vnímají zejména jako sexuální objekt a až potom jako zápasnici?
Na jednu stranu to dokážu pochopit, protože většina mých soupeřek jsou spíše takové „mužatky“ nebo ženy na steroidech. Chápu, že najednou, když vidí holku, která se ráda upraví, řeší vzhled. Jen přitom tedy zapomínají na fakt, že jsem každý den od rána do večera v gymu.
Příliš tyto věci neřeším, jen mě spíš zaskočí, když některé sportovní portály najednou napíší článek s titulkem „Veronika Smolková nahoře bez“ a podobně, místo aby napsaly, jak tvrdě trénuji. Chápu, že jim jde o čísla, ale nelíbí se mi to. Protože i když se někdo podívá na můj instagramový profil, uvidí tam zejména sport a rodinu.
Některé zápasnice jako Page VanZant nebo i Češka Sandra Mašková zúročily tyto sympatie fanoušků tím, že si dokázaly vydělat například na platformě OnlyFans. Jak to vnímáš? Dokázala by sis také něco takového představit?
Nebudu lhát, po mém posledním zápase mi psala hromada úchyláků, že kdybych měla OnlyFans, měla bych se moc dobře, ale neumím si to představit. Ale znám holky, které OF mají a jsou zároveň zápasnice. A přidávají tam fotky, které by normálně mohly dát i na instagram. Tohle mi například nepřijde jako něco „pod úroveň“.
Já si jen neumím představit to, že bych tam musela svůj čas věnovat neznámým lidem. Psát si s nimi a posílat jim fotky. A co se týká nahých fotek, neumím si to představit, protože mám určitou hodnotu, pod kterou nechci klesnout.
Ale nejsem vysloveně proti tomu, jen já bych to nedokázala dělat. Nevím, co bude, ale doufám, že neklesnu pod takovou úroveň, že bych to musela dělat. Chci být tak dobrá zápasnice, abych na takové věci nemusela ani pomyslet.
Prý jsou tvými velkými vzory Tereza Bledá a Lucie Szabová. Máš oblíbené i nějaké zahraniční zápasnice?
Dlouho jsem sledovala Cris Cyborg. Sice vypadá úplně jako chlap, ale mám ráda její zápasy. A pak mám moc ráda Amandu Nunez, ona je neskutečná. Reprezentuje ženy v tom nejlepším světle. Je to silná bojovnice. Největším vzorem je však přece jen Lucka Szabová. Je to i tím, že ji osobně znám a trénujeme spolu. Motivuje mě. Když vidím, co dokázala, pořád si říkám, proč bych to nemohla dokázat i já?
Rodina pro mě znamená hodně a jednoho dne bych určitě chtěla být matka, ale mám to trochu jinak nastavené. Cítím, že jsem se pro tento sport narodila, a proto ho mám jako prioritu.
Netajíš se tím, že tvým cílem je získat titul v Oktagonu. Je ale možné, že právě proto bude nezbytný zápas právě se Szabovou. Šla bys do toho?
Zatím jsme v rozdílné váhové kategorii, protože jdu do divize do 57 kilogramů a ona je ve vyšší, do 61 kilo. Všichni ale chtějí, aby i ona šla do nižší přesně proto, abychom se setkaly. (smích) Mně zatím vyhovuje to, že si v přípravě umíme dobře pomoci, protože nás holek není v tomto sportu mnoho.
Kdybychom měly zápas proti sobě, pochopitelně by to bylo náročnější a už bychom netrénovaly spolu. My jsme se o této možnosti s Luckou bavily a ten zápas nechceme. Určitě ho nebudeme vyhledávat a nebudu nikde prohlašovat, že chci zápas s ní. Ale kdyby skutečně šla do mé váhovky, bylo by to nevyhnutelné, protože chci titul. Věřím však, že do mé kategorie nepůjde. (smích)
Nebála by ses s ní právě díky té náklonnosti tvrdě poprat, tak jako s jinými soupeřkami?
My už když spárujeme, jde náklonnost a kamarádství stranou. Samozřejmě ji respektuji, ale když spolu trénujeme, respekt musí jít stranou, jinak to nejde. Je pravda, že když jdeš proti někomu, koho neznáš, nevadí ti, že mu ublížíš. Jenže kdybych šla proti někomu, koho tak dobře znám, asi by to nebylo jednoduché. Nevím. Sama bych byla zvědavá na to, jak by to probíhalo.
Szabovou stoplo na jistou dobu těhotenství. Jak to do budoucna vidíš ty, co se týká těchto věcí? Chceš si nejprve vybudovat slušnou kariéru a teprve potom zakládat rodinu, nebo by ses podobné pauze nebránila?
Rodina pro mě znamená hodně a jednoho dne bych určitě chtěla být matka, ale mám to trochu jinak nastavené. Cítím, že jsem se pro tento sport narodila, a proto ho mám jako prioritu. Je u mě na prvním místě, i když mnoho lidí může říci, že to je sobecké. Je to prostě součást mě.
A rodinu mám pořád kolem sebe. Já to beru tak, že i kdybych neměla vlastní dítě a byla bych už na to stará, klidně bych si dítě adoptovala, nevadilo by mi to. To dítě člověka v kariéře přece jen na nějaký čas zastaví a pro mě ten sport znamená příliš mnoho na to, abych se ho takhle vzdala. Takže to určitě nemám tak brzy v plánu.
Jednou jsi zmínila i to, že se chceš časem dostat do nejvyšší MMA ligy, tedy UFC. V Americe jsi už zápasila, jak na tebe ta země působí? Uměla by sis v případě úspěchu představit, že bys tam žila?
Žít bych tam asi nechtěla, protože vždy, když jsem tam byla, jsem se těšila na to, až zase pojedu domů. (smích)
Proč?
Je to úplně jiná mentalita. Všechno je strašně velké, všechno je příliš daleko. Nebyla jsem na to zvyklá. A nebyla tam skoro nikde pitná voda. (smích) Vadilo mi to, že se tam nemůžu všude jen tak napít. Zapomněla jsem na to a pak mi bylo špatně. Každý na Slovensko nadává, ale mně se tady extrémně líbí. Já jsem tady spokojená a neumím si představit, že bych opustila natrvalo svůj gym, protože jsem tam v podstatě vyrůstala. Mám tam opravdu skvělé trenéry.
Neuměla bych si tedy nyní představit život v zahraničí, ale zase na druhé straně, kdyby přišla dobrá nabídka... je tam zase super to, že ti lidé skutečně přejí sportovcům, respektive bojovníkům. V tomto jsou úžasní, berou to úplně jinak. My jsme v tomto směru dost zaostalí.
V Americe jsem šla po ulici a každý se se mnou chtěl fotit, a to jen viděl, že mám bojové oblečení. Neberou bojové sporty tak negativně, jen jako něco násilného, ale baví je to sledovat. Plus organizace tam byla také super, velmi dobře se o nás starali. Jen já tak dobře neovládám angličtinu, takže jsem tam tomu moc nerozuměla. (smích)
A snažíš se v té angličtině zdokonalit vedle sportu?
Učím se. Mám spíš problém mluvit anglicky. I když mi tam docela rozuměli a říkali, že mluvím dobře. Ale oni jsou takoví, že si cení, už jen když se člověk trochu snaží s nimi komunikovat v jejich jazyce. Rozhovor v angličtině bych ale asi dělat nešla, protože to by z toho pak byla vtipná videa na internetu. (smích)
Kdy tě příště uvidíme v kleci?
Doufala jsem, že to bude ještě letos, i tomu tak původně mělo být. Jen jsme nabídku, která přišla, museli s trenéry odmítnout. Musela jsem se trochu zkrotit. Řekla jsem si, že nemůžu být až tak tvrdohlavá, protože jsem letos měla šest zápasů, což je extrémně moc. To někdo nemá ani za tři roky, takže jsem potřebovala menší pauzu.
Musím už myslet i na to, že v MMA se skóre bere jinak než v ostatních bojových sportech. Lidé si všímají, že mám dvě výhry a tři prohry. Nikdo nehledí na to, jestli jsem tam podala dobrý výkon, jde o konečný výsledek. Další zápas by tedy měl být až začátkem příštího roku.
Na závěr bych ještě rád probral tvoje tetování, která se nedají přehlédnout. Můžeš přiblížit, kolik jich máš, kde všude a co pro tebe znamenají?
Mám 18 tetování a vždy jsem si je dávala po etapách, třeba pět najednou nebo tři najednou. (smích) Vždy si jich nechávám udělat co nejvíce najednou, aby se mi to mohlo rychle zahojit a mohla jsem znovu začít s trénováním. Mezi pro mě nejvíce významné patří tetování motýla. Symbolizuje pro mě svobodu.
Na žebrech mám dále vytetované „Born to fight“. To bylo vlastně mé první tetování. Na ruce mám nápis Statečný a na zádech mám vytetované Buď trpezlivý, všetko príde v správny moment. Ostatní jsou jen takové blbosti, kvítky a srdíčka. (smích) Líbí se mi taková „jemná“ tetování. Nemusí pro mě mít význam, stačí, že se mi prostě líbí.
