Film Láska nebeská z roku 2003 stále patří mezi oblíbené vánoční filmy. A právě pro jeho stálou relevanci je důležité uvažovat o tom, jaké hodnoty nám dodnes předává.
Je to totiž i kultura, která pomáhá formovat náš pohled na svět, vztahy, na to, co je dobré i špatné, nebo na to, co by mělo, či nemělo být.
Nejdříve se pojďme podívat na negativní představy či normy, které se ve filmu objevují.
Kluci nebrečí
Film reprodukuje škodlivé a stereotypní genderové normy. „Seber se. Lidé nesnášejí slabochy. Nikdo se s tebou nevyspí, pokud budeš pořád brečet,“ říká Karen kamarádu Danielovi, kterému nedávno zemřela manželka. Idea, že muž nemá právo pociťovat nebo projevovat emoce ani v momentě, kdy mu zemřela životní partnerka, je směšná. Sám Daniel na nesmyslnost tohoto genderového svazujícího stereotypu upozorňuje, když po „jo, rozhodně“ ironicky dodává „užitečné“. (Film navíc možná něco naznačuje, když právě citlivý muž, který se nebojí ukázat své emoce, nakonec randí s Claudií Schiffer.)
Právě toto patriarchální nastavení, které muže nutí potlačovat emoce, odborníci vedle dalších faktorů (například pracovních a finančních tlaků či zneužívání návykových látek) označují za jeden z důvodů, proč si muži neříkají o pomoc a proč mají oproti ženám větší tendenci předčasně ukončit svůj život. Podle Českého statistického úřadu v období 2017–2021 na jednu sebevraždu ženy připadlo 4,1 sebevraždy mužů – ročně sebevraždou zemřelo v průměru 1027 mužů a 250 žen.
„Jednoduchou odpovědí je rodový či rodinný vývoj, ve kterém se projevování emocí nepodporuje, případně zakazuje. To se projevuje například v onom klasickém ,kluci nepláčou‘. Je to sice dost zastaralý fenomén, bohužel ale stále přežívá a v rodinách je přítomný i dnes. Když něco zakážete, člověk se to naučí neprojevovat,“ vysvětlil již dříve v rozhovoru pro Refresher psychoterapeut Michal Vybíral z Ligy otevřených mužů.
Někteří muži se tak podle něj bojí otevírat emoce, jelikož jim to navozuje pocit selhání, odsouzení, nepřijímání a nepochopení. Uzavírání do sebe je pak může vést k osamělosti a nevyhledání pomoci, když ji potřebují.
Homofobie
Ve filmu jsou opakovaně slyšet homofobní a heteronormativní poznámky. Například Mark, kterého se Sarah zeptá „Miluješ ho?“, zatímco ukazuje na jeho kamaráda, velmi razantně odpovídá: „Co? Ne, odpověď je ne. Rozhodně ne.“
Sexualizace a objektivizace žen
Ve snímku opakovaně dochází k sexualizaci a narušování soukromí žen. V rádiovém rozhovoru se moderátor ptá zpěváka Billyho na „nejlepší sex jeho života“. Billy odpovídá: „Britney Spears.“ „Páni.“ „Ne, jen žertuju. Byla příšerná.“ Sexualizované jsou i ženy ve vánočním videoklipu tohoto zpěváka nebo v „prezentaci“, kterou pro Juliet připravil Mark v rámci svého finálního vyznání lásky.
Občas je ovšem objektivizující přístup k ženám rozporován i samotnými muži. Když do Británie přijede na návštěvu prezident Spojených států amerických a povídá si s Davidem, zatímco kolem projde Natalie, Davidova nová asistentka, prezident pronese: „Páni, to je ale kus ženské. Viděl jste ty kozy?“ Davidovi se poznámka evidentně nelíbí a na debatě se odmítá podílet. Odpovídá proto: „Jo, je skvělá – ve své práci.“
Bodyshaming
Ve filmu je několik dialogů, které podporují dysmorfofobii (obavu, že je na našem těle něco v nepořádku) či se dopouští fatshamingu. „Ta oplácaná dívka?“ ptá se například zaměstnankyně britské vlády, když ji premiér prosí, aby jeho asistentku Natalii přesunula na jinou pozici. Když reaguje uhýbavě tím, jestli by se jí tak mělo říkat, dostane se mu odpovědi: „Myslím, že má docela velký zadek, ano, pane. A obrovská stehna.“
Je navíc znepokojující, že je Natalie opakovaně označována za tlustou nebo oplácanou, když má velikost zhruba 38/40. (To stejné platí v případě Bridget Jones.) Pokud jsou ženy s průměrnou postavou nálepkovány adjektivy jako „tlustá“, není divu, že po celém světě vyrůstají dívky s pošramoceným sebevědomím a nereálnými představami o tom, jak má nebo nemá vypadat ženské tělo.
A co víc, David místo toho, aby se Natalie zastal, odpoví: „Jo. To je jedno.“ Když před námi někdo uráží, šikanuje nebo reprodukuje škodlivé narativy nebo nezdravé ideály krásy, nepřecházejme to. Postavme se za lidi, kterým je ubližováno.
Fatshamingu se dopouští i další postava, Portugalka Aurélie. Jamiemu doporučuje, aby přestal tolik jíst, protože se „zakulacuje“, a když jí nabízí koláčky, odpovídá, že nechce. „Kdybyste viděl moji sestru, pochopíte,“ vysvětluje. Ke konci filmu je pak její sestra kvůli svému tělu šikanována i ze strany svého otce a na druhou stranu se bodyshamingu dopouští i ona sama – o Aurélii mluví jako o „vyzáblině“.
Za svá těla jsou ve snímku zesměšňováni i muži. Billy Mack o svém manažerovi opakovaně mluví pejorativně („nejšerednější muž na světě“) a vysmívá se mu, že je tlustý. Na fotografii mladých zpěváků navíc napíše „máme malé penisy“.
Pojďme konečně upustit od komentování a hodnocení cizích těl. Nepatří nám.
Co když se nepovede první rande?
Pokud zůstane vztahový potenciál nenaplněn z toho důvodu, že se s někým nevyspíme na prvním rande nebo se první rande „nepovede“ a protějšek o nás okamžitě ztratí zájem, o vztah zřejmě není třeba stát. To jsme viděli na případu Sarah a Karla, mezi kterými se po prvním večeru, kdy jim rande přerušil její komplikovaný rodinný kontext (tedy nemocný bratr), romantická interakce utne. Karl měl, zvláště když věděl o složitosti jejích rodinných poměrů, k situaci přistoupit s větší laskavostí a empatií.
