Měsíční šachta je nejzáhadnější slovenská jeskyně, která ve světě nemá obdoby. Podle některých se jedná o důkaz toho, že před lidmi na Zemi žily jiné civilizace. Jiní zase míní, že se jedná o vstup do mytické podzemní říše. Kde je pravda?
Je říjen roku 1944 a účastník Slovenského národního povstání Antonín T. Horák si bere krumpáč, svítilnu, louče a pušku, aby vyrazil na jeskynní túru. Po čtyřech hodinách cesty narazí na objev, který ho přiměje zaznamenat si do deníku následující řádky:
„Dospěl jsem do dlouhé vodorovné chodby, na jejímž konci byl otvor o rozměrech sudu. Když jsem jím prolezl, stále ještě na kolenou jsem ztuhl úžasem – stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že je to podivná přírodní stěna nebo opona z černé soli, ledu nebo lávy.“
„Jenom pouhá myšlenka na lidský výtvor velikosti věže, pevně vsazený do skály uprostřed neznámých hor v divoké krajině, kde není známa jediná zmínka o ruinách, těžbě či průmyslu; zarostlý, s jeskynními sedimenty, je šílená a tento fakt je děsivý.“
Horák podle svých slov objevil obrovskou jeskyni ve tvaru půlměsíce. Měla mít zvláštně zakřivené, jakoby kovové stěny a na některých místech z ní sálalo teplo. Přestože se podrobný popis podivného podzemního dómu zachoval, Měsíční šachtu dodnes nikdo nenašel.
Stalaktity, stalagmity a záhadný válcovitý předmět
Antonín Horák působil na podzim roku 1944 jako velitel vojenské jednotky, která operovala kdesi v Tatrách. Při úkrytu v zákopu padla jeho jednotka do léčky Wehrmachtu, proto se Horák spolu s dalšími dvěma vojáky zranil. Naštěstí přišel na scénu místní hrdina, pastevec Slávek, který muže zachránil a zavedl do spletitých chodeb tajemné jeskyně.
Slávek Horáka varoval, aby se s vojáky nepokoušeli prozkoumat její hlubší části. Je prý plná hlubokých jam, nebezpečných plynů – a zřejmě i temných sil. Možná i proto se před vstupem do jeskyně pokřižoval a přečetl pár řádků z bible. Spolu s dcerou Hanou pak jednotce donesli aspirin a obvazy. Kvůli zhoršenému počasí jim však Slávek nemohl přinést žádné jídlo.
Horák se však rozhodl varování ignorovat. Vstoupil do jeskyně a objevil velkou síň s bílými stalaktity a stalagmity pokrytými zvláštním materiálem. Uvnitř byl i záhadný válcovitý objekt s velkou šikmou prasklinou. Když dovnitř hodil kámen, zjistil, že je dutý a má pevnou podlahu. Mohlo jít o výtvor pradávné civilizace?
Seděl jsem u svého ohně a ptal se sám sebe, co může znamenat tato struktura se stěnami silnými dva metry a tvarem, k němuž mě nenapadá v současné době žádné známé využití. Jaká náhoda, nebo kdo ji umístil do této hory? Je to předmět lidského původu? Je něco pravdy v legendách, které nacházíme u Platóna o dávno ztracených civilizacích s magickými technologiemi, jaké náš rozum není schopen vnímat ani pochopit?
– Deník A. Horáka
Po návratu do „základního tábora“ svým druhům o objevu nic neřekl. Místo toho jim zabavil opasky s tím, že je potřebuje na lov netopýrů. Druhý den se do jeskyně vrátil a pomocí takto vytvořeného lana do zvláštní šachty sestoupil. Zjistil, že má tvar půlměsíce, její dno je pokryto jílem a vápencem a každý zvuk je tam extrémně zesílený.
Následujícího dne Horák navštívil šachtu znovu, tentokrát s krumpáčem. Podařilo se mu vykopat kosterní pozůstatky zvířete, které později vědci identifikovali jako jeskynního medvěda. Jelikož tento druh vyhynul asi před 25 tisíci lety, znamenalo to, že šachta bývala kdysi otevřená a medvěd do ní spadl. Rovněž objevil vodorovné rýhy, které se zdály být teplejší než zbytek šachty.
Pokusy Horáka narušit stěnu vyvolaly jen zelené jiskření, kouř a záhadný hluk, což jeskyni vtisklo ještě větší mystiku.
Při své poslední návštěvě Měsíční šachty zde spustil Horák v láhvi kus pásku s napsanými základními údaji a zadní stranu kapesních hodinek a předal tuto záhadu budoucím generacím. Úzký průchod vedoucí do jeskynního sálu pak zakryl kameny.
Jsem člověk ovlivněný univerzitním vzděláním, ale musím přiznat, že tam mezi těmi vysokými kolmými stěnami s matematickým zakřivením, černými a hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že mne uchvacuje vysoce zvláštní a hrozivá moc.
– Deník A. Horáka
Jedna z největších záhad na Zemi
Objevitel Měsíční šachty později emigroval z Československa, změnil si jméno na Tony Horak a v roce 1965 zveřejnil výňatek ze svého deníku ve speleologickém magazínu National Speleological Society News. V něm mimo jiné vyjadřuje přání, aby jeskyně byla pečlivě zkoumána vědeckou obcí a nikdy se nestala turistickou atrakcí.
Jak uvádí ve své knize Měsíční šachta autor Martin Lavay, od začátku sedmdesátých let dvacátého století až do současnosti se tajemnou jeskyni pokoušely najít desítky badatelů a záhadologů z celého světa. K tomu kromě Horákových záznamů přispěl také francouzský autor Jacques Bergier, který šachtu zařadil do své knihy Le Livre de l'inexplicable jako jednu z největších záhad lidstva.
V Československu neměl – vzhledem k politické situaci – na pátrání po Měsíční šachtě nikdo ani pomyšlení. Jako první u nás o ní informoval geolog a popularizátor vědy Václav Cílek na začátku 90. let. Podivný příběh o kovové šachtě na Slovensku ovšem opatřil redakční poznámkou, v níž píše: „Je celkem jasné, že v příběhu, kde se nedá věřit ani tak okrajovému detailu, jakým je potrava z netopýrů, jen blouznivec slovenských hor uvěří tajemné kovové šachtě. Příběh však dobře zapadá do naší kolekce starých a nových pověstí speleologických, a tak jej s radostí – a s nedůvěrou – celý uveřejňujeme.“
Jak to tak ale už bývá, skepse nad pravdivostí legendy jen umocnila „zlatou horečku“ a záhadologové se začali sjíždět do míst, kde by podle nich Měsíční šachta určitě mohla ležet. Jednalo se především o slovenskou Ľubovnianskou vrchovinu, Levočské vrchy, Belianské Tatry a Nízké Tatry. V deníku jsou totiž zmíněny obce Yzdar, Lubocna a Plavno, které sice neexistují, ale jejich názvy připomínají obce Ždiar, Ľubochňa a Plaveč. Dosud ale žádný z badatelů nebyl úspěšný.
Záhady Měsíční šachty tak nepřestávají poutat fantazii a její tajemné kouzlo přetrvává. Navzdory plynutí času a měnící se geopolitické krajině zůstává symbolem neprobádaných hlubin. Ve světě plném technologických pokroků a vědeckých objevů je Měsíční šachta připomínkou, že stále existují záhady, které čekají na rozluštění.
