Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Od 19 do 26 let strávil většinu dní v Norsku ve fabrice. Dvanáctihodinové směny, stovky přesčasových hodin měsíčně a budík, u kterého nešlo jen o únavu, ale o překonání sebe sama.
Když Samuel dokončil střední školu, rozhodl se odejít za prací do zahraničí. Důvod byl jednoduchý. Chtěl si vydělat víc, než by měl doma. Jeho cesta nakonec vedla do Norska, kde přes pracovní agenturu nastoupil do loděnic na výrobu lodí.
Práce byla fyzicky náročná, ale, jak říká, finančně zcela jinde. Vydělával přes 70 tisíc korun, ale zároveň žil v podmínkách, které měly k pohodlí daleko. Pro Refresher vzpomíná, že na ubytovně bydlel s dvanácti Slováky, kde se denní režim točil jen kolem práce, únavy a krátkého spánku.
Byla to škola života.
Právě tam si prošel nejen tvrdou prací, ale i prvními velkými finančními rozhodnutími, která mu později dala víc než samotný výdělek. Ke stavebnictví měl přitom blízko už od dětství. Vyrůstal v prostředí, kde se vždy něco stavělo a opravovalo. Zkušenosti ze zahraničí a praktické dovednosti se mu později spojily do nápadu, který dnes stojí v přírodě Nízkých Tater.
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemčení?
Kolik si dokázal vydělat za hodinu práce v Norsku.
Z jaké mzdy začínal a kam se postupně vypracoval.
Jaké byly jeho největší finanční chyby, co by dnes udělal jinak.
Kolik ve skutečnosti stojí život v tiny housu.
Jak vypadalo jeho každodenní bydlení v malé lodní kajutě.
Na první pohled působí jeho projekt Kajuta jako další „útulný domeček v lese“. Když se však podíváš blíž, za jednou kajutou se skrývají roky zkušeností v zahraničí, rozhodnutí, která stála desítky tisíc, i momenty, kdy se projekt téměř zastavil.
Z tiny housu mu ukradli stavební materiál a rozbili okno
Ačkoli výsledek působí klidně a esteticky, realita provozu ubytování v přírodě má i méně viditelnou stránku. Samuel říká, že jednou z nejnepříjemnějších zkušeností byl vandalismus. „Stalo se nám, že zmizel stavební materiál. Někdo si dal tu práci a v noci to normálně odnesl,“ vzpomíná Samuel.
Postupně se pak začaly objevovat problémy, kdy vandalové poškodili samotný tiny house. „Po zimě jsme přijeli na místo a zjistili jsme, že někdo trefil panoramatické okno kamenem. Vzhledem k rozsahu prací, které jsme měli naplánované před otevřením sezóny, jsme s takovou opravou vůbec nepočítali. Výměna celého okna je poměrně náročná a časově zdlouhavá, proto jsme ji před otevřením nestihli zrealizovat“.
Situaci proto vyřešili dočasně. Poškozené sklo vyřezali a zajistili tak, aby bylo vše bezpečné a funkční. Momentálně je tam místo dvojskla pouze jedno sklo. „Běžný host si toho pravděpodobně ani nevšimne, ale z pohledu izolace to samozřejmě není ideální stav. Kompletní výměnu okna plánujeme udělat po skončení sezóny, když bude kajuta zavřená.“
Protože jde o odloučené místo v srdci přírody, nad kterým není možné mít neustálý dohled, zkoušel řešit situaci i technicky, fotopastmi či kamerami. Ani to však nebylo vždy řešení. „Dali jsme tam kamery, ale přijde mi to takové zvláštní.“
Prodáváme pobyt v přírodě a klid. A teď si představ, že přijedeš jako host, a máš tam čtyři kamery. Jenomže když je tam nedám, riskuju, že mi to tam někdo zničí. Je to těžké.
Samuel dodává, že ho někdy více než samotná škoda překvapuje důvod takového chování. „Někdy mám pocit, že jde o naprostou hloupost. Někdo jde kolem a má možnost něco rozbít nebo vzít, tak to udělá.“ I tato zkušenost mu ukázala, že podnikání s ubytováním v přírodě není jen o estetice a klidu, ale i o neustálém řešení situací, které hosté nevidí.
Zdroj: Archív respondenta
Norsko byla škola peněz, fyzické práce a reality
Samuel strávil v Norsku období přibližně od devatenácti do šestadvaceti let. V době, kdy jeho vrstevníci většinou studovali na vysokých školách, cestovali nebo si užívali začátek dospělosti, on místo pracoval rukama ve fabrice.
Dnes říká, že ho to období mimořádně obohatilo. Získal disciplínu, pracovní návyky a zkušenosti, které by podle něj nezískal ani na vysoké škole. Zároveň však přiznává, že v té době nebylo vždy jednoduché smířit se s tím, jak vypadaly jeho „nejlepší roky“.
„Byly dny, kdy jsem ráno po zazvonění budíku vstával s velkou nechutí. Někdy jsem měl doslova slzy v očích a říkal si, že tu fakt nechci být,“ vzpomíná Samuel. Přesto věděl, proč tam je, a pokračoval dál. Právě tyto roky ho později podle jeho slov posunuly k rozhodnutí vybudovat si něco vlastního doma na Slovensku.
Proč právě projekt kajuta?
Spaní v lodních kajutách zažíval během pravidelných cest mezi Slovenskem a Norskem. Cesta měla přibližně 2 200 km, přibližně 12 hodin autem na trajekt, následně 8 až 12 hodin na trajektu a pak dalších 12 až 14 hodin autem do práce. Tuto trasu absolvoval přibližně pětkrát do roka.
„Právě na trajektech jsem měl možnost vyzkoušet různé lodní kajuty. Od nejlevnějších čtyřlůžkových u motorů s hlukem a vibracemi až po komfortnější kajuty. Odtud pochází název Kajuta i myšlenka, že i malý prostor může být praktický a dobře využitý.“
Zkušenosti ho nakonec přivedly k myšlence vytvořit vlastní prostor, který spojí lodní funkčnost, jednoduchost a život v přírodě, ale podle vlastních pravidel.
Jeho hodinová mzda v Norsku se pohybovala přibližně na 185 NOK, což představovalo asi 440 korun na hodinu. Později se jeho ohodnocení zvýšilo na 230 NOK, 480 korun na hodinu. V té době se jeho měsíční příjem pohyboval kolem 73 tisíc korun, což mu umožnilo první výraznější úspory.
Během práce bydleli na ubytovně u fabriky. Každý měl vlastní menší pokoj se základním vybavením, postel, stolek, skříňku, koupelnu, a společnou kuchyni s obývákem. „I to mi ukázalo, že člověk dokáže komfortně fungovat i na malém prostoru. Když se k tomu přidá příroda a název, vznikla myšlenka dnešní Kajuty.“
Bylo nás tam dvanáct Slováků, všichni jsme pracovali v loděnici a žili prakticky na jednom místě.
Když peníze na Slovensku došly, vrátil se do Norska
„Odpracovali jsme přibližně 230 až 250 hodin měsíčně, někdy i víc. Práce byla fyzicky velmi náročná, ale stejně náročná byla i po psychické stránce. Dny, týdny a měsíce plynuly stále stejným tempem a prakticky jsme neměli soukromý život.“
Dnes už s odstupem času přiznává, že s prvními většími výdělky nenakládal právě nejrozumněji. Jednou z jeho prvních velkých koupí bylo BMW, které později prodal se ztrátou kolem 200 tisíc korun.
No, co budu povídat. Klasická cesta mladého člověka, který si vydělá první větší peníze v zahraničí.
Postupně však začal uvažovat nad investováním. Část financí přesunul do zlata a stříbra a později je využil na rozběh vlastního projektu. První kajutu financoval spolu se společníkem, který vstoupil do projektu jako investor. Později ho sice vyplatil, ale dodnes zůstávají v kontaktu a uvažují o další spolupráci.
Mezitím se Samuel opět vrátil do Norska. Na Slovensku mu totiž na dokončení projektu kajuty došly peníze a zároveň věděl, že právě v Norsku si je dokáže vydělat mnohem rychleji.
Prostředí i práci už dobře znal, proto bylo rozhodnutí poměrně přirozené. V Norsku se postupně vypracoval. Začal se pohybovat v prostředí, kde už měl větší kontrolu nad tím, jak funguje jeho práce i příjem. Z původního systému přes slovenskou pracovní agenturu se dostal do bodu, kdy si dokázal vybudovat vlastní pracovní agenturu. V té době vydělával 1200 korun na hodinu.
Rozdíl nebyl jen v penězích, ale i v tom, že už nebyl jen pracovník, ale člověk, který organizoval práci, lidi a kontrakty. „Když jsem přišel poprvé do Norska, zaměstnal mě slovenský majitel pracovní agentury. O několik let později se situace úplně otočila a pracovní smlouvu jsem vystavoval já jemu. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem z období v Norsku vytěžil maximum a je čas posunout se dál,“ říká.
Kolik stojí tiny house?
„Konstrukce celé kajuty vycházela přibližně na 1700 korun za metr čtvereční, když jde o laminátové panely,“ vysvětluje. K tomu se postupně přidávaly další zásadní položky. Jen okna stála přes 30 tisíc a největší technickou investicí byl solární systém za asi 170 tisíc, který později umožnil napojit i klimatizaci. Významnou položkou však nebyl jen samotný materiál, ale i provoz výroby.
Kromě peněz však projekt prodražily i opakované změny a experimentování. „Interiér jsme měnili asi třikrát. Nejdřív jsme dali 3D panely, pak tapety, a až nakonec jsme skončili u jednoduchých hladkých stěn. Až to se ukázalo jako funkční,“ říká Samuel.
Zdroj: archív respondenta
Dokáže ho takový projekt uživit?
Samuel říká, že ho projekt zatím nedokáže plnohodnotně uživit. V této fázi pokrývá zejména provozní náklady a postupně se mu vrací počáteční investice. „Zatím nás to neživí. Pomalu se nám vrací, co jsme do toho dali,“ přiznává. Nejsilnější období přichází během letní sezóny, která trvá přibližně od května do října. Právě v těchto měsících dokáže ubytování generovat nejvíce rezervací, zatímco mimo sezónu aktivita výrazně klesá.
O chod Kajuty se Samuel stará s partnerkou. Zatímco on řeší zejména technické věci, údržbu a sezónní práce kolem objektu, ona má na starosti úklid po hostech a přípravu prostoru na další pobyt. „Když je potřeba, jdu jí pomoci, ale většinu úklidu dělá přítelkyně,“ říká Samuel. Kromě toho oba řeší i běžný provoz, komunikaci s hosty, rezervace či drobnou údržbu, která se v odloučeném ubytování v přírodě objevuje průběžně.
Zdroj: archív respondenta
Dnes dodává, že u podobných projektů nevidí největší riziko v materiálu, ale v čase, rozhodnutích a schopnosti udržet projekt v jedné linii. Ačkoli dnes stojí při jedné funkční kajutě, projekt se nekončí. V dílně má rozpracovaný další modul a připravený materiál na další kajutu. K tomu přibývá i nový experiment, plovoucí ponton. Samuel říká, že ho baví zejména fáze tvorby. Ne výsledek, ale proces. „Asi jsem už takový, že stále budu něco stavět,“ dodává na závěr.
