Myslíš si, že rovnoprávnost je samozřejmost? Data OSN i realita režimů pod vládou moci ukazují mrazivý opak. Rovnost je křehká a odepírání práv ženám kdekoliv na světě vychází ze stejného vzorce.
Demokracie jde ruku v ruce s rovnými právy. Je tedy fascinující, že je v dnešní době rovnost žen a mužů stále tématem, proti kterému se staví tolik lidí. Proto asi neuškodí, když si shrneme, jak jsou na tom aktuálně ženská práva napříč celým světem.
Proč je důležité mluvit o tom, co se děje? Jelikož máme možnost využít své hlasy k tomu, abychom byli součástí (alespoň malé) změny. Naše privilegia by neměla být důvodem pro to, abychom zavírali oči před realitou žen v Afghánistánu, Jemenu nebo třeba Pákistánu.
Za týrání psa pět měsíců, za zbití ženy patnáct dní
V Afghánistánu dnes sledujeme systematické vymazávání žen z veřejného života. Jak vypadá život pod vládou Tálibánu? Podle nového trestního zákoníku bylo například legalizováno násilí na ženách a dětech. Trestní ochrana se vztahuje výhradně na případy, kdy žena po napadení utrpí zlomeninu nebo otevřenou ránu. O dalších formách sexuálního, psychického a fyzického násilí zákoník mlčí.
Pokud jí tedy muž nic nezlomí nebo nezpůsobí krvácení, jako by se nic nestalo. V opačném případě muži hrozí dlouhých patnáct dní ve vězení, ale to jen pokud může žena svá zranění osobně ukázat před soudcem. S sebou musí mít mužského poručníka a během procesu musí být plně zahalená. Absurdním kontrastem je fakt, že podle zjištění Amnesty International za týrání velbloudů, ovcí, psů nebo ptáků aktuálně hrozí až pět měsíců ve vězení. Tento zákon tedy považuje ženský život za podřadný.
Bez souhlasu poručníka ani k lékaři
U Afghánistánu ještě zůstaneme. V letos v květnu totiž vyšel dekret s názvem „Zákoník o soudní rozlučce manželů". Ten mimo jiné obsahuje ustanovení, která podporují dětské sňatky. Najdeš v něm například to, že mlčení dívky po dosažení puberty znamená souhlas se sňatkem. Rozhodování o ženských osudech je odevzdáno do rukou mužských příbuzných a jakákoliv šance ze sňatku odejít je téměř znemožněna. V Afghánistánu nyní žije v dětských nebo nucených manželstvích zhruba 70 procent dívek.
V případě Jemenu je realita podobně krutá. Ženy a dívky, kvůli dlouholetému konfliktu, který je přímo spojený s kolapsem infrastruktury a chudobou, trpí nejvíce. Pokud jsi žena žijící v Jemenu, máš zakázáno cestovat mezi provinciemi, do zahraničí, ale i za prací, vzděláním či ke zdravotní péči bez doprovodu nebo písemného souhlasu mužského poručníka. V kombinaci s extrémní chudobou tak drasticky roste počet nucených a dětských sňatků, které rodiny často vidí jako jediné východisko z chudoby.
Mýtus o tom, že v Česku už máme „hotovo“
V Česku často slýcháme, že už přece máme rovnoprávnost, tak co ještě ženy chtějí? Proč pořád demonstrujeme a stěžujeme si? Rovnost totiž není samozřejmostí. Jde o křehký stav, který čelí čím dál tím silnějšímu tlaku. Stačí se podívat za naše hranice a pod povrch naší společnosti, abychom zjistili, že jde o zrádnou iluzi.
Fakt, že nás čeká ještě spousta práce, potvrzuje i zpráva OSN z letošního roku. Podle ní mají ženy celosvětově v průměru jen 64 procent zákonných práv, kterými disponují muži.
Ve více než polovině zemí světa není znásilnění definováno na základě absence souhlasu. V praxi to znamená, že i když je žena znásilněná, zákon její traumatickou zkušenost nepovažuje za zločin. Sexualizované násilí se využívá také jako zbraň ve válečných konfliktech. Počet nahlášených případů vzrostl během pouhých dvou let o děsivých 87 procent.
Nerovnost je jasně vidět i v rámci ekonomické diskriminace, kdy ve 44 procentech zemí zákon nevyžaduje stejnou odměnu za práci stejné hodnoty. Ženy tak lze zcela legálně platit méně pouze na základě jejich pohlaví.
A i tam, kde jsou ženy chráněné zákony, spravedlivý systém často selhává. To je nejvíce vidět na tématu domácího násilí. Přestože 87 procent zemí přijalo legislativu proti domácímu násilí, v cestě stojí victim blaming, strach ze stigmatu, finanční nedostupnost právní pomoci a hluboká nedůvěra v instituce. To vše vytváří prostředí, kde i ty nejhorší činy, včetně femicid, zůstávají nepotrestány.
Proto je zásadní nepodléhat naivní představě, že máme v Česku hotovo. Odepírání práv ženám, ať je to kdekoliv, vychází ze stejné představy. Z představy, že jsou ženská práva něco navíc, něco sekundárního, co není potřeba řešit, protože rozdíly přece neexistují. Naše privilegium žít v relativním bezpečí a demokracii nám dává hlas, který bychom měli používat k tomu, abychom mluvili i za ty, kterým byl systematicky odebrán.
