Ladislav myje mrtvoly: Čistil jsem i 2 roky rozložené tělo plné červů a hniloby. Dívat se mrtvým do očí je hrozný pocit

V životě lze dělat mnoho rozličných povolání a některá z nich jsou natolik neobvyklá, že o nich nikdo v dětství ani neuvažuje. Jen málokdo si jako práci snů představuje starat se o mrtvé, ale pro 66letého Ladislava Kányaia z Bratislavy je to denní rutinou už desetiletí.

Už 42 let pracuje s mrtvolami. Viděl shnilá lidská těla plná červů rozkládající se i dva roky, lidské pozůstatky mu jednou byly předány v igelitovém pytli a zesnulé připravuje na jejich poslední cestu. Po práci s mrtvolami dokonce přestal věřit v Boha.

Obléká je, myje stolici, moč či zvratky a nejhůře mu je, když vidí roztrhané lidské maso. Jak vypadá práce, na kterou potřebuješ snad nejsilnější žaludek ze všech zaměstnání?

Jak se vlastně říká vašemu povolání?

Nemá to přesný název, všude je to jinak. Pracuji v různých pohřebnictvích. V jednom z nich, v Marianumu, se to jmenuje řidič a oblékač zesnulých. Tak je to evidované i v registrech. Lidově je to pohřebák, ale ti obvykle jen vozí mrtvoly. Já je vozím, nakládám těla v rozkladu, čistím je...

Jak se člověk dostane k úpravě mrtvol?

Musí se na to člověk narodit. To nemůže dělat kdokoliv. A taky k tomu nějak přijdeš, já jsem začal v pohřebnictví po válce přes nevlastního otce, ten mi nabídl práci. A někteří to možná dělají kvůli penězům. Ale nevím, u nás ty odměny takové dobré nejsou.

Byl jsem věřící, ale jak vidím ta mrtvá těla dětí a batolat, už nevěřím, že Bůh existuje.

Ve vašem případě to však není jen úprava mrtvol.

To fakt ne. Dohromady mám s parťákem tak 30 až 35 pohřbů na měsíc, vše v pracovní dny. Vždy je pro tu mrtvolu potřeba zajet, nejčastěji na patologii, kam těla přicházejí z nemocnic. V Bratislavě jsou tři taková výdejní místa mrtvol na Antolské, Sasinkové a na onkologii na Kramárech.

Mrtvá těla naložíme do auta, do rakve, a vezeme je k nám. Vše koordinují příbuzní, ti vybírají rakev, věnce a diktují i to, jak bude zesnulý vypadat. Jak ho máme oholit, ostříhat či obléci. Jednoduše mrtvolu proměníme ve slušného zesnulého, který jde na uctivou poslední cestu. Jedna úprava trvá tak do dvou hodin plus převoz.

A v jakých stavech tato těla bývají?

V dobrém i ve špatném. Na těch z Kramárů je například vidět tu rakovinu. Je to hrozné. Zejména mladí lidé. Dívat se jim do obličeje.

Jednou jsem dostal člověka v igelitovém pytli. Rozmetaného na kousky po výbuchu.

Co je nejhorší?

Jsou případy, kdy je najdou až dva tři měsíce po smrti. Těla jsou v rozkladu, všude jsou bílí červíci. To potom naložíme, ale musí se to zpopelnit, protože je to hygienicky závadné.

Měníte veškeré oblečení, i spodní prádlo?

Jak kdy. Někdy se tomu nevyhneme. Ale je to odporné. Ten dotek, je to studené, nechutné. Husí kůže po celém těle, jsou to nepopsatelně zvláštní pocity.

Mají mrtvoly otevřené oči?

Některé ano, ale raději se do nich nedívám. Když jsem začínal, tak jsem to dělal a vždy jsem byl rozklepaný. Dějí se však mnohem horší věci. Když toho člověka upravuji, tak ta těla vydávají zvuky. Uvnitř se převalují hnijící vnitřnosti, zbytky tekutin a unikají z nich i plyny, zejména z těch tlustých.

Zřejmě to pořádně smrdí.

Nepopsatelně. Není to vtip. Člověk je všežravec, takže smrdí ještě více než mrtví koně či krávy, kteří jsou býložravci. A pokud přijdeš na byt, kde jsou dokonce dva nebo tři měsíce stará těla, totálně rozložené a hnilobné případy, tak se ti to dostane mezi zuby. Jsou to extrémy, tři dny to cítím v ústech a ani žvýkačka nepomůže.

Můj nejhorší případ byla psychicky nemocná žena, která nechala svého mrtvého manžela 2 roky hnít na posteli vedle sebe.

Měl někdo oddělenou končetinu?

Kvůli rozkladu ne, tak to nefunguje. Kosti vždy zůstanou pohromadě, červi a bakterie a jiný hnus sežerou pouze maso. To jen vražda nebo havárie zničí kostru.

Ale v Dúbravce jednou tramvaj srazila člověka a ten měl obě dolní končetiny mimo. To se ale nejprve pošle na soudní pitvu, protože jde o kriminální čin.

Byly i extrémnější případy než nohy useknuté tramvají?

Kdysi v bratislavském podsvětí úřadoval mafián přezdívaný Tuti, velmi známý a vlivný člověk. Bylo to po revoluci. Zemřel při výbuchu. Dostal jsem ho v pytli, totálně rozmetaného. Kusy těla, ruce, uši. S tím se už nedá nic dělat.

Můj nejhorší případ byla psychicky nemocná žena, která nechala svého mrtvého manžela 2 roky hnít na posteli vedle sebe. Dva roky trvalo sousedům zjistit, co se děje. Že zmizel a proč smrdí celé patro.