S Davidem Navarou o šachu v době koronaviru, podvádění během hry nebo stereotypech, které o šachistech mívá společnost.
David Navara je už dlouhé roky českou šachovou jedničkou a momentálně také jediným zástupcem ve světové šachové špičce. Titul velmistra získal už v roce 2002. Co ho na šachu stále tak baví? Jsou šachy sportem? Jak hodnotil oblíbený seriál Dámský gambit a proč je podle něj málo šachových velmistryň? To vše nám prozradil v rozhovoru.
Neumím relaxovat. To jste několikrát řekl v dřívějších rozhovorech. Už jste se to naučil?
Nenaučil, ale pokouším se. Teď mě čekají dva turnaje po sobě, budu devět dní v Německu a pak patnáct dní v Indii. Pak mě čeká dovolená, po těch dvou soutěžích v řadě to asi půjde lépe.
Jak dlouho byste si mohl jako profesionální šachista dovolit pauzu? Jde to vůbec?
Jde to určitě. Někdy si myslím, že by mi nějaká pauza určitě prospěla. Ale záleží na tom, jestli by to znamenalo nehrát soutěže, což by asi nebyl takový problém, nebo to, že bych se šachům vůbec nevěnoval. Tam už by nějaká větší přestávka mohla být problematická. Člověk pak není dost rychlý, nehospodaří dobře s časem a pauza je znát. Ale pořád si myslím, že třeba týdenní nebo dvoutýdenní pauza by mi nevadila. Já mám ale šachy rád a baví mě vše okolo nich.
Paměť, pozornost, schopnost soustředění, rychlost myšlení. Tyto duševní schopnosti jsou pro šachistu nezbytné. Trénujete je i jinak než pomocí šachovnice?
Samozřejmě se věnuji i jiným intelektuálním činnostem. Cizím jazykům, občas si zahraji jinou deskovou hru a podobně. Ale nemyslím si, že bych to dělal přímo kvůli tréninku na šachy. Je určitě přínosné, když člověk zná i něco dalšího a má i širší rozhled. Jiným věcem se ale věnuji spíš proto, že mě to baví, než že by mi to prospělo v šachu.
Mezi šachovou špičku patříte dlouhé roky. Sledujete i novou šachovou generaci? Roste Vám mezi českými hráči konkurence?
Sleduji a rozhodně roste. Jmenoval bych třeba dvacetiletého Thai Dai Van Nguyena, který má rodiče původem z Vietnamu, ale od narození žije v Čechách, plynule se zlepšuje a v žebříčku už je českou dvojkou. Také máme velmi mladé talenty, například Václava Fiňka, kterému je dvanáct let a hraje výborně. Pokud se ale chce stát silným velmistrem, musí na sobě ještě pracovat.
Václav Finěk patří ve své věkové kategorii mezi nejlepší hráče na světě. Někteří trenéři ho srovnávají s Vámi. Stejně jako Vy začal hrát šachy v šesti letech a je prý i stejně talentovaný. Zkusil byste si proti němu zahrát?
My už jsme spolu pár partií přes internet odehráli. Většinu jsem vyhrál, některé prohrál. Václav má rozhodně velký talent, možná i větší než já. Má také výhodu v tom, že má práci nad šachy organizovanější, já jsem byl v tomto ohledu chaotičtější. Ale šachová cesta je dlouhá a výkonnostní růst hráčů nebývá plynulý. Já jsem měl období, kdy jsem šel prudce nahoru, ale i období stagnace. I to bylo prospěšné, protože jsem se šachům i tak věnoval a potřeboval jsem něco vstřebat před dalším skokem nahoru.
Někteří špičkoví hráči po aktivní kariéře přejdou na trenérskou pozici. Umíte si představit, že byste trénoval? Třeba právě takové talenty, kterým je Václav Finěk?
Zrovna to si představit umím. Občas jsem dělal přednášky pro talentovanou mládež a byly hodnocené pozitivně. Během pandemie jsem to bral jako takovou náhradní šachovou aktivitu, ale nejsem profesí trenér. Není to pozice, která by mi tolik seděla. Myslím si, že moje místo je nyní za šachovnicí, k tomu mám lepší předpoklady.
Šachy na té nejvyšší úrovni se sportu jako takovému podobají více než dříve. Navíc to není ani fyzicky jednoduché. Sice u partií neběháme, ale je to náročné. Turnaje trvají dlouho a dokáží unavit.
Ráda bych otevřela odvěkou otázku, zda jsou šachy sport, či nikoli. Několika šachistům při hře snímali tep a ukázalo se, že některé partie jsou s typickými „fyzickými“ sporty svou náročností srovnatelné. Považujete šachy za sport?
Já šachy považuji za hru, sport, umění a svým způsobem i vědu. V poslední době je na sportovní stránku kladen větší důraz, protože když chce člověk uspět, vyžaduje to přípravu, je dobré mít trenéra, zázemí, někdy i spolupracovat se sportovním psychologem. Šachy na té nejvyšší úrovni se sportu jako takovému podobají více než dříve. Navíc to není ani fyzicky jednoduché. Sice u partií neběháme, ale je to náročné. Turnaje trvají dlouho a dokáží unavit. V tomto ohledu to sport je, i když ne typický.
Zmínil jste, že dlouhé partie mohou být náročné i fyzicky. Příkladem může být mistrovství světa roku 1984, které bylo po pěti měsících anulováno, obhájce titulu Anatolij Karpov tehdy zhubl okolo deseti kilo. To je extrémní případ, ale důraz na fyzickou kondici je zřejmý. Jak se vy během několikahodinových partií udržujete ve formě?
Já se přiznám, že se v nějaké extra fyzické kondici neudržuji. Na druhou stranu určitou vytrvalost mám, zejména u aktivit, které mě baví, což šachy jsou. S tímto naštěstí nemívám až tak velké problémy. Mezi partiemi, když tedy hraji jednu dlouhou partii denně, si rád zajdu na procházku. Umím chodit rychle, takže je to vlastně taková sportovní aktivita a zároveň způsob uklidnění.
Ve sportech se také hráči často snaží psychicky rozhodit svého soupeře. Děje se toto i na šachovnici? Že Vás protihráč třeba „omylem“ kopne, povídá si, bouchá s figurkami.
Toto bývají výjimky, protože podobné příklady jsou výrazným narušením šachové etikety, psané i nepsané. To kopnutí pod stolem se děje opravdu jen omylem nebo proto, že je tam málo místa. Spíš to bývá tak, že se soupeře snažíme rozhodit po šachové stránce. Třeba je překvapit zahájením, které nemají rádi. Vztahy mezi hráči nemusí být vždy přátelské, ale chování je korektní. Naschvály se vyskytují spíš na amatérských turnajích, kde hráči nemají psaný i nepsaný etický kodex tolik v krvi.
Podvody nejsou v šachu zřejmě tak častý jev, ale ani ojedinělý. Světem zahýbal zejména případ Igora Rausise, který hrál mimo jiné i pod českým svazem a na toaletě podváděl pomocí telefonu. Máte s tímto hráčem své zkušenosti, o které byste se podělil?
Hrál jsem s ním tři turnajové partie a bylo to dávno, není to něco, na co bych chtěl vzpomínat. Pan Rausis si svůj velmistrovský titul uhrál kdysi dávno, byl to silný velmistr a na to úroveň měl. Pak šla jeho kariéra pomalu dolů, ale byl i respektovaným trenérem. Najednou začaly jeho výsledky opět pozvolna růst nahoru a trvalo to dlouho. Víc a víc lidí začalo mít podezření, že něco nemusí být v pořádku.
Už jsem sice říkal, že šachová kariéra může mít různou dynamiku a někdo své nejlepší formy dosáhne třeba těsně před padesátkou. Ale v jeho případě to bylo podezřelé, jen nebyl žádný důkaz. Na jednom turnaji pak pořadatelé dali kameru na toalety a pořídili usvědčující fotografii, která oběhla svět. Není správně, že se to stalo, na druhou stranu vznikl nezpochybnitelný důkaz a pan Rausis se přiznal, že podváděl ve více případech.
Co podle Vás člověka vede k tomu, že se uchýlí k takovým krokům?
Osobně by mě také zajímalo, co za tím bylo, protože jeho snaha vše vysvětlit nezněla moc důvěryhodně. Chápu, že mnozí sportovci ústup ze slávy snášejí těžko. On byl navíc takový světoběžník, žil i v Česku a život v cizí zemi může být nelehký. Nevím, jestli i to hrálo roli, ale celý ten případ byl smutný a je to škoda.
Změnila se v souvislosti s jeho podvodem nějaká pravidla? Zpřísnily se kontroly?
Přísnější kontroly začaly už dříve, ale pan Rausis hrál v té době spíše na amatérských turnajích, kde tak přísné nebyly. Podmínky se liší turnaj od turnaje. U mnohých turnajů pro pár soutěžících pořadatelé spoléhají na to, že si zvou slušné lidi a tolik je nekontrolují. Někde jsou kontroly namátkové. U významných akcí jsou zase dost pečlivé. Ale mají něco do sebe. Určitě by bylo podezřelé, kdyby někdo hrál skvěle tam, kde kontroly nejsou, a hůř tam, kde fungují. Ale domnívám se, že drtivá většina špičkových hráčů hraje čestně. Větší nebezpečí podvodu je určitě na internetu, i ze strany velmi silných hráčů.
Může za to anonymní prostředí?
Ano. Když to přirovnáme k jiné situaci: Málokdo asi bude lidem sahat do kabelek a brát si z nich stokoruny. Ale když stokorunu někdo uvidí na ulici a nikdo okolo není, tak si ji často vezme. Já hraji čestně i na internetu, ale podle mých odhadů je tam lidí ochotných podvádět třeba desetkrát více než naživo.
Sledoval jste seriál Dámský gambit?
Přiznám se, že ne. Já se moc na seriály nedívám. Ale slyšel jsem, že jde o velmi dobrý seriál, spoustu jsem si toho o něm přečetl. Esteticky to prý bylo moc dobře zpracované a šachovou stránku tvůrci zachytili velmi věrohodně, s minimem chyb.
I když jste seriál neviděl, zaznamenal jste v souvislosti s ním zvýšený zájem o šachy, případně zvýšený zájem médií, která stála o Vaše vyjádření k seriálu?
Ano, to jsem zaznamenal. Tehdy byla také horší pandemická situace a zájem o šachy narostl i z toho důvodu. Já sám jsem třeba začal dostávat víc nabídek na rozhovory. Ale byla to divná situace. Od podzimu 2020 do jara 2021 jsem neměl turnaje. Šachům jsem se věnoval, ale příjmy jsem měl několikanásobně nižší. Bylo zvláštní, že v té době mě zvali jako velkou hvězdu do rádia, do novin, všude jsem četl, jak šachy zažívají velký boom, ale já nemohl hrát žádné významné turnaje. Podivné období, které ne vždy bylo jednoduché.
Přesto si myslím, že seriál dost pozitivně pomohl zbourání stereotypů, které masová společnost často o šachistech a šachistkách má. Veřejnost je totiž často považuje za podivíny, nudné lidi, introverty. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to tak rozhodně není.
Šachové prostředí je opravdu velmi rozmanité a myslím si, že ty zažité stereotypy ukazující šachisty jako geniální šílence neplatí. Určitě se takoví také najdou. Ale jinak je to prostředí, kde se setkávají lidé všech generací, rozdílných politických názorů, bezdomovci i milionáři, lidé z nejrůznějších zemí. Šachy mohou hrát i ti, kteří se ani nedomluví stejným jazykem. Co mě trochu mrzí, je, že v českém prostředí není tolik šachistek.
Dlouhodobě žen v šachu přibývá a je to velmi dobře, jen v té nejužší šachové špičce se to zatím neodrazilo tolik. A když je žen ve špičkovém šachu poměrně málo, některé se v daném prostředí z různých důvodů nemusejí cítit příjemně.
Hlavní hrdinkou seriálu Dámský gambit je právě žena. Teď jste ale zmínil, že v realitě jich tolik není. Nejen v českém prostředí, ale ani ve světové špičce. Čím to je?
To je otázka. Myslím si, že důvodů je víc. Jedním z nich je fakt, že dříve byly šachy vnímané převážně jako mužská aktivita, takže chlapců, kteří se jim začali věnovat i s podporou rodiny, bylo více. Také jsem slyšel, že u mužů je statisticky více géniů a slabomyslných, zatímco ženy jsou koncentrovány spíše do středu. Což by mohl být další důvod, proč jsou šachy aktivita, kde častěji bývají o něco talentovanější muži.
Ale neznamená to, že to tak platí vždy. Třeba Judit Polgár nebo Hóu Yìfán jsou fenomenální šachistky. Polgár byla dokonce v první šachové desítce. Dlouhodobě žen v šachu přibývá a je to velmi dobře, jen v té nejužší šachové špičce se to zatím neodrazilo tolik. A když je žen ve špičkovém šachu poměrně málo, některé se v daném prostředí z různých důvodů nemusejí cítit příjemně. Já osobně vnímám i to, že šachy velmi často znamenají i dost kočovný život, který ženám z různých důvodů nemusí vyhovovat. Také je možné, že přece jen těch mimořádně talentovaných lidí je v této specifické oblasti více mezi muži, aniž by to znamenalo cokoli o mužích a ženách a inteligenci obecně.
Jak šachový svět ovlivnila válka na Ukrajině? Rus Sergej Karjakin dostal za podporu války od šachové federace stopku, naopak jeho krajan Jan Něpomňaščij ruskou invazi odsoudil.
Do šachového světa se válka promítla hodně, protože Rusko je jednou z nejsilnějších šachových zemí. Mimořádně silná je v šachovém světě ale i Ukrajina, mezi muži i ženami. Obě země jsou šachovými velmocemi a současná situace je špatná zejména pro ukrajinské šachisty a šachistky. Mnozí museli odjet do bezpečí. Někteří to nestihli, jedna reprezentantka zůstala v Chersonu se třemi dětmi. Vím, že někteří ukrajinští šachisté zase odjet ze země ani nemohli. Výjimku dostali kvůli mistrovství Evropy.
Co se týče Ruska, je podle mě správné neumožnit účast v soutěžích družstvům, ať už národním, nebo klubovým. U jednotlivých šachistů bych byl opatrný. Neumožnil bych účast těm, kteří tu válku otevřeně podpořili, jako už zmiňovaný Karjakin nebo další velmistr Sergej Šipov. Je dobře, že mnoho předních ruských šachistů a šachistek tu válku odsoudilo, ale chápu i to, že někteří zůstávají zticha, byť válku nepodporují. Bojí se třeba o své rodiny.
Fenoménem posledních let jsou také online šachy. Zahrajete si někdy tímto způsobem, nebo Vás nebaví?
Ještě v roce 2019 jsem online šachy nehrál skoro vůbec. Změnilo se to v období, kdy byla pandemická situace nejhorší, tedy od konce září 2020. Kromě toho jsem za sebou měl nepříjemnou zkušenost z turnaje, kde se člověk kvůli opatřením nemohl ani projít a musel mít stále nasazenou roušku. Pak jsem byl rád za hru přes internet. I teď hraji hodně a měl bych to nějak omezit. Šachy za skutečnou šachovnicí ale zůstávají prioritou. Je tam mnohem menší riziko podvodu, je příjemnější setkávat se naživo, celkově mi to více sedí. Ale bylo dobře, že v době pandemie, kdy se naživo hrát nedalo, existovaly i jiné možnosti. Byl to pro mě i smysluplný trénink. Ukázalo se, že lze online pořádat i soutěže, když si organizátoři dají záležet a ohlídají, aby se hrálo čestně.
Během koronaviru se stalo ještě populárnější streamování šachových partií na internetu. Může to být třeba dobrý nástroj pro šachové začátečníky?
Určitě to může být dobrým nástrojem nejen pro začínající šachisty, ale i pro silné hráče, pokud si vyberou někoho, kdo streamuje srozumitelně a atraktivně. Já to až tolik nesleduji. Sám jsem občas zkoušel streamovat, ale nejsem technicky moc nadaný. Měl jsem problémy třeba s výpadky signálu. Také jsem prohodil dva dráty při zapojení modemu, což jsem zjistil asi po roce a půl (úsměv). Ale streamoval jsem i na kanálech svých přátel a je to dobré jako příležitostné zpestření, během kterého se mohu podělit o své myšlenky s dalšími lidmi a ukázat, že šachy skutečně umím hrát.
Šachu se věnujete od svých šesti let. Dá se v pár slovech říct, co Vás na nich stále tak baví?
Já měl odjakživa sklony k matematice a podobným aktivitám, šachy trochu podobné jsou. Jsem soutěživý, rád tvořím, některé partie mohou být v určitém slova smyslu uměleckými díly. Hrou si vydělávám, mám v šachovém světě hodně přátel. Nadále mě šachy baví i proto, že je to nevyčerpatelná hra. Neustále se v nich setkávám s něčím novým, co mě dokáže překvapit. Z toho hlediska mě trochu mrzí, že studium teorie zahájení zabírá stále více času. Informací je čím dál víc, z toho tak nadšený nejsem. Ale i tak skoro každá partie dříve či později opustí probádané území. Pak hraje každý sám za sebe.
