Co se děje?! Nemůžu se hýbat. Spím, anebo už jsem vzhůru? Cítím, jak mi studený pot teče po čele. Chci křičet o pomoc – ale nemůžu! Do svých spárů mě chytil spánkový démon.
Kvalitní spánek má ve zdravém životním stylu zasloužené místo. Dokáže zlepšit výkonnost tvého mozku, náladu i celkové zdraví. Odhaduje se ovšem, že až 45 % lidí na světě má se spánkem problém. Nemohou dlouho usnout, budí se uprostřed noci, ve spánku přestanou na chvilku dýchat, zažívají neuvěřitelně živé noční můry – nebo se ocitají ve spánkové paralýze.
Během noci se cyklicky střídají dva typy spánku: REM (rapid eye movement – rychlé oční pohyby) a NREM (non-REM). Nejprve probíhá non-REM spánek, který zahrnuje další tři fáze. Poslední je hluboký spánek, ze kterého je obtížné se probudit. NREM fáze je charakteristická útlumem mozkové činnosti a celkovým uvolněním.
Asi hodinu až hodinu a půl po usnutí dochází k REM spánku, kdy má člověk tendenci mít živé sny. Intenzita mozkové činnosti je tehdy podobná jako za bdělého stavu.
Spánková paralýza se nejčastěji objevuje u mladých dospělých
Spánková paralýza je normální součástí spánku REM. Pokud se ovšem objeví mimo tuto fázi, odborníci ji považují za poruchu, tzv. parasomnii. Lidé, kteří spánkovou paralýzu zažijí, na chvilku ztratí kontrolu nad svými svaly. Jsi vzhůru, ale nemůžeš se hýbat, mluvit nebo otevřít oči. Cítíš, jako by nad tebou měl někdo plnou kontrolu. Jako by ochrnutí tvého těla někdo ovládal zpovzdálí a ty jej můžeš jen po pokoji marně hledat očima. Až několik dlouhých minut trávíš v naprostém strachu. To vše za plného vědomí – a někdy dokonce doplněného o řadu nepěkných halucinací.
„Tento stav je dosti nezaměnitelný – člověk se probudí a nemůže se hýbat, respektive může hýbat jen očima. Nehybnost bývá provázena intenzivní úzkostí,“ uvedla pro Refresher Kateřina Seltenreichová z Centra pro poruchy spánku Nemocnice Na Homolce, které se diagnostikou a léčbou širokého spektra poruch spánku zabývá už od roku 2006. Podle Seltenreichové se paralýza nejčastěji objevuje u mladých dospělých. Výjimkou ale nejsou ani dospívající. Podle neuroložek Shelley Hershner a Anne M. Morse se průměrný věk, kdy se spánková paralýza poprvé objevuje, pohybuje v rozmezí mezi čtrnácti až sedmnácti lety.
Nejedná se bohužel o nic ojedinělého, spánkovou paralýzu zažilo podle studie z roku 2011 alespoň jednou v životě přes 7 % světové populace. Mnohdy souvisí se stavy, jako je například narkolepsie či hypertenze, ale také s celkovým nedostatkem spánku, poruchami spánku, jet lagem, prací na směny – a (možná nepřekvapivě) se studiem. Až 28 % studenstva zažije hrůzy spánkové paralýzy, což je jen o něco málo nižší prevalence než u psychiatrických pacientů. Obě skupiny totiž mají tendenci mít pravidelně narušený spánek.
Genetické predispozice hrají u spánkové paralýzy roli velmi vzácně. Přestože existují studie, které ukázaly vyšší riziko u osob s rodinnou anamnézou spánkové paralýzy, žádný specifický genetický základ nezjistily.
Několik minut přijde člověku jako celá věčnost
Jak dokládá i průzkum, který mezi svými čtenáři provedl Refresher, o neobvyklou záležitost se nejedná ani v Česku. Spánková paralýza vyvolávala v respondentech a respondentkách nejčastěji bezmoc, strach či nepříjemný svazující pocit, že se člověk nemůže nadechnout. Pocit, že ti někdo dal na hruď tunovou kostku, která tě pomalu tlačí níž a níž. Nejde uniknout.
Z výsledků dotazníku vyplývá, že lidé často nedokážou přesně říci, jak dlouho paralýza trvala. Uváděli sice, že s odstupem se pravděpodobně jednalo jen o několik jednotek vteřin či minut, v daný moment to ale pociťovali jako věčnost.
Čas se hrozně lišil od toho reálného, podle mě to trvalo tak 2 hodiny, ale ve skutečnosti třeba 5 minut.
„Vzbudila jsem se uprostřed noci a vůbec jsem se nemohla hýbat, měla jsem pocit, jako když na mně někdo leží a měla jsem hrozný strach. Nejspíš to trvalo jen pár vteřin, ale přišlo mi to jako věčnost,“ svěřila se se svou zkušeností devatenáctiletá Jana.
Někteří mohou tento stav zažít jednou jedinkrát v životě, jiní jej prožívají opakovaně – třeba i v rozmezí jen několika dní.
Spánkový démon
Jedním z nejčastějších projevů spánkové paralýzy, který se objevoval v dotazníku, je pociťování přítomnosti jakéhosi „démona“. „Ležel jsem na boku a hleděl do dlouhé chodby, když v tom jsem zahlédl obrys černé postavy, které jasně zářily bílé oči. Nemohl jsem se hnout, a tak jsem pouze hleděl na tu příšernou postavu a čekal, co se stane. Najednou se začala přibližovat a já panikařil. Ovšem nemohl jsem cokoliv dělat,“ popsal čtrnáctiletý Ondřej.
Podobný stav zažila i sedmnáctiletá Anna: „Probudila jsem se na zádech a moje tělo se nedokázalo pohnout. Byla jsem ztuhlá a přikovaná hřebíky. U rohu mé skříně stála vysoká černá postava. Měla jasný obrys kolem očí a v ruce držela nůž. V pozadí jsem slyšela skřípaní dřeva, jako by někdo nebo něco chodilo po pokoji. Postava se rozběhla rychle k mé posteli. Lekla jsem se, sedla si a zhluboka dýchala. Konečně jsem se probudila z transu.“
Právě „spánkový démon“ je fenoménem, se kterým operuje i odborná literatura. Jedná se o děsivé halucinace, které se zdají být velmi reálné. Jako by s vámi dotyčný démon sdílel lože a dýchal vám do obličeje. Podle studie zrevidované v letošním roce zažije halucinace během spánkové paralýzy až 75 % lidí. Jak uvádí uskupení Sleep Foundation, tyto halucinace mohou být jednoduché, nehybné obrazy, dokážou být ale i složitější a vícesmyslové. Ty se podle odborníků dále dělí na vetřelčí, inkubační a vestibulárně-motorické halucinace.
Halucinace vetřelce se projevují tak, že člověk v ložnici (nebo tam, kde zrovna spí) vidí, slyší nebo jen vnímá přítomnost něčeho nebezpečného a ohrožujícího. Během inkubační halucinace může mít pak člověk pocit, že se dusí nebo že mu něco tlačí na hruď. Během vestibulárně-motorických halucinací člověku zase přijde, že se mu tělo samovolně pohybuje či že zažívá i jakési mimotělní zážitky.
Respondenti a respondentky ale zmiňovali i sluchové halucinace. Nejvýraznější bylo například bzučení, rezonance a pískání.
Halucinace během spánkové paralýzy působí velmi skutečně, reálné ale samozřejmě nejsou. Způsobuje je náš mozek, který ve spánkové paralýze zjednodušeně řečeno napůl spí a nedokáže zcela odlišit realitu od snu. Často tak spojí obojí dohromady a halucinace jsou na světě.
A proč jsou halucinace během spánkové paralýzy většinou děsivé? Podle vědců za to může pocit strachu z právě prožívaného ochrnutí, které paralýza způsobuje. Mozek je v tu chvíli při vědomí jen zčásti a nedokáže zcela pochopit, proč a čeho se člověk vlastně bojí. Proto vytváří děsivé výjevy, aby mu strach začal dávat smysl. Vlastně by tak stačilo přestat se bát a halucinace zmizí. To je něco, o čem se snadno mluví, ale hůře se provádí.
Proč zažíváme spánkovou paralýzu – a jak si od ní pomoci?
Spánková paralýza se může vyskytnout u všech lidí nehledě na věk či pohlaví. Častěji se ovšem vyskytuje u lidí, kteří dostatečně nespí nebo mají rozhozený spánkový režim. To – jak již bylo zmíněno výše – mohou zažívat například studenti či lidé, kteří pracují na směny. Z našeho průzkumu vyplynulo, že poprvé ji respondenti a respondentky zažili na počátku puberty, tedy ve 13 letech. Naprostá většina s ní má zkušenost opakovaně.
Spánková paralýza je také spojena s celou řadou spánkových i jiných poruch – například s narkolepsií, insomnií, posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), bipolární poruchou či s úzkostnou nebo panickou poruchou.
Odbornou pomoc vyhledalo jen pár jedinců z našeho průzkumu. Podle dostupných zdrojů totiž zatím neexistují žádné osvědčené terapie, které by dokázaly zcela zastavit vznik epizod spánkové paralýzy. Pomůže ale, když budeš dodržovat pravidelný spánkový režim. To znamená, že budeš chodit spát a vstávat přibližně ve stejnou dobu – a také se budeš snažit spát 6 až 8 hodin denně. Těsně před spaním raději nejez těžká jídla, nekuř a nepij kofeinové či alkoholické nápoje. Rizikovější je podle odborníků i spánek na zádech.
Mezi tipy na „rychlou pomoc“ respondenti a respondentky často zmiňovali rozhýbání konečků prstů či vložení veškeré síly do jedné končetiny. Většina ovšem vyčkává, až epizoda skončí. „Pomáhá mi si opakovat, že to není reálné. Jinak se to stává o dost míň, když spím vedle někoho jiného nebo mám u sebe aspoň kočku,“ dodala osmnáctiletá Lea.
Přestože spánková paralýza odchází spontánně, podle Kateřiny Seltenreichové existují kroky, které její odeznění mohou urychlit. Patří mezi ně to, že se člověka se spánkovou paralýzou dotkneme nebo na něj promluvíme. Seltenreichová říká, že v případě izolovaného výskytu jedné dvou epizod není třeba paralýzu léčit vůbec. „Stačí ujistit osobu, která spánkovou paralýzu zažila, že nejde o nic nebezpečného,“ doplňuje lékařka. Pokud jde o epizody opakované, mohou se podle ní léčit psychoterapií, někdy i pomocí farmak.
Vyšetření ve spánkové laboratoři
V případě, že spánková paralýza člověka dlouhodobě znepokojuje nebo mu způsobuje únavu během dne, doporučují neurologové kontaktovat lékaře. Jednou z možností, kterou lékaři v případě spánkové paralýzy volí, je vyšetření ve spánkové laboratoři, odborně nazývané polysomnografie.
Jedná se o celonoční vyšetření, při kterém je snímán videozáznam spánku a sledováno EEG, EKG, dechová aktivita, oční pohyby, EMG – svalová aktivita, okysličení krve a další parametry. Celý proces probíhá poměrně jednoduše. S doktorem nejprve absolvuješ vstupní dotazník, při kterém se tě bude ptát nejen na tvoji spánkovou rutinu, ale i zlozvyky nebo stravovací návyky. Pak už si jen lehneš na pohodlné lůžko, celou noc tě bude pozorovat kamera a na sobě budeš mít přilepená čidla hlídající vnitřní pochody.
Spánkové laboratoře, které se kromě spánkové paralýzy zaměřují i na další poruchy spánku, jako jsou insomnie či narkolepsie, najdeš ve všech českých krajských městech.
