Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela život nízkopříjmových domácností a sáhla si na své psychické i fyzické dno.
Rostoucí inflace a nedostatek finančních rezerv doléhají téměř na každého z nás. Život „z výplaty do pusy“, a obzvlášť v Praze, není vzdálenou realitou zejména pro mladé lidi, samoživitelky či samoživitele s dítětem na krku a také pro většinu důchodců. Rad jistě dostávají spoustu, jak se jim ale skutečně žije? Pokud například ještě studuješ a nemůžeš se spolehnout na podporu od příbuzných, tento článek by měl dát hlas i tobě. Prostřednictvím experimentu, kdy jsem jeden měsíc žila v Praze za minimální mzdu, jsem se rozhodla nahlédnout na život, ve kterém jsem musela počítat doslova každou korunu.
Experiment trval 28 dní v období mezi 30. lednem až 26. únorem. Pro rok 2023 činí minimální mzda 17 300 Kč hrubého, v čisté mzdě to vychází na 15 372 Kč. Po zaplacení svých pravidelných nákladů (tj. pronájem bytu, poplatky za energie, plyn a internet, Lítačka do MHD a Multisport karta) mi na měsíc zbylo celkem 4256 Kč. Při pokusu jsem měla k dispozici sůl, pepř a olej ze spíže. Výhodu mi poskytly i lékárnička a zásoby drogerie, které jsem dokupovala jen v případě, že mi došly.
Po Praze se běžně pohybuji veřejnou dopravou. Spadám do kategorie středněpříjmové domácnosti, žiju sama. Jídla z restaurací, kafe a dezerty si dopřávám minimálně třikrát týdně, ostatní dny se stravuji z domácích zásob. Jsem nekuřačka, alkohol piju velmi příležitostně a aktuálně sportuji třikrát až čtyřikrát týdně. Je také nutné uvést, že mi „náskok“ v experimentu poskytly i náklady na bydlení. Nájem za srovnatelný byt by v současné situaci na realitním trhu minimální mzdu přesáhl.
Rozpočet tisíc korun na týden se vzdaloval od mého stávajícího životního standardu a sama jsem byla zvědavá, jak s omezenými financemi vůbec vyjdu a zda si zvládnu něco našetřit.
Mytické bedýnky aneb příliš dlouhé nákupy
První den své minimální mzdy jsem podcenila situaci. Ráno jsem v lednici našla jen jogurt a čtyři vajíčka, které jsem si navíc dodatečně odečetla z rozpočtu (tj. 40 korun). Jogurt, který jsem ráno zhltla během pracovní porady, mi přes den logicky nestačil. Nezbývalo mi nic jiného, než se po pár hodinách sebrat a jet z kanceláře zpátky domů, uvařit si aspoň vaječnou omeletu.
Po velmi skromném obědě jsem se stále cítila hladová, ale byla jsem připravena na nákup. Nastavila jsem si poměrně ambiciózní cíl – koupit co nejvíce věcí za nejméně peněz. Můj geniální nápad spočíval v tom, že se pokusím „ulovit“ jednu z cenově výhodných bedýnek naplněných ovocem a zeleninou, které by se za jiných okolností vyhodily.
Když si to shrneme, strávila jsem přes dvě hodiny běháním po sedmi obchodech s potravinami. V mrazu, sněhu a dešti.
Takové balíky nevzhledných, ale stále dobrých potravin, které mají předcházet plýtvání a zároveň šetřit peněženky lidí, se v obchodních řetězcích cenově pohybují kolem 25 korun. Zní to skvěle, ale sehnat takovou bedýnku je nadlidský výkon. Obešla jsem asi čtyři supermarkety, dokud mi nedošlo, že můj „hon za pokladem“ je vcelku zbytečný – ani jedna pobočka je totiž neměla k dispozici.
Praha, kde se experiment uskutečnil, je sice region s nejvyšší průměrnou mzdou (48 712 korun), obecně ale na průměr nedosáhnou až dvě třetiny zaměstnanců.
Český statistický úřad vypočítává průměrnou mzdu od všech evidovaných zaměstnanců v ČR, a to na základě hrubé mzdy, tedy před odečtením pojištění, záloh a dalších srážek. Ke konci minulého roku bylo v naší zemi 668 tisíc lidí v exekuci. Pokud započítáme i jejich rodinné příslušníky, exekucemi jsou odhadem zatíženy až 2 miliony Čechů a Češek.
Výzkumníci z PAQ Research loni pro Český rozhlas mapovali, kolika domácnostem po uhrazení nutných výdajů – tedy bydlení a potravin – zbývá z příjmů maximálně 100 korun na člověka na den. Z těch teprve musí platit další výdaje, jako jsou doprava nebo oblečení. Těchto domácností je v ČR 11 %.
Svoji nákupní strategii jsem změnila z minuty na minutu a místo bedýnky jsem se pokusila sehnat co nejběžnější, nejvariabilnější a zároveň nejlevnější suroviny. Akční letáky mi ale ukazovaly, že co obchodní řetězec, to jiné slevy. Zatímco v Albertu byl kilogram jablek o 10 korun výhodnější oproti konkurenci, v ten samý den měli v Lidlu slevovou akci na mrkve a jogurty. V jednom ze supermarketů kousek od mého bytu navíc probíhala rekonstrukce, což mě stálo další hledání a následný přesun do jiných poboček.
Když si to shrneme, strávila jsem přes dvě hodiny běháním po sedmi obchodech s potravinami. V mrazu, sněhu a dešti. A do toho všeho mě trápil PMS (premenstruační syndrom, pozn. red.) a blížící se menstruace. Misi jsem nicméně splnila! Domů jsem se vrátila se dvěma velkými taškami jídla, které vyšly na 328 korun.
Navařit si zásoby na následující týden mi trvalo další tři hodiny. Ale s výsledkem jsem byla spokojená. Podařilo se mi „vykouzlit“ dvě porce brambor s tofu (jedna padla na večeři), dvě porce těstovin s omáčkou z mrkví a rajčat, čtyři zavařovačky s ovesnou kaší, jogurtem a ovocem, jogurtovočesnekový dip a misku pečených „chipsů“ ze slupek brambor. Před sebou jsem měla spoustu jídla za málo peněz a k tomu všemu i předešla plýtvání.
Ze svého „meal prep“ jsem byla nadšená, tedy do té doby, než mi v 11 večer opět kručelo v břiše a uprostřed noci jsem si ohřívala půlku porce předpřipravených těstovin. Nehledě na to, že jsem ten den pořádně nestíhala ani práci, ani umýt nádobí. Do pozdní svačinky jsem zakomponovala i misku hroznového vína. Po náročném dni jsem – stále hladová – konečně usnula.
Co se dočteš ve zbytku článku:
- Jakými způsoby se přísný rozpočet projeví na sociálním životě.
- Že jedna pizza s dovážkou dokáže spolknout peníze na několik dnů.
- Jakými fyzickými změnami jsem v průběhu měsíce prošla.
- Kolik volného času jsem věnovala přepočítávání, nákupům a vaření, abych vyšla.
- Která vychytávka na supermarketové akce se mi osvědčila a které dny se nakupovat nevyplácí.
- Co byl nejlepší úlovek celého experimentu.
- Kdy naopak došlo na „lámání chleba“, kdy jsem si musela odsypat cukr v kanceláři a kdy jsem v záchvatu hladu vybílila lednici.
- Kolik korun mi zbylo na účtu po konci experimentu a co důležitého mě naučil.
Akce na jednom místě
Druhý den byl o něco klidnější. Tentokrát jsem pracovala z domova a nikam se nehonila. Stačilo mi z lednice tasit předpřipravené krabičky s jídlem a jen je vložit do mikrovlnky. Kamenem úrazu ale byly ovesné kaše k snídani. Neměla jsem v nich totiž cukr, přišlo mi zbytečné utrácet za velké balení jen kvůli pár lžičkám, a tak mi zkrátka nechutnaly. I tak jsem je ale bez námitek snědla.
Většinu volného času jsem strávila vařením, krájením, umýváním nádobí a přípravou kolem jídla obecně. Během obědové pauzy jsem si nachystala mísu zeleninového kuskusu, ale také cizrnu. Přes noc jsem ji nechala „nabobtnat“ a následně jsem ji vařila 40 minut v hrnci. Běžně bych si ji koupila hotovou v konzervě. Sušená cizrna je nejen levnější, ale za tu cenu ji dostanu v mnohem větším množství.
Všechny volnočasové aktivity jsem musela odmítat, protože jsem zkrátka věděla, že na ně nemám peníze.
Během experimentu se mi osvědčily aplikace obchodních řetězců, které ti přináší nejen letáky a přehled o slevových akcích, ale čas od času zde můžeš narazit i na jiné výhody. Takto jsem přišla na slevový kupon v hodnotě 20 korun, za který jsem si pořídila kilo brambor a jablek. A troufám si říct, že šlo o nejlepší „úlovek“ za celou měsíční výzvu, protože za takovou hromadu jídla jsem doplácela jen osm korun.
Večer jsem šla na divadelní představení, a jelikož jsem lístky kupovala s několikaměsíčním předstihem, jejich cenu jsem do experimentu nezapočítala. Povedlo se mi odolat chlebíčkům a jiným lákavým pochutinám a večeři jsem si dala až doma. Tam na mě čekal zeleninový kuskus, aby korunoval mé první a poslední kulturní vyžití za celý měsíc.
Konec prvního týdne: Pizza dovážkou? To je dvoudenní rozpočet
Dostavila se menstruace, což se promítlo do mojí nevrlé nálady a nechuti k jídlu. Bolesti v podbřišku jsem sice uklidnila ibalginem od kolegyně, ale nedostatek cukru na mě doléhal čím dál víc. Ve zbytku pracovního týdne jsem si uvědomila, že jíst neochucenou ovesnou kaši čtyři dny v kuse opravdu nejde. Zašlo to tak daleko, že jsem si cukr vzala z kuchyňky v naší kanceláři a po troškách jsem jej do kaší odsypávala.
Zbytek krabiček s jídlem jsem ale jedla poctivě a naopak jsem byla ráda, že jsem je doma měla téměř vždy k dispozici. V pracovním týdnu jsem se ale odvázala a přece jen si zašla i na oběd. Jednou. Omezila jsem se na nejlevnější položku z menu. Kulajda za 79 korun mě naštěstí dobře nasytila na celé odpoledne.
Projevily se také první komplikace při domlouvání si srazu s mým blízkým okolím. Padly návrhy na posezení v kavárnách, oblíbené mexické restaurace s margaritou, kino nebo wellness. Všechny volnočasové aktivity jsem musela odmítat, protože jsem zkrátka věděla, že na ně nemám peníze.
Měla jsem chuť na pizzu, ale uvědomila jsem si, že ta z dovozu mě může stát i dvoudenní rozpočet.
Potřebu kontaktu s přáteli jsem vyřešila zvaním k posezení v teple domova. V době, kdy bylo venku pod nulou, se to jevilo jako dobrý nápad a koneckonců z toho plynuly i drobné výhody – některé návštěvy přinesly milou pozornost ve formě čokolády nebo kousku koláče. Ačkoliv si nikdo nestěžoval, stále ve mně dřímal pocit viny, že jsem na oplátku sotva mohla nabídnout vodu.
Přestože nejsem vegetariánka, do základních bílkovin jsem zařazovala jen vajíčka a tofu, abych ušetřila. Na konci týdne jsem se ale odvážila do jídelníčku zakomponovat i maso. Nejlevnější variantou pro mě byla koupě kuřete v celku, které jsem si doma následně naporcovala a upekla v troubě. Přidávala jsem jej ke všemu možnému – k těstovinám, bramborám nebo kuskusu.
Snažila jsem se, aby moje jídla nebyla jednotvárná, a ne vždy jsem byla úspěšná. Vedle ovesné kaše mě velmi rychle přešla chuť také na kuskus, u kterého jsem měla pocit, že miska s ním vůbec neubývá. Zkoušela jsem mnoho variací, samotný, s kuřetem, smažený nebo pečený ve formě placiček, ale ke konci týdne už jsem jej sotva zvládla konzumovat.
O víkendu jsem šla na větší nákup, za který jsem dala necelých 400 korun. Kvůli odlišným slevovým akcím jsem si seznam surovin opět rozdělila do několika různých řetězců. Měla jsem chuť na pizzu, ale uvědomila jsem si, že ta z dovozu mě může stát i dvoudenní rozpočet. Rozhodla jsem se ji proto vyrobit podomácku, a to z listového těsta, rajčatové omáčky a několika druhů sýru. Nakonec jsem neodolala ani pár sladkostem – čokoládě a oplatkám.
Na konci týdne jsem si připravovala nové krabičky na nadcházející dny. Skládaly se z kuskusových placek, vařené mrkve, brambor a několika kousků quesadilly s tuňákem a sýrem. Zbytky cizrny jsem rozmixovala na hummus a z listů od ředkviček jsem vytvořila zelené pesto. Po předchozích zkušenostech jsem se kaše vzdala a místo toho vsadila na jogurty s ovocem, lehce posypané vločkami. Na konci týdne jsem měla na účtě 3307 korun.
Druhý týden: Pýcha předchází pád
Hned v pondělí jsem si přinesla do kanceláře několik krabiček s jídlem, abych měla co jíst na celý den. Kolegové mě dokonce pozvali na kousek dortu i na večerní bowling, které by mě jinak stály v přepočtu 200 korun. Co si dám ale na pití? Takový večer přímo lákal k rozšoupnutí, a tak jsem investovala 35 korun do nejlevnější položky v menu – malého piva.
Krabičky mi vydržely na půlku týdne, zároveň jsem pociťovala, že výměna kaše za jogurty mi velmi prospěla. To samé se ale nedalo říci o kuskusu. Po týdenním konzumování jsem došla do fáze, kdy jsem jej nemohla ani cítit. Zároveň mi ale přišla škoda vyhodit do koše tolik jídla, které bylo stále poživatelné. Rozhodla jsem se proto zbytek jídla vložit do mrazáku a počkat, až moje „nechuť“ ke kuskusu přejde, abych se k němu mohla vrátit.
Cítila jsem se dobře a bylo až podezřelé, jak s pouhou minimální mzdou vynakládám zodpovědně, a dokonce zvládám i spoustu peněz ušetřit. To jsem ale ještě netušila, že se vše začne brzy bortit.
V půlce týdne jsem opět pracovala z domova, což mi přineslo čas na přípravu tzv. „snídaňového burrita“. Jde v podstatě o srolovanou tortillu s míchanými vajíčky a sýrem. Jednu rolku jsem snědla a zbylé tři jsem vložila do mrazáku. Když jsem si v průběhu měsíce nestíhala nic nachystat, burrito z mrazáku v tandemu s mikrovlnkou mě zachránily. Teplé jídlo jsem tak měla rychle k dispozici.
Moje „ženské dny“ skončily, bolesti v těle utichly a já se opět mohla vrátit k pravidelnému cvičení. To ovlivnilo i můj nákup v průběhu týdne, který obsahoval převážně bílkoviny typu mletého hovězího a již upečeného kuřete v celku. Stály mě 285 korun. Z hovězího jsem připravila boloňskou omáčku, z kuřete jsem zase obrala maso, které jsem přidávala k připraveným přílohám, a zbytky kostí s odřezky ze zeleniny letěly do vývaru.
Oproti předchozímu týdnu, ve kterém jsem rozpočet striktně dodržovala, jsem si tentokrát dopřála i pár nepotřebných maličkostí. Mezi nimi byla například buchta z pekárny, láhev vína (samozřejmě ta nejlevnější) nebo pečivo, abych utišila hlad po bazénu. V neděli se opět opakoval celý proces přípravy jídel do krabiček. Nachystala jsem si těstoviny, tortilly, zbytek boloňské omáčky a do jídelníčku jsem vzala na milost i kuskusové placičky.
V polovině experimentu jsem utratila celkem 1475 korun a na dva týdny mi zbývalo 2781 korun. Cítila jsem se dobře a bylo až podezřelé, jak s pouhou minimální mzdou vynakládám zodpovědně, a dokonce zvládám i spoustu peněz ušetřit. To jsem ale ještě netušila, že se vše začne brzy bortit.
Třetí týden: Všechen ten volný čas
Zlomovým okamžikem byl start třetího týdne. V pondělí jsem v práci, navzdory přineseným jídlům v krabičkách, rychle pocítila hlad. Odpoledne se mi točila hlava a na nějakou dobu jsem se musela zastavit a oddychovat. Neměla jsem dostatek cukru a tuků. Kolegyně mi dokonce nabídla hroznové víno, aby se moje tělo uklidnilo, ale bylo to marné. Potřebovala jsem více jídla.
Přesun mezi kancelářemi a domovem by mi trval zhruba půl hodiny a já jsem tušila, že to s kručícím břichem tak dlouho nevydržím. Utíkala jsem do fastfoodu McDonald's a z aplikace vytáhla kupon na velkou porci hranolek za 35 korun. Tělo mi sláblo i v plném metru, kde jsem měla pocit, že omdlím. Ačkoliv jsem si z oprávněných důvodů sedla na jedno z posledních volných sedadel, cítila jsem se provinile. Protože za normálních okolností bych své místo v sedačce hned uvolnila a nabídla jej někomu jinému…
O víkendu jsem pocítila takové fyzické vyčerpání, že jsem musela zrušit sraz s kamarádkou.
Doma jsem se nekontrolovala a vybílila jsem z ledničky první poslední, na co jsem zrovna narazila. Nebyla jsem (a stále nejsem) na tuto situaci pyšná. Následující den bohužel nebyl o moc lepší. Seběhlo se hned několik faktorů jako únava, vyčerpanost, stres v práci i problémy v osobním životě. V důsledku toho jsem utrácela v emocích a k večeři jsem skupovala rohlíky, tavený sýr, čokoládu a „hotovku“ ze supermarketu.
Záchvatové přejídání je závažný problém a já si uvědomila, že na sebe musím dávat větší pozor. Zdraví je přednější než peníze. O to víc, když jsem věděla, že jsem nějakou finanční rezervu ještě měla.
V půlce týdne se ale situace naštěstí uklidnila a já opět pokračovala v režimu krabiček. S kamarádkou jsem si dokonce zašla do hospody na bezinkovou limonádu. Tím, že mě stála 49 korun, tak mě to „nezruinovalo“, naopak jsem ve finále byla ráda, že jsem menší částkou investovala do svého sociálního života.
Jíst ta samá jídla několik dní v kuse mě už vesměs otravovalo. Možná proto jsem si během týdne dvakrát dopřála jídlo z restaurace. Většinou šlo ale stále o levné jídlo z tácku, za které jsem v průměru dala 120 korun, jako byl řízek s bramborovou kaší nebo rýže s kuřetem po sečuánsku. Našly se ale i světlé výjimky, například po návratu z posilovny, kdy jsem krabičku s jídlem naopak ocenila.
O víkendu jsem pocítila takové fyzické vyčerpání, že jsem musela zrušit sraz s kamarádkou. Na chvíli jsem měla pokušení objednat si jídlo z rozvozové služby, ale nakonec jsem tomu odolala a místo toho vyrazila na velký nákup běžných potravin. Sice jsem za něj utratila snad tu největší částku za celý měsíc (442 korun), na druhou stranu mě návštěva supermarketu vyšla mnohem levněji, než kdybych se skutečně rozhodla pro „take-away“. Samozřejmě i s ohledem na objem surovin, které jsem pořídila.
V obchodě mě ale čekalo nepříjemné překvapení. Nákup byl tentokrát dražší kvůli tomu, že o víkendu byla většina položek vyprodaná. Ani na vytipované potraviny z letáku se zkrátka nelze 100% spolehnout. V obchodě chyběl například zlevněný jogurt, šunka a sýr. Nezbývalo mi tak nic jiného, než si koupit jejich dražší varianty, které mi ale rozpočet nabouraly až o 100 korun. Cenově jsem se to snažila vykompenzovat jinde: Ačkoliv například běžně volím tuňáka, tentokrát jsem sáhla po levnější konzervě s makrelou.
K večeři jsem si tedy dala makrelovou pomazánku s chlebem a zeleninou. Přebytečný rostlinný olej z makrely jsem si navíc odlila do speciální nádoby a ve zbytku týdne jsem jej použila při vaření. Podobně kreativní jsem byla i během uklízení. Jelikož mi doma došly i čisticí prostředky, místo komerčních produktů jsem si je vyrobila z octu, jedlé sody a citronu. Tyto tři položky mě dohromady stály 30 korun a na čištění záchodu a kuchyňského povrchu fungovaly skvěle.
Prioritizace jídla, zapříčiněná sledováním letáků, vytipováváním slevových akcí a přepočítáváním si finančního rozpočtu, včetně lítání po obchodech a vaření obědů a večeří, si vybírala svoji daň.
Kromě čisticích prostředků mi v průběhu třetího týdne došlo i jiné drogistické zboží. Rozhodla jsem se, že se bez některého obejdu, a odpustila si kondicionér a odličovač na pleť. Bez zubní pasty a šamponu na vlasy by to ale nešlo, tak jsem při doplňování zásob sáhla alespoň po nejlevnějších variantách, které mě vyšly na zhruba 40 korun.
V závěru týdne mi na účtu zbývalo 1464 korun. Dojedla jsem chleba s pomazánkou a jako obvykle si připravila pokrmy na následující dny. Do krabiček jsem si nachystala špenát s kuřetem, cizrnové kari, minestrone polévku, rýži a snídaňové jogurty s vločkami a ovocem. Příprava jídla včetně umytí nádobí a vynesení odpadků mi tentokrát trvala hodinu a půl.
Oproti předchozím týdnům jsem „za plotnou“ sice stála o polovinu méně času, i přesto jsem toho začínala mít plné zuby. Prioritizace jídla, zapříčiněná sledováním letáků, vytipováváním slevových akcí a přepočítáváním si finančního rozpočtu, včetně lítání po obchodech a vaření obědů a večeří, si vybírala svoji daň. Došlo mi, že tomu obětuji veškerý svůj volný čas.
Do konce výzvy mi už zbývalo jen pár dní. Peněz jsem měla poměrně dost, dokonce až 1000 korun, zato mi chyběla energie.
Se svým blízkým okolím jsem se stýkala čím dál míň, a prošvihla tak spoustu akcí. Skoro nikam jsem nechodila, a to nejen kvůli penězům, ale i fyzickému vyčerpání z nedostatku kvalitního jídla. A když už mi bylo líp, tak jsem buď pracovala, nebo si aspoň párkrát do týdne s multisportkou zacvičila v posilovně. Na druhou stranu, naučila jsem se třeba, jak se spolehnout jen sama na sebe nebo také několik tipů, jak nehromadit přebytečný odpad.
Součástí strategie s vyžitím na minimální mzdě bylo právě i využití zbytků surovin, které by se za normálních okolností vyhodily, a uplatnění je do dalších jídel. Ze slupek od brambor jsem upekla v troubě chipsy, z kostí od kuřete a z odřezků zeleniny či jablek jsem připravila vývar apod. Pojala jsem to jako jakousi kreativní činnost, která mě v osamělých chvílích zabavovala a která mě zároveň učila zodpovědnosti k životnímu prostředí. Jsem však pořád jen člověk a párkrát jsem šlápla vedle. Přes víkend jsem si například v kanceláři zapomněla těstoviny, které byly v pondělí už nepoživatelné. Skončily v koši.
Čtvrtý týden: Disciplína komínem
V posledním týdnu celého experimentu jsem měla větší hlad než obvykle. Dříve mi stačil jogurt s vločkami a ovocem na celé dopoledne, nyní moje tělo požadovalo další jídlo už po hodině. Krabičky mi velmi rychle došly a kvůli nabitému programu v pracovním i osobním životě jsem sotva zvládala usmažit chleby ve vajíčku nebo koupit pečivo či pár kousků pizzy k večeři. Mnohem více jsem si také dopřávala sladké svačinky ve formě ovoce, čokolády nebo coly, bez kterých bych se za normálních okolností i obešla.
Kdybych na minimální mzdě byla natolik nemocná, že bych ty léky potřebovala sama, dostala bych se do ještě větší finanční tíže než doposud.
Rozhodla jsem se, že se pořádně najím, a zašla si s kamarády na oběd do indické restaurace. Ačkoliv máslové kuře s naanem a kofolou za 165 korun uspokojily chuťové i finanční požadavky, sytý pokrm mi během odpoledne spíše přitížil. Z jídla jsem byla přejedená a plná. Na tento stav jsem dosud během minimální mzdy nebyla zvyklá, obzvlášť když jsem naopak trpěla podvýživou. V ten den jsem byla v práci mnohem pomalejší a unavenější. Bylo mi natolik těžko, že jsem musela zrušit svoji účast na večerní skupinové lekci.
Do konce výzvy mi už zbývalo jen pár dní. Peněz jsem měla poměrně dost, dokonce až 1000 korun, zato mi chyběla energie. Navíc jsem prochladla a spustila se mi malá viróza. Naštěstí to nebylo nic vážného a k vyléčení mi stačilo jen pořádně se zachumlat v posteli ve společnosti zázvorového čaje s citronem.
V ten samý týden mě soused poprosil, zda bych mu nekoupila a nepřinesla léky. Těch 443 korun mi sice hned vrátil, ale v ten moment jsem si uvědomila hroznou věc. Kdybych na minimální mzdě byla natolik nemocná, že bych ty léky potřebovala sama, dostala bych se do ještě větší finanční tíže než doposud.
Skončila jsem hladová, fyzicky i psychicky vyčerpaná a odstřihnutá od okolního světa.
V posledním víkendu mi zbývalo přes 700 korun a ironií osudu jsem ze dne na den začala peníze rozhazovat. Moje disciplinovanost a šetření každé koruny proletěly komínem. Jeden alkoholický drink za 165 korun? Jedno kafe za 70 korun? No, jistě! Přidejte mi k němu kousek dortu za 95 korun… Viděla jsem světlo na konci tunelu, a když jsem pomalu najížděla na životní standard, na který jsem byla před minimální mzdou zvyklá, cítila jsem, že si to potřebuju vykompenzovat.
Závěr: Za jakou cenu?
Můj zůstatek na bankovním účtu na konci experimentu činil 468 korun. Takže ano, s minimální mzdou jsem skutečně vyžila a dokázala jsem si i našetřit nějakou finanční rezervu. Na konci jsem si dokonce vyhodila z kopýtka a utratila peníze za pár nesmyslů. Jenomže za jakou cenu? Skončila jsem hladová, fyzicky i psychicky vyčerpaná a odstřihnutá od okolního světa. K tomu všemu jsem mnohdy i „platila“ svým volným časem.
Lidé z nízkopříjmových domácností mnohdy nemají přístup ke kvalitním potravinám, a pokud se k nim po nějakém čase dostanou, jsou náchylnější k přejídání. Podobně jsem se cítila i já během tohoto experimentu.
Z minimální mzdy jsem nejvíce peněz utratila za běžné suroviny ze supermarketů, které jsem si z důvodu finanční tísně musela kupovat převážně ve slevách. Mohla jsem si však vybrat i cestu pravidelného stravování ve fastfoodech, díky které bych ušetřila nejen peníze, ale i čas a nervy.
O to víc se mi potvrdilo, že společenský narativ „obezita znamená blahobyt“ odvádí pozornost od špatné životní úrovně a obtížnosti se z ní vymanit. Lidé z nízkopříjmových domácností mnohdy nemají přístup ke kvalitním potravinám, a pokud se k nim po nějakém čase dostanou, jsou náchylnější k přejídání. Podobně jsem se cítila i já během tohoto experimentu.
Nemohu opomenout ani fakt, že jsem věděla, že experiment s minimální mzdou je jen dočasný. Měla jsem naději, která mě držela nad vodou.
Jak jsme v Refresheru dříve poznamenali, lidé s nízkými příjmy mají často omezený přístup k udržení zdravého životního stylu. Na rozdíl od nich jsem ale měla značnou výhodu v tom, že jsem využívala multisportku, díky které jsem si mohla dopřát rekreační pohyb. Takový zaměstnanecký benefit si ale nemůže každý finančně dovolit a často ani není zpřístupněn těm, kteří pracují na dohodu, nebo dokonce načerno.
Férově je potřeba uvést na pravou míru také to, že jsem zvládla ušetřit spoustu peněz i díky abnormálně nízké ceně za pronájem mého 1+kk pražského bytu. V současné situaci na realitním trhu by podobný byt jinak přesáhl i minimální mzdu. Navíc jsem nečelila žádným nečekaným výdajům, mezi kterými by mohly být léky nebo oprava rozbité pračky. V neposlední řadě mi pomohli také přátelé a kolegové, kteří mě jednou za čas na pár maličkostí pozvali.
Nemohu opomenout ani fakt, že jsem věděla, že experiment s minimální mzdou je jen dočasný. Měla jsem naději, která mě držela nad vodou. A pokud by se mi výzva náhodou nepodařila, ke své standardní životní úrovni jsem se mohla vrátit kdykoliv. Řada lidí však takové štěstí jako já nemá. Psychicky a fyzicky vyčerpávající realitě s nedostatkem peněz musí čelit každý den.
