Horolezci měli v plánu zdolat Aljašku, kvůli politickým událostem ale z jejich plánu sešlo.
„Jak se hory napjaly, z vrcholu nádherného Huascaránu se utrhla iracionální masa kamení a v několika vteřinách zavalila základní tábor československé expedice. V nepochopitelném okamžiku ukončila životy všech jejích členů,“ popsal tragédii v knize Horolezecká zastavení Jaromír Wolf.
V květnu 1970 zasáhlo pobřeží a hory v regionu Áncash v jihoamerickém Peru zemětřesení o síle 7,9 Richterovy škály. V jeho důsledku se sesunulo úbočí hory Huascarán a zasypalo město Yungay. O život přišlo osmnáct tisíc obyvatel. Oběti byly hlášeny také v dalších regionech. Celkem si tragédie vyžádala odhadem šedesát šest až sedmdesát tisíc lidských životů. Lavina ledu a kamení připravila o život také čtrnáct členů československé horolezecké expedice, kteří se tehdy pokoušeli zdolat nejvyšší horu Peru. Paradoxní je, že výprava se původně chystala úplně jinam.
Plán překonat Aljašku zhatily srpnové události
Kvůli poválečné politické situaci se Československo začalo do historie výstupů ve vysokých horách zapisovat oproti jiným zemím docela pozdě. Státním expedicím přinesly výraznější úspěchy až roky 1965 a 1967. První samostatná československá výprava pokořila v polovině šedesátých let asijské velehory Hindukúš a jejich vrcholy Koh-e-Hevad (6 849 metrů), Koh-e-Qala Panja (6 280 metrů) nebo Koh-i-Uparisína (6 210 metrů).
Překonávat významné vrcholy v šedesátých letech plánovali i členové horolezeckého oddílu Lokomotiva Liberec. Jeho historie se začala psát už po druhé světové válce. Oddíl založili tři lidé, postupně se základna rozrůstala a měla více než sto členů. Na podzim 1968 se liberečtí horolezci začali připravovat na expedici Aljaška 1970. Jejich cílem se tedy stala nejvyšší hora Severní Ameriky – Denali (do roku 2015 nazývaná Mount McKinley, pozn. red.), s nadmořskou výškou 6 190 metrů.
Jejich plány ale změnila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zatímco politika pražského jara uvolnila politické poměry a horolezci mohli plánovat cesty i mimo spřátelené socialistické země, srpnové události vše vrátily do starých kolejí.
Cesta do Spojených států amerických tedy po srpnu 1968 nepřipadala v úvahu, zařízl ji i Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy (ÚV ČSTV). Protože ale byly přípravy na výpravu v plném proudu, hledal se pro horolezce náhradní cíl. Tím se nakonec stala extrémně těžká stěna peruánské hory Huandoy v pohoří Cordillera Blanca s nadmořskou výškou 6 360 metrů.
Ivan Bortel (27 let): odborný asistent výzkumného ústavu a jeden z nejlepších horolezců v Československu
Arnošt Černík (44 let): publicista, spisovatel, cestovatel, překladatel, horolezec i významný teoretik horolezectví
Milan Černý (26 let): stavební technik a horolezec, vynikal horolezeckou všestranností, výborný pískař s řadou extrémních výstupů
Vilém Heckel (52 let): fotograf a výtvarník, českou fotografii proslavil po celém světě, účastnil se i první československé horolezecké výpravy v roce 1965
Jiří Jech (38 let): vedoucí provozu textilky, všestranná osobnost – tělocvikář, atlet, lyžař, instruktor mládeže, zdatný lezec a neméně zdatný organizátor
Valerián Karoušek (41 let): akademický sochař, autor soch a plastik i několika desítek prvovýstupů na pískovcové skalní věže
Jaroslav Krecbach (24 let): výškový montér, kromě horolezectví se věnoval atletice a lyžování
Miloš Matras (37 let): stavební inženýr, zasloužilý mistr sportu se zkušenostmi z pohoří v Turecku nebo v Hindúkuši
Ladislav Mejsnar (34 let): řidič, autor několika těžkých cest ve Skaláku a v Klokočských skalách
Milan Náhlovský (26 let): kontrolor a zeměměřič, člen reprezentačního družstva ČSSR
Bohumil Nejedlo (38 let): vedoucí učňovského střediska a někdejší člen reprezentace, vylezl zřejmě všechny známé cesty ve Vysokých Tatrách
Zdeněk Novotný (32 let): vysokoškolský odborný asistent, inženýr chemie
Jiří Rasl (34 let): obchodní referent, od počátku „duch expedice“, výborný organizátor
Svatopluk Ulvr (32 let): chirurg a internista, který jel s výpravou jako lékař
Václav Urban (35 let): nástrojář, všestranný sportovec
Ukradené zásoby a smrt nejzkušenějšího horolezce
Skupina svobodných mužů i otců od rodin odcestovala z Prahy do Jižní Ameriky 23. dubna 1970. Expedici ale provázely problémy už na samotném začátku. Když 29. dubna výprava přiletěla přes Buenos Aires a Santiago de Chile do Limy, musela tam ještě počkat na loď s materiálem, která se opozdila. Původně měly zásoby dorazit už v polovině dubna, nakonec se jich muži dočkali až 3. května. Dorazily ale nekompletní. Místo čtyř tun vybavení byl náklad chudší o asi čtyři sta kilogramů oblečení a potravin, které po cestě někdo ukradl.
Jak se ale později ukázalo, neúplné vybavení bylo jen začátkem větších problémů, které expedici teprve čekaly. K první tragédii došlo 18. května, kdy se ve výšce čtyř tisíc metrů nad mořem smrtelně zranil nejlepší horolezec výpravy Ivan Bortel. Osudným se mu stalo uklouznutí při překračování potoka a následný třicetimetrový pád. Utrpěl poranění hlavy a krční páteře a těmto zraněním na místě podlehl. Poslední rozloučení s významným horolezcem se konalo v městečku Youngay. Jak upozornil server Aktuálně.cz, Bortel se z výpravy jako jediný vrátil do rodné země. Urna s jeho ostatky byla po zpopelnění odeslána zpět do Prahy.
Zbylých čtrnáct členů výpravy tragická událost pochopitelně zasáhla, a uvažovali dokonce o tom, že se vrátí domů. „Po Ivanově smrti jsme zdrceni. Pořád se mi vrací pohled na něho. Když jsem ho viděl, byl to pro mě nejhorší okamžik v životě. Cítil jsem se na pokraji zhroucení, byl jsem unavený, zhroucený,“ napsal tehdy do Československa jeden z členů expedice.
Čechoslováci ale nakonec v Peru zůstali. Protože ale přišli o nejzkušenějšího člena, rozhodli se pro změnu plánu. Místo náročné jižní stěny hory Huandoy zvolili náhradní cíl – jižní vrchol Huascaránu (6 768 metrů), nejvyšší horu Peru. Tu chtěli rychle zlézt a vyrazit domů.
Osudný den a jedna z nejničivějších přírodních katastrof
31. května však provincii Áncash zasáhlo zemětřesení o síle 7,9 Richterovy škály (pro srovnání – poslední zemětřesení v Turecku mělo sílu 7,8 a zabilo téměř padesát tisíc lidí). Jeho následky byly zničující.
Vlivem otřesu totiž došlo k uvolnění vrcholové části ledovce, která se začala pohybovat směrem do údolí, a to rychlostí více než tři sta kilometrů v hodině. Na tající sníh a led o objemu asi sto milionů metrů krychlových se cestou nabalovalo kamení a suť. Lavina ledu, kamení a sněhu dosahovala rychlosti i okolo čtyř set kilometrů v hodině. Celkově si jedna z největších přírodních katastrof vyžádala asi sedmdesát pět tisíc lidských životů, další desítky tisíc lidí byly vážně zraněny. Lavina zpustošila oblast o celkové rozloze 83 500 kilometrů čtverečních a připravila o přístřeší dvě stě tisíc lidí.
Kromě laviny ze severního vrcholu došlo i k další. Ta byla sice rozsahem mnohem menší, stala se však osudnou právě československé výpravě. Dopadla totiž do prostoru mezi dvě jezera Llanganuco, kde přehradila kilometr široké údolí desítkami metrů vysokou vrstvou bahna, kamení a ledu. Právě tady měla československá expedice svůj tábor, který lavina zcela pohřbila.
Čtrnáct dní se to táhlo, než jsme měli jistotu, že opravdu zemřeli. Nikdo nám nebyl schopen nic povědět, jednou přišly zprávy, že žijí nebo se schovali v jeskyni. Jindy, že je našli. Byla to hrozná beznaděj.
„Zemětřesením se z Bílých Kordiller odlupovaly masy hornin. Laviny kamení, sněhu,
ledu a vody sjely rychlostí závodních automobilů ze svahů hor a pokryly dna údolí, pole a pastviny. A lidská města. Bylo zničeno téměř čtvrt milionu domů. Zahynulo sedmdesát pět tisíc lidí a padesát tisíc bylo zraněno. V té tisícové číslici je téměř nicotné číslo čtrnáct,“ píše také v knize Horolezecká zastavení Jaromír Wolf.
První zprávy, které do Československa přicházely, byly ještě nadějeplné. Informovaly totiž o tom, že horolezci by mohli žít, kvůli zcela zaniklé infrastruktuře ale nemohou oblast opustit. Jenže první červnový týden přišly zprávy od japonských horolezců, podle nichž československou expedici zcela zasypala lavina. Stále však zůstávala možnost, že přežil aspoň někdo.
„Čtrnáct dní se to táhlo, než jsme měli jistotu, že opravdu zemřeli. Nikdo nám nebyl schopen nic povědět, jednou přišly zprávy, že žijí nebo se schovali v jeskyni. Jindy, že je našli. Byla to hrozná beznaděj,“ vzpomínala později Eva Novotná, manželka zesnulého Zdeňka Novotného, která po tragické události zůstala sama se čtyřletou dcerou a ročním synem. Podle závěrečných zpráv chilské záchranné expedice totiž nepřežil nikdo. Československé horolezectví získalo hořké prvenství. Poprvé v historii se z nějaké výpravy nevrátil ani jeden účastník.
Tragédii připomínají pomníky, dokument i Jizerská padesátka
Vdova Eva Novotná se na místo tragédie vypravila už v roce 1972. Toho roku tam odjela také maminka Aleny Horákové-Nejedlové, které v údolí zahynul otec. „Mamka tam našla utěrku v místech, kde stával tábor. Věřila tomu, že je naše. Jiní tam mezi kameny objevovali ešusy a další věci. Když jsem pak sama v roce 1994 Peru navštívila a místo viděla, netroufla jsem si na kamení po lavině vkročit. Celé to byl pro mě jeden velký hrob,“ vzpomínala Horáková-Nejedlová.
Ostatky členů expedice se nikdy nenašly, až na jediného muže, jehož pozůstatky při tání sněhu vyplavila voda do jezera. Ten má v Peru hrob, na ostatní vzpomínají lidé u památníku kousek od místa tragédie.
Několik vzpomínkových míst se ale nachází i v Česku. Jeden z pomníků stojí od roku 1976 v Praze-Malešicích. Je věnovaný celé československé expedici, zejména ale jejímu členovi, umělci Valeriánu Karouškovi. V roce 2010, ke čtyřicetiletému výročí tragédie, vznikl památník také v Bedřichově u Liberce. Tvoří ho žulové balvany z Jizerských hor, kde účastníci výpravy trénovali.
Měli zkušenosti, tvrdý trénink, houževnatost a nezlomnou vůli. Byli nejlepší. Co však neměli, bylo štěstí. Štěstí, bez kterého ani ten nejlepší lezec nezmůže nic.
S tragickou expedicí je spojený také tradiční závod Jizerská padesátka. Ten se sice koná už od roku 1968, v roce 1970 se ho ale účastnili všichni zemřelí horolezci. O rok později začal nést přívlastek Memoriál expedice Peru 70.
„Měli sen! Chtěli ukázat světu, že v Československu jsou horolezci, kteří se dokáží porvat i s těmi největšími horskými výzvami. Měli zkušenosti, tvrdý trénink, houževnatost a nezlomnou vůli. Byli nejlepší. Co však neměli, bylo štěstí. Štěstí, bez kterého ani ten nejlepší lezec nezmůže nic,“ uvedl horolezec Marek Holeček. Právě on se v dokumentu Boys 1970 společně s kolegou Radoslavem Grohem po bezmála padesáti letech vydal na místo, kde tehdejší výprava přišla o život.
Označení Boys 1970 nenese jen dokument, ale i cesta na šestitisícový vrchol Huandoy, který Holeček a Groh vystoupali v roce 2020 i na počest svých předchůdců a jejich tragického osudu. „Základní myšlenka je, že těla chřadnou, odchází, mizí, ale myšlenka ne, ta se dá táhnout dál. Je to vzpomínka přeživších, pozůstalých lidí na ty kluky a zároveň ukázka té jejich cesty našima očima,“ uvedl Holeček.
