Lucie Samcová-Hall Allen působí od roku 2020 jako velvyslankyně Evropské unie (EU) na Islandu. Zařadila se k dalším pěti Čechům a Češkám, kteří kdy EU reprezentovali na této pozici. Jaká byla její cesta do země ohně a ledu?
V rozhovoru pro Refresher velvyslankyně hovoří o tom, jak těžké je „prorazit“ na vysokých unijních postech, o komplikovaných vztazích Islandu a EU i o genderové rovnosti.
„Island byl první zemí na světě, která si v roce 1980 zvolila ženu za prezidentku. Nedávno jsem měla šanci se s ní setkat a je to opravdu živá legenda genderové rovnosti. Byla prezidentkou tak dlouho – 16 let –, že se děti po jejím odchodu z funkce divily, že prezidentský úřad může zastávat i muž,“ říká s úsměvem Samcová-Hall Allen.
V institucích EU působíte poměrně dlouho, jak jste se dostala až k pozici velvyslankyně na Islandu?Moje cesta začala před osmnácti lety. Konkurzem pro unijní úředníky jsem prošla v roce 2005, kdy mi bylo třiadvacet let. Byla jsem v jedné z prvních vln uchazečů o místa úředníků poté, co Česká republika vstoupila do EU. Jednalo se o jeden z mnoha konkurzů, kterými jsem musela projít, abych se dostala až sem na Island.
V prvních letech jsem v Bruselu pracovala v Radě EU, kde jsem postupně radila asi dvanácti různým unijním předsednictvím, včetně toho prvního českého. Když byla v roce 2011 vytvořena ESVA – Evropská služba pro vnější činnost, přešla jsem do evropského diplomatického sboru a začala se věnovat už jen specificky zahraniční politice. Několik let jsem byla v Bruselu, poté několik let na delegaci EU při OSN v Ženevě – až mě osud zavál sem na Island.
Takže to byl osud?Spíš kombinace osudu a specifické volby. V diplomacii, stejně jako kdekoli jinde, si člověk může vytyčit různé cíle, ale mnohdy záleží také na tom, jak mu jsou v dané chvíli „nakloněny hvězdy“.
V Radě EU jsem se před lety věnovala přístupovým jednáním kandidátských zemí. Na starost jsem měla tři země: Turecko, Chorvatsko a Island, který byl od roku 2009 kandidátem na členství v EU. Právě tehdy mě tato země z mnoha různých důvodů zaujala – nejen díky své kráse, ale zároveň i jako země, která má trochu komplikovaný vztah s Evropou.
Když umíte francouzsky, dokážete pochopit například španělštinu. S islandštinou začínáte úplně od začátku.
Říkala jsem si, že právě Island je tím místem, se kterým bych ráda měla v budoucnu co do činění. Když jsem si tak v roce 2019 vybírala, kam si podám žádost o diplomatický výjezd, poprvé jako velvyslankyně, na seznam jsem si dala asi pět nebo šest destinací – a Island byl na prvním místě. Jsem moc ráda, že mi má „jednička“ vyšla.
Čím vším jste musela projít?Člověk musí mít za sebou dlouhou diplomatickou praxi a posléze se utkat s desítkami kandidátů na konkrétní pozici. A to jak z řad unijních úředníků, tak i diplomatů z členských států. Musíte dokázat nejen svou odbornou kvalifikaci – tedy že rozumíte dané zemi a prioritám EU –, ale také to, že ji dokážete efektivně reprezentovat a odpovědně vést tým.
Práce velvyslance není jenom o tom, že samostatně zastupujete EU ve vztahu ke třetí zemi. Zároveň vedete i ambasádu. Proto se výběrové řízení neskládá jen z pohovoru, ale i z praktických cvičení. Na jejich základě dokazujete, zda jste schopni výborně reprezentovat v několika světových jazycích, ale třeba i řešit situace, kdy v dané zemi nastane například ekonomická krize nebo přírodní katastrofa.
Musela jste se naučit islandštinu?Nemusela jsem umět islandsky, samozřejmě je ale vhodné ovládat alespoň základy. Není nutné číst islandské ságy v originále, ale pomůže vám, když dokážete slušně pozdravit, představit se a s trochou pomoci přednést krátkou řeč.
Je to velmi těžký jazyk. Potíž je v tom, že vám nepomůže žádná znalost jiného cizího jazyka. Islandština není totiž moc podobná ani příbuzná jinému živému jazyku. Nemáte žádný oslí můstek. Když umíte francouzsky, dokážete pochopit například španělštinu. S islandštinou začínáte úplně od začátku.
Čemu se ve své funkci věnujete?Funkce velvyslance EU je relativně nová. Do roku 2011 unijní diplomatická služba neexistovala, členské státy si zahraniční politiku vedly samostatně.
Island je unikátní v tom, že většina energie, kterou produkuje, pochází z obnovitelných zdrojů, zejména z geotermálních, a z vodních elektráren. Má tudíž expertízu, kterou i my v EU můžeme převzít a využít.
Zhruba z 80 % je naše práce stejná jako práce bilaterální ambasády. Sledujeme politickou a hospodářskou situaci, píšeme zprávy do ústředí – a v opačném směru informujeme Islanďany o tom, co dělá EU, o aktuálním vývoji, nových politikách, legislativě. Je tu ale také několik specifických aspektů. Jeden z nich je ten, že funkce velvyslankyně EU je zároveň koordinační. To znamená, že předsedám poradám velvyslanců členských zemí – z evropské sedmadvacítky jich sedm má vlastní ambasádu na Islandu. Já se s nimi pravidelně scházím, koordinujeme své pozice, vyměňujeme si názory na aktuální témata, tak abychom prezentovali unijní stanoviska jednotně.
Zmínila jste, že vztahy Islandu a EU jsou komplikované. Co jste tím myslela?Island je země, která klade velký důraz na nezávislost a samostatnost. V době, kdy žádala o členství v EU, se ve veřejném prostoru velmi živě diskutovalo o tom, do jaké míry je vlastně v jejím zájmu začlenit se do evropského bloku. Zda Islanďané dokážou akceptovat, že v některých oblastech budou muset přijmout více evropské legislativy a zajít za hranici, která jim v té době byla komfortní. Nakonec se rozhodli pokračovali v cestě, na které jsou od roku 1994 – tedy že nejsou členy EU, ale jsou členy Evropského hospodářského prostoru.
Je podle vás reálné, aby Island v blízké budoucnosti žádal o vstup?To záleží jen a pouze na Islandu. Já si myslím, že aktuální vztah funguje extrémně dobře. A to nejen v rovině ekonomických vztahů, ale i v důrazu na společné hodnoty a spolupráci na zahraniční politice. Takže si nemyslím, že by nyní existovala velká vůle ze strany Islandu na současném statu quo něco měnit.
Jaké priority jste si při nástupu do funkce vytyčila?Mé priority byly a jsou například v oblasti životního prostředí a energetiky. Island, stejně jako EU, si ve vztahu ke klimatu vytyčil velmi ambiciózní cíle. Island je unikátní v tom, že většina energie, kterou produkuje, pochází z obnovitelných zdrojů, zejména z geotermálních, a z vodních elektráren. Má tudíž expertízu, kterou i my v EU můžeme převzít a využít.
Když nastupujete na nějakou podobnou pozici, můžete mít vlastní vizi a priority, ale svět se zároveň neustále vyvíjí. V posledním roce tak naší prioritou číslo jedna byla podpora Ukrajiny. Příliš se neví o tom, jak intenzivně Island Ukrajinu podporuje – nejenom finančně a materiálně, ale i prostřednictvím přijímání uprchlíků. Není jich samozřejmě tolik jako v České republice nebo Polsku, „jen“ 3 tisíce. Ale vzhledem k tomu, jak malá země Island je, je i tento počet důležitý.
Jak vnímáte zastoupení Čechů a Češek v institucích Evropské unie? Je „český“ pohled přítomen dostatečně?Samozřejmě bych si v unijních institucích přála vidět ještě více Čechů a Češek. Situace se ale v průběhu let lepší, česká stopa v Bruselu je určitě znát. A to nejen ve vysokých funkcích, jako třeba v případě české komisařky, ale i na pozicích manažerů a řadových úředníků.
Musím velmi pozitivně hodnotit, že ministerstvo zahraničních věcí se v posledních letech začalo poměrně intenzivně věnovat podpoře Čechů v unijních institucích, včetně ESVY. Mám pocit, že rozdíl již je viditelný.
Když mi bylo třiadvacet a byla jsem na většině jednání nejmladší, občas se stávalo, že mi někdo zaťukal na rameno s žádostí o kafe nebo fotokopie.
Zaměřujete se i na genderové otázky. Vnímáte uvnitř unijních institucí nějaké genderové nerovnosti?Pokud bych měla hovořit o ESVĚ, kterou znám lépe, tak se lepšíme. Když se podíváte na statistiky z roku 2011, kdy ESVA začala, a na statistiky z předchozího roku, je vidět, že jsme ušli ohromný kus cesty ve vztahu k genderové rovnosti. Počet žen na vedoucích pozicích se zněkolikanásobil.
Mezi nastupujícími juniorními diplomaty v ESVĚ je poměr v zásadě vyrovnaný, ale jakmile postupujete do vyšších pater managementu, ženy mají stále tendenci mizet. Na velvyslaneckých pozicích si ale vedeme mnohem lépe než před lety. Aktuálně je zhruba 25 až 30 % unijních velvyslaneckých míst obsazeno ženami. Náš stávající generální tajemník směřuje k tomu, aby se do několika let počty vyrovnaly co možná nejblíže k paritě 50 na 50.
Samozřejmě to ale záleží také na tom, jaké kandidáty nám posílají členské státy. Evropská diplomatická služba je specifická v tom, že jednu část zaměstnanců tvoří úředníci EU a druhou diplomaté z EU, kteří k nám přicházejí na tzv. secondment (dočasné přeložení, pozn. red.). Ve chvíli, kdy nám některé členské státy stále ještě posílají v převážné míře kandidáty muže, tak v ústředí potom těžko dosáhneme genderové parity. Není to tedy jen o tom, co můžeme dělat v ústředí ESVY nebo v Bruselu, ale i o tom, abychom apelovali na jednotlivá ministerstva zahraničních věcí.
A apelujete?Apelujeme. Vytrvale.
Pomohly by podle vás genderové kvóty?Fungují nepsané genderové kvóty. Ve chvíli, kdy máme dva stejně kvalifikované kandidáty, se rozhodnutí přikloní spíše k tomu pohlaví, které je v aktuální chvíli v daném sektoru méně zastoupeno. Nebo když se do výběrového řízení přihlásí jenom kandidáti jednoho pohlaví, může se prodloužit doba pro podání přihlášek.
Zažila jste vy sama ve své unijní kariéře genderové stereotypy?
Když mi bylo třiadvacet a byla jsem na většině jednání nejmladší, občas se stávalo, že mi někdo zaťukal na rameno s žádostí o kafe nebo fotokopie. To už se mi ale dlouho nestalo. S přibývajícím věkem a pracovní „senioritou“ se člověk se stereotypy setkává méně. Ale to, že se to již neděje mně, neznamená, že se to neděje vůbec.
Když se na pracovní pozici hlásí dva uchazeči – třicetiletý muž a třicetiletá žena – a oba by výhledově chtěli založit rodinu, ani jeden z nich není znevýhodněný. Na rodičovskou totiž půjdou oba.
Jak se k otázkám genderové rovnosti staví Island? Má se Česko co učit?Island je již více než dekádu v čele všech světových žebříčků genderové rovnosti. Je to patrné zejména v politickém zastoupení, kdy premiérkou je žena a ženy rovněž tvoří téměř polovinu islandského parlamentu.
Island byl také první zemí na světě, která si v roce 1980 zvolila ženu za prezidentku. Mimochodem, je to fantastická dáma, která je i přes svůj pokročilý věk stále relativně činná ve veřejné sféře. Nedávno jsem měla šanci se s ní setkat a je to opravdu živá legenda genderové rovnosti. Byla prezidentkou tak dlouho – 16 let –, že se děti po jejím odchodu z funkce divily, že prezidentský úřad může zastávat i muž. (smích)
Země má také pokročilou legislativu v oblasti rovného odměňování. Po zaměstnavatelích je opravdu striktně vyžadováno, aby dokázali, že za stejnou práci jsou muži a ženy placeni stejně. Relativně pokrokový je Island i v politice rodičovské dovolené. Pár má nárok na dvanáct měsíců rodičovské, přičemž první část si musí vzít matka, druhou zase otec nebo druhý rodič. To znamená, že i od otců se očekává, že se budou aktivně podílet na výchově svých potomků. Když se tak na pracovní pozici hlásí dva uchazeči – třicetiletý muž a třicetiletá žena – a oba by výhledově chtěli založit rodinu, ani jeden z nich není znevýhodněný. Na rodičovskou totiž půjdou oba.
Spousta věcí funguje na Islandu velmi dobře. Je to vidět už jen při procházkách Reykjavíkem, kdy jsou všude na hřištích s dětmi tatínci. Na druhou stranu to neznamená, že všechno tu je ideální. Když se bavím s političkami, říkají mi, že se setkávají s obtěžováním na internetu ve vyšší míře než jejich mužští protějšci. Některé dokonce přemýšlí, že politiku úplně opustí, protože tlak, který je na ně vyvíjen, je větší než na muže. A bohužel i na Islandu se setkáváme s domácím a genderově motivovaným násilím.
Pokud srovnávám Island s průměrnou zemí sedmadvacítky EU, v některých směrech je dál. Ale neznamená to, že Island otázku genderové rovnosti zcela vyřešil.
Vystudovala jste žurnalistiku. Nikdy jste nechtěla být novinářkou?Žurnalistice jsem se chvilku věnovala, ale měla jsem pocit, že mi něco chybí. Sice mě ve škole naučili psát, ale vlastně jsem v té době neměla o čem. Rozhodla jsem se proto ještě trochu prohloubit své znalosti a vystudovala jsem ekonomii. Právě specializace na ekonomická témata byla tím, co mě dovedlo až do Bruselu.
Vyhovuje mi, že Islanďané jsou velmi konkrétní a přímí. Mají také podobný smysl pro humor jako Češi.
Co byste doporučila mladým lidem, kteří sní o podobné kariéře? Co mají studovat?Evropská unie nabízí spoustu různých stáží a programů – a to buď v ústředí, tzv. Blue Book Traineeship, nebo v mnohých unijních delegacích. Já mám momentálně v týmu dva stážisty. V případě zájmu je možné se k nám na taková místa hlásit.
Pokud se chtěl člověk věnovat diplomacii před deseti či dvaceti lety, bylo skoro nezbytné vystudovat mezinárodní vztahy a trajektorie byla celkem jasná a relativně jednosměrná. V dnešní době ale potřebujeme v diplomacii čím dál víc i experty na specifické oblasti; třeba energetiku, obchod, životní prostředí, komunikaci. V okolí mám stále více kolegů, kteří sice vystudovali diplomacii nebo mezinárodní vztahy, ale mají k tomu ještě specifickou nástavbu, expertízu. Při přijímání kandidátů, kdy máte na stole 500 životopisů a jedno místo, mají díky této expertíze „něco navíc“.
Obecně je pro diplomacii samozřejmě důležité znát cizí jazyky, mít zkušenosti ze zahraničních univerzit. Ale to je už dnes celkem standard.
Co vás na Islandu nejvíce překvapilo? Nebylo obtížné zvyknout si na rozdílné podnebí?Na život na Islandu jsem byla dobře připravená už před příjezdem, takže žádná velká překvapení nenastala. Pouze ta příjemná. Byla jsem příjemně překvapena, jak dobře se s Islanďany jedná a že je celkem snadné nacházet společná řešení. Vyhovuje mi, že Islanďané jsou velmi konkrétní a přímí. Jsou země, ve kterých diplomat musí věnovat několik schůzek jen budování společného vztahu, skrz mluvení o počasí a rodině. Islanďané to mají úplně jinak, jsou schopni si s vámi okamžitě sednout k jednacímu stolu a začít řešit, co je třeba. Mají také podobný smysl pro humor jako Češi.
Zvyknout si na zimu mi problém nedělalo, na tmu ano. V prosinci máme zhruba čtyři hodiny denního světla a zvyknout si na rytmus, kdy většinu pracovního dne trávíte ve tmě, není snadné. Myslím, že jsem v životě nevypila tolik kávy jako tady na Islandu.
Jak si zvykly vaše děti?Moje děti vyrostly na cestách. Mám dva syny, přičemž každý z nich se narodil v jiné zemi. Staršímu je 11 let a už žije ve čtvrté zemi, navštěvuje pátou školu. Už je nic moc nerozhází.
Co máte na své práci nejraději a co je nejtěžší?Nejraději mám fakt, že se mohu setkat se strašnou spoustou zajímavých lidí. Dostanu se k rozhovorům, ke kterým bych jinak neměla přístup. Nejtěžší je asi to neustále stěhování. Pro jednotlivce je možná jednoduché si každé tři čtyři roky balit kufry, s rodinou je to ale těžší.
Kam zamíříte po Islandu? Neláká vás návrat do ČR?Mám na Islandu před sebou ještě rok a půl, takže se soustředím na to, co je teď. Až ale kariéru v diplomacii skončím, ráda bych se přestěhovala zpět domů.
