„Mlha v literatuře znamená změnu, přechod do neznáma. Vždycky.“
Protrhané chuchvalce mlhy se valí po dálnici na Plzeň. Minidodávka je narvaná reklamními roll-upy, letáčky, brožurkami a růžovými a modrými polštářky s logem vládní strany. I přesto, že šla do voleb se dvěma dalšími stranami a jako síla fungují stále „spolu“, se TOP 09 rozhodla samostatně vyjet do regionů. Začíná v Plzni.
Jednou z možná nečekaných tváří je i mladý topkařský poslanec Matěj Ondřej Havel. Gymnaziální ředitel z Hradce Králové, který se, jak sám říká, do čela kandidátky nejsilnější politické koalice dostal docela náhodou. A prý se náhodou dostal i do Poslanecké sněmovny.
Dneska je jako šestatřicátník mezi nejmladšími politiky ve Sněmovně. Zajímá mě, kým je, kdo zastupuje Východočechy ve „velké Praze“, proč ředitel gymnázia vystupuje na billboardech s ekologickým heslem i jak se cítí „bílý muž před čtyřicítkou“ v pravicové politické straně pošramocené kauzou sexuálního predátorství.
Pohřby a mekáč
Pro Hradečáky jeho zvolení zase taková náhoda nebyla. Po městě se už dlouho před volbami šuškalo, tedy od těch, kteří se rozhodli volit trojkoalici, že jejich „kroužek“ dostane „ten ředitel z gymplu“. Pravicová voličská i komunitní síla se ve městě víceméně soustředí kolem školství a zdravotnictví. Respektive kolem tří gymnázií a fakultní nemocnice. Je to propojená informační síť, kombinace bývalých spolužáků, nepotismu i prostého faktu, že ani ne sto tisíc lidí se aspoň přes jednoho člověka prostě zná.
„Jakou máte aprobaci?“
„Na co byste mě tipla?“
„Něco humanitního. ZSV? Dějepis?“
„Dějepis, čeština, hudebka.“
MOH je pan učitel. Učení je jeho svět. Politika ho, zdá se, spíš náhodou cvrnkla do nosu a on se s ní teď snaží poprat jako se zkouškou nebo hodně těžkým domácím úkolem. I jako poslanec si nechal místo ředitele. Teď už vidí, že to kloubit nejde, přestože je ve škole oficiálně zastoupen v plném rozsahu. V pondělí ráno ale chodí učit svoje druháky češtinu.
„Hrozně se nechci nechat spálit,“ zmíní jen tak, když projíždíme kolem plzeňského krematoria.
„Chcete se nechat sežrat červy?“ ptám se.
„Jo, asi jo.“
„To je takový baudelairovský…“
„To je hodně baudelairovský!“
„Jaké literární období máte nejradši?“
„Mám rád starou literaturu. Mám moc rád baroko.“
Temná literatura, vanitas... Celý pochmurný okamžik doplňuje Havel vyprávěním, jak si jako student přivydělával na pohřbech hraním na varhany.
Okamžitě se ale trhnutím vrací zpět.
„Jo, studenti se mě ptají pořád na politiku. Hlavně na to, jak to chodí. Legislativní proces je dost zajímá,“ popisuje s tím, že si je absolutně vědom toho, že do školy žádná stranická agitka nepatří. Než vystoupí před studenty plzeňského gymnázia, kam právě dodávka míří, ještě několikrát to zopakuje. Když vystupujeme, uvažuje, jestli zůstat v mikině a džínech, které má na sobě. Moc dlouho nepřemýšlí, takhle je mu nejlíp.
Na scénu přijíždí hlídaná osoba, šéfka Poslanecké sněmovny a „královna“, jak ji občas někdo z týmu v její nepřítomnosti označí. Markéta Pekarová Adamová tak trochu „krade show“. Před zaplněnou aulou si bere slovo a zahřívá dav. S asi šestnáctiletými studenty se snaží nasimulovat legislativní proces. Podle výrazů a reakcí je to docela baví. Až na „asi bychom měli být na TikToku, aby vás to zajímalo, co?“ Cringe v sále byl velmi patrný.
(Varování NÚKIBu o čínské sociální síti přišlo až posléze, pozn. redakce.)
Jinak je ale MPA sebejistá, dobře komunikuje se studenty, dává jim prostor a odpovídá vstřícně. Havel je spíš v závětří, vyčkává. Energie Pekarové ho trochu zastiňuje, ale v jeho pozici „řadového poslance“, jak často sám opakuje, se chová vlastně ukázkově.
Na řadu se dostávají témata jako klima, inflace nebo válka na Ukrajině. Studenti soukromé školy mají přehled, na diskusi jsou připraveni, mají i nečekané otázky typu „Jak to, že je v pohodě, aby USA podnikly invazi do Iráku, ale není v pohodě, že Rusko podniklo invazi na Ukrajinu?“ V tomto případě zareaguje rychleji a přehledněji Havel než Pekarová. Přesto je později se svou reakcí nespokojený.
„Je to absolutně v pořádku, že takové otázky padají. Neměl jsem ale úplně dobře formulovanou odpověď, to mě mrzí, rád bych si to lépe promyslel. Ale diskuse byla moc dobrá,“ zmiňuje Havel, když se vydáváme zpět k dodávce.
Studentky, které odchytávám po diskusi, jsou trochu přešlé. Podle nich se některé odpovědi politiků moc vlekly, pořádně jim nerozuměly a nedostalo se třeba na otázky manželství pro všechny, které měly holky připravené. „No, aspoň jsme nemusely na němčinu, no,“ dodávají lakonicky.
„Jé, tady to je perfektní,“ odskakuje Havel jako šrapnel z hlavní cesty, která se vine školním pozemkem, když jdeme zpátky k autům. Je tu po straně malá terasovitá zahrádka s popiskami rostlin, které jsou tam zasazené. „To je přesně ono, něco se ve třídě řekne, ale oni se rovnou můžou jít podívat, jak to reálně vypadá,“ pozoruje nadšeně každou cedulku pan učitel.
„Dějepis mi nešel až do čtvrťáku, kdy nás začal učit Matěj,“ vypráví mi v mezičase Havlův asistent Dominik. „Nakonec jsem u něj i maturoval,“ dodává. Je to také Hradečák, který „Matějovi“ pomáhal už v rámci kampaně, teď je asistent poslance ve Sněmovně.
MOH se obklopuje mladými lidmi. Na plzeňském výjezdu panuje atmosféra školního výletu. Na oběd dokonce zastavujeme v McDonaldu. „V mekáči jsem dlouho pracoval, když jsem ještě chodil na gympl v Hradci,“ zmiňuje politik, když přijíždíme. To je trochu jiná brigáda než na pohřbech, zamyslím se a nechávám ho v klidu se najíst bez nekončících otázek.
„Nejste už unavený?“ „Jasně že jsem.“
Nedává to ale najevo. Ne tedy na první dobrou. Sice mu Dominik často musí připomínat, kde nechal ležet tašku nebo sako, se svými lidmi ale neustále o něčem mluví a bere je opravdu jako součást, jsou to prostě jeho lidi.
Před pár lety seděl na pivu s kamarádem. Přemýšleli, jak se zapojit do komunální politiky, měli drive a energii, chtěli věci kolem sebe měnit a zlepšovat.
„Proč zrovna TOP 09? Pro mě bylo nejdůležitější, že je to absolutně proevropská strana. A jasně, přemýšlel jsem, jestli se nechat napsat na kandidátku SPOLU. Je jasné, že nemáme úplně stejné názory a témata, to bychom mohli být jedna strana a já vím, proč jsem v TOP 09, a ne u lidovců nebo v ODS,“ jako by rovnou ospravedlňoval svou volbu.
Je vidět, že to nedělá poprvé. Otázky na koaliční partnery musí dostávat stále. I z týmu, který poslance v Plzni doprovází, je cítit potřeba se lehce vymezit ze škatulky vládního triumvirátu. Hesla, která kampaň vyzdvihuje, jsou zavedení eura, Evropská unie nebo ekologie. Jsou to třaskavá témata, která jsou jistě náběhem na žaludeční vřed nejednoho člena ODS nebo KDU-ČSL.
Bublinky a manželství všem
Jednu z dalších třecích otázek otevírám týden poté, co se za politikem vydávám do Sněmovny. Projednává se stavební zákon, v jeho kanceláři, které sa-mo-zřej-mě říká sborovna, je puštěná obrazovka. MOH kouká každou chvíli na mobil a čeká, až bude povolán na značky a bude muset vsunout svou poslaneckou kartičku u svého místa v jednacím sále, aby hlasoval.
Ještě než mi ale uvaří kávu a udělá oranžovou sodovku v mašině, která vytváří bublinky, zmíní, že se nacházíme v jedné z kanceláří, jež poslanci podědili po komunistech. A jsou to přesně místa, která si nechala nová garnitura vysvětit.
„Lidem navenek ale může připadat, když jsou poslanci otevření křesťané, že se budou řídit názory své církevní instituce,“ otevírám otázku manželství pro všechny. „Může jim to tak připadat. Ale není to pravda. Já jsem upřímným katolíkem, vychovávám tak i své děti a až se bude hlasovat o manželství pro všechny, budu každopádně pro,“ odpovídá bez rozmyslu. MOH má manželku a čtyři děti.
Diskuse uvnitř TOP 09 o právu lidí stejného pohlaví na sňatek ve stejném právním rámci, jako mají heterosexuálové, prý probíhají. Ale není na tom podle něj bezvýhradná shoda: „Ale ono se to stane, ten trend je jasný, jen uvidíme kdy.“
Mohl by to být dealbreaker koalice SPOLU? „To si nemyslím. Stále je víc toho, co nás spojuje, než rozděluje.“
Co by to muselo být, aby to koalici rozdělilo? „To jste mě zaskočila, to bych si musel víc promyslet.“
„Koalice ale není manželství. Ona se nutně nemusí opakovat při každých volbách. To berte jako moji fabulaci – ale nikdo neříká, že se musí například opakovat u eurovoleb,“ dodává.
Éra postFeri
Je to trochu jako kopnout do vosího hnízda. Zeptat se na bývalého poslance Dominika Feriho, který aktuálně čelí obvinění ze sexuálního násilí, znamená okamžitou změnu nálady i „vibe“ dialogu. Červený hadr. Havel se lehce stáhne, zvážní a zpozorní. Čeká konfrontaci. Kterou moc nemá rád.
Nastavili nějaké mechanismy? Řeší to uvnitř Topky? „Máme to řešit jako celá společnost. Je to teď hodně aktuální téma, které je generačně podmíněné. Setkávám se u starší generace s názorem, že nějaký sexuální nátlak, když to řeknu hrubě – dostat holku do postele –, je starý jako lidstvo samo a je to podle nich oukej. Mladší generace je citlivá na to, že netoleruje náznak násilí, a je to naprosto v pořádku.“
A jak zařídit, aby se tomu předcházelo? pokládá si poslanec sám otázku. „Je to ta intolerance. I to, že tedy potenciální oběti se nebudou bát to oznámit, domáhat se svých práv a svobody. Často to oběti neřeknou, trpí tím, třeba se stydí. Tenhle mindset se ale postupně změní. Všichni budou znát mechanismy,“ pokračuje Havel.
Přesvědčování přesvědčených?
Na plzeňské tour se MOH moc netěšil na večerní veřejnou debatu s občany. Obával se toho, že přijdou odpůrci a diskuse se zvrhne. To se nakonec nestalo, i proto, že se těsně před debatou konalo ve stejném prostoru setkání s plzeňskými členy TOP 09 a podporovateli. Ti samozřejmě na diskusi zůstali. Přesvědčování přesvědčovaných? Nebo spíš ujišťování rozladěných?
„Omlouvám se, moje otázka bude asi znít levicově, ale není, nebojte,“ omluvně se směje paní v první řadě, když dostane prostor pro svou otázku. Zmiňuje nízké dávky pro lidi s handicapem.
Když se k tomu později vracím ve „sborovně“ v Poslanecké sněmovně, jsem ujištěná, že večer v Plzni byl opravdu jiný než ostatní návštěvy regionů. „V Jičíně přišli lidé z SPD a to byla úplně jiná debata.“
Přesto mi to nedá. Zajímá mě, jak vnímá pravolevou politickou škálu. Diskuse je to velmi živá, pro mnoho lidí je jasné dělení pravolevý přežitek. Pro nemálo lidí jde ale naopak o jasný řád věcí, problémů a jejich řešení.
„Pořád tu škálu vidím. Společnost je rozškálovaná, v tom nejlepším slova smyslu, na pravicově a levicově smýšlející lidi. Jednoznačně,“ říká jasně.
V čem přesně? „Pořád je to škála: silný stát – silný důraz na individualitu. Bohužel je zejména levicová část společnosti poblouzněná populismem. To vnímám jako chřipku. Populismus je nemoc. Momentálně je populismem zachvácená levice,“ dodává.
Je jejich opozice levice? „Není. Kdyby tu byla sociální demokracie, řeknu, že je tu levice. To ANO není.“
Na topkařské roadshow vystupuje pod heslem „udržitelnost“. Co to pro něj znamená? „Abychom mohli udržet náš životní standard, mohli cestovat, mít chaty, chalupy, byli mobilní a mohli jezdit na dovolenou, eventuálně lítat, to musíme dělat tak, že se tu na této planetě neupečeme. Konkrétně je to hledání zelenějšího způsobu života, než ho máme teď. Alfa a omega jsou emise skleníkových plynů.“
Proč nevystupuje s heslem o školství? „A víte, že jsme o tom fakt přemýšleli?“
Být v řadě
Politický život „řadového poslance“ je trochu omezený. Samozřejmě, aktivně se můžete snažit víceméně o cokoliv, nicméně strany, hnutí a poslanecké kluby tak nějak počítají s tím, že „táhnete za jeden provaz“. Poslanci vládních koalic jsou víc v závětří než ti opoziční. Nemají příliš manévrovacího prostoru. Cest, jak naplnit svůj mandát, je ale celkem dost – jde být poslušným řadovým poslancem či poslankyní. Můžete být také rebelem, který rozvrací hlasovací většinu, což jde v aktuální vládní přesilovce o trochu hůř. Anebo si zvolit úplně svoji cestu, jak to v posledních měsících udělala například mladá poslankyně za STAN Barbora Urbanová, která si založila vlastní podcast, v rámci kterého dělá osvětu o problematice domácího násilí.
Když jsem ale nedávno mluvila s jedním výše postaveným politikem, i on zmínil v rámci úplně jiného tématu, že byl dřív „jen řadovým poslancem“, a to s étosem určité bezmoci.
Ta je tak nějak podpovrchově cítit i u Havla. Jak sám říká, má vytyčené highlighty svého poslaneckého mandátu – školský zákon a také korespondenční volbu. Tu má jako velkou osobní prioritu. Jenže na billboardech je zase s jiným heslem, se kterým se sice ztotožňuje, ale nijak to ve skutečnosti neříká, kdo je poslanec Havel. Na to má MOH ještě dva a půl roku.
„Vždycky jsem chtěl být učitelem a nikdy mě to nepřestalo bavit. Byly doby, kdy padl červenec a já seděl ráno doma u kafe a říkal si – co budu dělat.“
Jak jste se stal ředitelem? „To bylo až fatalistické vnuknutí. Dostal jsem tip, měsíc jsem o tom sám v sobě přemýšlel, přihlásil se a vybrali mě.“
A poslancem? „Před kandidaturou jsem zase měsíc sám v sobě přemýšlel. Dostal jsem se sem a mám pocit, že mi ten život teď tak trochu ujel. Nemám ho pod kontrolou. Jsem tu ale na misi.“
Co přijde za měsíc? To je zatím v mlze.
