Česko má novou vládu, která ve společnosti budí rozporuplné emoce. A podobně tomu bylo i v minulosti. K politice však patří i umělecký projev – ať už jde o kritiku skrze umělecké vyjádření, nesouhlas nebo třeba i to, kdo z jaké vlády může profitovat.
Aktivistické umění se rozvíjelo postupně a své kořeny má již v počátcích 20. století a dadaismu s jeho kritikou války a společnosti. V tomto článku se podíváme na to, jak takové umění vypadalo o zhruba 100 let později. V demokratické zemi, která ale politicky není dokonalá, jako nic okolo nás. Kde po revoluci vznikaly různé aktivistické skupiny, které se svou tvorbu vracely k minulému režimu, poukazovaly na nedostatky vlády nebo na nástup kapitalismu.
Malík urvi
Česká umělecká a aktivistická skupina Pode Bal byla založena v roce 1998 a jako jedna z vůbec prvních po revoluci bourala tehdejší apolitičnost českého umění. Jádro skupiny tvořila trojice Petr Motyčka, Antonín Kopp a Michal Šiml. Se svými aktivitami se začali systematicky vyjadřovat k palčivým společenským tématům. Mezi hlavní témata, která se do jejich tvorby promítla, bylo zejména vyrovnání se s komunismem, politika a korupce, společenská traumata nebo drogová politika.
Mezi jejich nejznámější a jednoznačně nejkontroverznější díla patří projekt Malík urvi z roku 2000. V Galerii Václava Špály vystavili sérii portrétů 36 známých osobností veřejného života, jako například politiky, soudce a umělce, kteří se podle aktivistické skupiny ke své kariéře dostali zejména díky spolupráci s předešlým režimem a svých postů se drželi ze stejného důvodu – díky kontaktům se stejnou minulostí.
Mezi známá jména patřili například psycholog Jan Cimický nebo hudebník Jaromír Nohavica. Každá fotka veřejné osoby nesla také informaci o tom, v jakých letech spolupracovali s StB nebo kdy byli součástí KSČ.
Galerie se tak dočkala velké mediální pozornosti a následně přišla o sponzora, kterým byl (státem vlastněný) Budějovický Budvar. Ke ztrátě komerčního partnera došlo zejména díky tehdejšímu ministrovi průmyslu Miroslavu Grégrovi, který se na výstavě mezi osobnostmi také objevil a nenechal situaci bez povšimnutí. Jak je z popisu a událostí okolo výstavy již jasné, název je slovní hříčkou („Malík urvi“ – „Malý k*rvy“).
Demonstrace demokracie
Ve stejném roce byla založena další umělecká skupina, která se stále řadí mezi nejvýraznější a nejdiskutovanější – Rafani.
Původní studenti AVU se chtěli vymezit vůči trendu, který dle nich jen produkoval „umění pro umění“. Zaměřili se na politické umění a společenskou kritiku. Jsou známí především svou uniformitou, tedy vystupováním ve stejném oblečení, a provokací, která ne vždy dosáhne pochopení, a to jak u laické, tak i odborné veřejnosti. Složení skupiny se v čase měnilo, ale jádro tvořili Luděk Rathouský, Marek Meduna, Jiří Franta či David Kořínek.
Rafani se 27. října 2002, tedy večer před výročím vzniku Československa, ocitli na Václavském náměstí v Praze, přímo pod sochou svatého Václava, aby předvedli jeden z nejznámějších počinů své tvorby Demonstrace Demokracie.
Na úřadě akci ohlásili jako demonstraci, na místo přišli v šedých uniformách a připravili si české vlajky „zbavené barev“. Černo-bílé vlajky polili hořlavinou a následně zapálili. Na místě okamžitě zasahovala policie, aktéry zatkla a odvezla na služebnu pro podezření z výtržnictví a hanobení státního symbolu.
Cílem performance však bylo naopak „očistit“ státní symbol, protože dle nich měl pouze prázdnou formu zneužívanou politiky. Umělci uvedli pro MF Dnes, že zkoumali „do jaké míry jde demonstrovat demokratický názor a kdy už začnete být někdo považován za extremistu“.
Naplnění veřejného prostoru
V roce 2006 se Rafani po finále Chalupeckého ceny z veřejného prostoru stáhli. Jejich poslední velkou akcí byl projekt Naplnění veřejného prostoru. Využili faktu, že se v skrze ohlášení dá zamluvit Václavské náměstí pro jakoukoliv demonstraci. Učinili tak a na větší část roku si prostor zarezervovali, nicméně žádnou demonstraci nerealizovali. Chtěli tak zabránit tomu, aby si prostor rezervovali extremisté.
Projekt je díky svému názvu často spojován s akcí, která se stala o dva roky dříve, tedy v roce 2004 ve Veletržním paláci Národní galerie. Rafani a další účastníci se potkali v expozici českého moderního umění a na protest proti tehdejšímu řediteli galerie Milanu Knížákovi, se u přímo u jeho uměleckého díla společně vykáleli.
Kontroverzní gesto bylo mířeno jako kritika vedení Národní galerie a poukazování na autoritářský, zkostnatělý a izolující postoj, který dělil české umění od světového dění. Umělci se akcí rozhodli prázdný a sterilní prostor „naplnit“ tím nejpřirozenějším.
Pořad Panorama
Hraní se slovy, pokud přijde na názvy výstav, jmen či názvu celé umělecké skupiny, se netýká pouze Pode Bal. Inspirací byli pro uměleckou skupinu Ztohoven, která vznikla v roce 2003 a podobnou slovní hříčkou se rozhodli pojmenovat i své členy. U vzniku tak byli Tomáš Mrnc, Petr Žílka či Otto Horší. Pseudonymy jsou zde na místě především proto, že se skupina profiluje jako hacktivistická a guerillová a často se svými aktivitami nabourává do uzavřených systémů, působí v anonymitě a snaží si ji udržet.
Pořad Panorama vznikl na České televizi jako relaxační, nenáročný pořad se záběry české krajiny a velmi často také lyžařských středisek.
Ikonický pořad, který vysílá živé záběry z webkamer českých hor, zaznamenal 17. června 2007 změnu. Členové skupiny Ztohoven se napojili na jednu z kamer snímajících oblast Černý Důl v Krkonoších a v rámci akce Mediální realita naservírovali diváctvu něco jiného než klidné ráno. Tisíce lidí sledovaly upravenou sekvenci, která se ze začátku zdála běžná, následně se na horizontu objevil záblesk a následoval atomový hřib, který se zvedl nad krajinu.
Cílem bylo poukázat na křehkost mediální reality a to, jak snadno lze manipulovat s obrazem. Značně příhodné i pro dnešní dobu.
Pravidla a zákony ale platí pro všechny, ať už byl účel jakýkoliv. Členové skupiny tedy byli obžalování z trestného činu šíření poplašné zprávy a dokonce jim hrozilo vězení.
Paradoxní dohra této akce byla v tom, že tento „trestný čin“ byl ve stejném roce oceněn cenou Národní galerie NG 333 pro mladé umělce. Umělci výhru v hodnotě 330 tisíc korun převzali formou šeku, který rozstříhali, rozdali občanům a občankám s tím, že pokud by si chtěl někdo peníze převzít, musí se všichni potkat na jednom místě.
Červené trenky na Hradě
O této performance slyšel asi každý, kdo v daný moment byl online, v dosahu televize nebo jiných kanálů, kterými média se světem komunikují. Dílo s názvem Vlajka muže, který se za nic nestydí je jednoznačně nejznámější akcí skupiny Ztohoven.
Tři členové skupiny se 19. září 2015 vydali na střechu Pražského hradu v převleku za kominíky. Využili lešení, které na místě stálo kvůli opravám a nepozorovaně vylezli až ke stožáru s prezidentskou standartou, kterou stáhli, a místo ní zavěsili červené trenýrky o velikosti 3 × 3 metry.
V době performance byl prezidentem Miloš Zeman a akce byla symbolem kritiky právě vůči němu. Zejména za jeho chování ve veřejném prostoru, vulgarismy v médiích nebo nerespektování ústavních zvyklostí, degradaci úřadu prezidenta či absenci hodnot. Červená barva podle aktivistické skupiny reprezentovala jeho tehdejší náklonnost k Číně či Rusku.
Akce vyvolala velké reakce ze strany veřejnosti, a to zejména kvůli tomu, že se někdo dotknul symbolu České republiky, ale i proto, že umělecká skupina poukázala na to, jak děravá je bezpečnost na Pražském hradě.
Původní vlajka byla skupinou rozstříhána na více než tisíc malých kousků, které byly rozdány ve vybraných českých městech. Ztohoven tak symbolicky „decentralizovali moc“ a vrátili vlajku do rukou občanů.
A co se stalo s trenkami? Bizarní dohra se uskutečnila v červnu 2018, kdy Miloš Zeman svolal mimořádnou tiskovou konferenci, během níž trenky spálil v ohništi. Paradoxem však bylo, že se díky této aktivitě tehdejší prezident stal sám součástí performance.
Kultura
Závěrem se dostáváme k více aktuální práci umělecké skupiny Rafani. Ti v létě 2020 v době covidové karantény ucpali vchod do galerie SPZ masivními špalky dřeva, aby se do ní nedalo dostat. Instalace s názvem Kultura zde demonstrovala stísněnost a uzavřenost společnosti v covidové době, ale zejména její dopady na kulturu.
