S pastorem Pavlem Ederem z vršovické křesťanské komunity SafePoint o tom, jak generace Z věří v Boha.
Když se začali scházet v Karlíně, byla jich jen hrstka. Od té doby museli dvakrát hledat větší prostory a dnes jejich sídlo ve Vršovicích pojme přes stovku lidí a pravidelně se plní. V SafePointu se totiž o Bohu mluví bez nánosu zákazů a dogmat, inkluzivně a jazykem srozumitelným i generaci Z.
Jeho zakladatel Pavel vyrůstal jako ateista a na církev se roky díval jako na něco rozhodně ne normálního. Když si ale jako teenager prošel životní krizí, víra mu pomohla najít nový směr. Rozhodl se stát pastorem a obrátit způsob, jakým dnes veřejnost vnímá křesťany, trochu naruby.
Založil proto v rámci Církve adventistů sedmého dne vlastní komunitu, kde se v kázáních mluví třeba o inkluzivitě, neurovědě, feminismu, kapitalismu nebo patriarchátu.
Založil jsi komunitu věřících, kam přichází hlavně mladí lidé. Za čím se do SafePointu vracejí?
Když jsme založili SafePoint, věděli jsme, že jednou z nejdůležitějších oblastí, kde můžeme prožívat doteky nebes, jsou hezké vztahy. Soustředíme se na to, že skutečná změna v lidském životě nenastává slepým následováním nějakých vnějších pravidel, ale začíná hlubokým prožitkem přijímající lásky. Víra není systém pravidel a dogmat, která člověku přikazují, co má dělat, aby obstál. Biblická víra je především důvěra.
Věřit znamená svěřit svůj život Bohu, i když nemáme všechno pod kontrolou a neumíme si všechno přesně vysvětlit. Někdy víc nevíme, než víme. Ale právě v tom prostoru se učíme důvěřovat.
Zároveň víra byla od svých počátků kolektivní záležitost. Když přijde mladý člověk do SafePointu, snažíme se, aby se cítil přijatý a že na něm někomu záleží. Zhruba polovina z nás má dnes rozvedené rodiče. Hodně z nás v dětství přišlo o nějaký bezpečný domov a o pocit, že jsou tady lidi, kteří s námi vždycky zůstanou. Často nám bylo nějak ublíženo a to pak formuje celý náš život.
Ne každý musí chodit do kostela. Každý má svoji cestu. Důležitý je postoj otevřenosti a hledání.
Proč jsi založil místo, které oslovuje hlavně mladé lidi?
Žijeme ve světě, kde máme stovky a tisíce followers na Instagramu. Ale kolik máme opravdových vztahů kolem sebe, lidí, kteří se skutečně zajímají? Nacházíme se v Praze, v obřím městě, kde nás žije přes milion, zatímco se po světě šíří epidemie osamělosti. Nemáme moc hlubokých přátelství a vztahů a dost často jsme sami.
Spiritualita je zároveň strašně důležitou součástí lidské osobnosti. Podle některých studií je okolo 30 procent naší schopnosti vnímat věci, které nás přesahují, dokonce součástí naší DNA. My zkrátka máme vnitřní biologickou potřebu hledat nějaký smysl a propojovat to, co se v našem životě děje, s něčím, co nás přesahuje.
Což znamená, že víra ze společnosti nemizí, jak se dlouho předpokládalo. Jenom mění svoje formy. Nechodíme už do tradičních chrámů, chodíme do krámů. Tam neuctíváme tradiční bohy, ale definujeme si nové. Každý něco v životě obětujeme a za něčím se ženeme, něco svým životem uctíváme – ve starověku to byly sošky bohů, dnes to může být naše image nebo kariéra. Nebo peníze. Něco, za čím směřuju celý svůj život.
Přijímáte mezi sebe i lidi, kteří si z církve odnesli trauma, nebo je konzervativní pravidla vyloučila. Jak tě napadlo otevřít dveře takovým „outsiderům“?Přál bych si, aby byl SafePoint opravdovým bezpečným bodem pro každého, kdo se odváží objevovat svou spiritualitu, ať už je jakékoliv barvy kůže, původu, pohlaví a genderu nebo sexuální orientace. Církev, jakkoliv to slovo dnes může kvůli historické zkušenosti nést negativní emoci, byla z mého pohledu krásný koncept. Prvotní církev po vzoru Ježíše bořila kdejaké kulturní předpoklady, považovala všechny lidi za rovné, starala se o ty, kteří ve společnosti své místo nenacházeli.
Pro mě je to důležité, i protože svůj život vnímám trochu jako příběh outsidera. O domov jsem přišel s rozvodem rodičů a od té doby jsem neměl pocit, že bych někam skutečně patřil.
Toužím po tom, aby SafePoint byl místem, kam se lidé mohou vracet a kde mohou objevovat, že ten skutečný domov, o který jsme častokrát v životě někde přišli, může existovat. Bez nároků, které by člověk musel splňovat, bez podmínek, jak by měl vypadat nebo v čem být oblečený.
Ty jsi vyrostl jako ateista, ale dnes je z tebe pastor. Jaká je za tím cesta?
Náročná. Víra se často odhaluje uprostřed životních krizí. A já jsem v pubertě procházel poměrně náročným obdobím. Nedokázal jsem to zpracovávat a abych si ulevil, našel jsem si mechanismy, které byly nakonec škodlivé a bolestivé. V jednu chvíli jsem pak už nevěděl, kudy kam. A tak jsem jako naprostý ateista vyzkoušel tu nejméně pravděpodobnou možnost. Řekl jsem si, že pokud nějaký Bůh existuje, tak ho vyzkouším, protože za to nic nedám. Co můžu ztratit?
Já, přesvědčený ateista na dně svého života, jsem zkusil vyslovit jednoduchou prosbu: „Jestli jsi, tak mi pomoz.“ Brzo se mi pak ulevilo tak, jak bych nikdy nedoufal. Dnes jsem přesvědčený, že Bůh ze všeho nejvíc miluje modlitby ateistů.
Můj osobní prožitek toho, že tu skutečně je něco – nebo někdo – nade mnou, koho bych si neměl nechat ujít, pak formoval všechny moje další kroky. Ovlivnilo to mé rozhodování, kam se vydat na univerzitu i do jakého zaměstnání směřovat, jakou manželku jsem si našel, zkrátka všechno. Ta jednoduchá modlitba byla nejdůležitějším okamžikem mého života.
Tvoje kázání bývají o tématech, která boří některé zažité představy o církvi. Třeba o patriarchátu. Jaké předsudky o víře bys chtěl vyvrátit?
Když se dnes zeptáš náhodného Čecha, v jakého Boha nevěří, často popíše někoho, v koho nevěřím ani já. Boha, který trestá, manipuluje a nakonec pošle lidi do věčného utrpení. A tady mi přijde naprosto fér otázka: Jak to jde dohromady s tím, že Bible jasně a několikrát píše, že Bůh je láska?
Právě tady narážíme na karikatury Boha, které si neseme. Když čtu evangelia, vidím Boha, který nehledá způsoby, jak člověka odsoudit, ale jak se s ním potkat. Když pak Ježíš zmíní „peklo“, je to jen párkrát a ve skutečnosti nejde o věčně hořící mučírnu, jejímž CEO je ďábel, ale o obyčejné smetiště za hradbami Jeruzaléma.Být pastor v Česku musí být docela challenge, říká se, že jsme největšími ateisty v Evropě. Proč to tak je?
Skutečně jsme dnes jednou z nejvíce sekulárních zemí na celém světě. Ale to neznamená, že by víra vymizela lidem ze života úplně. Česká společnost není ateistická, jak se někdy říká. Je naopak velmi věřící. Ale po svém.
Tohle je pro Česko dost typické. Jsme hodně opatrní a moc nevěříme institucím, které nám říkají, čemu máme věřit nebo jak žít. Má to i historický důvod. V naší paměti pořád nějak zůstává zkušenost, kdy byla víra lidem vnucovaná. Třeba po Bílé hoře během rekatolizace. I proto se pak ve 20. století spousta lidí od církve odvrátila a hledala jinou cestu. Takže dneska nejsme ani tak „bez víry“, spíš nedůvěřiví vůči organizovanému náboženství.
Je pravda, že se hodně setkávám s lidmi, kteří „věří v něco víc“, ale ne v Boha. Jak tomu rozumíš?
Je jich kolem nás spousta. Někdy se tomu říká hnutí. Má to specifický název – spiritual but not religious – SBNR. Věřím v duchovno, ale ne v náboženství. Někdy v tom hluku světa občas rozpoznáme něco hlubšího. Vyplatí se těm věcem zkoušet naslouchat. Jako ozvěnám, které náš život přesahují a ukazují, že nemusím jenom od pondělí do pátku vydělávat peníze, abych jednou začas mohl na dovolenou.
Možná tady je něco víc. Ale nechci tu dělat náboženskou „nalejvárnu“ – ne každý musí chodit do kostela. Každý má svoji cestu. Důležitý je postoj otevřenosti a hledání.
Křesťanství není politický projekt. Je to způsob života o vztazích, lásce, naději.
V západním světě se hodně mluví o tom, že víra u generace Z a mileniálů narůstá. Všiml sis toho i u nás?K těmhle trendům jsem spíš opatrný. Mluvilo se třeba o „tiché obnově“, že se mladí vrací zpět do kostelů. Jenže ty studie nebyly úplně přesné. Když se podíváš na širší data, realita je spíš opačná: víra u mladých celkově mírně klesá a kostely se mírně vyprazdňují.
To, co ale vidíme, je někdy hlasitější menšina, která hledá jistotu, řád a jasné odpovědi. A to se někdy potkává s online světem, s boomem manosféry nebo ultrakonzervativními komunitami, které nabízejí jednoduchý černobílý pohled na svět. Pro někoho pak konzervativnější náboženské instituce mohou být dost přitažlivé. Podporují je totiž v tom, že ten složitý a neustále se měnící svět může fungovat i podle starých zajetých pravidel.
Co se týče Česka, moje zkušenost s Gen Z je nádherná. Byl jsem u toho, když se desítky mladých lidí rozhodly pro víru a nechaly se dobrovolně pokřtít. Přesto data neukazují, že by se v Česku nějaký podobný návrat do tradičních církevních struktur odehrával. Naopak dlouhodobá data třeba ze Sčítání lidu ukazují spíš stálý pokles. Co je ale zajímavé, je, že zároveň roste skupina lidí, kteří se označují jako věřící bez církve. Zájem o duchovní věci máme jako Češi stále pod kůží. Myslím, že Jolanda nebo Vlastík Plamínek by moc dobře věděli, o čem mluvím.
Zmínil jsi ultrakonzervativní komunity. Právě konzervativci typu Donalda Trumpa se často odvolávají na křesťanské hodnoty, nedávno jsme to mohli slyšet i u nás od Petra Macinky. Co si o tom myslíš?Když se „křesťanské hodnoty“ začnou používat v kulturních nebo politických bojích, přijde mi to spíš smutné než inspirativní. Ve chvíli, kdy se víra spojí s mocí a ideologií, přestává lidi proměňovat a začne se používat jako nástroj, jak prosadit svůj názor.
Přitom křesťanství není politický projekt. Je to způsob života o vztazích, lásce, naději. Ježíš měl kolem sebe lidi se spoustou rozdílných politických názorů. Ale nakonec řekl jednoduchou věc: poznat vás má jít podle toho, jak se milujete. Ne podle toho, koho volíte nebo proti komu stojíte. To, co vidíme u nás, není izolovaný jev. Je to součást širšího globálního napětí, kde se náboženství znovu objevuje ve veřejném prostoru v takové deformované podobě.
