I když nevlastníš PlayStation, pravděpodobně už se k tobě dostala čerstvá news, že se Sony rozhodlo od ledna 2028 zrušit výrobu a prodej všech fyzických disků pro své konzole. Dopady tohoto rozhodnutí budou větší, než bys na první pohled možná řekl*a.
„Jako odpověď na měnící se zvyky zákazníků budou nové hry vydávány na PS store a v obchodech pouze v digitální podobě,“ uvedla společnost ve středu 1. července na svém blogu. Tato změna se bude týkat všech her vydaných po 1. lednu 2028, do té doby by tedy hry na PlayStation měly nadále vycházet i na fyzických discích. Měly, ale taky nemusí.
Ostatně Sony se svým oznámením přišlo jen pár dní poté, co studio Rockstar Games všechny fanoušky a fanynky zaskočilo, když po spuštění předobjednávek na šestý díl série Grand Theft Auto druhým dechem dodalo, že hra na konzolích vyjde pouze digitálně. Ano, záhy se objevily nějaké spekulace, že by hra na fyzických discích mohla vyjít později, v tuto chvíli ale zůstávají nepotvrzené. Otázkou je, proč by se vlastně Rockstar měl vůbec obtěžovat?
Herní odvětví nad propastí
Než si odpovíme na otázku, proč vlastně korporáty jako Sony nebo Take-Two Interactive (vlastník Rockstar Games) touží po smrti fyzických médií, pojďme si říct něco málo k současnému stavu videoherní branže jako takové. Paralelně s touto zprávou jsme se totiž jen minulý týden dozvěděli, že další velký vydavatel Microsoft plánuje ve své herní divizi opět masivně propouštět.
Hrozí zavírání studií a dokonce i zrušení plánovaných titulů včetně očekávaného Bladea od studia Arkane. Propouštět se bude také v Bungie, studiu patřícímu Sony, které nedávno vydalo poslední velký update ke své nejúspěšnější hře Destiny 2, aby se v následujících letech soustředilo už pouze na vývoj Marathonu, jenž v době psaní má na Steamu 24hodinový peak 7,5 tisíc lidí (jen pro srovnání, zrušené Destiny má 24hodinový peak 87 tisíc).
Na otázku, proč se Microsoft pouští do další, už několikáté vlny propouštění, uvedla nová šéfka Xboxu Asha Sharma, že společnost čelí „značným výzvám“, mezi něž patří tříprocentní „marže odpovědnosti“, výrazně vyšší ceny komponentů pro herní konzole v důsledku nedostatku paměti a úložných médií a „příliš rozrostlý“ systém herních studií.
Zde se asi hodí zmínit pár let stará reportáž serveru Games One, která odhalila, že jen v roce 2020 si herní CEOs přišli na krásných 842 milionů dolarů v rámci svých kompenzací. Když to spojíme s informací, že v roce 2025 vzrostly mzdy mediálních a herních CEOs o 117 procent, ukazuje to jasný trend. Zatímco se studia zavírají, lidé propouštějí, herní projekty ruší a ceny pro konzumenty neustále rostou, lidé na vrcholu stejný struggle úplně nepociťují.
Paradoxně jsou to ale často právě tito lidé na vrcholu, jejichž špatně nastavené dlouhodobé strategie vedou k tomu, že stovky milionů dolarů za vývoj nikým nechtěných live service her končí v záchodu a studia následně musí propouštět a zavírat. Jestliže se tedy bavíme o tom, že herní byznys čelí krizi, je třeba na férovku říct, že herní CEOs místo hašení plamenů spíše přilévají olej do ohně. A pak jdou a pořídí si třetí jachtu.
Trendy hovoří jasně, ale...
Přesto je pravda, že ceny komponent jsou v současnosti velkým důvodem, proč herní průmysl (ale ještě víc samotní konzumenti) trpí. Může za to především bublina jménem AI a masivní výstavba obřích datových center, která zvyšují náklady na počítačovou paměť, protože rozsáhlá infrastruktura umělé inteligence – zejména pro trénování a provoz modelů – vyžaduje obrovské množství specializované paměti. Tato neukojitelná poptávka způsobuje nedostatek nabídky, což vede k raketovému růstu cen paměti v celém technologickém odvětví a je to důvod, proč si nyní musíš vzít hypotéku, jen aby sis mohl*a postavit nové PC.
Není to ale jenom AI. Podle EA tvoří digitální verze her od začátku pandemie až po současnost 80 procent veškerých prodejů. Podle Capcomu je to až 90 procent. Sony diplomaticky uvádí, že za čtvrtý kvartál tvořily digitální prodeje 85 procent jejich byznysu. Zbytek jsou pak fyzické disky, které ačkoliv v jednoznačném útlumu, zdaleka nepředstavují tak nízké číslo, jak by se podle těchto (zcela nepochybně přibarvených) statistik mohlo zdát.
Server Game Spot například sdílel report analytika společnosti Niko Partners Daniela Ahmada, který uvádí, že trh s fyzickým softwarem rozhodně ještě není mrtvý – v roce 2025 se totiž prodalo téměř 70 milionů nových her pro PlayStation na discích. 70 milionů není malé číslo, byť trend hovoří jasně. Gameři nakupují hry digitálně. Můžeš se třeba ptát proč tomu tak je, odpovědi by se pak zcela jistě lišily i na základě preferované platformy. Tím nejpravděpodobnějším důvodem je ale fakt, že fyzické verze her na PC de facto přestaly existovat před nějakými deseti lety a dnes drtivá většina PC hráčů a hráček spravuje své herní knihovny skrze platformy jako Steam, GOG nebo Epic Games. Bylo tak nejspíš jen otázkou času, než něco podobného dožene i konzolový trh.
Ačkoli totiž pro řadu distributorů je přítomnost v kamenných obchodech i nadále velmi důležitá, zvlášť z hlediska marketingu, samotné fyzické kopie her už tak zásadní nejsou. Z minulosti bychom už našli pár případů, kdy se hry dočkaly krabicových verzí, které ale obsahovaly pouze kód k digitálnímu stažení. Je to ale opravdu vše tak consumer friendly, jak se mnohé korporace i někteří gameři a influenceři tváří?
Technologie s jasnými hranicemi
Mezi výhody digitálu patří, že nezabírá prostor v poličce, člověk nemusí neustále vyměňovat disky, když si chce zahrát něco jiného a daný titul je na tvém účtu dostupný ke stažení odkudkoli. Mnozí vydavatelé navíc v posledních letech přidávají možnost si hru stáhnout často už několik dní před jejím vydáním, takže v den D na nic nečekáš a rovnou hraješ. Jenže. Pak je tu taky druhá strana mince.
Když v roce 2020 vstoupil do prodeje PlayStation 5, standardní verze zahrnovala SSD disk s kapacitou 825 GB. V praxi ti na hry zbylo zhruba 500 GB. Call of Duty: Modern Warfare, které vyšlo ve stejném roce, zabíralo na disku 200 GB. Asi tušíš, kam tím mířím. Digitál v dnešní době v praxi znamená, že si musíš buď pořídit sekundární SSD disk (přičemž za 2TB SSD zaplatíš dnes klidně až 11 tisíc korun, prakticky stejná cena jako za PS5 Slim Digital...), nebo jednoduše počítat s tím, že budeš hrát dvě, možná tři hry, které pak musíš odinstalovat, aby sis udělal*a místo na nové.
Jasně, fyzické disky v tomhle ohledu taky nejsou žádná sláva. The Last of Us Part II, Red Dead Redemption II, Baldur's Gate 3 – tyto a spousta dalších her vyšla na PS5 na dvou discích (na Xboxu snad i na třech), což při instalaci přidělává práci a je celkově omezující jak pro konzumenty, tak vydavatele. Proč už dávno neexistuje nový větší formát? Důvod je opět prostý.
Po příchodu 4K Ultra HD Blu-ray disků totiž veškeré práce na vývoji další evoluce v oblasti tohoto formátu ustaly. Nejen že vyšší kvalita je pro běžného člověka víceméně zbytečná (lidské oko v podstatě ani nepojme rozdíl mezi 4K a 8K), ale samotný vývoj by byl extrémně drahý a s čím dál tím zmenšujícím se počtem uživatelů a uživatelek těchto zařízení jednoduše nedává nikomu smysl do něčeho takového investovat. Což vzhledem k rostoucím požadavkům dnešních her ale zároveň znamená, že by v budoucnu musely velké AAA tituly vycházet klidně třeba na třech nebo čtyřech discích. Argument proti fyzickým diskům by tu tedy jednoznačně byl. Teď se ale dostáváme k tomu nejzásadnějšímu.
Od vlastnictví k pronájmu
„Nakonec ani digitální data již nebudou ve vlastnictví jednotlivců z jejich vlastní vůle. Kdykoli dojde k zásadní změně nebo nehodě ve světě, v nějaké zemi, ve vládě, v myšlence či v trendu, může být přístup k nim náhle přerušen. Nebudeme mít volný přístup k filmům, knihám a hudbě, které jsme milovali. Stal bych se tím, kdo nic nemá. Toho se bojím. Nejde o chamtivost,“ napsal Hideo Kojima už v roce 2021.
Tvůrce sérií Metal Gear Solid a Death Stranding tímto výrokem udeřil hřebíček přesně na hlavičku. Ostatně nedávný případ, do kterého bylo rovněž zapleteno Sony, mluví za vše. Firma nedávno smazala přes 500 filmů a seriálů ze svého online storu ve Velké Británii a lidem, kteří si tituly pořídili, suše oznámila, že mají smůlu, protože se k nim už nikdy nedostanou. Co víc, dokonce ani nemají nárok na vrácení peněz. A přesně tohle je naše cílová stanice, vážení. Vlastnit nebudete nic. A budete perfektně šťastní. A zkuste si stěžovat!
Je smutné, že zatímco v roce 2013 Sony trollilo Xbox kvůli jejich omezování digitálního shareování her, nyní se pro tento krok rozhodlo jako první z velkých herních vydavatelů. Bez fyzických kopií nebudeš moci půjčovat hry kámošům či kámoškám, nebudeš moci hry prodávat, nebudeš je moci ani darovat. Jakmile jednou uplatníš svůj digitální kód a hra se uloží na tvůj účet, pokud Sony nerozhodne jinak, už nikdy s ní nic dalšího neprovedeš. Budeš ji smět hrát, ale opět jen do té doby, dokud Sony nerozhodne jinak.
Zánik sekundárního trhu s hrami je další průšvih. Když dnes vyrazíš do kamenné prodejny, existuje poměrně velká šance, že si tam pořídíš z druhé ruky kterýkoli titul z poslední doby. A s nemalou slevou. Když si stejnou hru budeš chtít pořídit na PS Store, zaplatíš takovou cenu, jako ti Sony určí. A asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že je úplně běžnou praxí, že v PS Store najdeš několik let staré hry stále za jejich původní plnou cenu.
Sony je každopádně prvním dílkem ne zase tak dlouhého domina. Jeho pád přesto nyní způsobí lavinu. Xbox i Nintendo brzo dojdou ke stejnému rozhodnutí. Kdo tak neučiní, bude v zásadě stát proti proudu a spoléhat pouze na to, že to koncoví zákazníci, kterých ale, jak už jsme si nastínili výše, není mnoho, ocení a fyzické disky budou kupovat s o to větší vervou.
Ostatně u filmů a seriálů už něco takového sledujeme delší dobu. Blu-Ray disky úspěšných titulů se zatím nadále vyrábějí a komunita sběratelů a sběratelek tento segment jakž takž stále drží nad vodou, ale méně úspěšné filmy nebo třeba seriály? Čím dál méně distributorů je ochotno investovat peníze do fyzické preservace i této tvorby. A třeba streamovací platformy jako Netflix nebo Amazon? Na fyzické verze svých oblíbených kousků můžeš rovnou zapomenout.
To nás každopádně vrací na začátek k argumentu, že to dotyčné korporace dělají kvůli nám, a že my jsme ti, kdo současný směr určili, když dáváme přednost digitálu před fyzickým vlastnictvím. Ano, faktem je, že digitální prodeje rostou, zatímco ty fyzické klesají. Jenže tohle zdůvodnění neříká celou pravdu. A to, že tak jak je v současnosti systém navržený, přímo nahrává tomu, aby lidé pořizovali raději digitální verze spíš než se namáhavě dostávali k těm fyzickým. Zvlášť, když ty fyzické jsou záměrně méně dostupné, mnohdy dokonce vůbec neexistují.
Kdo by v takovém případě nesáhl raději po rychlé a snadné digitální koupi? Na tom samo o sobě nebylo nic špatného, dokud pořád existovala možnost volby. Špatné je, když korporace rozhodnou za nás a jednu z možností jednoduše odstraní s vysvětlením, že jsme si to tak přáli. Ještě horší je fakt, že digitální licence ve skutečnosti neznamená vlastnictví, ale pronájem, u něhož se podmínky používání mohou ze dne na den změnit, aniž bys v tom měl*a jakékoli slovo. A vůbec nejhorší na tom všem je, že zatímco na konci dne to budeš ty, já a spousta dalších, kdo za tyto změny zaplatíme, ve výsledku jsou to právě ony korporace, kdo na celé záležitosti významně ušetří. Povede to k lepším hrám? Levnějším konzolím? Větším mzdám pro vývojáře? Stabilnějšímu zázemí v herním sektoru? Možná. Kéž by. Jistě vím je jedno, že prodejci jachet budou v následujících letech určitě hodně busy.
